30 Cdo 3583/2024

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 130 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 15/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 69 Co 222/2024-65, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 69 Co 222/2024-65, se v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 2024, č. j. 17 C 15/2024-48, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 130 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 130 000 Kč od 19. 12. 2023 do zaplacení, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 117/2017.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 17 C 15/2024-48, zamítl žalobu o zaplacení částky 130 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 117/2017 bylo zahájeno dne 4. 9. 2017 podáním žaloby J. H., jíž se vůči České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj a České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 749 898 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny nepřiměřenou délkou řízení. Jednání bylo nařízeno na 4. 5. 2018, podáním ze dne 14. 3.

2018 žalobce požádal o jeho odročení s odkazem na svou služební cestu. Jednání bylo odročeno na 13. 6. 2018, načež o odročení požádala žalovaná a jednání bylo odročeno na 17. 8. 2018. Žalovaná však opět požádala o odročení. Při jednání dne 31. 8. 2018 byl žalobce poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně bylo konstatováno, že v řízení má na straně žalované vystupovat Česká republika - Ministerstvo financí. Dne 26. 10. 2018 se ve věci vyjádřilo Ministerstvo financí, které namítlo, že s ním nemá být ve věci jednáno.

Následně bylo zrušeno nařízené jednání a žalobce byl vyzván ke specifikaci žaloby, aby bylo možno určit příslušnou organizační složku státu, která má za stát na straně žalované jednat. Přípisem ze dne 30. 11. 2018 bylo Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo spravedlnosti vyrozuměno o tom, že s nimi bude v této věci jednáno na straně žalované. Další jednání bylo nařízeno na 7. 8. 2019. Dne 19. 5. 2019 požádal žalobce o jeho odročení. Jednání bylo odročeno na 30. 8. 2019, načež o odročení požádala Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj.

Dne 17. 6. 2019 se vyjádřil žalobce, napadl délku probíhajícího řízení a navrhl vydání rozsudku pro uznání. Na to mu bylo soudem sděleno, že žalované byla zaslána výzva k vyjádření dle § 114a o. s. ř., která upravuje pouze soudcovskou lhůtu, a nikoliv výzva dle § 114b o. s. ř., jejíž nedodržení by odůvodňovalo vydání rozsudku pro uznání. Dne 16. 10. 2019 doplnil žalobce prostřednictvím zástupkyně žalobu, přičemž ji vzal částečně zpět s tím, že se nadále domáhá zaplacení částky 260 235 Kč s příslušenstvím.

Rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 39 C 117/2017-146, soud prvního stupně žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 54 Co 329, 330/2020-213, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně zrušil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2021, č. j. 30 Cdo 1644/2021-243, rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 částečně zrušil, když se vyjádřil k otázce, která organizační složka má v dané věci jednat za stát.

Přípisem ze dne 30. 3. 2022 bylo sděleno Ministerstvu financí, že s ohledem na závěry Nejvyššího soudu s ním bude v této věci jednáno jakožto s organizační složkou státu. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 39 C 117/2017-326, Obvodní soud pro Prahu 1 konstatoval, že nesprávným úředním postupem Městské části Praha 6, Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn.

6 A 169/2012 bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 230 235 Kč (správně 260 235 Kč; poznámka dovolacího soudu) s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. Soud v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že byť shledal v postupu správního a zejména soudního orgánu nesprávný úřední postup, je namístě újmu vzniklou žalobci odškodnit konstatováním porušení práva, neboť význam zde posuzovaného řízení

byl pro žalobce téměř nulový. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 4. 1. 2023 odvolání, proti nákladovému výroku se téhož dne odvolala žalovaná i vedlejší účastník. Dne 22. 1. 2023 se k odvoláním žalované a vedlejšího účastníka vyjádřil žalobce, přičemž namítl, že předmětné řízení trvá již nepřiměřeně dlouho, a uplatnil nárok na nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení vůči žalované beze změny žalobního petitu. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 54 Co 57/2023-376, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního

stupně v části týkající se věci samé a změnil výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž ohledně významu zde posuzovaného řízení pro žalobce uvedl, že za situace, kdy žalobce v řízení požadovanou informací již disponoval, pro něj toto mohlo stěží mít vyšší význam než nepatrný. Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 8. 6. 2023. Dne 16. 6. 2023 byla žalované doručena žádost žalobce o náhradu újmy za nepřiměřenou délku předmětného řízení. Ve stanovisku ze dne 4. 12. 2023 žalovaná konstatovala, že zde došlo k nesprávnému úřednímu postupu, čímž bylo porušeno právo žadatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jako adresát je zde uveden J. H., XY, jako žadatel je označen J. H., nar. XY. Toto stanovisko bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 4. 12. 2023. Dne 5. 1. 2024 byla do datové schránky žalované doručena z datové schránky žalobce zpráva s předmětem „Vrácení datové zprávy, záměna příjemce J. H., nar. XY“.

4. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 1 odst. 1, 3, § 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, čímž mu byla způsobena nemajetková újma.

5. Podle soudu prvního stupně trvalo posuzované řízení od 4. 9. 2017 do 8. 6. 2023, kdy nabylo právní moci druhé rozhodnutí odvolacího soudu, celkem 4 roky a 9 měsíců.

6. Spor nebyl skutkově ani právně složitý, jednalo se o běžné odškodňovací řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., bylo pouze třeba určit příslušnou organizační složku státu, která bude v daném případě za stát na straně žalované jednat, a byla rovněž řešena otázka promlčení uplatněného nároku. V rámci procesní složitosti přihlédl soud prvního stupně ke skutečnosti, že věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, přičemž odvolací soud rozhodoval ve věci samé dvakrát (stejně jako soud prvního stupně), dovolací soud rozhodoval jednou. Podávání opravných prostředků sice nelze klást účastníkům k tíži, je však zřejmé, že si řízení o takovém opravném prostředku vyžádá nějaký čas pro rozhodnutí. S ohledem na zdlouhavé určení příslušné organizační složky, která by měla za stát jednat na straně žalované, považoval soud prvního stupně celkovou délku řízení za nepřiměřenou, což mělo za následek porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a vznik nemajetkové újmy.

7. Žalobce přispěl k celkové délce řízení pouze minimálně, a to svými žádostmi o odročení jednání. Odročováno však bylo i na žádost žalované či z důvodu nepředložení přílohového spisu.

8. Ve vztahu k činnosti soudů konstatoval soud prvního stupně, že v posuzovaném řízení byl postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího v zásadě plynulý, byla zde však ve shodě se žalovanou shledána jistá nekoncentrovanost v úkonech, a to především ohledně otázky příslušné organizační složky, která by měla vystupovat za stát na straně žalované. Tato otázka byla definitivně vyřešena až rozhodnutím dovolacího soudu, které nabylo právní moci dne 29. 9. 2021. Poté už byl průběh řízení plynulý. K námitce žalobce, že věc mohla být skončena rozsudkem pro uznání, soud uvedl, že žalovaným nebyla zasílána výzva k vyjádření dle § 114b o. s. ř., jejíž nesplnění má za následek vydání rozsudku pro uznání, ale výzva dle § 114a o. s. ř., kdy byla žalovaným poskytnuta soudcovská lhůta, jejíž nedodržení není sankcionováno vydáním rozsudku pro uznání.

9. Posuzované řízení nepatřilo typově mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. Význam řízení pro žalobce však posoudil soud prvního stupně jako zcela nepatrný (jednalo se o kompenzační řízení za nepřiměřenou délku řízení, u něhož byl rovněž pro žalobce shledán nepatrný význam, a to jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím v rámci posuzovaného řízení, kdy bylo konstatováno, že řízení pro žalobce nemohlo mít vyšší než nepatrný význam, neboť požadovanou informací již disponoval) s tím, že doba posuzovaného řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, když tohoto nebylo způsobilé ani řízení, které bylo posuzovaným řízením odškodňováno. Podle soudu prvního stupně tak bylo žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době zcela dostačující.

10. K námitce žalobce, že nárok na přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení uplatnil právě již v tomto posuzovaném řízení, kde o něm také mělo být rozhodnuto, soud prvního stupně uvedl, že v podání ze dne 22. 1. 2023 žalobce namítl, že předmětné řízení trvá již nepřiměřeně dlouho, zároveň však uvedl, že tento nárok uplatňuje beze změny žalobního petitu, ničeho nad rámec již uplatněného tedy nepožadoval.

11. K tvrzení žalobce o nedoručení stanoviska žalované soud prvního stupně uvedl, že na tomto stanovisku je skutečně chybně uvedeno datum narození žalobce, všechny ostatní skutečnosti jsou však uvedeny správně (titul, jméno a příjmení žalobce, jeho adresa, a především označení a popis napadaného řízení), přičemž v tomto řízení byl žalobce jediným žalobcem a jediným dalším účastníkem zde byl na straně žalované stát. Je tedy zcela zřejmé, že se jedná o stanovisko k nároku uplatněnému žalobcem, přičemž tímto stanoviskem bylo konstatováno porušení práva žalobce, což je dostatečná forma odškodnění v daném případě. Žalobce se s tímto stanoviskem evidentně seznámil a vzhledem k tomu, že mu tedy bylo dostatečné zadostiučinění žalovanou poskytnuto již před podáním žaloby (stanovisko bylo žalobci doručeno dne 4. 12. 2023), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

13. Odvolací soud nepovažoval za relevantní námitku žalobce, že soud prvního stupně nesprávně zjistil délku posuzovaného řízení, které ve skutečnosti trvalo o jeden rok déle, přičemž za podstatný měl závěr soudu prvního stupně o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, který by byl totožný i při zjištění, že trvalo o rok déle. Skutečná délka nepřiměřeně dlouhého řízení má totiž zásadní význam, pokud soud dospěje k závěru, že je namístě finanční náhrada imateriální újmy, která poškozenému vznikla (a kde délka řízení má vliv na výši finančního odškodnění), nikoli však v případě, kdy soud učiní závěr o tom, že je namístě náhrada formou konstatace porušení práva. V takovém případě stát konstatuje, že pochybil tím, že porušil právo žalobce na vyřízení jeho sporu v přiměřené lhůtě, a není již podstatná skutečná délka dlouhotrvajícího řízení. Představa žalobce, podle níž skutečnost, že posuzované řízení trvalo o rok déle, než zjistil soud prvního stupně, je již sama o sobě důvodem pro přiznání náhrady v penězích, je dle odvolacího soudu mylná.

14. Námitku žalobce, že již v posuzovaném řízení poukázal na délku jeho trvání a žádal přihlédnout k tomu v rámci rozhodnutí o formě odškodnění, posoudil odvolací soud jako nedůvodnou s odkazem na to, že ve zde posuzovaném kompenzačním řízení byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud konstatoval, že nesprávným úředním postupem Městské části Praha 6, Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 169/2012 bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Oba soudy v posuzovaném řízení

postavily své právní posouzení věci o formě odškodnění žalobce konstatací porušení jeho práva na klíčové roli hlediska významu řízení pro žalobce, jež závisí především na závažnosti negativních dopadů nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného. Odvolací soud v posuzovaném řízení přisvědčil soudu prvního stupně, že při hodnocení významu řízení pro poškozeného je třeba rozlišovat mezi poškozenými, kteří iniciují velké množství soudních sporů, což je ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení.

Odvolací soud zdůraznil, že pokud ani sám žalobce nezpochybňuje, že jej lze řadit do skupiny účastníků řízení, kteří z vlastního popudu vedou desítky soudních sporů, pak za této situace lze tuto skutečnost po právu považovat za okolnost svědčící o objektivně nižší míře jeho frustrace z nejistoty a očekávání výsledku vedeného řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v posuzovaném řízení lze za dostačující formu kompenzace žalobci způsobené nemajetkové újmy považovat toliko morální zadostiučinění v podobě konstatování porušení žalobcova práva, když jimi posuzované řízení jen stěží mohlo mít pro žalobce vyšší než jen nepatrný význam.

Podle odvolacího soudu postupoval odvolací soud v posuzovaném řízení správně, pokud se nevypořádal s námitkou žalobce, že samo kompenzační řízení již trvá nepřiměřeně dlouho, neboť opět neplatí, že pouze z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení by měla být poškozenému přiznána náhrada formou finanční satisfakce, ačkoli z důvodu nepatrného významu samotného řízení pro žalobce je namístě náhrada formou konstatace porušení práva. Rozsudek odvolacího soudu v posuzovaném řízení navíc prošel revizí dovolacího soudu, který dovolání žalobce odmítl usnesením ze dne 19.

12. 2023, č. j. 30 Cdo 3223/2023-405, za situace, kdy součástí dovolací argumentace žalobce byla i námitka, že samo kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a soudy se touto námitkou nezabývaly.

15. Za důvodnou nepovažoval odvolací soud ani námitku, že odškodnění formou konstatace porušení práva se žalobci de facto nedostalo, neboť na dokumentu od žalované, který představoval formu odškodnění, je uvedeno nesprávné datum narození žalobce. Podle odvolacího soudu žalobce netvrdil, že by se obrátil na žalovanou se žádostí o opravu nesprávně uvedeného data narození na předmětném dokumentu, pouze tvrdil a prokázal, že vrátil poště datovou zprávu, kterou mu byla konstatace porušení jeho práva doručena, s tím, že došlo k záměně příjemce „J. H., narozený XY“. Odvolací soud tak uzavřel, že nelze jakkoli dovozovat, že omylem (chybou v psaní) spočívajícím v uvedení nesprávného data narození žalobce by žalovaná nejednala se žalobcem a taková skutečnost nemůže zakládat právo na finanční formu kompenzace utrpěné újmy za stavu kdy význam posuzovaného řízení je v souvislosti s významem původního řízení pro žalobce nepatrný.

16. Odvolací soud se pak plně ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že doba zde posuzovaného kompenzačního řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, když tohoto nebylo způsobilé ani řízení, které bylo posuzovaným řízením odškodňováno. Význam kompenzačního řízení byl proto pro žalobce nepatrný a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud dovodil, že je namístě odškodnění žalobce formou konstatace porušení práva, které se žalobci již dostalo.

II. Dovolání a vyjádření k němu

17. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.

18. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve vyřešení otázky, zda chybné označení adresáta morální satisfakce formou konstatování porušení práva má vliv na její účinnost – zda lze v tomto případě uznat morální satisfakci za poskytnutou, která dle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

19. Dovolatel je přesvědčen, že morální satisfakce je účinná toliko v případě, že je určena konkrétní osobě. Musí být jasná, konkrétní a zaměřená na konkrétní osobu, nesmí být komentovaná ani jinak dehonestovaná. Záměna data narození, což je jeden ze základních osobních atributů každého člověka, za situace, kdy žalobce doslova nestál žalované ani za to, aby se omluvila a chybu napravila (stačil krátký přípis v reakci na jeho sdělení) však takovou dehonestací zcela nepochybně je. Svědčí o nezájmu a v zásadě pohrdání žalované vůči žalobci. Pak se nejedná o poskytnutí zadostiučinění. Pokud by platilo, že uvedení nesprávného data narození u jména na dokumentu, který má představovat tuto formu odškodnění, je nepatrný detail, došlo by k popření opakovaně zastávaného názoru dovolacího soudu, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat.

20. Dovolání má být přípustné též pro řešení otázky, zda je nutné přesně zjistit délku posuzovaného řízení a na ni navazující otázky, zda zjištěná délka posuzovaného řízení má vliv na určení formy satisfakce, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, a ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3710/2023.

21. Již v řízení před soudem prvního stupně dovolatel namítal nesprávně zjištěnou délku posuzovaného řízení, kterou soudy zkrátily o celý rok, čímž přesáhla hranici 5 let. Názor odvolacího soudu, že podstatný je závěr soudu prvního stupně o tom, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, který by byl shodný i při zjištění, že trvalo o rok déle, a že skutečná délka nepřiměřeně dlouhého řízení má zásadní význam, pokud soud dospěje k závěru, že je namístě finanční náhrada imateriální újmy, která poškozenému vznikla (a kde délka řízení má vliv na výši finančního odškodnění), nikoli však v případě, kdy soud učiní závěr o tom, že je namístě náhrada formou konstatace porušení práva, považuje dovolatel za rozporný s výše odkazovanou judikaturou dovolacího soudu i se samotným zákonem č. 82/1998 Sb., podle jehož § 31a odst. 3 se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Délka řízení je tedy jedním z kritérií při určování nejen výše poskytnuté finanční satisfakce, ale vůbec způsobu odčinění vzniklé újmy (dokonce je uváděna na prvním místě), jejíž vznik se vždy presumuje. Za podstatný pak považuje dovolatel rovněž závěr vyplývající z judikatury, že újma vzniká samotným porušením základního práva a jen zcela výjimečně se nepřiznává zadostiučinění v penězích a v tomto ohledu je nutné přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností.

22. Přípustnost dovolání má být založena rovněž pro řešení otázky, zda je jedním z kritérií pro určení formy satisfakce skutečnost, že soud se v posuzovaném řízení nezabýval uplatněným nárokem za nepřiměřenou délku samotného posuzovaného kompenzačního řízení, která dle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

23. Ačkoli dovolatel uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení, což mu umožňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, soud prvního stupně ani soud odvolací se tímto nárokem nezabývaly, čímž porušily právo žalobce na spravedlivý proces a zavinily kritizované řetězení sporu. V takovém případě se dle dovolatele nelze spokojit s přiznáním již jen morální satisfakce formou konstatování porušení práva. Podle dovolatele také není pravdou, že by se touto otázkou zabýval dovolací soud, jak tvrdí v napadeném rozhodnutí odvolací soud.

24. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

25. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

27. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

28. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

29. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

30. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

31. Otázky, zda je nutné přesně zjistit délku posuzovaného řízení a zda zjištěná délka posuzovaného řízení má vliv na určení formy satisfakce, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).

Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.

10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s příslušenstvím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). Odvolací soud se tak od uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže nepovažoval za relevantní námitku žalobce, že posuzované řízení ve skutečnosti trvalo o rok déle, než konstatoval soud prvního stupně, a za podstatný označil závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, který by byl shodný i při zjištění, že trvalo o rok déle, jelikož skutečná délka nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení má zásadní význam, pokud soud dospěje k závěru, že je namístě finanční zadostiučinění újmy, která poškozenému vznikla.

Pokud s ohledem na nepatrný význam předmětu řízení nepřichází do úvahy poskytnutí finančního zadostiučinění, je bez významu délka řízení.

32. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda je jedním z kritérií pro určení formy satisfakce skutečnost, že soud se v posuzovaném řízení nezabýval uplatněným nárokem za nepřiměřenou délku samotného posuzovaného kompenzačního řízení, neboť ve Stanovisku v části „VI. Stanovení výše zadostiučinění“ Nejvyšší soud uvedl, že lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.“ Z ustálené rozhodovací praxe tedy vyplývá, že ne ve všech případech je možné zohlednit nepřiměřenou délku kompenzačního řízení v zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, byť poškozený takový požadavek uplatnil, zvláště je-li význam předmětu obou řízení nepatrný. Odvolací soud se tak ani při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když se ztotožnil se soudem prvního stupně, že význam posuzovaného kompenzačního řízení byl pro žalobce nepatrný, tudíž bylo namístě odškodnění formou konstatace porušení práva, které se žalobci již dostalo.

33. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda chybné označení adresáta morální satisfakce formou konstatování porušení práva má vliv na její účinnost, tedy zda lze v takovém případě uznat morální satisfakci za poskytnutou, neboť tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

34. Dovolání není důvodné.

35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.

36. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

37. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

38. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

39. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

40. Podle § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

41. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

42. Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

43. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

44. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, Nejvyšší soud konstatoval, že „[s]myslem předběžného projednání nároku je umožnit, aby úřad uvedený v § 6 OdpŠk nárok posoudil a v případě jeho opodstatněnosti jej uspokojil, čímž je možné předejít řadě zbytečných soudních sporů. Po novele č. 160/2006 Sb. se tento režim vztahuje na všechny nároky vůči státu, tedy i na nároky z nesprávného úředního postupu, které podle předchozí úpravy předběžnému projednání nepodléhaly… Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem.

45. Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. V případě, že žalovaná konstatovala v rámci předběžného projednání nároku ve svém vyjádření porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba toto vyjádření vnímat jako plnohodnotnou formu zadostiučinění přiznanou ze strany žalované (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).

46. Z výše uvedeného vyplývá, že stanovisko úřadu vydané podle § 14 a násl. OdpŠk, zvláště obsahuje-li konstatování porušení práva či omluvu, je způsobilé vyvolat konkrétní právní následky, zejména zánik nároku žadatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, lze-li ve stanovisku obsažené konstatování porušení práva či omluvu považovat ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk za zadostiučinění přiměřené (dostačující) vzniklé nemajetkové újmě. Jde tak o právní jednání ve smyslu § 545 a násl. o. z., přičemž žalobce jako žadatel stanovisko úřadu za takové nepovažoval, resp. nepovažoval se za jeho adresáta.

47. V rozsudku ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1303/2024, Nejvyšší soud uvedl, že právní jednání je neurčité pouze tehdy, nelze-li pro neurčitost zjistit jeho obsah ani výkladem (srov. § 553 odst. 1 o. z.). Výklad projevu vůle má význam tehdy, je-li účastníkem projevená vůle nejasná či nejednoznačná, takže vznikají pochybnosti, co chtěl účastník přesně vyjádřit a jaké právní následky má jeho projev vůle vyvolat. Určitost obsahu právního jednání přitom nemusí vyplývat ze samotného projevu vůle, může vyplývat i z dalších kritérií, podle kterých se výklad právního jednání provádí. K zásadám pro výklad právních jednání se dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ve kterém vyslovil právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (dále k interpretaci obsahu právního jednání např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019, a ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1649/2023).

48. V nyní řešené věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že dne 16. 6. 2023 byla žalované doručena žádost žalobce o náhradu újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 117/2017 ve výši 130 000 Kč. Stanoviskem ze dne 4. 12. 2023, které bylo téhož dne doručeno do datové schránky žalobce, žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, čímž bylo porušeno právo žadatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jako adresát byl ve stanovisku uveden J.

H., XY, jako žadatel byl označen J. H., nar. XY, bytem XY. V dalším odstavci žalovaná připomněla, že podáním doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 16. 6. 2023 žadatel uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění jako náhradu nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 39 C 117/2017 jako soudu prvního stupně. Žadatel uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 130 000 Kč. Žalobce se následně obrátil na Českou poštu, s. p., s tím, že obdržel datovou zprávu určenou pro jiného žadatele.

Vzhledem k tomu, že mu od České pošty, s. p., přišla pouze automatická odpověď, vrátil ji odesílateli a provedl její výmaz z počítače. Dne 5. 1. 2024 byla do datové schránky žalované doručena z datové schránky žalobce zpráva s předmětem „Vrácení datové zprávy, záměna příjemce J. H., nar. XY“. Dovolatel je přesvědčen, že v důsledku nesprávně uvedeného data narození ve stanovisku žalované není poskytnuté zadostiučinění vůči němu účinné, tudíž jej nelze považovat za poskytnuté. S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje.

49. Ve stanovisku ze dne 4. 12. 2023 žalovaná uvedla u jména žadatele nesprávné datum narození, což by jistě bylo možno považovat za neurčitost právního jednání, která by obecně mohla vyvolat pochybnost, zda bylo stanovisko skutečně určeno žadateli (žalobci), neboť jiné datum narození objektivně identifikuje jinou osobu, a zda jím úřad skutečně chtěl konstatovat porušení práva žalobce, za toto se mu omluvit a tím mu současně poskytnout (dle úřadu a následně i soudu) dostačující zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Ovšem za situace, kdy ostatní údaje týkající se osoby žalobce (titul, jméno, příjmení, adresa) i posuzovaného řízení (datum uplatnění nároku u žalované, označení soudu prvního stupně, spisová značka, postavení žadatele v posuzovaném řízení, uplatněný nárok a jeho výše) uvedl úřad správně, a s přihlédnutím k tomu, co stanovisku úřadu předcházelo (tj. podaná žádost žalobce a v ní obsažené údaje o posuzovaném řízení, jakož i žalobci nepochybně známý okruh účastníků posuzovaného řízení), muselo být žalobci, stejně jako každému jinému žadateli v obdobné situaci, z došlého stanoviska zřejmé, jaký byl ve smyslu § 556 o. z. úmysl žalované a že právě k jeho žádosti úřad posuzoval průběh a přiměřenost celkové délky posuzovaného řízení, že právě jemu bylo stanovisko vč. konstatování porušení práva a omluvy určeno a že nesprávně uvedené datum jeho narození je pouhou chybou v psaní, která ani podle § 578 o. z. nemůže být právnímu jednání na újmu, je-li jeho význam nepochybný. Byť by žalované (úřadu) bylo možno vytknout (minimálně v rámci principů dobré správy), že následně v reakci na jednání žalobce se za svoji chybu bezprostředně neomluvila a chybu v psaní tak neodstranila (čímž by i ve smyslu § 556 odst. 2 o. z. současně dala nepochybně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládala), nelze mít podle dovolacího soudu pouze na základě nesprávně uvedeného data narození žadatele pochybnost o významu projevu vůle žalované ve stanovisku či dokonce dospět k závěru, že by stanovisko úřadu doručené žalobci jako žadateli bylo pouze zdánlivým právním jednáním ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., tedy že zadostiučinění žalobci nebylo poskytnuto.

50. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že z nesprávně uvedeného data narození ve stanovisku žalované ze dne 4. 12. 2023 nelze dovozovat, že by žalovaná nejednala se žalobcem, a tedy, že by se žalobci zadostiučinění formou konstatace porušení práva nedostalo, je jeho právní posouzení věci správné.

51. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 130 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 130 000 Kč od 19. 12. 2023 do zaplacení, správné a dovolání žalobce tak není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, přičemž ve zbývajícím rozsahu, v jakém bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

52. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 6. 2025

Mgr. Vít Bičák předseda senátu