30 Cdo 3095/2021-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce
Bytové družstvo nájemníků domu XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem
Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 252 C 34/2018, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 44 Co
206/2019-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 44 Co 206/2019-104,
se ve výroku III a IV zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá částky 340 000 Kč s příslušenstvím jako
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v
důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006 (dále jen
„posuzované řízení“).
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 3.
2019, č. j. 252 C 34/2018-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
176 693,52 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 163
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo
vedeno ode dne 28. 3. 2006, kdy byla proti žalobci podána žaloba, jíž se
žalobce v posuzovaném řízení domáhal zaplacení částky 3 729 790 Kč. Ke dni
rozhodování soudu prvního stupně (12. 3. 2019) řízení stále trvalo (probíhalo
dovolací řízení). Žalobce se o skutečnosti, že je proti němu vedeno posuzované
řízení, dozvěděl dne 1. 9. 2006, a až od tohoto data tedy vnímal jeho dopady.
Celková délka řízení tak činila 12 let 6 měsíců a 11 dní. Tuto dobu soud
prvního stupně považoval za nepřiměřeně dlouhou, v důsledku čehož přiznal
žalobci zadostiučinění v relutární formě. Vycházel přitom ze základní částky 15
000 Kč za jeden rok řízení, jež za první dva roky řízení ponížil na polovinu, a
dospěl k základní částce176 693,52 Kč. Po zvážení jednotlivých kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
základní částku zadostiučinění nikterak nemodifikoval.
4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podali oba účastníci odvolání.
Žalobce navíc v průběhu odvolacího řízení rozšířil žalobní návrh o dalších 100
000 Kč s odůvodněním, že v projednávaném řízení dochází k průtahům a je (již v
průběhu odvolacího řízení) nepřiměřeně dlouhé.
5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), potvrdil dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky
116 881 Kč s příslušenstvím [výrok II písm. a) rozsudku odvolacího soudu] a
změnil jej ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 46 425,48 Kč s příslušenstvím [výrok II písm. b) rozsudku odvolacího
soudu], zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku
odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která považoval za dostatečná. Ohledně celkové délky posuzovaného řízení toliko
uvedl, že v mezidobí došlo k jeho ukončení, neboť dne 17. 8. 2020 nabylo právní
moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3188/2018,
jímž bylo odmítnuto dovolání tamního žalobce. S ohledem na skutečnost, že
žalobce se dozvěděl o tom, že se vede posuzované řízení dne 8. 9. 2006, jeho
celková délka činila ke dni rozhodování odvolacího soudu 13 let a 11 měsíců.
7. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
hodnotil posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé. Oproti soudu prvního stupně
však dospěl k závěru, že žalobci náleží vyšší částka základního zadostiučinění
odpovídající 17 000 Kč za každý rok, po nějž bylo posuzované řízení vedeno,
krácené o polovinu za první dva roky, tedy ve výši 223 119 Kč. Posuzované
řízení posoudil jako složitější, jelikož bylo projednáváno na třech stupních
soudní soustavy a zároveň bylo skutkově a právně složitější. Z důvodu tohoto
kritéria tedy snížil základní částku o 15 %. Ohledně kritéria jednání
poškozeného základní částku nesnižoval ani nezvyšoval, k čemuž uvedl, že ryze
obstrukční jednání poškozeného či opakované a delší průtahy v posuzovaném
řízení nebyly zjištěny. Co do významu předmětu posuzovaného řízení odvolací
soud zvýšil základní částku o 15 %, a to vzhledem k intenzitě hrozby obtíží s
úhradou značné částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, a k
přetrvávající nejistotě v plánování rozhodování žalobce např. ohledně údržby a
modernizace.
8. Samotné kompenzační řízení odvolací soud nehodnotil jako nepřiměřeně
dlouhé, když bylo zahájeno žalobou ze dne 26. 10. 2018, soud prvního stupně
rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 a odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne
14. 10. 2020. Proto odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za délku tohoto řízení ve výši 100 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku II písm. b)
a výroku III (kterým bylo rozhodnuto o rozšířeném nároku žalobce za
nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení) dovoláním. Namítal v něm, že
soudy nižších stupňů vyhodnotily kritérium složitosti posuzovaného řízení v
extrémním rozporu se skutečným stavem věci, neboť dle žalobce nebyla v
posuzovaném řízení dána nutnost provádění „mnohých důkazních prostředků“ a
postačovalo vyjít toliko z listinných důkazů. Co se dále týče složitosti
posuzovaného řízení, žalobce uvedl, že nelze přihlížet k jednotlivým stupňům
soudní soustavy, na nichž byla věc řešena, když pro jejich počet nesvědčila
složitost věci. Odvolací soud dle žalobce dále nesprávně nepřihlédl k tomu, že
žalobce od počátku posuzovaného řízení vyvíjel iniciativu k tomu, aby
posuzované řízení bylo skončeno co nejdříve, a zároveň nikoliv dostatečně
zohlednil kritérium postupu soudů během řízení. Žalobce též namítal
nedostačující odůvodnění odvolacího soudu ohledně námitek uplatněných v
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zapříčinil
dle žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelným žalobce
shledal napadené rozhodnutí i v rozsahu odůvodnění zamítavého výroku III, když
se odvolací soud omezil na prosté konstatování, že o délce doposud vedeného
kompenzačního řízení „nelze hovořit jako o nepřiměřeně dlouhé“. Soud neprovedl
žádné zhodnocení dle rozhodných kritérií, jak je stanovila konstantní
judikatura jak vnitrostátní, tak zejména ESLP. Krom toho odvolací soud do
posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení nepojal i dobu od
předsoudního uplatnění nároku u žalované, nýbrž počítal čistě jen s dobou od
začátku soudního řízení. Konečně žalobce namítal, že rozhodnutí odvolacího
soudu je „nepřípustně svévolné“ i v části náhrady nákladů řízení. Přípustnost
dovolání ohledně všech uvedených otázek spatřoval žalobce v tom, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek
odvolacího soudu považuje za správný a dovolání žalobce za nedůvodné. Uvedla,
že dle jejího názoru není založena přípustnost dovolání, když žalobce toliko
polemizuje s provedeným dokazováním a skutkovými závěry odvolacího soudu, který
při posuzování (ne)přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení ke zjištěným
skutečnostem přihlédl. Připomněla dále, že nelze přičítat k tíži státu
prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné
prostředky nebo námitky účastníků řízení. Ohledně složitosti řízení žalovaná
poukázala na skutečnost, že k projednávání věci na více stupních soudní
soustavy nedocházelo z důvodu nerespektování závazného právního názoru,
nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně. Navíc
řízení bylo složité nikoliv jen z důvodu víceinstančnosti, ale též z důvodů
procesních a právních. Konečně žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího
soudu, dle níž samotný protest proti výši přiznaného zadostiučinění nemůže
založit přípustnost dovolání. Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout,
případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění
podmínky uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou
částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). To platí i ve vztahu ke
stanovení základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
16. Otázka složitosti a „víceinstančnosti“ řízení nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když tato otázka byla odvolacím
soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je totiž třeba mít na
paměti, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být
jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a
postupu rozhodujících orgánů. Při jeho hodnocení se přihlíží jak k procesním
komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010).
Takovému závěru se pak nevzpírá právní posouzení odvolacího soudu, který
hodnotil posuzované řízení jako skutkově i právně složitější. Odvolací soud
současně přihlédnutí k tomu, že složitost řízení byla dále navyšována tím, že
posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, nebo ze dne 17.
7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2065/2018). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů
přitom nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo
způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo
nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám,
popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z
důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021).
17. Namítá-li navíc žalobce v této souvislosti, že „pro rozhodnutí v
posuzovaném řízení postačovalo provést k důkazu listiny“ a zpochybňuje-li na
základě toho závěr soudů nižších stupňů o tom, že „posuzované řízení nebylo
vůbec třeba přerušovat, když vše rozhodné pro řádné rozhodnutí věci plynulo
právě z citovaných listin“, konstruuje své oponentní právní posouzení na
vlastní verzi skutkových zjištění. Tím se fakticky vymezuje proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Přitom správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení
před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu
účinném od 1. 1. 2013 v zásadě zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. totiž zákonem předjímán výlučně pro řešení otázek právních,
proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
18. Obdobně se žalobce vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolací
soudu, pokud uvádí, že vyvíjel „pozitivní iniciativy“ k tomu, aby posuzované
řízení bylo skončeno co nejdříve. I tato námitka je tedy ve skutečnosti
námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá. K tomu dovolací soud
toliko pro úplnost dodává, že navzdory svým prohlášením v dovolání ohledně jeho
procesní aktivity v posuzovaném řízení již v rámci žalobních tvrzení uváděl, že
nevyužil žádné efektivní prostředky způsobilé odstranit průtahy v posuzovaném
řízení, neboť ty „po dobu jeho trvání v právním řádu ČR neexistovaly“.
19. Námitka, že odvolací soud sice shledal vady v postupu soudů v
posuzovaném řízení, ale následky z toho nevyvodil, když se v tomto směru
ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, též nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Ohledně
kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení dovolací soud již
dříve dospěl k závěru, že pokud soud neshledal tento postup extrémně
nesprávným, není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě
kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu
orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na
projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3411/2011).
20. Namítá-li žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kdy se
odvolací soud dle tvrzení dovolatele měl vypořádat nedostačujícím způsobem s
jeho argumentací uvedenou v odvolání týkající se zvýšení základní částky
zadostiučinění, pak ani tato námitka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně
judikoval, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na
jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v
případě žalobce nebyly. Nad to lze uvést, že odvolací soud základní částku
zadostiučinění oproti soudu prvního stupně navýšil o další 2 000 Kč za rok
trvání posuzovaného řízení.
21. Konečně uvádí-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je
„nepřípustně svévolné“ i v části náhrady nákladů řízení, fakticky tím napadá i
výrok IV rozsudku odvolacího soudu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání napadající
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné;
dovolací soud však přihlédl k tomu, že onen výrok sdílí z titulu své akcesority
osud výroku o věci samé.
22. Dovolání je ovšem v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku III
rozsudku odvolacího soudu, přípustné pro řešení otázky započtení doby
předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk do celkové délky vedeného
kompenzačního řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť tato otázka
byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto
zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu
(odst. 3).
26. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba
nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se
náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne
uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2).
27. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle
tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
28. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky
kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k
původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení. V takovém případě
není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a
aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že
zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního
řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení
(nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově
poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není
namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela
poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky
kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení
nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému
odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v
něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního
řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení
zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo
3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, dále srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10.
2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
29. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení,
jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15
OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného
projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl
následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 26. 5.
2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3706/2020).
30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud
délkou samotného kompenzačního řízení zabýval a její přiměřenost hodnotil.
Brojil-li žalobce mj. i proti samotnému závěru odvolacího soudu o přiměřenosti
kompenzačního řízení, dovolací soud v tomto směru připomíná, že ani u
kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby
řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet
ke konkrétním okolnostem případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným
způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1639/2021, či ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Nelze tak a priori bez dalšího
konstatovat jaká délka toho kterého kompenzačního řízení je ještě přiměřená a
která nikoliv, což neodporuje závěrům, k nimž dospěl ESLP v rozsudku ze dne 8.
2. 2018, Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13 (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Nelze
však opomenout, že přiměřenost délky kompenzačního řízení je třeba posoudit za
užití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí
vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se
podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3706/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo
901/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021). Odvolací soud omezil
své právní posouzení na konstatování přiměřenosti délky kompenzačního řízení,
přičemž však toto posouzení nezaložil na zhodnocení jednotlivých kritérií dle §
31a odst. 3 OdpŠk. Jeho právní posouzení je tedy neúplné, a tudíž nesprávné.
31. Krom toho odvolací soud do celkové délky řízení nezapočetl i dobu
předběžného projednání nároku u žalované ve smyslu § 14 a 15 OdpŠk, přestože
žalobce výslovně požadoval zadostiučinění i za toto období (viz č. l. 95 verte
procesního spisu). Dospěl-li odvolací soud za těchto okolností (aniž by do
celkové délky zároveň započetl i dobu předběžného projednávání nároku u
žalované) k závěru o přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je i tímto jeho
postupem pod prizmatem výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu
zapříčiněna neúplnost, a tedy nesprávnost právního posouzení.
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v
předmětné části podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně
navazujícího výroku o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu