30 Cdo 2751/2020-194
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FICOM, v. o.
s., IČO 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr.
Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, o zaplacení částky 157 668 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 145/2019, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 20 Co 30/2020-145,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 20 Co 30/2020-145,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
ve výši 157 668 Kč s příslušenstvím vzniklé v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v průtazích v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 13 C 360/2010.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
19. 11. 2019, č. j. 19 C 145/2019-118, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 83 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 %
ročně z této částky od 8. 6. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do
zaplacení částky 74 418 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z
této částky od 8. 6. 2019 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne
21. 5. 2020, č. j. 20 Co 30/2020-145, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně
domáhala na žalované zaplacení částky 83 250 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok
I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně podala více než
20 obdobných návrhů proti různým Společenstvím vlastníků jednotek (dále jen
„SVJ“) o zaplacení dílčích částek, které měly představovat bezdůvodné obohacení
na straně žalovaného SVJ vzniklé užíváním jednotek DRAP 2000 na podkladě
smlouvy uzavřené žalobkyní s městem Ústí nad Labem. Jednotky DRAP 2000 mělo
žalované SVJ následně užívat, aniž by poskytlo žalobkyni jakékoliv protiplnění.
Posuzované řízení vedené před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C
360/2010 trvalo po dobu osmi let a dvou měsíců od 19. 8. 2010 do 27. 10. 2018.
Soud prvního stupně v řízení shledal opakované průtahy a nečinnost na straně
soudu v období od 2. 3. 2011 do 8. 2. 2012 po dobu jedenácti měsíců, v období
od 16. 10. 2012 do 31. 5. 2013 po dobu sedmi měsíců, v období od 27. 6. 2013 do
4. 11. 2013 po dobu čtyřech a půl měsíců, od 19. 2. 2014 do 4. 7. 2014 a od 13.
2. 2017 do 1. 7. 2017 vždy po dobu čtyři a půl měsíce, na kterých se částečně
žalobkyně podílela z důvodů dvou návrhů na přerušení řízení a jednoho návrhu na
odročení řízení, kterým bylo vyhověno. Dne 14. 11. 2017 došlo k odmítnutí
ústavní stížnosti v související věci sp. zn. 13 C 365/2010 usnesením Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 3345/2017.
5. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně zhodnotil, že ve
věci lze shledat odpovědnostní titul ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006
Sb., dále jen „OdpŠk“, neboť došlo k porušení práva žalobkyně na projednání
věci v přiměřené lhůtě. Žalovanou provedené konstatování porušení práva se
soudu prvního stupně nejevilo přiměřenou formou zadostiučinění, proto
přistoupil k finanční formě zadostiučinění. Při posuzování základní částky
finančního zadostiučinění soud prvního stupně vyšel z částky 15 000 Kč za rok
trvání daného řízení, za první dva roky pak v částce poloviční, a jako k
adekvátní částce finančního zadostiučinění dospěl k základní částce 92 500 Kč
za omezenou délku řízení, a to ode dne 19. 8. 2010 do 14. 11. 2017, tedy pouze
za sedm let a dva měsíce, když zhodnotil, že význam předmětu řízení pro
žalobkyni nebyl konstantní. Poté, co bylo rozhodnuto Ústavním soudem o
odmítnutí ústavní stížnosti v související věci sp. zn. 13 C 365/2010 v usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3345/2017, do 6. 8. 2018
shledal řízení bez významu pro žalobkyni, neboť již nemohla být v nejistotě
ohledně výsledku řízení. Základní částku pak soud prvního stupně posuzoval
kritérii § 31a OdpŠk, přičemž ji nenavýšil ani neponížil, když shledal
průměrnou složitost řízení. Pokud jde o jednání žalobkyně, soud ponížil
základní částku o 10 % z důvodu dvou návrhů na přerušení řízení a o odročení
jednání. Ohledně postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že
tento byl zohledněn již ve formě a výši finančního zadostiučinění a není na
místě, aby se toto kritérium v základní částce odrazilo. Pokud jde o význam
předmětu řízení pro účastníka, typově dané řízení nelze řadit mezi řízení,
která jsou hodnocena jako se zvýšeným významem pro účastníky, proto význam
předmětu řízení shledal běžný. Z tohoto důvodu soud opět neponížil ani
nepovýšil základní částku finančního plnění. Ve zbytku nároku soud prvního
stupně žalobu zamítl.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z
hlediska právního posouzení však uvedl, že žalobkyně vedla souběžně s
posuzovaným sporem dalších nejméně 20 sporů vycházejících z identického
skutkového a právního základu ve věci (ač se spory týkaly různých žalovaných
SVJ a jednotlivá rozhodnutí nepředstavovala pro posuzované řízení přímo řešení
předběžné otázky ve smyslu § 135 o. s. ř.), dříve skončená řízení měla zásadní
význam pro rozhodnutí v ostatních věcech, včetně řízení posuzovaného. Bylo
pouze na vůli žalobkyně, že nepodala jednu žalobu proti všem žalovaným, ale
vedla na základě shodného skutkového děje množství identických sporů s
jednotlivými SVJ. Na podkladě výsledků řízení v dříve skončených sporech mohla
přitom spolehlivě předvídat i výsledek sporů ostatních. Rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 29 Co 67/2019-66, bylo změnou rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2018, č. j. 25 C 132/2018-42,
žalobkyni přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk ve
výši 93 750 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 365/2010.
Uvedené řízení trvalo od podání žaloby 19. 8. 2010 do odmítnutí ústavní
stížnosti dne 14. 11. 2017, tedy přesně po dobu trvání posuzovaného řízení, což
je významné z hlediska trvání nejistoty žalobkyně ohledně jeho výsledku. S
ohledem na identický předmět řízení odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikla
po dobu trvání těchto řízení jediná nemajetková újma a tato újma již byla plně
kompenzována částkou zadostiučinění přiznaného v uvedeném náhradovém řízení.
Další finanční zadostiučinění proto žalobkyni z hlediska spravedlivého poměru
mezi vzniklou újmou a jejím odškodněním dle odvolacího soudu nenáleží. Odvolací
soud proto napadený vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a
žalobu zcela zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda při vyšším počtu
současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému
považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných
řízení zvlášť. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v
tom, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30
Cdo 3521/2015.
9. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud rozhodl o výši finančního
zadostiučinění jinak, než bylo pravomocně rozhodnuto Městským soudem v Praze v
ostatních skutkově a právně shodných případech a odchýlil se tak od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a nálezu
Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, a ze dne 14. 6.
2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek
odvolacího soudu považuje za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné.
Žalovaná uznává, že žalobkyni bylo v pěti kompenzačních řízeních vycházejících
z identického skutkového a právního základu přiznáno dohromady celkem 372 000
Kč s příslušenstvím (částka 93 750 Kč rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 4.
2019, č. j. 29 Co 67/2019-66, částka 57 000 Kč rozsudkem odvolacího soudu ze
dne 22. 1. 2020, č. j. 11 Co 383/2019-87, částka 75 000 Kč rozsudkem odvolacího
soudu ze dne 23. 1. 2020, č. j. 25 Co 1/2020-119, částka 93 750 Kč rozsudkem
odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 17 Co 34/2020-77 a částka 52 500 Kč
rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2020, č. j. 62 Co 4/2020-141), nicméně
žalovaná eviduje pět rozsudků odvolacího soudu, které naopak potvrdily zamítavé
rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2020,
č. j. 20 Co 30/2020-145, ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Co 121/2020-145, ze dne
27. 5. 2020, č. j. 13 Co 45/2020-147, ze dne 1. 7. 2020, č. j. 91 Co
71/2020-134, a ze dne 28. 7. 2020, č. j. 30 Co 173/2020-165). Žalovaná se
ztotožňuje s názorem senátů, které uzavřely, že na straně žalobkyně vznikla ze
všech souběžných jednání pouze jediná újma a zadostiučinění, které bylo
poskytnuto, považuje za plně dostačující, neboť se jednalo o jeden komplexní
spor plynoucí z jedné neplatné smlouvy, který byť byl rozdělen mezi mnoho
řízení, tato řízení byla obsahově totožná a žalobkyni z nich vznikla jedna
újma, která by měla být odškodněna jednou částkou.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností
dovolání.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda při vyšším počtu
současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému
považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných
řízení zvlášť, neboť výše uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s
judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle
tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
19. K vytyčené právní otázce Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní
judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu
nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že
nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně
dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému
takto vzniklou újmu kompenzovat.
20. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická
tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z
nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu
utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v
rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení,
která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec
nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení
nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních
vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně
kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30
Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
21. Lze tedy shrnout, že ačkoliv těchto více než 20 sporů vycházelo z
identického skutkového a právního základu věci a mají totožnou žalobkyni, jedná
se o zcela samostatné nároky. Je tedy namístě držet se výkladového pravidla,
podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně. Závěr odvolacího soudu, že
v tomto případě šlo o souběžná řízení a žalobkyni vznikla jediná nemajetková
újma, která již byla plně kompenzována, proto není správný.
22. V posuzované věci dále absentuje odůvodnění, proč zaujal odvolací
soud odlišný právní názor než jiné senáty odvolacího soudu vydávající pro
žalobkyni příznivá rozhodnutí, když na jejich existenci žalobkyně opakovaně
poukazovala (dokonce již v žalobě ze dne 27. 7. 2020). Tím zatížil řízení
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které
Nejvyšší soud přihlédl v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. Jiné vady řízení
Nejvyšší soud neshledal.
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. Pro úplnost lze dodat, že je jistě možné zohlednit individuální
okolnosti, za kterých nemajetková újma žalobkyně vznikla, jak to učinil
například Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 Co
45/2020-147. Postup zvolený odvolacím soudem v napadeném rozsudku však správný
není.
25. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu