30 Cdo 487/2021-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně FICOM, v. o. s., identifikační číslo osoby 00202002, se sídlem v
Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 11 Co 171/2020-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 1. 2020,
č. j. 11 C 45/2019-90, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 21
000 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku
představovaného částkou 139 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a
žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem změnil
zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že
i ve vztahu k částce 21 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, načež v
zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 160 000 Kč s
příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 368/2010. Odvolací soud, který vycházel ze skutkového závěru zjištěného soudem prvního
stupně, s nímž se ztotožnil, předně přisvědčil právnímu závěru prvostupňového
soudu, podle kterého délka posuzovaného soudního řízení, která ve vztahu k
žalobkyni činila 8 let, byla z pohledu kritérií upravených v § 31a odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, nepřiměřená. V důsledku tohoto nesprávného úředního
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 téhož zákona pak žalobkyni vznikla nemajetková
újma, kterou je namístě odškodnit. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nepřísluší odškodnění v penězích. Zatímco v otázce skutkové a právní náročnosti posuzovaného řízení, jakož i
postupu žalobkyně a soudu v tomto řízení, se odvolací soud neodchýlil od
závěrů, z nichž vyšel soud prvního stupně, při posouzení významu řízení pro
žalobkyni oproti prvostupňovému soudu zdůraznil, že žalobkyně ve stejnou dobu
vedla dalších 21 obdobných sporů, jejichž předmětem byly podobné pohledávky
(jednalo se o pohledávky s totožným základem směřující vůči různým
společenstvím vlastníků jednotek), přičemž některá tato řízení vedla jako
pilotní spory, a to i před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Aniž by se
jednalo o souběžná řízení či o řízení hlavní a vedlejší, ekonomický zájem
žalobkyně na co nejrychlejším projednání pilotních sporů, na něž se proto
žalobkyně soustředila (neboť bylo zřejmé, že rozhodnutí v nich vydaná budou
určující i pro rozhodnutí v ostatních zahájených sporech), vedl odvolací soud k
závěru, že význam posuzovaného řízení, které mezi zmíněné pilotní spory
nespadalo (pročež si v něm žalobkyně počínala co nejúsporněji), byl snížený.
Za
situace, kdy žalobkyni již bylo v rámci dalších odškodňovacích řízení
vyvolaných nepřiměřenou délkou předmětných sporů pravomocně přiznáno finanční
zadostiučinění v celkové výši 442 875 Kč, odvolací soud shledal ve vztahu k
posuzovanému řízení jako odpovídající odškodnění konstatování porušení práva
žalobkyně na projednání její věci v přiměřené době, které však již žalovaná
žalobkyni poskytla. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně včasným
dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při určení formy
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byla žalobkyni
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena, odvolací soud konkrétně
nerespektoval závěry plynoucí ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též
jen „Stanovisko“), jakož i z rozsudku téhož soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a z usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
40/2009. Podle této judikatury totiž zadostiučinění ve formě konstatace
porušení práva je možné jen za zcela výjimečných okolností, kdy je újma
způsobená poškozenému zanedbatelná, zatímco v ostatních případech je třeba
přiznat toto zadostiučinění v penězích. Přitom platí, že nemajetková újma
poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném
řízení zvlášť (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo
3521/2015). Výjimka, kterou Nejvyšší soudu ve své judikatuře reprezentované
jeho usnesením ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 321/2015, dovodil pro tzv. souběžná řízení, se zde přitom neuplatní, neboť se ve všech 22 řízeních, která
žalobkyně svými žalobami u Okresního soudu v Ústí nad Labem zahájila, jednalo o
řízení vedená o zcela samostatných a vzájemně neprovázaných nárocích, které
měly společnou pouze osobu žalobce a právní povahu. Žalobkyně rovněž poukázala
na nejednotnost rozhodování odvolacího soudu v jejich, skutkově a právně
totožných případech, kdy na rozdíl od napadeného rozhodnutí bylo v jiných
rozhodnutích téhož soudu vážících se taktéž ke zmíněným řízením vedeným u
Okresního soudu v Ústí nad Labem konstatováno, že nemajetkovou újmu žalobkyně
nelze posuzovat jako jeden celek, resp. nelze přihlédnout k tomu, že již byla
ve vztahu k některému z těchto řízení odškodněna. V této souvislosti žalobkyně
odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, a dále na judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou nálezy ze dne
20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V otázce stanovení formy zadostiučinění (tj. konstatování porušení práva
namísto finančního zadostiučinění) není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je s judikaturou Nejvyššího soudu v
souladu, jestliže odvolací soud do svého rozhodnutí promítl skutečnost, že
prožívání intenzity újmy, která byla žalobkyni nepřiměřenou délkou namítaného
řízení způsobena, bylo výrazně nižší ve srovnání s pilotními řízeními, jejichž
výsledek byl pro žalobkyni podstatně významnější. Stejně tak se odvolací soud
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, měl-li za to, že
iniciování většího množství sporů staví žalobkyni při prožívání intenzity újmy
způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se
nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Prožívání
intenzity újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou každého jednotlivého
řízení je totiž v takovém případě výrazně nižší (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3902/14, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013). V takovém
případě je zcela namístě přistoupit k silné, resp. razantní modifikaci výše
přiměřeného zadostiučinění, k níž by se jinak dospělo za použití judikaturou
nastavených základních pravidel, resp. poskytnout poškozenému jinou formu
morální satisfakce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16). Svůj závěr o nižším významu posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolací soud
rovněž náležitě vysvětlil, uvedl-li, které konkrétní okolnosti případu se
vztahují k posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozenou, a současně
objasnil, z jakých důvodů tyto okolnosti k závěru o nižším významu posuzovaného
řízení vedou. Nejvyšší soud přitom mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta
se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při
přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž
zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě
žalobkyně naplněno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení formy či výše
přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Na rozdíl od věci týkající se totožné žalobkyně, kterou Nejvyšší soud řešil pod
sp. zn. 30 Cdo 2751/2020, a v níž svým rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v nyní
řešeném sporu odvolací soud při rozhodování o formě přiznaného zadostiučinění
nevycházel z dovolatelkou kritizovaného závěru, že by řízení, která žalobkyně
vedla před Okresním soudem v Ústí nad Labem, měla mít povahu řízení souběžných,
popř. řízení hlavního a vedlejšího (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku,
a v něm uvedený závěr, podle kterého tato řízení nelze považovat za souběžná
ani za řízení hlavní a vedlejší). Dovolací námitky žalobkyně, které se
zmíněného závěru týkají, stejně jako v této souvislosti činěný odkaz na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a
usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 321/2015, se tak
vztahují k otázkám, na jejichž řešení, jež je v dovolání prezentováno, napadené
rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své
rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tudíž
nelze ani z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Namítala-li žalobkyně, že výše přiznané nemajetkové újmy má být totožná s výší
přiznanou v obdobných případech, pak ani v tomto rozsahu nemůže být dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelka předně nepřiléhavě odkázala na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když
toto rozhodnutí se zaobírá zcela nesouměřitelným nárokem na náhradu nemajetkové
újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. V
posuzované věci však bylo rozhodováno o zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, na níž dopadají závěry Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Nadto, jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud odlišnosti mezi
odškodňovanou újmou, kterou žalobkyně utrpěla v posuzovaném případě, a tou,
která se váže k pilotním řízením, za něž již žalobkyně obdržela finanční
odškodnění, v odůvodnění svého rozsudku zmínil. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, jak plyne z § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za
situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých
hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300
Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu