30 Cdo 3324/2022-185
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce B. D. N.,
identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem
Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa územní pracoviště Brno,
se sídlem v Brně, Příkop 11, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 252 C 34/2018, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2022, č. j. 44 Co 206/2019-164,
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2022, č. j. 44
Co 206/2019-164, směřující proti jeho výroku I, se zamítá, ve zbývajícím
rozsahu se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal částky 340 000 Kč s příslušenstvím jako
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v
důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006 (dále jen
„posuzované řízení“).
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 3.
2019, č. j. 252 C 34/2018-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
176 693,52 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 163
306,48 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo
vedeno ode dne 28. 3. 2006, kdy byla proti žalobci podána žaloba, jíž se
žalobce v posuzovaném řízení domáhal zaplacení částky 3 729 790 Kč. Ke dni
rozhodování soudu prvního stupně (12. 3. 2019) řízení stále trvalo (probíhalo
dovolací řízení). Žalobce se o skutečnosti, že je proti němu vedeno posuzované
řízení, dozvěděl dne 1. 9. 2006. Celková délka řízení tak činila 12 let, 6
měsíců a 11 dní. Tuto dobu soud prvního stupně považoval za nepřiměřeně
dlouhou, v důsledku čehož přiznal žalobci zadostiučinění v relutární formě.
Vycházel přitom ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, jež za první
dva roky řízení ponížil na polovinu, a dospěl k základní částce 176 693,52 Kč.
Po zvážení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou přivýkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), základní částku zadostiučinění nikterak nemodifikoval.
4. Proti uvedenému rozhodnutí podali oba účastníci odvolání. Žalobce
navíc v průběhu odvolacího řízení rozšířil žalobní návrh o dalších 100 000 Kč s
odůvodněním, že v nyní projednávaném (tedy kompenzačním) řízení dochází k
dalším průtahům a je (již v průběhu odvolacího řízení) nepřiměřeně dlouhé.
5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) z
podnětu odvolání obou účastníků svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 14. 10.
2020, č. j. 44 Co 206/2019-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil dále rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II co do částky 116 881 Kč s příslušenstvím [výrok II
písm. a) rozsudku odvolacího soudu] a změnil jej ve výroku II tak, že uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46 425,48 Kč s příslušenstvím [výrok
II písm. b) rozsudku odvolacího soudu], zamítl žalobu v části, v níž se žalobce
domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok III
rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud tehdy vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která považoval za dostatečná. Ohledně celkové délky posuzovaného
řízení toliko uvedl, že v mezidobí došlo k jeho ukončení, neboť dne 17. 8. 2020
nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo
3188/2018, jímž bylo odmítnuto dovolání tamního žalobce. S ohledem na
skutečnost, že žalobce se dozvěděl o tom, že se vede posuzované řízení dne 8.
9. 2006, jeho celková délka činila ke dni rozhodování odvolacího soudu 13 let a
11 měsíců.
7. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
hodnotil posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé a dospěl k závěru, že
žalobci náleží částka základního zadostiučinění odpovídající 17 000 Kč za každý
rok, po nějž bylo posuzované řízení vedeno, krácené o polovinu za první dva
roky. Posuzované řízení posoudil jako složitější, jelikož bylo projednáváno na
třech stupních soudní soustavy a zároveň bylo skutkově a právně složitější. Z
důvodu tohoto kritéria tedy snížil základní částku o 15 %. Ohledně kritéria
jednání poškozeného základní částku nesnižoval ani nezvyšoval, k čemuž uvedl,
že ryze obstrukční jednání poškozeného či opakované a delší průtahy v
posuzovaném řízení nebyly zjištěny. Co do významu předmětu posuzovaného řízení
odvolací soud zvýšil základní částku o 15 %, a to vzhledem k intenzitě hrozby
obtíží s úhradou značné částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, a k
přetrvávající nejistotě v plánování rozhodování žalobce např. ohledně údržby a
modernizace.
8. Samotné kompenzační řízení odvolací soud nehodnotil jako nepřiměřeně
dlouhé, když bylo zahájeno žalobou ze dne 26. 10. 2018, soud prvního stupně
rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 a odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne
14. 10. 2020. Proto odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na navýšení
přiměřeného zadostiučinění za posuzované řízení s ohledem na délku
kompenzačního řízení o dalších 100 000 Kč.
9. Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 7. 3.
2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, (v pořadí první) rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 44 Co 206/2019-104, ve výroku III, ohledně
požadovaného navýšení zadostiučinění o dalších 100 000 Kč, a ve výroku IV,
ohledně nákladů řízení, zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení;
ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobce odmítl. Právní posouzení věci odvolacím
soudem, pokud šlo o posuzované řízení a výši přiznaného zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu, měl ve světle dovolacích námitek za správné a
souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přisvědčil však dovolateli v
tom, že odvolací soud neúplně posoudil nárok na navýšení požadovaného
zadostiučinění o 100 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s tvrzenou
nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu
s ustálenou judikaturou neposuzoval též dobu od předběžného uplatnění nároku do
podání žaloby a že nehodnotil jeho délku kritérii uvedenými v § 31a odst. 3
OdpŠk. Předmětem dalšího řízení tak zůstala částka 100 000 Kč s příslušenstvím.
10. Odvolací soud na základě podaného odvolání žalobce v záhlaví
označeným (v pořadí druhým) rozhodnutím uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku ve výši 32 375 Kč s příslušenstvím; v části, ve které se žalobce
domáhal po žalované zaplacení další částky ve výši 67 625 Kč s příslušenstvím,
žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále vyslovil, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů
částku ve výši 39 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud
jednak zčásti převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jednak sám
dokazování doplnil, když provedl důkaz spisem Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 252 C 34/2018, pokud se týká vlastního průběhu (přítomného) kompenzačního
řízení a dále listinami vztahujícími se k obsahu stížnosti žalobce na průtahy
ze dne 17. 8. 2020 a jeho nesouhlas s vyřízením stížnosti na průtahy, který byl
datován dnem 11. 9. 2020. Na základě takto provedeného dokazování odvolací soud
podrobně popsal průběh kompenzačního řízení i okolnosti související s podáním
stížnosti na průtahy v něm, kterou měl za neopodstatněnou.
11. V rovině právního posouzení odvolací soud při úvahách o
opodstatněnosti zvýšení původně požadovaného zadostiučinění za posuzované
řízení v souvislosti s nepřiměřenou délkou i tohoto kompenzačního řízení
zdůraznil, že pokud ve svém prvním rozsudku uvedl, že „žaloba byla zamítnuta
jako nedůvodná i v části navýšení odškodnění za délku kompenzačního řízení,
když toto řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 26. 10. 2018, soud prvního stupně
rozhodl rozsudkem č. j. 252 C 34/2018-48 ze dne 12. 3. 2019, odvolací soud
rozhodl rozsudkem ze dne 14. 10. 2020; o délce tohoto řízení nelze hovořit jako
o nepřiměřeně dlouhé“, tak (podle nyní napadeného druhého rozsudku) fakticky
hodnotil celkovou délku řízení (tedy již od předběžného uplatnění nároku na
zadostiučinění dne 26. 4. 2018) v trvání 2 roky a 5,5 měsíce. „Aktuálně“ činila
podle odvolacího soudu celková délka kompenzačního řízení 4 roky a 1 měsíc (od
uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 4. 2018 do vyhlášení
napadeného rozsudku odvolacího soudu dne 8. 6. 2022), kterou odvolací hodnotil
v jejím celku již jako dobu nepřiměřenou, které odpovídá potřeba poskytnutí
relutární satisfakce. Při určení výše peněžitého zadostiučinění odvolací soud
vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“,
přičemž za odpovídající výši základní částky peněžitého odškodnění nemajetkové
újmy při shora uvedené celkové délce kompenzačního řízení odvolací soud shledal
částku 15 000 Kč za rok (z tohoto za první dva roky v poloviční výši), což při
délce řízení 4 roky a 1 měsíc činí v základní částce 46 250 Kč. Odvolací soud
dále přihlédl k modifikačnímu kritériu dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, tj. ke
kritériu procesní složitosti řízení, když do řešení věci se zapojily tyto
instance: Ministerstvo spravedlnosti ve smyslu § 14 OdpŠk (nárok u něj uplatněn
dne 26. 4. 2018), soud prvního stupně (žaloba podána dne 26. 10. 2018, rozsudek
vydán dne 12. 3. 2019, č. j. 252 C 34/2018-48), soud odvolací (rozsudek ze dne
14. 10. 2020, č. j. 44 Co 206/2019-104), dovolací soud (rozsudek ze dne 7. 3.
2022, č. j. 30 Cdo 3095/2021-143), a soud odvolací již pouze k otázce navýšení
zadostiučinění za toto kompenzační řízení (rozsudek ze dne 8. 6. 2022).
Odvolací soud připomenul, že s rostoucím počtem instancí přirozeně narůstá
celková délka řízení. Odvolací soud vzhledem k uvedené procesní složitosti
přistoupil ke snížení základní částky o 30 %, tj. o 13 875 Kč. Pro další
modifikaci základní částky z pohledu jednání poškozeného, postupu orgánů
veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst.
3 písm. c) až e) OdpŠk] důvody neshledal.
12. Tvrdil-li a prokazoval-li žalobce svoji aktivitu pro zkrácení
celkové délky řízení tím, že měl 17. 8. 2020 podat stížnost na průtahy u
předsedy Krajského soudu v Brně, pak tato stížnost nebyla shledána důvodnou.
Dokládal-li dále nesouhlas s vyřízením této stížnosti, odvolacímu soudu (ač
vyzván) nepředložil vyrozumění Ministerstva spravedlnosti o tomto nesouhlasu.
Pokud jde o tvrzený nesprávný úřední postup odvolacího soudu v kompenzačním
řízení založený nerespektováním konstantní judikatury k otázce zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, odvolací soud ani tuto námitku neshledal opodstatněnou.
Byť odvolací soud v odůvodnění zamítavého výroku o zvýšení zadostiučinění o 100
000 Kč s přísl. (ve svém prvním rozsudku) nerekapituloval jednotlivá kritéria
pro posouzení přiměřenosti celkové délky nynějšího řízení, z obsahu odůvodnění
bylo zřejmé, že si jich byl plně vědom, avšak pokud neshledal předmětné řízení
jako nepřiměřeně dlouhé, bylo nadbytečné se zabývat stanovováním výše
přiměřeného zadostiučinění (potud odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1750/2021, které podle jeho názoru
danou otázku vyřešilo odlišně, než Nejvyšší soud v kasačním rozsudku v této
věci). Na základě toho odvolací soud usuzoval, že judikatura Nejvyššího soudu
není v uvedeném rozsahu ustálena, a proto nebyl důvod, aby požadované
odškodnění bylo navýšeno z důvodu nerespektování ustálené judikatury odvolacím
soudem (v jeho prvním rozsudku). O délce kompenzačního řízení (v době vydání
prvního rozsudku odvolacího soudu) totiž podle jeho názoru nebylo možno hovořit
jako o nepřiměřeně dlouhé a nebylo třeba se zabývat zákonnými kritérii k určení
výše nároku Odvolací soud proto dovodil, že žalobci náleží satisfakce určená za
4 roky a 1 měsíc trvání kompenzačního řízení ve výši 46 250 Kč snížená o 30 %
za složitost věci, tedy částka 32 375 Kč, a to včetně požadovaného
příslušenství, ve zbývajícím rozsahu, to je ohledně částky 67 625 Kč s
příslušenstvím byl požadavek žalobce na zvýšení zadostiučinění pro délku
kompenzačního řízení zamítnut.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku I,
pokud jím byla žaloba zamítnuta, a dále v navazujícím výroku o nákladech řízení
dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že 1) odvolací soud v rozporu s ustálenou
judikaturou ohraničil konec celkové doby kompenzačního řízení dnem 8. 6. 2022,
kdy vydal svůj rozsudek, ačkoliv podle Stanoviska je řízení ukončeno až dnem
právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku; 2) není zřejmé, jak
odvolací soud dosáhl úvahy o délce posuzovaného řízení v trvání 4 let a 1
měsíce, což neodpovídá jeho vlastním skutkovým zjištěním; 3) odvolací soud a)
neprovedl žádné dokazování k tomu, jaký počet instancí se do kompenzačního
řízení zapojil, postupoval tak opět v rozporu se Stanoviskem, když b) věc
neposuzoval v jejím individuálním rozměru; 4) za „instanci“ nelze při zvažování
kritéria složitosti věci podle dovolatele považovat Ministerstvo spravedlnosti,
které – opět ve smyslu části IV Stanoviska – není „stupněm soudní soustavy“; 5)
odvolací soud nesprávně posoudil kritérium složitosti věci v poměru ke kritériu
odpovědnosti orgánů veřejné moci za jejich nesprávný úřední postup, když
pominul, že první rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem zrušeno z
důvodu jeho rozporu s ustálenou judikaturou, čímž došlo ke zbytečnému
prodloužení kompenzačního řízení, tím se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, a dalších, neboť pod kritérium
složitosti věci nelze zahrnovat ty okolnosti, které jdou na vrub postupu
rozhodujícího orgánu a s ohledem na charakter újmy je ve smyslu rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, namístě spíše
restriktivní výklad prováděný v neprospěch státu. Již proto nebyl důvod pro
snížení základní částky o 30 %; 6) s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Kubizňáková proti České republice je
zřejmé, že postup orgánů veřejné moci nelze omlouvat v případě opakovaného
rušení vydaných rozhodnutí z důvodů zjištěných pochybení nižší instance; 7)
žalobce nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud vyhodnotil jeho aktivní přístup
k odstranění průtahů v řízení, neboť pominul, že pro kritérium postupu
poškozeného je zcela bez významu, zda byla podaná stížnost vyhodnocena orgány
státní správy soudů jako důvodná či nikoliv.
Takové právní posouzení je podle
dovolatele „rozporné s judikaturou dovolacího soudu“; 8) odvolací soud podle
dovolatele nesprávně argumentoval pro svůj závěr, že by výsledek předchozího
odvolacího řízení završeného prvním rozsudkem nebyl jiný, i pokud by se měla do
délky kompenzačního řízení zahrnout současně i doba, po kterou byl uplatněný
nárok předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti (zde žalobce jen obecně
odkazoval rovněž na ustálenou judikaturu, nicméně jeho argumentace se zřetelně
vztahovala k předchozímu kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu v této věci); 9)
odvolací soud rovněž podle dovolatele nesprávně posoudil otázku významu
hodnoceného kompenzačního řízení pro žalobce, své rozhodnutí prakticky nijak
nezdůvodnil (čímž dovolatel evidentně míří na námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud by měl své dosavadní
dřívější řešení otázky, zda má kompenzační řízení ze své podstaty zvýšený
význam pro poškozeného, přehodnotit, zejména s ohledem na judikaturu ESLP ve
věci „Golha proti České republice, stížnost č. 6051/06“ (jde o věc Žirovnický
proti České republice – poznámka Nejvyššího soudu) a další. Dovolatel je
přesvědčen, že uvedená rozhodnutí zakládají automaticky závěr o zvýšeném
významu řízení pro poškozeného. Je proto třeba oněm řízením přiznat “tvrdší
kritéria“, než činí sjednocující Stanovisko Nejvyššího soudu, na podporu tohoto
závěru se žalobce navíc dovolává konkrétně označených rozhodnutí nalézacích a
odvolacích soudů; 10) dovolatel napadá též nákladový výrok, neboť mu nebyla
přiznána plná náhrada nákladů řízení, a to v přímém rozporu s nálezovou
judikaturou Ústavního soudu. Z těchto důvodů se dožadoval toho, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení, popř. aby sám po zohlednění dovolacích námitek původně uplatněnému
návrhu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení ve správné výši.
14. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření bylo
zdůrazněno, že ze strany žalobce se jedná o již v pořadí druhé dovolání, jehož
obsahem jsou z velké části, de facto, obsahově shodné námitky, byť přizpůsobené
označené věci, kdy však tyto byly předmětem přezkumu již prvního rozhodování
Nejvyššího soudu o prvním dovolání žalobce. Z obsahu zrušovacího rozsudku
Nejvyššího soudu je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že se jednalo o námitky,
které nemohou přípustnost dovolání založit. Žalobce opětovně shledává
přípustnost dovolání pouze ve formální citaci právní normy, že se odvolací soud
při řešení otázek hmotného práva nebo procesního práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak namísto právní polemiky zpochybňuje a
polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu při hodnocení jednotlivých
kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, což je patrno z pokládaných otázek, včetně
zcela nepřípustné části vztahující se k nákladům řízení. V předmětném dovolání
se jedná o polemiku s prováděním dokazování a skutkovými závěry odvolacího
soudu, který při posuzování (ne)přiměřenosti celkové délky posuzovaného
kompenzačního řízení k uvedeným skutečnostem přihlédl a při jejich řešení se
neodchýlil od východisek přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu, což našlo
svůj odraz i v konstataci nepřiměřené délky kompenzačního řízení a s tím
spojené adekvátní finanční satisfakce (odškodnění), kterou žalobci přiznal
nalézací (s ohledem na předmět dovolacího řízení patrně správně odvolací –
poznámka Nejvyššího soudu) soud. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem
tvrzená nejednotnost rozhodovací praxe týkající se kritéria významu u délky
kompenzačního řízení, kde má za to, že se bez jakýchkoli pochybností jedná o
význam zvýšený včetně polemiky, v jaké době má být kompenzační řízení skončeno
a s tím spojeného odkazu na žalobcem vybraná rozhodnutí ESLP. Jak dovolací soud
opakovaně judikuje, a uvedl to již v původním zrušovacím rozsudku, nelze a
priori bez dalšího konstatovat, jaká délka toho kterého kompenzačního řízení je
ještě přiměřená a která nikoliv, což neodporuje závěrům, k nimž dospěl ESLP, v
tomto případě ve věci Žirovnický proti České republice. Stejný závěr je třeba vztáhnou i na současná tvrzení žalobce. Nejvyšší soud
se již také opakovaně vyjadřoval i k otázce významu odškodňovacího řízení v
kontextu kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk a dospěl k ústavně souladnému závěru,
že samotné odškodňovací řízení nemá zvýšený význam a tento jeho závěr aproboval
i Ústavní soud (žalovaná zde odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze
dne 17. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Žalovaná zastávala názor, že odvolací
soud jednak dostál závaznému právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem ve
zrušovacím rozsudku ze dne 7. 3. 2022, č. j.
30 Cdo 3095/2021–143, a současně
vyřešil všechny související právní otázky v souladu se zákonem i judikaturou a
vlastní nesouhlas žalobce s poskytnutou výší zadostiučinění, byť není v
odůvodnění dovolání explicitně vyjádřen, ale je z něho bez jakýchkoli
pochybností zřejmý, nemůže obstát a přípustnost dovolání založit. Ve vztahu k
otázce nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání
objektivně přípustné. Žalovaná proto navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobce odmítl, příp. zamítl.
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Posuzované dovolání neobsahuje zčásti náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze
parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím
zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání
považuje pro něj za splněný.
19. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
20. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Pokud se žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst.
2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Uvedeným předpokladům žalobce nedostál ve vztahu k námitce pod bodem 3) písm.
a), to je že odvolací soud neprovedl dokazování k otázce složitosti řízení
[část D, str. 4, písm. a) dovolání], kteroužto otázku lze proto považovat za
prostou námitku vady řízení. Ve vztahu k obecně koncipované námitce pod bodem
3, písm. b), v části namítající absenci zjištění „individuálního rozměru“ se
dovolací soud touto námitkou zabýval jen ve vztahu k dalším již podrobněji
konkretizovaným otázkám. Pokud jde o námitku pod bodem 7 [str. 7, část E, písm.
a) dovolání], pak i tu nelze projednat, jestliže je jejím prostřednictvím jen
povšechně odkazováno na „rozpor s [blíže nijak nespecifikovanou] judikaturou
Nejvyššího soudu“.
21. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti
dovolání se pak souhrnně Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové
judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by
bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2.
2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů
řízení. Nejvyšší soud proto v této části nepřípustné dovolání podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání vůči výroku I
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé.
24. Úvodem Nejvyšší soud ohledně vyjádření žalované k dovolání
připomíná, že většina právních závěrů dovolacího soudu v jeho předchozím
kasačním rozsudku (pokud zčásti odmítl dovolání žalobce) se vztahovala k
posuzovanému řízení, kdežto nyní uplatněné dovolací námitky žalobce se naproti
tomu převážně koncentrují (až) k řízení kompenzačnímu a v něm „dodatečně“
uplatněnému navýšení zadostiučinění o částku 100 000 Kč s příslušenstvím.
Vypořádání některých dřívějších námitek dovolatele Nejvyšším soudem již proto
nelze bez dalšího vztáhnout na posouzení přípustnosti nebo důvodnosti nyní
projednávaného dovolání.
25. Otázka pod bodem 1) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolateli je sice třeba dát za
pravdu, že se obecně jako okamžik ukončení nepřiměřeně dlouhého řízení považuje
(až) den právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, leč tento
závěr platí z logiky věci pro řízení již takto pravomocně ukončená. Mělo-li
být, ovšem jen s ohledem na včasnost poskytnuté kompenzace za nepřiměřenou
délku posuzovaného řízení, hodnoceno též dané kompenzační řízení, pak to v
době, kdy rozhodoval nyní napadeným rozsudkem odvolací soud, ještě nebylo
pravomocně skončeno, tudíž šlo o řízení stále „neskončené“ a odvolací soud
pojmově nemohl přihlédnout k okamžiku, kdy jeho rozhodnutí nabude právní moci,
čímž se ustálené judikatuře (srov. závěry bodu V Stanoviska) nikterak
nevzepřel. Nejvyšší soud pak dále vyloží, proč z hlediska žalobcem požadovaného
navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, je vcelku
bezvýznamné období po vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 44 Co 206/2019-104, a proč není podstatné, kdy o věci rozhodl
odvolací soud nyní napadeným (druhým) rozsudkem. Dovolání je ostatně zatíženo
určitou logickou redukcí, neboť z něj není patrné, jaký konkrétní okamžik měl
vlastně odvolací soud zvažovat, nemohl-li anticipovat, kdy jím vydané
rozhodnutí v budoucnu nabude právní moci. Termín právní moci tu pro něj
představoval tzv. dies certus an, incertus quando, tedy nejistý budoucí
okamžik, k němuž své skutkové ani právní závěry nemohl z logiky věci vztahovat. Rovněž otázka pod bodem 2) nevede k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř. Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud zvažoval
délku kompenzačního řízení ode dne předběžného uplatnění nároku u Ministerstva
spravedlnosti dne 26. 4. 2018 do okamžiku vydání svého rozhodnutí dne 8. 6. 2022. Při stanovení výše základní částky odškodnění odvolací soud zřetelně
provedl zaokrouhlení na celé měsíce délky řízení, což mu nelze nikterak
vytýkat. Ostatně jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, „při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení
případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v
přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto
případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o
posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě
nespočítatelné.“ Nejvyšší soud, jak již výše avizoval, v další části odůvodnění
tohoto rozhodnutí vyloží, proč pro účely navýšení zadostiučinění za posuzované
řízení v souvislosti s tvrzeně nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení není v
zásadě možno přihlížet k období po vydání prvního rozsudku odvolacího sudu v
této věci.
Pokud by dovolací soud měl vymezit období, které bylo rozhodující
pro navýšení zadostiučinění ve správné délce (viz dále), bylo by zřejmé, že pro
žalobce by v navazujícím řízení nemohlo být k dané otázce přijato příznivější
rozhodnutí, což činí dovolání ve vztahu k ní nepřípustným (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018).
26. Ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze přípustnost dovolání spojovat ani s
otázkou 6), která se zčásti obsahově překrývá s jinak přípustně uplatněnou
námitkou pod bodem 5), jak bude vyloženo níže. Opakované rušení rozsudku soudu
prvního nebo druhého stupně z důvodu procesních vad a nepřezkoumatelnosti musí
být zhodnoceno v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. V dané věci
žalobcem namítaný postup označovaný v judikatuře Nejvyššího soudu jako tzv.
„soudní ping pong“ (jež nemusí být ve všech případech výlučně spojen s rušením
rozhodnutí z důvodů jinak přičitatelných státu) zpravidla vede k výraznému
pochybení v postupu orgánů veřejné moci, které se pak stává podstatnou příčinou
délky posuzovaného řízení. V projednávané věci dovolací soud, jak bude uvedeno
dále, vycházel z toho, že zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu v tomto
řízení nemohlo mít vliv na závěr o neopodstatněnosti žalobcova požadavku na
navýšení zadostiučinění (viz odstavce 49–54 tohoto rozsudku). Odvolací soud se
přitom z dále uvedených důvodů nemohl zprotivit ani nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, případně žalobkyní zmiňovanému
rozsudku ESLP ze dne 21. 6. 2005, ve věci Kubizňáková proti České republice, č.
stížnosti 28661/03, nebo dalším obdobným rozsudkům ESLP ze dne 31. 1. 2006,
Yurtayev proti Ukrajině, č. stížnosti 11336/02, ze dne 5. 11. 2009, ve věci
Spas Todorov proti Bulharsku, č. stížnosti 38299/05, a ze dne 25. 11. 2003, ve
věci Wierciszewska proti Polsku, č. stížnosti 41431/98, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, popř. rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Uváděná
rozhodnutí nadto vycházela z odlišné skutkové situace, kdy byla pro tzv.
kvalifikované vady rušena rozhodnutí soudů nižších stupňů „opakovaně“ (odtud
pojem „soudní ping-pong“), což ovšem rozhodně není případ právě projednávaného
kompenzačního řízení.
27. Námitky pod bodem 8) se zčásti míjí s právním posouzením věci
odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), který v nyní napadeném (druhém) rozsudku navíc zohlednil celkovou
dobu kompenzačního řízení, tj. od předběžného uplatnění nároku u Ministerstva
spravedlnosti až do doby vyhlášení (druhého) rozsudku odvolacího soudu (byť
Nejvyšší soud považuje za významné jen období do prvního odvolacího rozsudku).
Daná otázka je pak částečným opakováním polemiky s napadeným rozhodnutím, která
je uvedena pod bodem 5), jak bude vypořádán dovolacím soudem níže. Nejvyšší
soud konečně nevyslyšel požadavek dovolatele pod bodem 9), aby změnil svou již
ustálenou judikaturu k otázce, zda kompenzační řízení samo o sobě zvyšuje
typově význam řízení pro poškozeného. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu
není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo mít ze své podstaty
zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021).
Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka
byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy
cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu) posouzena jinak. Důvod takového postupu nemůže spočívat ani v odkazu
žalobce na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které zaujaly názor obdobný tomu,
jenž je prezentován v podaném dovolání, a to aniž by se ovšem prostřednictvím
kvalifikované argumentace vypořádaly s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
28. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel
(jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov.
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) a jak je výše podrobněji popsán, vyplývá,
že odvolací soud považoval Ministerstvo spravedlnosti za „instanci, jejíž
zapojení je třeba z hlediska posuzování kritéria složitosti věci zohlednit při
modifikaci základní částky a tím i celkového (zde peněžitého) zadostiučinění“ a
současně odvolací soud neshledal důvod ke zvýšení základní částky z hlediska
kritéria postupu orgánů veřejné moci, neboť svůj v pořadí první rozsudek
posléze částečně zrušený dovolacím soudem nepovažoval za rozhodnutí, které by
se odchýlilo od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání shledal Nejvyšší
soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. k oběma uvedeným otázkám přípustným,
neboť první otázka nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud v úplnosti
vyřešena a při řešení otázky druhé se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
29. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že
dovolání je sice zčásti přípustné, není však důvodné. O nesprávné právní
posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před
středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
30. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
31. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
32. Podle ustanovení § 14 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody se
uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 zákona. Podle § 14 odst. 3 uplatnění nároku
na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku
na náhradu škody u soudu.
33. Podle ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu
může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho
nárok plně uspokojen.
34. K otázce, zda je možno dobu předběžného projednání nároku u
ústředního orgánu zohlednit v kritériu složitosti řízení (slovy odvolacího
soudu přihlédnout k ní při zvažování „počtu instancí“, jež se na projednávání
podílely), je třeba vycházet z toho, že zákonný požadavek na předběžné
projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je po novele zákona č.
82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., podmínkou pro uplatnění všech
nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Judikatura Nejvyššího
soudu je již ustálena i v názoru, že nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy
způsobené průtahy v řízení podle § 31a OdpŠk předběžně projednán u příslušného
úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle
ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. (a řízení zastavit); k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod
č. 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
35. Povahou předběžného projednání nároku u příslušného úřadu se již
Nejvyšší soud rovněž zabýval, a to v rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30
Cdo 258/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 89/2017. Povinnost předběžného projednání nároku u příslušného
orgánu byla do zákona č. 82/1998 Sb. přejata ze zákona č. 58/1969 Sb. Důvodová
zpráva k ustanovením § 9 a 10 tohoto zákona uvádí: „Aby nedocházelo ke
zbytečným soudním sporům, zavádí se institut předběžného projednání nároku v
případech, kde otázka nezákonnosti byla vyřešena, a v případech odškodnění za
vazbu a trest u ústředního orgánu. Tento institut se plně osvědčil v dosavadní
úpravě odškodňování za vazbu a trest podle trestního řádu a lze tedy důvodně
předpokládat, že splní svůj účel i v případech, kde nezákonné rozhodnutí bylo
zrušeno. Toto předběžné projednání nemá ještě povahu uplatnění nároku u orgánu,
který je povolán o něm rozhodnout, tj. u soudu. Jde o jednání neformální povahy
omezené jen na případy, kde předpoklady nároku jsou již dány a kde nepřicházejí
v úvahu instituty procesních předpisů.“ Rovněž v odborné literatuře je zastáván
názor, že „[p]ředběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného
ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro něj stanoveny žádné procesní
předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké
rozhodnutí.“ (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci.
Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 185.).
36. Zavedení povinnosti předběžného projednání nároku u příslušného
orgánu nepředstavovalo přenesení kompetence rozhodnout o daném nároku na
správní orgány. Jelikož jde o nárok soukromoprávní povahy (byť má většinou
základ v právu veřejném), přísluší o tomto nároku rozhodnout soudům v občanském
soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř. a také rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Předběžné projednání nároku u
příslušného orgánu slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného
dobrovolného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného
orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude
uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá
občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího
prostřednictvím k tomu povolané organizační složky státu (§ 6 OdpŠk).
37. Návazně v rozsudku ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020,
uveřejněném pod č. 60/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud vyslovil, že předběžné projednání nároku není řízením před orgánem veřejné
moci ve smyslu § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tamtéž uvedl, že
zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14
OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se
také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců staví běh promlčecí lhůty.
38. Zbývá doplnit, že projednání nároku u příslušného úřadu je skončeno
sdělením, že nárok bude nebo nebude, zcela nebo zčásti, uspokojen. Pokud úřad
prohlásí své stanovisko za konečné, mají se jím za vypořádané všechny uplatněné
nároky, tj. i ty, o kterých se v něm úřad výslovně nezmiňuje. Ustanovení § 15
odst. 2 OdpŠk nebrání poškozenému v tom, aby svůj nárok na náhradu škody nebo
nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode
dne, kdy jej předběžně uplatnil u příslušného úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011).
39. Pojmu „instance“, použitému odvolacím soudem, je tradičně připisován
význam jednak v užším slova smyslu, jako stupeň určitého řízení zpravidla před
soudem či správním orgánem, v širším významu je naopak vztahován k synonymu
pojmů (příslušný) „úřad“ či „orgán“. Z jeho užití odvolacím soudem proto nelze
dovodit, že by odvolací soud vnímal Ministerstvo spravedlnosti jako
„instanci“ (orgán veřejné moci) podílející se přísně vzato na řízení před
soudem o uplatněném nároku na poskytnutí zadostiučinění za tvrzenou
nemajetkovou újmu, nýbrž jej, zcela v souladu se shora označenou judikaturou,
považoval za ústřední orgán, u něhož je třeba nárok předběžně uplatnit, a který
má v průběhu nejdéle šestiměsíční lhůty (v rovině soukromoprávní) posoudit, zda
je či není namístě uspokojit uplatněný nárok a případně jakou formou.
40. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci a jeho promítnutí
do závěrů vyslovených v napadeném rozsudku je možno i nadále vycházet z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně
uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení
přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění,
přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení
probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních
objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro
jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná
zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto
kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly
opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované
Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3628/2010, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3.
2022, sp. zn. IV. ÚS 736/22, a dále viz též Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost
za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 335–
336). Všechna uvedená rozhodnutí však vycházela z premisy vztahující se k
řízením, která nebyla řízeními kompenzačními, neboť pro ně je typické, že se
počátek délky posuzovaného řízení v zásadě odvíjí až od zahájení řízení
žalobcem (navrhovatelem), popř. od doby, kdy se žalovaný (jiný účastník řízení)
o zahájení řízení dozvěděl.
41. Jestliže proto až následně ESLP ve věci Žirovnický proti České
republice ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13, vyložil, že
je (právě a jen) v kompenzačních řízeních při úvaze o jejich celkové délce
nutno zohlednit i dobu předběžného projednání nároku, je třeba úvahy Nejvyššího
soudu, který ve své předchozí judikatuře zdůraznil, že „řízení ve více stupních
objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro
jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná
zásadně o dobu za řízení před další instancí“ přiměřeně vztáhnout i na dobu, po
kterou je nárok obligatorně posuzován ústředním orgánem. I v této zákonem
výslovně předjímané době je, byť neformálně, nárok posuzován a z činnosti či
naopak nečinnosti ústředního orgánu jsou – právě v intencích názoru ESLP –
činěny konečné závěry o přiměřenosti či naopak nepřiměřenosti celkové délky
kompenzačního řízení. Řečeno jinak: jestliže ESLP vyložil čl. 6 odstavec 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (podle něhož „každý má právo
na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o
jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění proti němu“) pomocí rozšiřujícího výkladu tak, že právo na přiměřenou
lhůtu řízení se vztahuje v poměrech České republiky i na neformální předběžné
projednání nároku, pak stejně extenzivní výklad je třeba vztáhnout rovněž k
pojmu „složitost řízení“ definovanou v § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, zvláště
pak s přihlédnutím k tomu, že zákonodárce z logiky věci nemohl výše naznačený
judikatorní vývoj v době přijímání relevantní právní úpravy předpokládat.
42. Dovolatel navíc k dané otázce žádnou kvalifikovanou oponenturu
konkurující úvahám odvolacího soudu nevystavěl, přičemž jím proponovaný názor,
podle něhož je na straně jedné povinnost celkovou dobu trvání kompenzačního
řízení s ohledem na obsah žalobních tvrzení posuzovat zpravidla již ode dne
předběžného uplatnění nároku, ale jeho vlastní projednávání, jakkoliv spojené s
určitou časovou a odbornou náročností, pomíjet při zvažování kritéria
složitosti věci, nedává rozumný smysl a ve sledovaných souvislostech by bez
racionálního základu bezdůvodně zvýhodňovalo poškozené v řízení kompenzačním, a
to na úkor poškozených, kteří se domáhají zadostiučinění za nepřiměřenou délkou
ostatních řízení, u nichž daná okolnost nemá pro určení celkové délky řízení
ani při zvažování kritéria složitosti řízení relevantní vliv.
43. Lze tedy shrnout, že ve vztahu k takto dovoláním formulované otázce
je právní posouzení ze strany odvolacího soudu zcela správné.
44. Nejvyšší soud se dále zabýval důvodností dovolání ve vztahu k otázce
posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci.
45. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009, dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho
postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení
rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popř. v situaci, kdy soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor
soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední
činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně [srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 1637/2009, či opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. § 31a
(Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V.
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství
C. H. Beck, 2017, s. 284].
46. K problematice tzv. kvalifikované kasace Nejvyšší soud ve své
judikatuře vysvětlil, že ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně
uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu
nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž
zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být
samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno.
Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo
zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu
nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30
Cdo 2755/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1916/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo
77/2016).
47. Důvodem pro zrušení (v pořadí prvního) rozsudku odvolacího soudu v
této věci bylo, jak expressis verbis plyne z odstavce 29 rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, že se odvolací soud odchýlil
od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1084/2017, v němž byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP [konkrétně šlo o
rozsudek první sekce ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice, č.
10092/13] přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je v případě řízení, jehož předmětem
byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do
celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně
však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou
Nejvyššího soudu opakovaně reflektován a utvrzen (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).
Nedostatek respektu k právnímu názoru Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu
ústící v onu tzv. kvalifikovanou kasaci tak zpravidla představuje okolnost
promítající se – v neprospěch státu – v kritériu postupu orgánu veřejné moci.
48. Se zřetelem k tomu, jak bylo koncipováno dovolání [srov. otázku pod
bodem 6)] i s přihlédnutím k odůvodnění nyní napadeného rozsudku odvolacího
soudu, je třeba korigovat dílčí úvahy odvolacího soudu o údajné nejednotnosti v
judikatuře Nejvyššího soudu, jejichž prostřednictvím dospěl návazně odvolací
soud k nesprávnému závěru, že jím v pořadí první rozsudek údajně nebyl zatížen
absencí respektu k ustálené judikatuře (ať už Nejvyššího soudu nebo ESLP).
Především z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ani v náznaku
zřejmé, že by tehdy zohlednil dobu od předběžného uplatnění nároku až do jeho
vyřízení (popř. do doby uplynutí 6 měsíců či podání žaloby), nadto je
Nejvyššímu soudu z jiné jeho úřední činnosti známo, že právě Krajský soud v
Brně ještě např. ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp zn. 44 Co 193/2019,
uváděl, že nenachází důvody pro započtení doby předběžného projednání do
celkové délky (rovněž kompenzačního) řízení, když podle jeho názoru řízení před
Ministerstvem spravedlnosti nemá charakter sporu v obvyklém smyslu; odvolací
soud tehdy výslovně dodal, že onen názor zastává navzdory tomu, že je mu známa
i některá odlišná judikatura ESLP či Nejvyššího soudu k uvedené otázce.
49. Odvolací soud, který podrobil kritice údajnou rozpornost judikatury
soudu dovolacího, totiž ve svých úvahách neklade nezbytnou distinkci mezi
způsobem rozhodování odvolacího soudu, který obecně přezkoumává napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně v potřebném rozsahu v zásadě bez ohledu na
obsah námitek odvolatelů a potvrdí napadené rozhodnutí vždy tehdy, je-li ve
výroku věcně správné (§ 219 o. s. ř.), od zákonem zcela odlišně konstruovaného
způsobu rozhodování soudu dovolacího, který je naopak striktně vázán důvody
podaného dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) a může zamítnout dovolání
jen tehdy, je-li rozhodnutí odvolacího soudu (míněno v řešení jednotlivých
dovoláním přípustně předestřených otázek, jimiž je navíc striktně vázán)
správné a je tak povinen napadené rozhodnutí změnit či zrušit ve všech
případech, kdy dovolatel úspěšně zpochybní kteroukoliv z otázek, na nichž je
přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu vybudováno (samozřejmě může-li
náprava vytýkaného nesprávného právního posouzení v dalším řízení přivodit pro
dovolatele příznivější rozhodnutí). Z uvedeného rezultuje, že i ve skutkově
obdobných situacích může vyznět rozhodnutí dovolacího soudu zcela odlišně, a to
z důvodu odlišných otázek (námitek), předestřených konkrétním dovolatelem.
Ačkoliv lze s dovolatelem souhlasit v tom, že první rozhodnutí odvolacího soudu
obecně představovalo důvod pro tzv. kvalifikovanou kasaci, nebyly přesto
splněny procesní předpoklady pro to, aby nyní napadený rozsudek odvolacího
soudu Nejvyšší soud zrušil, neboť jeho zrušení nemohlo pojmově vést k budoucímu
možnému navýšení zadostiučinění.
50. Jak totiž vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, již ve Stanovisku, v části „VI. Stanovení výše
zadostiučinění“ bylo vyjádřeno, že lze zvýšit („navýšit“) základní částku za
příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně
dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. Jedná se však
stále jen o navýšení v řízení požadovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení, jestliže toto nebylo (ani v kompenzačním řízení)
poskytnuto včas. Samotná délka odškodňovacího řízení zde nemusí být relevantní,
pokud samo přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení
bylo poskytnuto včas, např. již v rámci předběžného projednání ze strany
ministerstva, nebo – jako v nyní projednávané věci – v prvním rozsudku
odvolacího soudu, jehož závěry o vhodné formě a odpovídající výši odškodnění za
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení nebyly prvním rozsudkem Nejvyššího soudu
v této věci nijak dotčeny (a předmětem sporu zůstal po zásahu Nejvyššího soudu
jen požadavek na jeho navýšení). Obdobných závěrů dosáhl Nejvyšší soud i v
následně vydaných rozsudcích ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, a
sp. zn. 30 Cdo 980/2022).
51. Jinými slovy řečeno: je třeba klást důraz na to, že v požadavku na
navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná
„pouze“ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho,
aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře
ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení
poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále
je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6
Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit
odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak
odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li
poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení
již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době
(jako tomu bylo v přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další
navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.
52. S ohledem na dosud přetrvávající nejednotnost v rozhodování soudů
nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku poškozených na „navýšení“
zadostiučinění, lze pro větší přehlednost shrnout, že jednak může poškozený 1)
bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí kompenzace neformálním poukazem na to,
že daná skutečnost umocňuje jeho již dříve uplatněný požadavek na poskytnutí
zadostiučinění, jednak může 2) požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle
dříve uplatněného zadostiučinění též jeho navýšení (např. o konkrétní nově
určenou částku). V posledně uvedeném případě platí, že 2a) bylo-li v rámci
kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu předběžného uplatnění nároku)
poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení, ať už
dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na základě rozhodnutí soudu
vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním řízení, nemá poškozený na
navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na
případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b) jestliže bylo v průběhu
kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v nedostatečné formě nebo výši,
je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění navýšit i s ohledem na navazující
dobu, než bude poskytnuto adekvátní („plné“) zadostiučinění. V takovém případě
je však možno částečné plnění zohlednit při zvažování v čase proměnlivého
kritéria významu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c)
dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího zadostiučinění za posuzované řízení v
nikoliv přiměřené době trvajícího kompenzačního řízení, a kompenzace tak není
poskytnuta včas, je namístě k návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění
poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící
se k původnímu posuzovanému řízení).
53. Vztaženo do poměrů projednávané věci platí, že rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 44 Co 206/2019-104, bylo žalobci
poskytnuto plnohodnotné zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného
řízení, když se mu jeho formu ani výši nepodařilo zpochybnit v rámci prvního
dovolání ve věci. Odvolací soud i v nyní napadeném rozsudku opakovaně vycházel
ze závěru, že délka kompenzačního řízení od předběžného uplatnění nároku dne
26. 4. 2018, do doby prvního rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2020
[který s konečnou platností rozhodl o odpovídajícím zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, v délce
necelých dvou a půl roku], byla přiměřená a nebyla ani zatížena žádnými
nedůvodnými průtahy ze strany soudů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1639/2021, či ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 1987/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 3680/2019).
54. Odtud plyne, že dostalo-li se žalobci za posuzované řízení
odpovídajícího zadostiučinění v přiměřené době, nejsou splněny ty judikaturou
formulované požadavky, za nichž jedině lze takové zadostiučinění v důsledku
nikoliv včasné kompenzace za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení dále
navýšit. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu, který ve výsledku (byť na
základě ne zcela výstižné argumentace) nepřihlédl ke zrušení svého prvního
rozsudku Nejvyšším soudem, k němuž došlo až v době, kdy již bylo o
odpovídajícím zadostiučinění žalobce za posuzované řízení s konečnou platností
pravomocným rozsudkem rozhodnuto, proto lze považovat za správné.
55. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci
zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou
správnost napadeného rozsudku, neshledal.
56. K problematice dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že
povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz
předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn.
32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či
rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
57. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolateli se
prostřednictvím přípustně uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit
správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle §
243d odst. 1 o. s. ř. podané dovolání zamítl, a v části, ve které směřovalo
proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu jej jako objektivně
nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
58. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1
o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím
řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované
tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s.
ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.
ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu