32 Cdo 3057/2018-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyň a) Skanska a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Křižíkova
682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, b) EUROVIA CS, a.s.,
se sídlem v Praze 1, Nové Město, Národní 138/10, PSČ 110 00, identifikační
číslo osoby 45274924, obou zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a c) STRABAG a.s., se
sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby
60838744, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze
4, Na Pankráci 546/56, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 65993390,
zastoupenému Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní
1302/88, o zaplacení 24 195 600,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 4/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 145/2017-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a) a b) oprávněným společně
a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 104 868 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Pavla
Dejla, Ph.D., LL.M.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, č. j. 16 Cm 4/2015-269, jímž bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyním a), b) a c), které jsou k přijetí plnění oprávněny
společně a nerozdílně, 24 195 600,14 Kč s úrokem z prodlení z částky 17 005
495,72 Kč ve výši 8,05 % p. a. ode dne 1. 10. 2014 do zaplacení, a dále
žalobkyním a) a b) náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I.). Odvolací soud
dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyním a) a b) náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího
řízení ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným (výrok pod bodem III.). Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku napadeného odvoláním žalovaného a
jemu předcházejícího řízení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
doplněných o zjištění, která učinil z některých opakovaných důkazů, jak uvedl v
protokolu o jednání, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry. Podle
shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobkyněmi jako zhotovitelem a
žalovaným jako objednatelem uzavřena podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“)
smlouva o dílo, resp. souhrn smluvních dohod k uzavření smlouvy o dílo, jejichž
předmětem bylo zhotovení díla „1/37 B.“, veřejné zakázky v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, účinného do 30. 9. 2016
(dále jen „ZVZ“). Část obsahu smlouvy byla určena odkazem na všeobecné obchodní
podmínky a zvláštní obchodní podmínky. Žalobkyně dílo zhotovily, přičemž části
provedeného díla vyúčtovávaly žalovanému v souladu s dohodnutým způsobem
dílčími fakturami. Tzv. prohlášení předpokládané v obchodních podmínkách sice
nebylo k fakturám přiloženo, avšak správce stavby nepochybně považoval
dokumenty přiložené k fakturám za dostačující, tj. plně nahrazující předmětné
prohlášení, a proto na fakturách potvrdil částky k proplacení. Žalovaný, který
ani žádné námitky proti oprávněnosti předmětných faktur neměl, sice správcem
potvrzené částky faktur proplatil, nikoliv však v dohodnuté splatnosti 60 dnů
poté, co správce stavby obdržel „prohlášení“ a podpůrné dokumenty. Podle
posouzení odvolacího soudu, který se zabýval otázkou změny díla během výstavby,
ke změně předmětu díla, jak tvrdil žalovaný, nedošlo, neboť šlo o práce, které
bylo třeba provést ke splnění předmětu díla, tedy o práce podle § 23 odst. 7
písm. a) ZVZ, kdy potřeba jejich provedení vznikla v důsledku objektivně
nepředvídatelných okolností, když nadto oboustranně odsouhlasené evidenční
listy byly zároveň označeny jako dodatky smlouvy. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyním
nárok na požadovanou smluvní pokutu a úroky z prodlení se zaplacením faktur
vyúčtovaných za provedení díla vznikl, když oba uvedené nároky, které žalobkyně
řádně uplatnily vůči žalovanému v rámci Závěrečného prohlášení – žádosti o
potvrzení konečné platby, nejsou ani v rozporu s dobrými mravy podle § 3 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně se vůči žalovanému nedopustily žádného šikanózního jednání,
jestliže realizovaly své nároky na zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu,
kterou si pro případ prodlení se zaplacením faktur se žalovaným sjednaly. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost (byť
tento pojem nesprávně zaměňuje s pojmy dovolací důvody a vada) opírá o § 237
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí o
výši splatné smluvní pokuty závisí na posouzení právní otázky kontraktačních
účinků jednacích řízení bez uveřejnění podle § 23 ZVZ, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadený
rozsudek trpí podle dovolatele i nepřezkoumatelností, a to v důsledku opomenutí
odvolacího soudu vypořádat se s námitkou vlivu zpětné kontraktace. Podle dovolatele žalobkyním právo na zaplacení smluvních pokut nevzniklo, neboť
část prací, jejichž potřeba vznikla v důsledku objektivně nepředvídatelných
okolností a které byly nezbytné pro provedení stavby a s jejichž úhradou se
dostal do údajného prodlení, netvořila původní předmět smlouvy. Šlo o tzv. vícepráce, které byly za splnění podmínek § 23 ZVZ administrovány po provedení
předmětných prací v rámci jednacích řízení bez uveřejnění, na základě nichž
byly následně zahrnuty do předmětu díla dodatkem smlouvy. V této souvislosti
zdůrazňuje, že pro vznik údajného nároku žalobkyň na sjednanou smluvní pokutu
považuje jako zásadní právní posouzení předmětných víceprací. Nešlo-li v
případě víceprací o plnění podle smlouvy, nemohl žalobkyním nárok na smluvní
pokutu za údajné prodlení s jejich zaplacením vzniknout.
Podle dovolatele Nejvyšší soud již v obdobném řízení rozhodl, že zpětná
kontraktace je v rozporu se ZVZ a vícepráce, tedy práce provedené nad rámec
původního předmětu díla, představují bezdůvodné obohacení, v jehož důsledku
nemá oprávněný nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Přitom se dovolává
závěrů, k nimž Nejvyšší dospěl v rozsudku ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo
545/2017, při rozhodování věci, v níž šlo rovněž na základě smlouvy o dílo
formou veřejné zakázky o zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu víceprací
obdobného charakteru a kdy při administraci těchto víceprací a jejich následné
kontraktaci bylo žalovaným postupováno obdobným způsobem jako při administraci
víceprací v souzené věci. V posléze cit. rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že v projednávané věci není smluvní retroaktivita přípustná, neboť jde
o případ, kdy ZVZ stanoví jako podmínku vzniku a účinnosti smlouvy splnění
dalších předpokladů; proto odvolací soud nepochybil, posoudil-li dohody mezi
účastníky o provedení víceprací jako neplatné podle § 39 obč. zák. Tímto
závěrem tak podle dovolatele Nejvyšší soud potvrdil právní názor odvolacího
soudu, že provedené práce představují bezdůvodné obohacení na straně
žalovaného, z něhož žalobkyně nemá právo požadovat smluvní pokutu. Z uvedeného
rozhodnutí dovolatel dovozuje názor Nejvyššího soudu, že pokud byly vícepráce
administrovány a zasmluvněny až po provedení prací, šlo o plnění bez právního
důvodu a tedy o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
Dovolatel tvrdí, že napadený rozsudek odvolacího soudu je s uvedenými
judikatorními závěry v přímém rozporu, neboť soudy obou stupňů se vlivem ZVZ na
platnost kontraktačního procesu spojeného s administrací předmětných víceprací
vůbec nezabývaly a důsledkem tohoto opomenutí je nesprávné právní posouzení
otázky zahrnutí předmětných víceprací do původního předmětu díla s přihlédnutím
k úpravě v ZVZ. V závěru dovolání dovolatel vysvětluje, proč pokládá napadený rozsudek za
nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu vytýká, že aniž se vypořádal jeho argumenty,
které uvedl v doplnění odvolání, pouze stručně zrekapituloval argumentaci soudu
prvního stupně ústící v závěr o zahrnutí víceprací do původního předmětu díla. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu bodů I. a II. výroku, a dále rozsudek soudu prvního stupně v obou
výrocích, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že mu
všechny tři žalobkyně nahradí společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení. V obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně a) a b) reagují na argumentaci
žalovaného obsaženou v dovolání, které označují za nepřípustné a nedůvodné. Podle jejich mínění odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Proto navrhují, aby dovolací soud odmítl dovolání jako
nepřípustné, případně ho zamítl jako nedůvodné s tím, že jim vůči žalovanému
přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. I když dovolatel výslovně v dovolání neuvedl, v jakém rozsahu rozsudek
odvolacího soudu napadá, lze z obsahu dovolání a zejména z jeho argumentace
dovodit, že dovolání směřuje proti té části jeho rozhodnutí, v níž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tak i to, že
v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, jež je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu –
veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Dovolatelem předestřená otázka nesprávného posouzení kontraktačních účinků
jednacích řízení bez uveřejnění podle § 23 ZVZ nemůže přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. otevřít. Podle dovolatele odvolací soud postupoval při
jejím řešení v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn.
32 Cdo 545/2017, konkrétně s jeho závěrem, že „v projednávané věci není smluvní
retroaktivita přípustná, neboť jde o případ, kdy zákon o veřejných zakázkách
stanoví jako podmínku vzniku a účinnosti smlouvy splnění dalších předpokladů,
…..“. Námitka dovolatele důvodná není, neboť odvolací soud v souzené věci
otázku smluvní retroaktivity nejenže neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí
nezaložil, nýbrž se ani retroaktivity výkladově nedopustil či ani jinak
nevyjádřil, že by smluvní retroaktivita v dané věci podle ZVZ byla přípustná. Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí se naopak podává závěr odvolacího soudu, že ke
změně předmětu díla nedošlo, neboť se jednalo o práce, které bylo třeba provést
ke splnění předmětu díla, tedy o práce podle § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ, kdy
potřeba jejich provedení vznikla v důsledku objektivně nepředvídatelných
okolností. Nadto odvolací soud v této souvislosti poukázal též na čl. 14.1. písm. c) všeobecných obchodních podmínek, z něhož pokládal za zřejmé, že v
daném případě šlo o měřený kontrakt, kdy smlouva předpokládala vznik potřeby
provést i další práce nutné pro provedení dohodnutého díla, které nebyly
uvedeny v soupisu prací nebo v jiném souvisejícím dokumentu. Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud se při řešení výše uvedené právní
otázky od právních závěrů formulovaných v jeho rozsudku ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017, neodchýlil. Již z tohoto důvodu nemůže dovolatelem
formulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. otevřít. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, čímž
naznačuje možnou vadu řízení, je tato jeho námitka irelevantní. Vady řízení
nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné
právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud
přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení
dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem
řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §
237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací
soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu