ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí,
Pod Hradbami 2006/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 763 204 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C
120/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
8. 2023, č. j. 55 Co 10/2022-123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 55 Co 10/2022-123,
se v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč s
příslušenstvím, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal původně zaplacení částky
999 204 Kč s příslušenstvím sestávající ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu
ve výši 397 500 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004, bolestného ve výši 300 000 Kč a náhrady
daňové škody ve výši 301 704 Kč. Ke dni podání žaloby trvalo řízení dle žalobce
již 14 let a 3 měsíce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 24. 9. 2021, č. j. 45 C 120/2019-41, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 178 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 15.
11. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 821 204 Kč se
7,5% úrokem z prodlení z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení, a z částky
178 000 Kč od 15. 6. 2011 do 14. 11. 2019 (výrok II) a uložil žalobci povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 429,18 Kč (výrok III).
3. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 23 C
66/2004 vzal soud prvního stupně za prokázaný průběh posuzovaného řízení z
pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho
průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Žalobce se v průběhu celého
řízení k jednotlivým úkonům vyjadřoval a svá vyjádření opakovaně doplňoval. Dne
1. 11. 2004 byla ve věci podána žaloba proti žalované XY (zaměstnavatelka
žalobce), kterou se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti a po dobu po skončení pracovní neschopnosti s tím, že
utrpěl pracovní úraz. Dne 9. 11. 2005 soud vyhlásil mezitímní rozsudek s tím,
že úraz, který se stal žalobci dne 4. 9. 2001 v ranních hodinách na
teambuildingové akci, pořádané zaměstnavatelkou žalobce v areálu hotelu Kácov,
je pracovním úrazem, a rovněž rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v
konečném rozsudku. Proti rozsudku bylo podáno odvolání žalovanou a vedlejší
účastnicí Kooperativa pojišťovnou, a. s. Městský soud v Praze dne 11. 4. 2006
odročil jednání o odvolání na neurčito s tím, že řízení je přerušeno podle § 14
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dne 19. 5.
2008 soud zjistil, že konkurs byl zrušen podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o
konkursu a vyrovnání. Na jednání konaném dne 22. 10. 2008 městský soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 10. 3. 2009
připustil soud prvního stupně, aby na místo původní žalované vstoupila
Kooperativa pojišťovna, a. s. Dne 23. 9. 2009 soud prvního stupně vyhlásil
mezitímní rozsudek, podle něhož nárok žalobce není co do základu opodstatněn s
tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 19.
11. 2009 podal žalobce proti mezitímnímu rozsudku odvolání. Dne 18. 2. 2010
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dne 19. 4. 2010 soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dne 7. 5. 2010 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Na
jednání konaném dne 22. 9. 2010 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Dne 4. 1. 2011 podal právní zástupce žalobce dovolání. Usnesením ze dne
13. 10. 2011 Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dne 4. 1. 2012 požádal Ústavní soud
o zapůjčení spisu s tím, že žalobce podal ústavní stížnost. Nálezem ze dne 7.
8. 2012 Ústavní soud rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10.
2011, č. j. 21 Cdo 997/2011-394, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.
9. 2010, č. j. 13 Co 264/2010-318, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 19. 4. 2010, č. j. 23 C 66/2004-267, bylo zasaženo do práva stěžovatele na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“). Dne 11. 2. 2013 vyhlásil soud prvního stupně ve
věci mezitímní rozsudek s tím, že základ nároku je dán, a o nákladech řízení
bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 27. 3. 2013 podala žalovaná proti
rozsudku odvolání. Odvolací soud dne 4. 10. 2013 rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 20. 12. 2013 podal žalobce
dovolání, které Nejvyšší soud dne 10. 4. 2015 zamítl. Dne 8. 7. 2015 sdělil
právní zástupce žalobce soudu prvního stupně, že podal ústavní stížnost ve
věci, a tato je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1924/15. Dne 25. 10. 2017 soud
prvního stupně vyhlásil rozsudek, jímž uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 1 842 056 Kč s příslušenstvím, a dále peněžitý důchod ve výši 11
191 Kč měsíčně, splatný vždy 10. každého kalendářního měsíce, následujícího po
splatnosti důchodu, od 1. 10. 2017. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. Dne 8. 1. 2017 podal žalobce odvolání. Dne 23. 11. 2018
změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci jinou částku. Proti rozsudku podal žalobce dovolání, které
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 11. 2019 odmítl. Ve věci byla podána rovněž
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp.
zn. I. ÚS 324/20. Dne 31. 7. 2020 rozhodl soud, že žalobce je povinen zaplatit
České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v částce
12 229 Kč a žalovaná 28 534 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 8.
2020. Poté byla provedena již jen tzv. postagenda.
4. Soud prvního stupně vzal dále mj. za prokázané, že žalobce dne 15.
12. 2010 podal u žalované žádost o předběžné projednání nároku na
zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004. Stanoviskem ze dne 27. 1.
2011 žalovaná konstatovala, že délka řízení byla nepřiměřená s tím, že tuto
formu satisfakce považuje za dostačující. Vyjádřením ministra spravedlnosti ze
dne 8. 6. 2011 byl žalobce informován o posouzení jeho žádosti o prošetření
postupu žalované při vypořádání žádosti žalobce o předběžné projednání nároku s
tím, že nesprávné posouzení nebylo shledáno a žalobce byl odkázán na případné
řešení věci formou soudního řízení.
Ze zdravotnické dokumentace žalobce vyplývá, že žalobce trpí intermitentními
výpadky pozornosti, expresivní fatickou poruchou, hůře artikulovanou řečí,
lehkým divergentním strabismem a dalšími obtížemi, které odpovídají těžkému
traumatu s lehkým kvadrupyr. symptomem ve smyslu spasticity, expresivní
fatickou poruchou těžšího stupně, organickými psychosymptomy, sekundární
epilepsií, je trvale nekompenzovaný, v rámci organickopsychosymptomatického
poúrazového stavu je zvýšeně podrážděný, úzkostný, dyssomnický. Z
neurologického hlediska je stav žalobce nepříznivý s trvale neurologickým
deficitem, bez možnosti funkčně významného zlepšení. Žalobce utrpěl těžké
kraniocerebrální poranění na pracovním školení a v jeho důsledku trpí těžkým
organickým psychosyndromem poúrazovým a smíšenou úzkostnou depresivní poruchou.
Dne 6. 9. 2018 se žalobce obrátil na Městský soud v Praze se stížností, v níž
namítal průtahy v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 156/2018,
kdy bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve
věci vedené pod sp. zn. 23 C 66/2004. Odpovědí místopředsedy Městského soudu v
Praze ze dne 17. 9. 2018 byla stížnost žalobce vypořádána s tím, že soud
neshledal průtahy v odvolacím řízení, jednak pro složitost dané věci a s tím
související rozsah samotného posuzovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu
1 a podaného odvolání proti tomuto rozhodnutí, jednak s ohledem na probíhající
prázdninové měsíce.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 1 odst. 1, § 2, §
3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26
a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že
posuzované řízení spolu s řízením kompenzačním trvalo celkem 16 let a 10
měsíců, což není délka přiměřená s ohledem na typ daného řízení, přičemž
konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci
nepostačovalo.
6. Podle soudu prvního stupně trvalo posuzované řízení přibližně 15 let
a 9 měsíců (ode dne 1. 11. 2004 do dne 25. 8. 2020, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu) a byť se jednalo o věc věcně i
procesně poměrně složitou, jejímž předmětem bylo mimo jiné posouzení podmínek
pro naplnění pracovního úrazu, tato jeho délka neodpovídala složitosti věci.
Řízení probíhalo na všech třech stupních soudní soustavy a před Ústavním
soudem, přičemž soud prvního stupně věcně rozhodoval 5x (z toho 3x mezitímně),
soud druhého stupně rozhodoval 4x věcně a 2x procesně, Nejvyšší soud rozhodoval
3x, Ústavní soud rozhodoval celkem o třech podaných ústavních stížnostech.
Řízení bylo ze zákona přerušeno po dobu trvání konkursního řízení na původní
žalovanou, zaměstnavatelku žalobce. Soud prvního stupně připomněl, že mu
nepřísluší posuzovat, zda k přerušení řízení došlo na základě zákonných důvodů
či nikoliv, ani další žalobcem namítané okolnosti daného řízení týkající se
způsobu hodnocení důkazů, procesního vedení řízení apod., neboť toto spadá do
rozhodovací pravomoci daného soudu, a takové posouzení přísluší pouze revizním
soudům v rámci daného řízení. Řešenou věc považoval soud prvního stupně za
poměrně věcně složitou, neboť bylo vyslechnuto velké množství svědků a rovněž
byl ve věci vypracován znalecký posudek. Soudům všech stupňů nelze v obecné
rovině vytknout výraznější průtahy v řízení, kromě postupu soudu prvního
stupně, který navzdory délce sporu rozhodl ve věci opakovaně třetím mezitímním
rozsudkem, přestože v daném okamžiku měl k dispozici velké množství důkazů ze
svých jednání a také závazné stanovisko Ústavního soudu. Pokud došlo následně k
dalšímu prodloužení řízení, protože žalobce musel být vyzván k doplnění svých
tvrzení, lze toto dle názoru soudu přičítat nesprávnému postupu soudu i
žalobce, neboť soud nevěnoval dostatečnou pozornost přípravě řízení tak, aby
mohl o věci rozhodnout bez dalších doplňování žalobních tvrzení. Soud přihlédl
rovněž k délce kompenzačního řízení, které bylo zahájeno žalobou ze dne 6. 8.
2019 a byť bylo možné ve věci rozhodnout na základě listinných důkazů bez
jednání, dostal se soud k řešení daného sporu až dne 24. 9. 2021. Uplatněním
předběžného nároku žalobce přitom nedošlo k prodloužení celého řízení, když se
tak stalo ještě za běhu daného řízení (dokonce několik let před skončením
daného řízení). Soud prvního stupně tak uzavřel, že posuzované řízení spolu s
kompenzačním řízením trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, což není délka přiměřená
s ohledem na typ daného řízení.
7. Význam řízení pro žalobce zhodnotil soud jako zvýšený, neboť šlo o
pracovněprávní spor, u kterého se dle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“) typově předpokládá zvýšený význam řízení pro
poškozeného. Význam řízení rovněž zvyšoval samotný zdravotní stav žalobce,
který byl de facto rovněž předmětem řízení. Žalobce utrpěl úraz s doživotními
následky a předmětem řízení pak bylo posouzení, zda se jednalo o pracovní úraz,
za který odpovídá jeho zaměstnavatelka, či nikoliv. Na délce řízení se dle
soudu podílel i sám žalobce jednak četnými a obsáhlými podáními, jejichž obsah
musel být ještě i po několika letech upřesňován a doplňován, jednak podanými
dovoláními a ústavními stížnostmi, které však byly jako nedůvodné odmítnuty.
Poslední z uvedených dovolání a ústavních stížností byly podány ještě předtím,
než mohlo řízení skončit usnesením o náhradě nákladů řízení státu.
8. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že
konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci
nepostačovalo. Při stanovení výše odškodnění vycházel vzhledem k tomu, že šlo o
řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, z částky 20 000 Kč ročně (za první
dva roky v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 170 000 Kč. Tuto
částku soud dále snížil o 20 % pro složitost věci, o 10 % pro počet stupňů
soudní soustavy, na kterých bylo ve věci rozhodováno a o 5 % vzhledem k podílu
žalobce na samotné délce řízení. Zároveň však soud uvedenou částku navýšil o 40
% z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce založeného jeho
zdravotním stavem, jelikož v důsledku v řízení posuzovaného úrazu se musí
žalobce vypořádat s trvalými následky. Celkově tak soud dospěl k částce 178 000
Kč, jejíž výši považoval za přiměřenou. Takto vypočtenou částku soud žalobci
přiznal včetně úroku z prodlení počítaného ode dne písemného vyjádření žalované
k žalobě, neboť v tomto okamžiku již bylo zřejmé, že žalovaná nárok žalobce
neodškodní.
9. V případě bolestného, které žalobce vyčíslil částkou 300 000 Kč, již
jen ze samotných žalobních tvrzení dle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce
uplatňuje tento nárok v souvislosti s poškozením svého zdraví, které bylo
předmětem posuzovaného řízení jako pracovní úraz a jehož odškodnění se žalobce
domáhal. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo po (pro něj) překvapivém
podání odvolání ze strany žalované a její odvolací argumentaci. Za procesní
obranu účastníků řízení však nenese stát odpovědnost. Soud dospěl k závěru, že
tvrzené zdravotní důsledky samy o sobě nelze považovat za samostatný nárok, ale
spíše za okolnost zvyšující tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku posuzovaného
nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce řízení. Uvedenou skutečnost
soud zohlednil při hodnocení délky řízení výše, přičemž žalobcem požadovaná
další částka již přesahuje dle uvážení soudu stanovenou přiměřenou výši
odškodného za nepřiměřenou délku řízení, proto soud žalobu v tomto rozsahu
zamítl.
10. Nárok žalobce představovaný daňovou škodou vzniklou v důsledku
nepřiměřené délky řízení ve výši 301 704 Kč soud prvního stupně zamítl proto,
že tento nárok žalobce neuplatnil v rámci předběžného projednání u žalované.
Pro úplnost soud doplnil, že i kdyby byl nárok u žalované včas uplatněn, nebyla
by dána příčinná souvislost s délkou řízení, neboť splnění daňové povinnosti je
spojeno se zákonnou povinností, která by i za jiných okolností musela být ze
strany žalobce plněna, potažmo o kterou by bylo poníženo následné plnění ze
strany pojišťovny (jak se ostatně následně stalo, když tato vrátila žalobci
část vymoženého plnění). Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato
daňová povinnost byla vyměřena pojišťovací společností, za jejíž postup (byť by
byl nesprávný) nenese stát odpovědnost.
11. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i
žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku co do částky 461 500 Kč s příslušenstvím, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně co do částky 301 704 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. V řešené věci jde o druhý rozsudek odvolacího soudu. Rozsudkem ze
dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 58 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 11. 2019
do zaplacení, co do částky 161 500 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, ohledně částky 601 704 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
II). K dovolání žalobce byl tento rozsudek odvolacího soudu rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3032/2022, v rozsahu, jímž
bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč s úrokem z prodlení 7,5
% ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení a jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částky 601 704 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně z
uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení zrušen a řízení zastaveno, jakož i v
navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání odmítnuto. Ve vztahu k
posouzení celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk Nejvyšší
soud odvolacímu soudu vytkl, že vycházel z celkové doby řízení od podání žaloby
dne 1. 11. 2004 do nabytí právní moci posledního rozhodnutí dne 25. 8. 2020,
aniž zohlednil, že žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované ze dne 8. 12.
2021 poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nepřiměřené délky
kompenzačního řízení a rovněž na stížnost na průtahy v řízení Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2021, která byla jeho místopředsedou považována za
důvodnou. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval Nejvyšší soud též v tom, že
odvolací soud v rámci kritéria významu předmětu řízení dle § 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk nezohlednil dovolatelovy opakované námitky nepříznivého zdravotního
stavu a též zhoršení psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení. Ve
vztahu k nároku žalobce na zaplacení bolestného ve výši 300 000 Kč a náhrady
daňové škody ve výši 301 704 Kč se pak odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu, jestliže trval na podmínce předběžného uplatnění nároku,
ačkoliv žaloba byla již doručena úřadu a úřad dal najevo, že nárok uspokojit
nehodlá.
13. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou MUDr. Tomáše Navrátila z
neurologické ambulance ze dne 28. 2. 2019, podle níž žalobce trpí těžkým KC
traumatem symptomem ve smyslu spasticity, expresivní fatickou poruchou těžšího
stupně, organickým psychózami, sekundární epilepsií a trpí organickými
psychózami poúrazového typu. Z neurologického hlediska je stav nepříznivý
dlouhodobě, přičemž neurologický deficit je trvalý, bez možnosti funkčně
významného zlepšení a byla předepsána trvalá antiepileptická medikace, jinak
psychiatrická medikace. Ze zprávy MUDr. Hany Nohelové ze dne 25. 2. 2019 z Domu
zdraví s. r. o. ve Velkém Meziříčí, odvolací soud zjistil, že žalobce utrpěl v
roce 2001 těžké KC poranění na pracovním školení. V roce 2014 došlo ke změně
antidepresivní léčby. V dalším průběhu výkyvy s kolísáním nálady a zvýšeným
napětím. V létě 2017 došlo ke zhoršení psychického stavu v souvislosti s dalším
odročením soudu ohledně poúrazového odškodnění. Následně si žalobce stěžoval na
několikatýdenní bolesti hlavy a od roku 2018 byl psychický stav jen s
mírnějšími výkyvy. Na podzim 2018 došlo k depresivní dekompenzaci. Po kontrole
v únoru 2019 přetrvává neuspokojivý psychický stav v důsledku toho, že mu
odvolací soud neměl přiznat odškodnění za trvalé poúrazové následky. Přetrvává
u něj snížená frustrační tolerance, pokleslá nálada a stavy napětí a emoční
lability. Potvrzením o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a sražených
zálohách na daň v daňovém zvýhodnění za období 2017 žalobce deklaroval úhrn
příjmů ze závislé činnosti i základ daně ve výši 1 938 467 Kč, sraženou zálohu
na daň z příjmu ve výši 416 213 Kč, a platebním dokladem České spořitelny ze
dne 31. 7. 2019 byl žalobci Finančním úřadem Krajského úřadu Jihlava vrácen
přeplatek ve výši 114 499 Kč.
14. Odvolací soud uvedl, že vzal v úvahu celkovou dobu řízení zjištěnou
soudem prvního stupně v délce 16 let a 11 měsíců, kterou však posuzoval
diferencovaně v situaci, kdy řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
23 C 66/2004 trvalo 15 let a 9 měsíců, což je doba nepřiměřená a tzv.
kompenzační řízení trvalo 1 rok a 2 měsíce, což je doba, kterou odvolací soud s
ohledem na obtížnost věci a více uplatněných nároků, které zčásti nebyly
uplatněny v rámci předběžného projednání a zčásti byly uplatněny až v žalobě
považoval za přiměřenou, neboť Ministerstvo spravedlnosti, jako příslušný úřad
k projednání nároku, postupovalo bez větších průtahů. Základní výměru
odškodnění proto vypočetl z délky 15 let a 9 měsíců, a to z rozsahu 20 000 Kč
za rok s ohledem na extrémní délku řízení (z toho první dva roky v poloviční
výši), na částku 295 000 Kč. Základní částku odvolací soud snížil o 20 % za
procesní složitost věci, kdy v posuzovaném řízení rozhodovalo více stupňů
obecné soudní soustavy, o 10 % v souvislosti se značnou skutkovou složitostí
věci, kdy soudy projednávaly a dlouhodobě se neshodovaly na složitějším mzdovém
výpočtů náhrady za ztrátu na výdělku, o 10 % za jednání poškozeného žalobce,
který přispěl k průtahům v řízení. Dále soud zvýšil základní výměru o 20 % za
zvýšený význam předmětu řízení, neboť s ohledem na předmět posuzovaného řízení
se jedná o pracovněprávní spor, který má pro účastníky vždy zvýšený význam.
Upravená výše výměry tak činila 236 000 Kč.
15. Ve smyslu kasačního rozsudku Nejvyššího soudu zkoumal odvolací soud,
zda je namístě zohlednit výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti
se zdravotním stavem žalobce, přičemž dospěl k závěru, že zvýšení nebylo možné.
Ze zprávy z neurologie ohledně zdravotního stavu žalobce během posuzovaného
řízení podle odvolacího soudu vyplynulo pouze to, že jeho neurologický stav byl
trvalý. Zpráva psychiatra váže zhoršení zdravotního stavu na průběh
posuzovaného řízení v důsledku změn v rozhodování soudů (nepřiznání odškodnění
za trvalé poúrazové následky odvolacím soudem v posuzovaném řízení), což však
nejsou důsledky přičitatelné požadavku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku
řízení. Odvolací soud tak setrval na stanovisku, že konečná výše zadostiučinění
z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení činí 236 000 Kč, což je částka,
která již byla žalobci v předchozím řízení pravomocně přiznána.
16. Nárok na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč nepovažoval
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za důvodně uplatněný pro
nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou odpovědností žalované a vzniklou
újmou, neboť ke zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo v důsledku
překvapivého odvolání žalované, za což stát nenese odpovědnost.
17. Ohledně požadavku na náhradu tzv. daňové škody ve výši 301 704 Kč s
příslušenstvím a v souvisejícím výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu
prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, neboť dle dosavadních
žalobních tvrzení byl skutek zcela nedostatečně vylíčen a je namístě, aby soud
prvního stupně žalobce v dalším průběhu řízení vyzval postupem dle § 118a o. s.
ř. k doplnění tvrzení, zejména kdo a jak mu tuto újmu způsobil, jak tato tzv.
daňová škoda souvisí s posuzovaným pracovněprávním sporem vedeným u Obvodního
soudu pro Prahu 1, jaký odpovědnostní titul ohledně tohoto nároku přichází v
úvahu (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup) a jaká je příčinná
souvislost tvrzené daňové škody s postupem žalované.
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v
rozsahu potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky
461 500 Kč s příslušenstvím včasným dovoláním.
19. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v nerespektování právních
závěrů dovolacího soudu vyslovených v kasačním rozsudku ze dne 27. 2. 2023, sp.
zn. 30 Cdo 3032/2022, jimiž byl odvolací soud vázán, a rovněž v nerespektování
judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“).
20. Dovolatel nejprve poukázal na nesprávné úvahy odvolacího soudu k
úpravě základní částky zadostiučinění. Podle dovolatele není pravdivé tvrzení
odvolacího soudu o skutkové složitosti věci s tím, že „soudy projednávaly a
dlouhodobě se neshodovaly na složitějším mzdovém výpočtu náhrady za ztrátu na
výdělku“, protože po většinu délky řízení (cca 13 let) soudy řešily jen právní
základ nároku a jejich pravomocné zamítavé rozhodnutí bylo po téměř 8 letech
řízení zrušeno nálezem Ústavního soudu. K tvrzení odvolacího soudu, že dle
zjištění soudu prvního stupně soud rovněž snížil základní výměru o 10 % (u
soudu prvního stupně to ovšem bylo o 5 %) za jednání poškozeného žalobce, který
přispěl k průtahům v řízení, dovolatel uvedl, že žádným způsobem nepřispěl k
průtahům v řízení (a rozhodně ne ve smyslu obstrukčního jednání – již na
začátku řízení požadoval vzhledem k zdravotnímu stavu přednostní projednání
věci a opakovaně si stěžoval na průtahy v řízení), maximálně lze konstatovat,
že přispěl k délce řízení využíváním opravných prostředků, přičemž ale k jejich
využití měl pokaždé racionální důvody – vždy šlo o snahu bránit svá práva.
Dovolatel neměl žádný důvod usilovat o prodlužování řízení, přitom rozhodování
na více stupních obecné soudní soustavy bylo zároveň také odůvodněním snížení
základní částky o 20 % za procesní složitost věci.
21. V bodě 15 rozsudku odvolací soud odmítl zohlednit délku
kompenzačního řízení, když dospěl k závěru, že kompenzační řízení trvalo 1 rok
a 2 měsíce, což je délka přiměřená vzhledem k tomu, že Ministerstvo
spravedlnosti jako příslušný úřad k projednání nároku postupovalo bez větších
průtahů. Ani s tímto závěrem se dovolatel neztotožňuje, neboť Ministerstvo
spravedlnosti se k žalobě vyjádřilo až po tzv. kvalifikované výzvě. Původní
řízení trvalo 15 let a 9 měsíců. Kompenzační řízení je v běhu již 4 roky a 2
měsíce (první rok ještě souběžně běželo původní řízení, takže započitatelné
jsou jen 3 roky a 2 měsíce), z toho odvolací řízení trvalo od 11. 1. 2022 do
12. 9. 2023. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nepochybně znamená nerespektování
kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo
3032/2022, judikatury Nejvyššího soudu představované např. rozsudky ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo
5251/2017, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nálezu Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13, a rozsudků ESLP ve věci
Delcourt proti Belgii, ze dne 17. 1. 1970, stížnost č 2689/65, Sussmann proti
Německu, ze dne 16. 9. 1996, stížnost č. 20024/92, a Žirovnický proti České
republice, ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13.
22. Z bodu 16 rozsudku odvolacího soudu pak dle dovolatele zřetelně
vyplývá, že pokud neprokázal zhoršení svého zdravotního stavu vlivem
nepřiměřené délky řízení, pak jeho špatný zdravotní stav nemá na posouzení
významu předmětu řízení žádný vliv, což je evidentně také v rozporu s výše
uvedeným kasačním rozhodnutím dovolacího soudu a v něm odkazovanou judikaturou
jak Nejvyššího soudu, tak ESLP.
23. Dovolatel nesouhlasí ani s posouzením nároku na náhradu škody na
zdraví ve výši 300 000 Kč, neboť, jak žaloba, tak i další podání uváděla jako
důvod propuknutí psychického onemocnění u dovolatele délku a průběh původního
řízení. Manželka dovolatele uvedla, že celá rodina vnímala délku řízení a
neustálé odkládání přiznání náhrad jako zcela nespravedlivé, stejně jako
rozhodnutí soudů a kroky žalované, které k tomu přispívaly, a nebylo tak možné
se divit, že žalobce to vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vnímal mnohem
intenzivněji. Manželka dovolatele jej po celé roky doprovází na kontroly při
ambulantní psychiatrické léčbě (stejně jako u léčby neurologické), takže ví, že
všechna zhoršení jeho psychického stavu a všechny stížnosti dovolatele se
týkaly délky řízení a okolností, které řízení dále protahovaly. Odvolací soud
dovolatele neinformoval, že nepovažuje nárok na náhradu škody na zdraví za
důvodně uplatněný, přestože jím byl s dostatečným předstihem (dne 27. 7. 2023)
zpraven o tom, že se obecný zmocněnec (manželka dovolatele) a žalobce nemohou
ze zdravotních důvodů odvolacího jednání zúčastnit – zároveň ani nevzal v úvahu
k omluvě připojené vyjádření k věci, ve kterém byl uplatněný nárok na náhradu
škody na zdraví také znovu popsán. Pokud je podle odvolacího soudu problémem
to, že právě v lékařské zprávě z psychiatrie připojené k žalobě není explicitně
zmíněna stížnost na délku řízení, mohla být doložena například zpráva o
vstupním psychiatrickém vyšetření. Dovolatel dále upozornil, že v posledním
písemném podání k odvolacímu soudu uvedl, že smíšená úzkostná a depresivní
porucha významně snižuje kvalitu života a vystavuje také postiženého jen těžko
snesitelnému chronickému stresu, který přitom může iniciovat například
onkologická či kardiovaskulární onemocnění. Dovolatel je nucen trvale užívat
antiepileptika, antidepresiva, anxiolytika a v poslední době kvůli stupňujícím
se problémům s insomnií i tzv. atypická antipsychotika. V této souvislosti
dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30
Cdo 4336/2010, z něhož vyplývá, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený
v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován;
odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním
souvisejícím právním postavením poškozeného. Není tudíž překvapivé, že tento (v
této věci extrémně dlouhý) stav nejistoty inicioval u osoby zvlášť těžce
zdravotně postižené (z důvodu vážného poškození mozku) propuknutí psychického
onemocnění, přičemž i průběh a délka kompenzačního řízení dále zhoršují
psychický stav dovolatele.
24. Proti zrušujícímu výroku není podle poučení odvolacího soudu
dovolání přípustné. Dovolatel se však domnívá, že i tento je v rozporu s
kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo
3032/2022, neboť dovolací soud nepostupoval podle § 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř. Vrácení věci soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu tzv. daňové
škody je ale především zcela nedůvodné, a proto dále porušuje ústavní právo
dovolatele na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě,
jak vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z tohoto důvodu
dovolatel zvažoval podání ústavní stížnosti s tím, že mimořádné okolnosti
přesvědčí Ústavní soud, aby zasáhl i proti nepravomocnému rozhodnutí. Nakonec
však od tohoto postupu upustil vzhledem k jeho kontraproduktivnosti, neboť
souběžné projednávání dovolání, řízení před soudem prvního stupně a navíc i
ústavní stížnosti, by mohlo způsobit další průtahy v řízení v souvislosti s
potřebou přeposílání spisu. Podle odvolacího soudu byl požadavek na náhradu
tzv. daňové škody zcela nedostatečně vylíčen a je namístě, aby soud prvního
stupně žalobce v dalším průběhu řízení vyzval postupem dle § 118a o. s. ř. k
doplnění tvrzení. Dle dovolatele je však z žalobních tvrzení zcela zřejmé, že
tzv. daňová škoda byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení, tudíž nesprávným
úředním postupem, což dokládá též poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1924/2008. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III.
ÚS 101/05, a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, pak dovolatel uvedl, že
nemalý podíl na nepřiměřené délce řízení má mít rovněž pojišťovna Kooperativa.
25. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud potvrzující zamítavý výrok
odvolacího soudu co do částky 461 500 Kč s příslušenstvím změnil, popřípadě
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a zároveň ve smyslu § 243e odst. 3 o.
s. ř. nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát.
26. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
28. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
29. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
30. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
31. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
32. Nesouhlas dovolatele s úvahami odvolacího soudu ohledně pravdivosti
skutkových zjištění ve vztahu k úpravě základní částky zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení spočívající v tom, že soudy projednávaly a dlouhodobě
se neshodovaly na složitějším mzdovém výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku a že
žalobce žádným způsobem nepřispěl k průtahům v řízení, maximálně přispěl k
délce řízení využíváním opravných prostředků, kdy ale k jejich využití měl
pokaždé racionální důvody, přičemž rozhodování na více stupních obecné soudní
soustavy bylo zároveň také odůvodněním snížení základní částky o 20 % za
procesní složitost věci, přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o námitky
proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení, které nepodléhají dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
33. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné pro námitku dovolatele,
že nebyl odvolacím soudem informován, že soud nepovažuje nárok na náhradu škody
na zdraví za důvodně uplatněný, přestože byl s dostatečným předstihem (dne 27.
7. 2023) zpraven o tom, že se obecný zmocněnec (manželka dovolatele) a žalobce
nemohou ze zdravotních důvodů odvolacího jednání zúčastnit, přičemž současně
nevzal v úvahu k omluvě připojené vyjádření k věci, v němž byl uplatněný nárok
na náhradu škody na zdraví znovu popsán, neboť jak vyplývá např. z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, poučení podle §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné
skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy
(povinnost důkazní) a že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen
tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené,
ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci;
postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale
provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo
4513/2015). Poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. tak nebylo namístě. Smyslem §
118a odst. 1 a 2 o. s. ř. je totiž poskytnout účastníku řízení možnost doplnit
tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla
zamítnuta pro neunesení procesních břemen. Uvedená ustanovení v žádném případě
nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní
tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu
nestrannosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30
Cdo 293/2016).
34. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od závazného
právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 2. 2023, sp.
zn. 30 Cdo 3032/2022, při řešení otázky navýšení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu délky kompenzačního řízení a posouzení zdravotního stavu žalobce v rámci
kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení
neshledal.
37. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
38. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
39. V kasačním rozsudku ve věci žalobce ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30
Cdo 3032/2022, Nejvyšší soud uvedl, že podle části VI. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“) lze zvýšit základní částku za příslušný
časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a
žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.
40. Ohledně možnosti navýšení nároku na zadostiučinění na nepřiměřenou
délku řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas dospěl
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, k
závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do
stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v
již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby
poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku
rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které
je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále
zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění
nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za
samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení
vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v
případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení
samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci
pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na
přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější
zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve
vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn.
III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30
Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
41. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší
soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za
nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se
vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně
kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li
odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná
se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí
adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto
vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku
vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené
(adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě
neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v
přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je
kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v
rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku
poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost
shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí
kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již
dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2)
požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění
též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku). V posledně uvedeném
případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu
předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za
posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na
základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním
řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a
to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b)
jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v
nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění
navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní (‚plné‘)
zadostiučinění. V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při
zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§ 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího
zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího
kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k
návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním
navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
42. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo
980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného
navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního
průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní
zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je
stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy
způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o
přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit
přiměřeně podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely
stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky
řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak
stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích,
ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy
zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše
(formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
43. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího
kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13.
12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních
řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by
mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního
řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk,
jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než
jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v
původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o
úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je
nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení
dalších kritérií, jež jsou v § 31a odst. 3 OdpŠk upravena.
44. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem
byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba předběžně
uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku
podle § 14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk).
45. Ohledně celkové délky řízení, z níž je třeba podle § 31a odst. 3
písm. a) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet, Nejvyšší
soud již v části V. Stanoviska uzavřel, že důvodnou může být i žaloba na
kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo
skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již
jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. V takovém
případě pak musí soud prvního i druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni
svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší
soud např. v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze
dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).
46. Výše uvedené právní závěry však odvolací soud nerespektoval, když
uvedl, že vzal v úvahu celkovou dobu řízení zjištěnou soudem prvního stupně v
délce 16 let a 11 měsíců, kterou však posuzoval diferencovaně v situaci, kdy
řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004 trvalo 15 let a 9
měsíců a tzv. kompenzační řízení 1 rok a 2 měsíce, což je doba, kterou odvolací
soud s ohledem na obtížnost věci a více uplatněných nároků, které zčásti nebyly
uplatněny v rámci předběžného projednání a zčásti až v žalobě, považuje za
přiměřenou vzhledem k tomu, že Ministerstvo spravedlnosti jako příslušný úřad k
projednání nároku postupoval bez větších průtahů. Základní výměra odškodnění
proto byla vypočtena z délky řízení 15 let a 9 měsíců. Odvolací soud totiž měl
ve smyslu výše uvedené ustálené rozhodovací praxe posoudit, zda bylo namístě
navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení z důvodu délky
kompenzačního řízení, a to vzhledem k okamžiku, kdy se žalobci na základě
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 45 C 120/2019-41, ve
spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co
10/2022-82, dostalo od žalované úplného zadostiučinění ve výši 236 000 Kč.
Ačkoliv z napadeného rozhodnutí nevyplývá datum, kdy se tohoto plnění (resp.
doplatku na navýšenou částku zadostiučinění) žalobci od žalované nakonec
dostalo, je nepochybné, že se tak stalo za delší dobu než za dobu 1 roku a 2
měsíců, od které odvíjel své řešení právní otázky odvolací soud.
47. V kasačním rozsudku ve věci žalobce ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30
Cdo 3032/2022, Nejvyšší soud zopakoval, že kritérium významu předmětu řízení
pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v
sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše
odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou
délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením
poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro
poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
242/2016).
48. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v
pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a
jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich
práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část
IV. Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci
H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76).
49. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich
vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při
vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých
dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí
ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016). Není tak
významné, že zdravotní stav poškozeného sám o sobě není důsledkem posuzovaného
řízení (postupu soudu v jeho průběhu). Pokud odvolací soud uvedl, že nebylo
možno zvýšit náhradu nemajetkové újmy pro nepříznivý zdravotní stav žalobce,
jelikož zpráva z neurologie ohledně zdravotního stavu žalobce během
posuzovaného řízení fakticky nic bližšího neuvádí, když jeho neurologický stav
byl trvalý, a zpráva psychiatra váže zhoršení zdravotního stavu na průběh
posuzovaného řízení v důsledku změn v rozhodování soudů (nepřiznání odškodnění
za trvalé poúrazové následky odvolacím soudem v posuzovaném řízení), což však
nejsou důsledky přičitatelné požadavku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku
řízení, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
50. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše
uvedených právních otázek nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e
odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu (v jakém byl odvolacím
soudem potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 300
000 Kč s příslušenstvím) jej pak pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s.
ř.).
51. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí otázku navýšení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení a význam
předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk s ohledem na
jeho zdravotní stav, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů
dovolacího soudu. Pro účely posouzení otázky navýšení přiměřeného
zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení bude relevantní, kdy se
žalobci jako poškozenému soudem přiznaného zadostiučinění dostalo. Pokud by
tedy odvolací soud dospěl k dalšímu navýšení zadostiučinění podle § 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk s ohledem na zdravotní stav poškozeného, bude relevantní
vycházet až z data vyhlášení nového rozsudku odvolacího soudu (nikoliv tedy již
od rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, kdy
bylo zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení soudem naposledy
navýšeno).
52. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu