Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., sídlem Počernická 3225/2c, Praha 10, zastoupené Mgr. Miladou König, advokátkou, sídlem Ke Kablu 289/7, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 3521/2015-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 28 Co 367/2014-111 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. března 2014 č. j. 23 C 112/2013-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; namítá rovněž porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení částky 132 677 100 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou celkem 2 101 řízení, která vedla u Městského soudu v Brně v obsahově obdobných věcech (zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému ve výši a 1 015 Kč). Tvrdila, že v celkem 18 řízeních činila jejich délka pět let, a nárokovala proto zadostiučinění v základní částce 60 000 Kč za každé z nich (celkem 1 080 000 Kč), v celkem 1 300 řízeních činila jejich délka čtyři roky, přičemž za každé nárokovala zadostiučinění v základní částce 45 000 Kč (celkem 58 500 000 Kč) a konečně v celkem 783 řízeních činila jejich délka tři roky, a stěžovatelka proto nárokovala zadostiučinění v základní částce 30 000 Kč za každé z nich (celkem 23 490 000 Kč). Dále měla za to, že takto vypočtené základní částky je třeba v jednotlivých případech zvýšit o 20 % z důvodu hmotněprávní "banálnosti" věci, o 20 % z důvodu chování poškozeného, a konečně o 20 % z důvodu procesní jednoduchosti věci. Za každé z 18 řízení, jejichž délka dosáhla pět let, požadovala proto zadostiučinění ve výši 96 000 Kč (celkem 1 728 000 Kč), za každé z 1 300 řízení trvajících čtyři roky požadovala zadostiučinění ve výši 72 000 Kč (celkem 93 600 000 Kč) a za každé ze 783 řízení, jejichž délka dosáhla tří let, požadovala zadostiučinění ve výši 48 000 Kč (celkem 37 584 000 Kč).
3. V rámci předběžného projednání nároku vedlejší účastnice řízení přiznala stěžovatelce z požadovaných celkem 132 912 000 Kč pouze částku 234 900 Kč, stěžovatelka se tak požadované částky domáhala žalobou. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru, že již poskytnuté peněžité zadostiučinění plně odpovídá kritériím, ke kterým dospěla judikatura.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu v rozsahu, v němž bylo městským soudem rozhodnuto o nárocích stěžovatelky plynoucích z celkem 1318 řízení vedených před tímto soudem, jejichž délka činila čtyři, resp. pět let, zamítnuto (viz níže), ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2013), neboť ohledně nároků plynoucích z celkem 783 řízení, jejichž délka činila tři roky (požadované zadostiučinění ve výši 48 000 Kč za každé jednotlivé řízení), bylo městským soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč. V rozsahu týkajícím se nároků stěžovatelky plynoucích z celkem 1318 řízení vedených před městským soudem, jejichž délka činila čtyři, resp. pět let, však Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda při větším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť.
6. K předmětné otázce Nejvyšší soud mj. uvedl, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a že účelem ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí.
7. V projednávané věci šlo podle Nejvyššího soudu nikoli o vztah řízení hlavního a řízení vedlejších, nýbrž o řízení o zcela samostatných nárocích, za jejichž společné prvky lze považovat pouze osobu stěžovatelky a právní povahu nároků jí uplatňovaných. Nejvyšší soud tak nepřisvědčil závěru městského soudu, že stěžovatelce "v převážné většině posuzovaných řízení" vznikla "generální" nemajetková újma, nicméně tato nesprávnost se dle Nejvyššího soudu nemohla s ohledem na další okolnosti projednávané věci v poměrech stěžovatelky nijak projevit. Šlo o okolnosti snižující význam předmětu řízení pro stěžovatelku (nabytí obtížně vymahatelných pohledávek postoupením; nízká výše pohledávek, jichž se stěžovatelka v posuzovaných řízeních domáhala), a rovněž to, že stěžovatelka svým chováním (zahájení celkem 14 000 řízení před městským soudem v průběhu dvou let) výrazně přispěla k potížím při vyřizování soudních sporů. Dále šlo o skutečnost, že k nepřiměřené délce řízení došlo (podle tvrzení stěžovatelky) pouze v cca 15 % z celkového počtu stěžovatelkou zahájených řízení. Závěr městského soudu, že za přiměřené zadostiučinění v uvedeném případě považuje konstatování porušení práva stěžovatelky, neshledal Nejvyšší soud v tomto případě zcela zjevně nepřiměřeným.
8. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že napadená soudní rozhodnutí jsou jednak nepřezkoumatelná pro chybějící odůvodnění, a jednak překvapivá, neboť jsou v extrémním nesouladu s běžnou rozhodovací praxí. Dále namítá porušení principu rovnosti, pokud soudy připustily, že je právo stěžovatelky (jako subjektu zabývajícího se vymáháním pohledávek) na spravedlivý proces oproti stejnému právu jiných osob slabší, jakož i porušení zásady zákazu libovůle.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala předmět a průběh předcházejícího řízení, jakož i přijaté závěry soudů. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka uvádí, že soudy se nevypořádaly s jejími námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti a plnohodnotně nenahradily její úvahy vlastními úvahami. Není jí tudíž vlastně vůbec známo, jak soudy ke svým závěrům dospěly [k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011
sp. zn. I. ÚS 192/2011
(N 55/60 SbNU 677)]. Stěžovatelka má za to, že při posouzení jí vzniklé újmy byla ignorována skutečnost, že tuto újmu pociťuje silněji z důvodu, že vedené spory pro ni mají zásadní význam, neboť tvoří významnou část její činnosti.
10. Překvapivost spatřuje stěžovatelka především v rozhodnutí dovolacího soudu, který na jednu stranu označil právní úvahy vedoucí k přezkoumávanému rozhodnutí městského soudu za nesprávné, na druhou stranu však uvádí, že se s těmito závěry ztotožňuje. V rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy stěžovatelka spatřuje zásadní změnu právního hodnocení (kdy místo o jedné újmě rozhodoval Nejvyšší soud o 1 318 jednotlivých újmách), není z něj však podle stěžovatelky možné zjistit, z čeho lze dovodit, že přes nesprávný právní základ byly úvahy obvodního a městského soudu správné (k tomu stěžovatelka odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016
sp. zn. IV. ÚS 3085/15
). Stěžovatelka má rovněž za to, že soudy dostatečně nereflektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k určení jejího nároku, na níž odkazovala. Poukazuje tak na rozpor mezi názorem městského soudu, dle něhož vzhledem k celkovému počtu věcí stěžovatelky, vedených u městského soudu (celkem cca 14 000), nemůže stěžovatelka újmu prakticky vůbec pociťovat, s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle níž není třeba vznik újmy prokazovat, pokud řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu. Zásah do legitimního očekávání na vyřízení stěžovatelčiných věcí městským soudem byl přitom zcela zásadní, podle stěžovatelky je nepřijatelné konstatovat nevýznamnost zbavení jeho práv jen proto, že k němu došlo jen v části řešených věcí. Za absurdní pak považuje úvahu, že délka řízení byla do značné míry zaviněna jí samotnou, pokud zahájila v krátké době u městského soudu větší počet řízení. Stát podle stěžovatelky selhal v roli organizátora soudnictví [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004
sp. zn. I. ÚS 660/03
(N 24/32 SbNU 219)].
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podána opožděně. V tomto rozsahu odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ve vztahu k jí uplatněným nárokům vyplývajícím z celkem 783 jednotlivých řízení, jejichž délka činila tři roky a stěžovatelka požadovala zadostiučinění ve výši 48 000 Kč za každé jednotlivé řízení. Dovolání ve vztahu k těmto nárokům tedy bylo ze zákona nepřípustné, když - jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu - jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše, a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Takový výklad Nejvyššího soudu Ústavní soud respektuje (viz např. usnesení ze dne 5. 2. 2014
sp. zn. II. ÚS 3298/13
a zde uvedená judikatura).
12. Nebylo-li tedy dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu v uvedené části ze zákona přípustné, stěžovatelka proti němu měla brojit ústavní stížností hned poté, co jí byl doručen rozsudek městského soudu. Protože tak neučinila, a ve vztahu k rozhodnutí o takto uplatňovaných nárocích podala ústavní stížnost až po obdržení rozhodnutí Nejvyššího soudu, je nutno na tuto část ústavní stížnosti nahlížet jako na opožděnou, jelikož byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což bylo právě rozhodnutí městského soudu, nikoliv rozhodnutí o dovolání, které bylo v této části nepřípustné ze zákona.
13. K tomu je nutno dodat, že stěžovatelka sice v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávnost takového postupu Nejvyššího soudu, nepředkládá však k tomuto tvrzení relevantní argumentaci, když pouze (v bodě 16 ústavní stížnosti) poukazuje na rozpornost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou odvozuje od závěru dovolacího soudu od dostatečnosti přiznaného zadostiučinění. Ústavní soud má naopak za to, že právní závěr Nejvyššího soudu, který i v případě stěžovatelky setrval na zásadě vzniku újmy za každé nepřiměřeně dlouze vedené řízení zvlášť, zcela koresponduje s výkladem nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, tj. že se dosažení stanovené hranice posuzuje u každého jednotlivého nároku s odlišným skutkovým základem zvlášť.
14. Ve vztahu k části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti rozhodnutí dovolacího soudu v části týkající se jí uplatněných nároků plynoucích z celkem 1 318 řízení vedených před městským soudem, jejichž délka činila čtyři, resp. pět let, tj. v části, v níž bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto, Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady projednání návrhu byly naplněny: ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
15. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o ústavní stížnost (v její přípustné části) zjevně neopodstatněnou.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
17. Stěžovatelka předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který sice nepřisvědčil právnímu posouzení odvolacího soudu v otázce, zda stěžovatelce vznikla ve většině posuzovaných řízení jedna "generální" nemajetková újma, nicméně přijatý závěr o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva stěžovatelky, které však bylo konzumováno peněžitým plněním poskytnutým stěžovatelce za strany vedlejší účastnice řízení, aproboval. V tomto právním posouzení věci, založeným na úvaze, že nesprávnost právního závěru městského soudu by se v poměrech stěžovatelky nemohla nijak projevit, dostatečným způsobem podloženým relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavní soud nespatřuje vadu nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší soud zde zřetelně vyjevil svůj ustálený přístup k posouzení nároku z hlediska stanovení způsobu nebo výše přiměřeného zadostiučinění, kdy se zvoleným způsobem zabývá až tehdy, byla-li by tato výše s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu zjevně nepřiměřená; to v případě stěžovatelky neshledal. V dalším lze na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázat.
18. Z hlediska posouzení dalších námitek stěžovatelky, směřujících do napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu, je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu při posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů ve věcech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Z ní plyne, že posouzení existence podmínek pro vznik této odpovědnosti státu je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2013
sp. zn. I. ÚS 215/12
(N 169/70 SbNU 581, bod 22), či nález ze dne 16. 5. 2013
sp. zn. IV. ÚS 3377/12
(N 86/69 SbNU 373, bod 25)]. V nálezu ze dne 9. 12. 2010
sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud uvedl, že "[d]o samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže."
19. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s přiznanou výší zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., kterou utrpěla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením před soudy. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho postavení přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010
sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515)].
20. Ústavní soud má za to, že závěry soudů odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy, a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování výše přiměřeného zadostiučinění (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, zejména jeho část VI), a to - s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu (podrobně popsané v napadených rozhodnutích) - i v tom ohledu, že došlo k razantní modifikaci výše přiměřeného zadostiučinění, k níž by se jinak za použití judikaturou nastavených základních pravidel dospělo.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti jako návrh opožděný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu