USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce P. S., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně,
třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 112 500 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 241/2019,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020,
č. j. 13 Co 297/2020-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2020, č. j. 15 C 241/2019-234, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal
zaplacení částky 112 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 12. 2019 do zaplacení (výrok I). Odvolací soud zároveň rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jím tvrzeného nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 287/2013. V tomto řízení, které včetně odvolacího
řízení, řízení o dovolání a o ústavní stížnosti trvalo pět let a sedm měsíců,
se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C
306/2004. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, dospěly k závěru, že
posuzované řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Otázka, zda v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též
jen „ESLP“) platí, že kompenzační řízení by na jednom stupni soudní soustavy
nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva
roky (ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi),
nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud
vycházel ze závěru, že při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení není
možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být
pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem
případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (složitost případu, chování
poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení
pro poškozeného), přičemž tento závěr je souladný s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále
též jen „Stanovisko“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Z takto zakotveného postupu při posouzení přiměřenosti délky
řízení se nevymykají ani řízení kompenzační (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). K závěrům obsaženým v
rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice (č.
stížností
10092/13 a další), jehož se žalobce dovolává, Nejvyšší soud již vysvětlil, že
stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let
pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou
orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší
délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi. Je-li tedy požadováno, aby
se Nejvyšší soud vyjádřil k maximální délce kompenzačního řízení, kterou ještě
lze považovat za přiměřenou, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť
i u těchto řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší
možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních
okolností každého jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda k porušení
práva na přiměřenou délku řízení dochází jen tehdy, jestliže se v daném řízení
vyskytují průtahy ze strany příslušného orgánu, anebo je pro posouzení této
otázky podstatné pouze to, trvá-li řízení nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez
ohledu na to, zda byly v řízení zaznamenány průtahy či nikoliv, neboť odvolací
soud vycházel při posouzení otázky přiměřenosti délky řízení z jeho celkového
časového rozsahu, přičemž svůj závěr o absenci průtahů vztahoval pouze k
posouzení jednoho z kritérií, jimiž se poměřuje přiměřenost celkové délky
řízení, a to k postupu příslušných orgánů (soudů) v posuzovaném řízení, čímž se
neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v případech, kdy
nesprávnost úředního postupu je spatřována v nepřiměřené délce řízení (viz
zejména část IV Stanoviska). Ani otázka, zda je kompenzační řízení zahájeno již dnem, kdy žalobce uplatnil
svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk, anebo
až dnem podání žaloby na náhradu škody (nemajetkové újmy) u soudu, nezakládá
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud uzavřel toliko,
že „předběžné projednání nároku by se tak jako tak promítlo do celkové délky
řízení, a žalobce tedy podáním žaloby prakticky souběžně s uplatněním nároku u
žalované řízení neprodloužil“ (viz odstavec 21 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Jinými slovy řečeno, odvolací soud vycházel z celkové délky řízení pět
let a sedm měsíců s tím, že soudní řízení bylo zahájeno dne 26. 10. 2013, tedy
téměř souběžně s uplatněním nároku u žalované, k němuž došlo dne 22. 10. 2013. Za počátek řízení přitom považoval datum 22. 10. 2013, tj. den, kdy žalobce
uplatnil svůj nárok na odškodnění u žalované. Dovoláním napadené rozhodnutí je
tak i v této části v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, či rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017), která je ostatně v rozhodnutí odvolacího
soudu výslovně uvedena a na kterou rovněž v dovolání poukazuje žalobce. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá ani žalobcem položená
otázka, zda lze v souvislosti s hodnocením kritéria postupu orgánů veřejné moci
během řízení přičítat k tíži státu (České republiky), že v důsledku vydání
nesprávného (a následně nadřízeným soudem zrušeného) rozhodnutí soudu,
zapříčiněného nerespektováním judikatury Nejvyššího soudu, došlo k podstatnému
prodloužení délky řízení, neboť odvolací soud uzavřel, že důvodem měnícího
rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení (ve vztahu k usnesení soudu
prvního stupně, jímž bylo řízení částečně zastaveno) byl odlišný právní názor
odvolacího soudu na skutečnost, že žalobce se již jednou odškodnění nemajetkové
újmy za totéž řízení domáhal a byl pravomocně odškodněn konstatováním porušení
práva, nikoliv tedy nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího
stupně, nepřezkoumatelnost usnesení, či nerespektování stanoviska Nejvyššího
soudu, jeho rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
(přičemž právě tato okolnost vedla ke zrušení jeho rozhodnutí) nebo
nerespektování nálezu Ústavního soudu, který by byl nalézacímu soudu znám z
jeho úřední činnosti, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu. Posouzení odvolacího soudu je tedy i v tomto ohledu souladné s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména část IV bod c/
Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1916/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 131/2013, či odvolacím soudem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3949/2019). Konečně ani otázka, zda špatný zdravotní stav poškozeného zakládá předpoklad
„přednostního a bezprůtahového“ postupu soudů v jeho věci, a zvyšuje tím význam
předmětu řízení pro poškozeného, nemůže vést k závěru o přípustnosti žalobcova
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud v tomto směru založil své
rozhodnutí na závěru, že svého zhoršeného zdravotního stavu se žalobce
dovolával nepřípustně až v odvolacím řízení, žalobcem předkládanou otázku tudíž
neřešil. Zpochybňuje-li žalobce tento závěr o nepřípustné novotě, aniž by
vymezil ve vztahu k takové námitce některý z předpokladů přípustnosti dovolání,
namítá fakticky existenci vady řízení, k níž by však dovolací soud mohl
přihlédnout až tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.; srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3057/2018), k čemuž však v daném případě nedošlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu