USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce P. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 112 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 241/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 13 Co 297/2020-260, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2020, č. j. 15 C 241/2019-234, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 112 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 12. 2019 do zaplacení (výrok I). Odvolací soud zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jím tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 287/2013.
V tomto řízení, které včetně odvolacího řízení, řízení o dovolání a o ústavní stížnosti trvalo pět let a sedm měsíců, se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 306/2004. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, dospěly k závěru, že posuzované řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Otázka, zda v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) platí, že kompenzační řízení by na jednom stupni soudní soustavy nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky (ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi), nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud vycházel ze závěru, že při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného), přičemž tento závěr je souladný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále též jen „Stanovisko“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Z takto zakotveného postupu při posouzení přiměřenosti délky řízení se nevymykají ani řízení kompenzační (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). K závěrům obsaženým v rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice (č.
stížností
10092/13 a další), jehož se žalobce dovolává, Nejvyšší soud již vysvětlil, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi. Je-li tedy požadováno, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k maximální délce kompenzačního řízení, kterou ještě lze považovat za přiměřenou, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u těchto řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází jen tehdy, jestliže se v daném řízení vyskytují průtahy ze strany příslušného orgánu, anebo je pro posouzení této otázky podstatné pouze to, trvá-li řízení nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda byly v řízení zaznamenány průtahy či nikoliv, neboť odvolací soud vycházel při posouzení otázky přiměřenosti délky řízení z jeho celkového časového rozsahu, přičemž svůj závěr o absenci průtahů vztahoval pouze k posouzení jednoho z kritérií, jimiž se poměřuje přiměřenost celkové délky řízení, a to k postupu příslušných orgánů (soudů) v posuzovaném řízení, čímž se neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v případech, kdy nesprávnost úředního postupu je spatřována v nepřiměřené délce řízení (viz zejména část IV Stanoviska).
Ani otázka, zda je kompenzační řízení zahájeno již dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk, anebo až dnem podání žaloby na náhradu škody (nemajetkové újmy) u soudu, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud uzavřel toliko, že „předběžné projednání nároku by se tak jako tak promítlo do celkové délky řízení, a žalobce tedy podáním žaloby prakticky souběžně s uplatněním nároku u žalované řízení neprodloužil“ (viz odstavec 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Jinými slovy řečeno, odvolací soud vycházel z celkové délky řízení pět let a sedm měsíců s tím, že soudní řízení bylo zahájeno dne 26. 10. 2013, tedy téměř souběžně s uplatněním nároku u žalované, k němuž došlo dne 22. 10. 2013. Za počátek řízení přitom považoval datum 22. 10. 2013, tj. den, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u žalované. Dovoláním napadené rozhodnutí je tak i v této části v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, či rozsudkem ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017), která je ostatně v rozhodnutí odvolacího soudu výslovně uvedena a na kterou rovněž v dovolání poukazuje žalobce. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá ani žalobcem položená otázka, zda lze v souvislosti s hodnocením kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení přičítat k tíži státu (České republiky), že v důsledku vydání nesprávného (a následně nadřízeným soudem zrušeného) rozhodnutí soudu, zapříčiněného nerespektováním judikatury Nejvyššího soudu, došlo k podstatnému prodloužení délky řízení, neboť odvolací soud uzavřel, že důvodem měnícího rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení (ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení částečně zastaveno) byl odlišný právní názor odvolacího soudu na skutečnost, že žalobce se již jednou odškodnění nemajetkové újmy za totéž řízení domáhal a byl pravomocně odškodněn konstatováním porušení práva, nikoliv tedy nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, nepřezkoumatelnost usnesení, či nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu, jeho rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (přičemž právě tato okolnost vedla ke zrušení jeho rozhodnutí) nebo nerespektování nálezu Ústavního soudu, který by byl nalézacímu soudu znám z jeho úřední činnosti, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Posouzení odvolacího soudu je tedy i v tomto ohledu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména část IV bod c/ Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1916/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 131/2013, či odvolacím soudem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3949/2019). Konečně ani otázka, zda špatný zdravotní stav poškozeného zakládá předpoklad „přednostního a bezprůtahového“ postupu soudů v jeho věci, a zvyšuje tím význam předmětu řízení pro poškozeného, nemůže vést k závěru o přípustnosti žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud v tomto směru založil své rozhodnutí na závěru, že svého zhoršeného zdravotního stavu se žalobce dovolával nepřípustně až v odvolacím řízení, žalobcem předkládanou otázku tudíž neřešil.
Zpochybňuje-li žalobce tento závěr o nepřípustné novotě, aniž by vymezil ve vztahu k takové námitce některý z předpokladů přípustnosti dovolání, namítá fakticky existenci vady řízení, k níž by však dovolací soud mohl přihlédnout až tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.; srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3057/2018), k čemuž však v daném případě nedošlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec předseda senátu