USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobkyně J. L., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem
se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 424 002,55
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C
38/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
4. 2018, č. j. 55 Co 69/2018-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 17. 3. 2008 domáhala zaplacení celkové částky 925
000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně požadovala částku 474 002,55 Kč jako náhradu
újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, dále částku 426 357,55 Kč jako náhradu škody
za nepřiznané náklady v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
138/99 a částku 24 640 Kč představující škodu, která jí měla vzniknout
uplatněním předžalobního nároku u žalované. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 C 38/2008-283, uložil žalované zaplatit žalobkyni 168 955 Kč s
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 255 047,55 Kč s
příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení o zaplacení zákonných úroků z
prodlení z částky 424 002,55 Kč za období od 14. 9. 2007 do 14. 3. 2008 (výrok
III) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 160
Kč (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně změnil ve výroku I tak, že reposazba od 11. 1. 2010 se zvyšuje o
8% bodů, dále jej potvrdil co do částky 15 110 Kč s příslušenstvím, a jinak jej
v tomto výroku změnil tak, že žaloba se zamítá, a ve výroku II rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil
žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 47
992 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V
rozsahu nákladového výroku je tedy dovolání žalobkyně objektivně nepřípustné. Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro
námitku nesprávného posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci uvedenou v
bodu E) bb) dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše
uvedenou námitku žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a Nejvyšší soud proto nemohl k uvedené námitce přihlédnout. Přípustnost nezakládají ani námitky žalobkyně o nedostatečné výši odškodnění a
rozsahu zohlednění jednotlivých kritérií uvedené v bodech D) a F) dovolání.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se
zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy,
dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném
opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly
splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního
chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly
soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Ani otázka posouzení složitosti řízení, uvedená v bodu E) dovolání nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se
odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, a
to ve vztahu ke stupňům soustavy, ani ve vztahu k složitosti věci jako takové. Uvedenou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu, pokud řízení považoval za složité, když byla věc projednávána na třech
stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu [srov. část IV písm. a) stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“]. Dovolací soud neshledal důvod se od
uvedené judikatury odchýlit. Ze skutkových zjištění v nyní posuzované věci
nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo
způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo
nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám,
popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z
důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně
[k zohlednění pochybení soudů a následnému rušení rozhodnutí soudem vyššího
stupně v rámci kritéria postup orgánu veřejné moci srov. část IV písm. c)
Stanoviska]. Pokud by snad žalobkyně namítala, že tomu tak bylo, šlo by o
námitku do skutkových zjištění, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5413/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka postupu při
zohlednění nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, neboť tu posoudil
odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). K tomu Nejvyšší
soud dodává, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky
kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu
posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto
zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního
řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše
zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění
nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Konečně dané navýšení
nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému
odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v
něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního
řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení
zohledněno. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu