Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2025 č. j. 30 Cdo 3583/2024-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2024 č. j. 69 Co 222/2024-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. dubna 2024 č. j. 17 C 15/2024-48, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město?, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 130 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky kompenzačního řízení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Obvodní soud posuzoval nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 117/2017, které trvalo 4 roky a 9 měsíců, a konstatoval, že ačkoli řízení bylo skutkově a právně jednoduché a jediný problém spočíval v určení příslušné organizační složky eventuálně odpovědné za vznik újmy v původně posuzovaném správním řízení, došlo v kompenzačním řízení k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a ke vzniku nemajetkové újmy. Stěžovatel však podle obvodního soudu vede desítky soudních sporů, a proto jeho frustrace z nejistoty vyvolané nepřiměřenou délkou je objektivně nižší, tudíž uplatněný nárok měl pro něj nepatrný význam. Obvodní soud proto rozhodl, že ve věci je dostatečná forma zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, které bylo poskytnuto vedlejší účastnicí (pozn. vedlejší účastnice vydala stanovisko, doručené do datové schránky stěžovatele, v němž konstatovala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, byť stěžovatel byl označen nesprávným datem narození, avšak obvodní soud uzavřel, že všechny ostatní osobní údaje byly správné, a proto muselo být stěžovateli zřejmé, že stanovisko je určeno právě jemu, čímž mu bylo zadostiučinění skutečně poskytnuto).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud nepovažoval za relevantní stěžovatelem namítanou skutečnost, že řízení fakticky trvalo o rok déle, protože skutečná délka řízení by měla zásadní vliv teprve na výši finanční satisfakce, nikoli na zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. I podle městského soudu je stěžovatel osobou vedoucí desítky soudních sporů, a proto jeho frustrace z nejistoty o výsledku je objektivně nižší než u běžného účastníka. Konstatování porušení práva je plnohodnotným zadostiučiněním a není důvod jej v daném případě doplňovat finanční kompenzací. Městský soud se zabýval také otázkou chybného data narození ve stanovisku vedlejší účastnice a uzavřel, že tato chyba v psaní nemá na relevanci stanoviska vliv, protože všechny ostatní údaje byly správné, a bylo proto zřejmé, komu je stanovisko určeno.
4. Následné stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným rozsudkem v rozsahu I. výroku, v jakém byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím, zamítl, ve zbývajícím rozsahu ho odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné pro řešení otázky, zda chybné označení adresáta morální satisfakce formou konstatování porušení práva má vliv na její účinnost, tedy zda lze v tomto případě uznat morální satisfakci za poskytnutou. I podle Nejvyššího soudu je v prvé řadě důležitý význam řízení pro poškozeného, a pokud je tento význam nepatrný, délka řízení je v tomto kontextu bez významu. Co se týče samotného jádra sporu - účinnosti zadostiučinění, pokud je žadatel označen ve stanovisku vedlejší účastnice špatným datem narození - Nejvyšší soud vycházel z výkladových pravidel podle § 556 a 578 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konstatoval, že byť datum narození je základním osobním údajem, v tomto případě šlo pouze o chybu v psaní. Všechny ostatní údaje (titul, jméno, příjmení, adresa, obsah nároku, číslo spisu) byly správné, a z došlého stanoviska vedlejší účastnice muselo být stěžovateli zřejmé, že stanovisko je určeno právě jemu. Nesprávně uvedené datum narození nemůže být právnímu jednání na újmu, je-li jeho obsah nepochybný. Byť by bylo přiměřené, aby se vedlejší účastnice za chybu omluvila a opravila ji, není tato okolnost důvodem pro závěr, že by stanovisko bylo zdánlivým právním jednáním nebo že by se zadostiučinění stěžovateli nedostalo.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že morální satisfakce je účinná toliko v případě, je-li určena konkrétní a řádně označené osobě. Pokud taková osoba řádně označena není, nemůže samotné konstatování porušení práva představovat plnohodnotnou formu zadostiučinění. Takováto chyba totiž svědčí o tom, že vedlejší účastnice zvažování okolností případu stěžovatele nevěnovala dostatečnou pozornost. Konstatování porušení práva je podle stěžovatele základní formou satisfakce, tedy jakýmsi nezbytným minimem odškodnění. Pokud je ale minimální odškodnění zatíženo chybou, vychází stěžovatel z toho, že satisfakce ve skutečnosti není poskytnuta. Tento stěžovatelův náhled ostatně potvrzuje i napadený rozsudek Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vedlejší účastnici vytýká, že nejednala v souladu s principy dobré správy a za své pochybení v podobě nesprávného data narození se stěžovateli ani neomluvila.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
8. K věci samé Ústavní soud uvádí, že považuje za ústavně souladný závěr Nejvyššího soudu, podle něhož platí, byl-li stěžovatel označen nesprávným datem narození, nejde o závažnou písařskou chybu, která podstatu zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva nemůže jakkoliv snížit. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje zejména na precizní odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v dané věci vycházel z příslušných zákonných ustanovení i z relevantní judikatury a svůj přístup řádně vysvětlil (srov. bod 40. a násl. odůvodnění napadeného rozsudku). Z tohoto důvodu Ústavní soud na jeho závěry pro stručnost odkazuje, přičemž neshledal žádná jiná kritéria z hlediska ústavního posouzení relevantní. Ostatně nelze přehlížet ani skutečnost, že stěžovatel proti těmto závěrům žádnou hlubší argumentaci ústavněprávní úrovně nezformuloval.
9. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu