USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce
J. H., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni,
Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v
Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované
městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, o zaplacení
částky 230 235 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 39 C 117/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 54 Co 57/2023-376, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby a pravomocném rozhodnutí o části
vzneseného nároku, jehož původní výše odpovídala částce 749 898 Kč s
příslušenstvím) domáhal po žalované zaplacení částky 230 235 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v
důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 6,
Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze a týkajícího se
poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k
informacím (dále jen „posuzované řízení“). Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2022,
č. j. 39 C 117/2017-326, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2023, č. j. 39 C 117/2017-383, konstatoval, že nesprávným úředním postupem
městské části Praha 6, Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v
Praze bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces (výrok I), přičemž v
rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 230 235 Kč s
příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a závěrem uložil žalované a vedlejší
účastnici povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů (výrok II rozsudku odvolacího
soudu), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku
odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a
zčásti pro jeho vady. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta
se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při
přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž zvolenou
formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v žalobcově případě naplněno
není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, které jsou
podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze
dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Otázka, zda skutečnost, že žalobce vede větší množství řízení, aniž by se
současně dopouštěl kverulatorního jednání, je důvodem pro zhodnocení významu
předmětu posuzovaného řízení pro žalobce jako sníženého (minimálního), tedy
otázka, která by dle žalobcova názoru měla být dovolacím soudem posouzena
jinak, než jak vyplývá ze závěrů vyslovených v jeho rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a dále v usnesení ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1042/2013, nebo ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, s tím, že v
části týkající se nutnosti dokazování konkrétních okolností provázejících
jednotlivá řízení a zahrnujících jejich předmět a důvod jejich vyvolání se má
jednat o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, přípustnost
podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Přihlédl-li odvolací soud
při hodnocení významu předmětu posuzovaného řízení ke zjištění, že žalobce
iniciuje větší množství soudních i správních řízení (několik desítek) majících,
stejně jako je tomu v posuzovaném řízení, vztah k informacím týkajícím se
provozovny baru „La Fuente“, přičemž (nejen) tímto zjištěním odůvodnil závěr o
nižším významu tohoto řízení pro žalobce, na nějž poté navázal závěrem o formě
poskytnutého zadostiučinění, postupoval zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Ta totiž dospěla k závěru, že prožívání intenzity
újmy způsobené poškozenému nepřiměřenou délkou každého jednotlivého řízení je v
takovém případě výrazně nižší, než jak je tomu u osoby, která se účastní
jediného či jen několika mála soudních řízení, pročež je v takovém případě
zcela namístě přistoupit k razantní modifikaci výše přiměřeného zadostiučinění,
k níž by se jinak dospělo za použití judikaturou nastavených základních
pravidel, respektive poskytnout poškozenému jinou formu morální satisfakce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14,
usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015,
sp. zn. I. ÚS 3902/14, dále usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3583/2013, usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16, nebo usnesení ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo
487/2021). Dovolací soud zároveň neshledává žádný důvod, pro který by bylo namístě
uvedenou otázku nadále řešit jinak. Ostatně dovolatel sám žádnou argumentaci,
jež by mohla takovýto důvod založit, v dovolání ani neuvedl, omezil-li se v
této souvislosti pouze na vyjádření svého nesouhlasu se stávající soudní praxí. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani
ohledně procesněprávní otázky, zda odvolací soud musí opakovat dokazování,
pokud se chce odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy
otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 582/2004, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1270/2006, ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4823/2010, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013,
respektive od nálezů Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98,
ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 a ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS
3725/10. Pochybení, kterého se měl odvolací soud podle žalobcova názoru v této
souvislosti konkrétně dopustit, mělo spočívat v tom, že aniž zopakoval
dokazování, dovodil snížení významu předmětu posuzovaného řízení pro jeho osobu
rovněž z prvostupňovým soudem nezjištěné skutečnosti, že informace, o níž bylo
toto řízení vedeno, byla žalobci již v době tohoto řízení známa. Žalobce však
přehlédl, že uvedené skutkové zjištění soud prvního stupně učinil, jak patrno z
bodů 25, 27, 38 a 59 odůvodnění jeho rozsudku, přičemž odvolací soud jeho
skutkové závěry, které zhodnotil jako správné a pro posouzení věci postačující
(viz bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku), pouze převzal. Vymezená právní
otázka se tak s procesním postupem odvolacího soudu zcela míjí, což přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k ní vylučuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítl-li žalobce, že se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nevyjádřily k
obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j.
3 A
107/2018-87, pak za situace, kdy v této souvislosti nevymezil žádnou otázku
procesního práva, ve vztahu k níž by též specifikoval konkrétní důvod
přípustnosti podaného dovolání, by bylo možné k této případné vadě řízení
přihlédnout v souladu s § 242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. pouze tehdy, pokud
by bylo jeho dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše,
splněna není. V závěrečné části podaného dovolání, v níž žalobce uvedl, že i samotné
odškodňovací řízení považuje za nepřiměřeně dlouhé, přičemž současně citoval z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, pak
žalobce žádnou konkrétní právní otázku nevymezil, a to tak, že by uvedl právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.). V tomto
rozsahu tudíž dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s.
ř., pročež jej pro tuto vadu, která nebyla ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3
o. s. ř. odstraněna, nelze v dotčené části věcně projednat.
Dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům II a III napadeného rozsudku
odvolacího soudu, jež se týkají nákladů řízení, pak není objektivně přípustné,
neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za
situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých
hotových výdajů, se jedná o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300
Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalované výrok o náhradě
nákladů dovolacího řízení odráží skutečnost, že na straně vedlejší účastnice
žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu