30 Cdo 3032/2022-96
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J.
K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem,
se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 999 204 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C
120/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 55 Co 10/2022-82, se
v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč s
úrokem z prodlení 7,5 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení a
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 601 704 Kč s úrokem z
prodlení 7,5 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení zrušen a
řízení zastaveno, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve
zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 999 204 Kč
s příslušenstvím sestávající ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 397
500 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 23 C 66/2004, bolestného ve výši 300 000 Kč a náhrady daňové škody
ve výši 301 704 Kč. Ke dni podání žaloby trvalo řízení dle žalobce již 14 let a
3 měsíce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 24. 9. 2021, č. j. 45 C 120/2019-41, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 178 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 15.
11. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 821 204 Kč se
7,5% úrokem z prodlení z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení, a z částky
178 000 Kč od 15. 6. 2011 do 14. 11. 2019 (výrok II) a uložil žalobci povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 429,18 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce dne 15. 12. 2010
podal u žalované žádost o předběžné projednání nároku na zadostiučinění ve výši
1 000 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 23 C 66/2004. Stanoviskem ze dne 27. 1. 2011 žalovaná
konstatovala, že délka řízení byla nepřiměřená s tím, že tuto formu satisfakce
považuje za dostačující. Vyjádřením ministra spravedlnosti ze dne 8. 6. 2011
byl žalobce informován o posouzení jeho žádosti o prošetření postupu žalované
při vypořádání žádosti žalobce o předběžné projednání nároku s tím, že
nesprávné posouzení nebylo shledáno a žalobce byl odkázán na případné řešení
věci formou soudního řízení. Vyrozuměním ze dne 11. 4. 2006 pod sp. zn. 13 Co
115/2006 byl žalobce informován o odročení jednání před odvolacím soudem na
neurčito s ohledem na prohlášený konkurs na žalovanou zaměstnavatelku žalobce.
Ze zdravotnické dokumentace žalobce vyplývá, že žalobce trpí intermitentními
výpadky pozornosti, expresivní fatickou poruchou, hůře artikulovanou řečí,
lehkým divergentním strabismem a dalšími obtížemi, které odpovídají těžkému
traumatu s lehkým kvadrupyr. symptomem ve smyslu spasticity, expresivní
fatickou poruchou těžšího stupně, organickými psychosymptomy, sekundární
epilepsií, je trvale nekompenzovaný, v rámci organickopsychosymptomatického
poúrazového stavu je zvýšeně podrážděný, úzkostný, dyssomnický. Z
neurologického hlediska je stav žalobce nepříznivý s trvale neurologickým
deficitem, bez možnosti funkčně významného zlepšení. Žalobce utrpěl těžké
kraniocerebrální poranění na pracovním školení a v jeho důsledku trpí těžkým
organickým psychosyndromem poúrazovým a smíšenou úzkostnou depresivní poruchou.
Na zúčtovaných příjmech ze závislé činnosti za období roku 2017 bylo žalobci
vyplaceno celkem 1 938 467 Kč, skutečně sražená daň a současně záloha na daň
činila 416 213 Kč. Dne 3. 5. 2019 byl na účet žalobce uhrazen přeplatek od
Finančního úřadu pro Kraj Vysočina. Dne 6. 9. 2018 se žalobce obrátil na
Městský soud v Praze se stížností, v níž namítal průtahy v odvolacím řízení ve
věci vedené pod sp. zn. 13 Co 156/2018, kdy bylo rozhodováno o odvolání proti
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 66/2004.
Odpovědí místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018 byla stížnost
žalobce vypořádána s tím, že soud neshledal průtahy v odvolacím řízení, jednak
pro složitost dané věci a s tím související rozsah samotného posuzovaného
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a podaného odvolání proti tomuto
rozhodnutí, jednak s ohledem na probíhající prázdninové měsíce.
4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 23 C
66/2004 vzal soud za prokázaný průběh posuzovaného řízení z pohledu časové
posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu
realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Žalobce se v průběhu celého řízení k
jednotlivým úkonům vyjadřoval a svá vyjádření opakovaně doplňoval. Dne 1. 11.
2004 byla ve věci podána žaloba proti žalované F. A. s. r. o. (zaměstnavatelka
žalobce), kterou se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti a po dobu po skončení pracovní neschopnosti s tím, že
utrpěl pracovní úraz. Dne 9. 11. 2005 soud vyhlásil mezitímní rozsudek s tím,
že úraz, který se stal žalobci dne 4. 9. 2001 v ranních hodinách na
teambuildingové akci, pořádané zaměstnavatelkou žalobce v areálu hotelu Kácov,
je pracovním úrazem, a rovněž rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v
konečném rozsudku. Proti rozsudku bylo podáno odvolání žalovanou a vedlejší
účastnicí Kooperativa pojišťovnou, a. s. Městský soud v Praze dne 11. 4. 2006
odročil jednání o odvolání na neurčito s tím, že řízení je přerušeno podle § 14
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dne 19. 5.
2008 soud zjistil, že konkurs byl zrušen podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o
konkursu a vyrovnání. Na jednání konaném dne 22. 10. 2008 městský soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 10. 3. 2009
připustil soud prvního stupně, aby na místo původní žalované vstoupila
Kooperativa pojišťovna, a. s. Dne 23. 9. 2009 soud prvního stupně vyhlásil
mezitímní rozsudek, podle něhož nárok žalobce není co do základu opodstatněn s
tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 19.
11. 2009 podal žalobce proti mezitímnímu rozsudku odvolání. Dne 18. 2. 2010
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dne 19. 4. 2010 soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dne 7. 5. 2010 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Na
jednání konaném dne 22. 9. 2010 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Dne 4. 1. 2011 podal právní zástupce žalobce dovolání. Usnesením ze dne
13. 10. 2011 Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dne 4. 1. 2012 požádal Ústavní soud
o zapůjčení spisu s tím, že žalobce podal ústavní stížnost. Nálezem ze dne 7.
8. 2012 Ústavní soud rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10.
2011, č. j. 21 Cdo 997/2011-394, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.
9. 2010, č. j. 13 Co 264/2010-318, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 19. 4. 2010, č. j. 23 C 66/2004-267, bylo zasaženo do práva stěžovatele na
spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dne 11. 2. 2013
vyhlásil soud prvního stupně ve věci mezitímní rozsudek s tím, že základ nároku
je dán, a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dne 27. 3.
2013 podala žalovaná proti rozsudku odvolání. Odvolací soud dne 4. 10. 2013
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 20.
12. 2013 podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud dne 10. 4. 2015 zamítl.
Dne 8. 7. 2015 sdělil právní zástupce žalobce soudu prvního stupně, že podal
ústavní stížnost ve věci, a tato je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1924/15. Dne 25.
10. 2017 soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, jímž uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 1 842 056 Kč s příslušenstvím, a dále peněžitý důchod
ve výši 11 191 Kč měsíčně, splatný vždy 10. každého kalendářního měsíce,
následujícího po splatnosti důchodu, od 1. 10. 2017. Ve zbytku žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Dne 8. 1. 2017 podal žalobce odvolání. Dne 23. 11.
2018 změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci jinou částku. Proti rozsudku podal žalobce dovolání,
které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 11. 2019 odmítl. Ve věci byla podána
rovněž ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2.
2020, sp. zn. I. ÚS 324/20. Dne 31. 7. 2020 rozhodl soud, že žalobce je povinen
zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v
částce 12 229 Kč a žalovaná 28 534 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne
25. 8. 2020. Poté byla provedena již jen tzv. postagenda.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 1 odst. 1, § 2, §
3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26
a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že
posuzované řízení spolu s řízením kompenzačním trvalo celkem 16 let a 10
měsíců, což není délka přiměřená s ohledem na typ daného řízení, přičemž
konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci
nepostačovalo.
6. Podle soudu prvního stupně trvalo posuzované řízení přibližně 15 let
a 9 měsíců (ode dne 1. 11. 2004 do dne 25. 8. 2020, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu) a byť se jednalo o věc věcně i
procesně poměrně složitou, jejímž předmětem bylo mimo jiné posouzení podmínek
pro naplnění pracovního úrazu, tato jeho délka neodpovídala složitosti věci.
Řízení probíhalo na všech třech stupních soudní soustavy a před Ústavním
soudem, přičemž soud prvního stupně věcně rozhodoval 5x (z toho 3x mezitímně),
soud druhého stupně rozhodoval 4x věcně a 2x procesně, Nejvyšší soud rozhodoval
3x, Ústavní soud rozhodoval celkem o třech podaných ústavních stížnostech.
Řízení bylo ze zákona přerušeno po dobu trvání konkursního řízení na původní
žalovanou, zaměstnavatelku žalobce. Soud prvního stupně připomněl, že mu
nepřísluší posuzovat, zda k přerušení řízení došlo na základě zákonných důvodů
či nikoliv, ani další žalobcem namítané okolnosti daného řízení týkající se
způsobu hodnocení důkazů, procesního vedení řízení apod., neboť toto spadá do
rozhodovací pravomoci daného soudu, a takové posouzení přísluší pouze revizním
soudům v rámci daného řízení. Řešenou věc považoval soud prvního stupně za
poměrně věcně složitou, neboť bylo vyslechnuto velké množství svědků a rovněž
byl ve věci vypracován znalecký posudek. Soudům všech stupňů nelze v obecné
rovině vytknout výraznější průtahy v řízení, kromě postupu soudu prvního
stupně, který navzdory délce sporu rozhodl ve věci opakovaně třetím mezitímním
rozsudkem, přestože v daném okamžiku měl k dispozici velké množství důkazů ze
svých jednání a také závazné stanovisko Ústavního soudu. Pokud došlo následně k
dalšímu prodloužení řízení, protože žalobce musel být vyzván k doplnění svých
tvrzení, lze toto dle názoru soudu přičítat nesprávnému postupu soudu i
žalobce, neboť soud nevěnoval dostatečnou pozornost přípravě řízení tak, aby
mohl o věci rozhodnout bez dalších doplňování žalobních tvrzení. Soud přihlédl
rovněž k délce kompenzačního řízení, které bylo zahájeno žalobou ze dne 6. 8.
2019 a byť bylo možné ve věci rozhodnout na základě listinných důkazů bez
jednání, dostal se soud k řešení daného sporu až dne 24. 9. 2021. Uplatněním
předběžného nároku žalobce přitom nedošlo k prodloužení celého řízení, když se
tak stalo ještě za běhu daného řízení (dokonce několik let před skončením
daného řízení). Soud prvního stupně tak uzavřel, že posuzované řízení spolu s
kompenzačním řízením trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, což není délka přiměřená
s ohledem na typ daného řízení.
7. Význam řízení pro žalobce zhodnotil soud jako zvýšený, neboť šlo o
pracovněprávní spor, u kterého se dle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva typově předpokládá zvýšený význam řízení pro poškozeného. Význam řízení
rovněž zvyšoval samotný zdravotní stav žalobce, který byl de facto rovněž
předmětem řízení. Žalobce utrpěl úraz s doživotními následky a předmětem řízení
pak bylo posouzení, zda se jednalo o pracovní úraz, za který odpovídá jeho
zaměstnavatelka, či nikoliv. Na délce řízení se dle soudu podílel i sám žalobce
jednak četnými a obsáhlými podáními, jejichž obsah musel být ještě i po
několika letech upřesňován a doplňován, jednak podanými dovoláními a ústavními
stížnostmi, které však byly jako nedůvodné odmítnuty. Poslední z uvedených
dovolání a ústavních stížností, byly podány ještě předtím, než mohlo řízení
skončit usnesením o náhradě nákladů řízení státu.
8. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že
konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení by v dané věci
nepostačovalo. Při stanovení výše odškodnění vycházel vzhledem k tomu, že šlo o
řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, z částky 20 000 Kč ročně (za první
dva roky v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 170 000 Kč. Tuto
částku soud dále snížil o 20 % pro složitost věci, o 10 % pro počet stupňů
soudní soustavy, na kterých bylo ve věci rozhodováno a o 5 % vzhledem k podílu
žalobce na samotné délce řízení. Zároveň však soud uvedenou částku navýšil o 40
% z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce založeného jeho
zdravotním stavem, jelikož v důsledku v řízení posuzovaného úrazu se musí
žalobce vypořádat s trvalými následky. Celkově tak soud dospěl k částce 178 000
Kč, jejíž výši považoval za přiměřenou. Takto vypočtenou částku soud žalobci
přiznal včetně úroku z prodlení počítaného ode dne písemného vyjádření žalované
k žalobě, neboť v tomto okamžiku již bylo zřejmé, že žalovaná nárok žalobce
neodškodní.
9. V případě bolestného, které žalobce vyčíslil částkou 300 000 Kč, již
jen ze samotných žalobních tvrzení dle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce
uplatňuje tento nárok v souvislosti s poškozením svého zdraví, které bylo
předmětem posuzovaného řízení jako pracovní úraz a jehož odškodnění se žalobce
domáhal. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo po (pro něj) překvapivém
podání odvolání ze strany žalované a její odvolací argumentaci. Za procesní
obranu účastníků řízení však nenese stát odpovědnost. Soud dospěl k závěru, že
tvrzené zdravotní důsledky samy o sobě nelze považovat za samostatný nárok, ale
spíše za okolnost zvyšující tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku posuzovaného
nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce řízení. Uvedenou skutečnost
soud zohlednil při hodnocení délky řízení výše, přičemž žalobcem požadovaná
další částka již přesahuje dle uvážení soudu stanovenou přiměřenou výši
odškodného za nepřiměřenou délku řízení, proto soud žalobu v tomto rozsahu
zamítl.
10. Nárok žalobce představovaný daňovou škodou vzniklou v důsledku
nepřiměřené délky řízení ve výši 301 704 Kč soud prvního stupně zamítl proto,
že tento nárok žalobce neuplatnil v rámci předběžného projednání u žalované.
Pro úplnost soud doplnil, že i kdyby byl nárok u žalované včas uplatněn, nebyla
by dána příčinná souvislost s délkou řízení, neboť splnění daňové povinnosti je
spojeno se zákonnou povinností, která by i za jiných okolností musela být ze
strany žalobce plněna, potažmo o kterou by bylo poníženo následné plnění ze
strany pojišťovny (jak se ostatně následně stalo, když tato vrátila žalobci
část vymoženého plnění). Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato
daňová povinnost byla vyměřena pojišťovací společností, za jejíž postup (byť by
byl nesprávný) nenese stát odpovědnost.
11. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i
žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
58 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 11. 2019 do zaplacení, co do
částky 161 500 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
ohledně částky 601 704 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
12. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že posuzované
řízení bylo zahájeno dne 1. 11. 2004 a skončilo ke dni 25. 8. 2020, trvalo tedy
15 let a 9 měsíců.
13. Při stanovení základní výměry zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vyšel odvolací soud z částky 20 000 Kč za každý rok řízení (z toho první dva
roky v poloviční výši) a stanovil ji ve výši 295 000 Kč. Dále přihlédl ke
kritériím obsaženým v § 31a odst. 3 OdpŠk a základní výměru snížil o 20 % za
procesní složitost věci, vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení rozhodovalo
opakovaně několik stupňů soudní soustavy, o 10 % v souvislosti se skutkovou
složitostí věci, jelikož se jednalo o složitější mzdový výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku, o 10 % s ohledem na jednání poškozeného žalobce, který
přispěl k průtahům řízení. Za postup orgánů veřejné moci během řízení odvolací
soud základní výměru zvýšil o 20 %, neboť se v daném případě jedná o extrémní
délku trvání pracovněprávního sporu. Upravená výše výměry nemajetkové újmy tak
dle odvolacího soudu činila 236 000 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že se
žalobci dostalo pouze částky 178 000 Kč s příslušenstvím, přiznal odvolací soud
žalobci zbývajících 58 000 Kč s příslušenstvím.
14. V případě nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč a
náhradu tzv. daňové škody ve výši 301 704 Kč s příslušenstvím odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 211 o. s. ř. zastavil, když uzavřel, že z obsahu spisu je zřejmá
absence předběžného uplatnění nároku u žalované, o čemž byl poučen, nicméně v
průběhu řízení tento nedostatek neodstranil. Podle odvolacího soudu má jeho
rozsudek zároveň formu opravného usnesení vzhledem k tomu, že rozsudek soudu
prvního stupně byl vyhlášen v nesprávném znění kvůli písařské chybě při výpočtu
výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu a chybnému zahrnutí rozhodnutí o této
újmě do výroku o zastavení řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v
celém rozsahu včasným dovoláním.
16. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť odvolací soud správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, a též jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
17. Dovolatel předně považuje opravu početně chybného výroku rozsudku
soudu prvního stupně jeho potvrzením odvolacím soudem za zvláštní. Písařskou
chybu obsahuje taktéž chybné zahrnutí rozhodnutí o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu do výroku o zastavení řízení, neboť soud prvního stupně o
zastavení řízení vůbec nerozhodl. Navýšení přiznané částky je podle dovolatele
jen zdánlivé, protože správně vypočtená částka soudem prvního stupně by byla
mnohem vyšší než částka, kterou přiznal odvolací soud (což je pochopitelné,
jestliže nalézací soud k základní částce 5 % přičítá, zatímco odvolací soud z
ní 20 % odečítá). Navíc není zřejmé (vzhledem k tomu, že výsledek výpočtu je
zcela nesprávný), zda soud prvního stupně při výpočtu vycházel z délky řízení
15 let 9 měsíců nebo 16 let 10 měsíců, což by mělo za následek ještě větší
rozdíl. Velkou částí argumentace dovolatele se navíc soudy dostatečně a s
přesvědčivým zdůvodněním nezabývaly, čímž došlo k neúplnému, a proto i
nesprávnému právnímu posouzení věci. Současně se měly soudy obou stupňů
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, který za
správné právní posouzení věci označuje pouze takové, kdy je z písemného
vyhotovení rozhodnutí patrno, na jakých významných skutkových zjištěních soud
své rozhodnutí založil (při současné absenci rozporu významných skutkových
zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) a na základě jakého skutkového
stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tj. k právnímu
posouzení věci.
18. Ani úprava základní výměry provedená soudy (především soudem
odvolacím) podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk dle dovolatele vůbec
neodpovídá tomu, jak jejich právní posouzení předestřela judikatura Nejvyššího
soudu a jeho stanovisko ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné
pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), z něhož má především vyplývat, že základní výměra zadostiučinění
za nemajetkovou újmu za rok (z rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč) se určuje z
celkové délky řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk], kdy v této věci byla délka
původního řízení natolik extrémní, že přiznání základní výměry 20 000 Kč ročně
je zcela přiměřené. Částku stanovenou součinem základní částky za jeden rok
řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v
letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých
faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž dle názoru
Nejvyššího soudu by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení
nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a
za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však
lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu,
jak dle dovolatele vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Odvolací soud v řešené věci základní výměru snížil o 20 %
za procesní složitost věci s tím, že v posuzovaném řízení rozhodovalo opakovaně
několik stupňů soudní soustavy. Tento odpočet dovolatel bez větších výhrad
akceptuje. Základní výměra byla dále snížena o 10 % z důvodu skutkové
složitosti věci vzhledem ke složitějšímu mzdovému výpočtu náhrady za ztrátu na
výdělku. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že složitost výpočtu byla dána
právě délkou řízení a skutečností, že se nedohledal jeden jeho mzdový list,
neboť ho původní žalovaná patrně ani nezaložila. Přesto se vypracování
znaleckého posudku dle dovolatele podílelo na celkové délce řízení ve zcela
minimální míře a k tomuto snížení tak není žádný důvod. Za opodstatněné
nepovažuje dovolatel ani snížení základní výměry o 10 % z důvodu jednání
poškozeného, neboť kvůli dovolateli nebylo zmařeno ani odročeno jediné soudní
jednání (což opakovaně zapříčinili svědci navržení žalovanou), jím navržení
svědci se pokaždé na předvolání dostavili k soudu, dovolatel se opakovaně
snažil pomocí stížností odstranit průtahy v řízení a nečinnost soudů a už vůbec
se nedopouštěl jakýchkoliv obstrukcí (ani k tomu neměl důvod – každý další rok
řízení totiž výrazně snižoval reálnou hodnotu náhrad). Dovolatel zde poukázal
na skutečnost, že tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěnými
skutkovými a následně právními závěry je reprobovaným právním stavem ve smyslu
nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, jímž bylo
zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 21 Cdo
5452/2016-382. Od citované rozhodovací praxe se měly soudy obou stupňů ve svých
rozsudcích odchýlit.
Z důvodu postupu orgánu veřejné moci navýšil odvolací soud
základní výměru o 20 %, což považuje dovolatel za zcela nedostatečné. Ze tří
zrušených rozsudků soudu prvního stupně (v původním řízení) byl jeden zrušen
kvůli nesprávnému výroku, druhý proto, že šlo o nepřípustný negativní mezitímní
rozsudek, třetí z důvodu nepřezkoumatelnosti. Průtah více než 2 roky pak
způsobilo přerušení řízení odvolacím soudem, pro které ve skutečnosti
neexistoval zákonný důvod, což následně potvrdila judikatura Nejvyššího soudu. Nalézací i odvolací soud měly i (vzhledem k okolnostem) dlouhá období
nečinnosti. Navíc první zamítavý pravomocný rozsudek byl po 7 letech řízení
zrušen nálezem Ústavního soudu, protože postupem a rozhodováním soudu prvního
stupně a soudu odvolacího bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Ještě větší výhrady má dovolatel k tomu, že odvolací soud (narozdíl od soudu
prvního stupně) vůbec nepoužil kritérium významu předmětu řízení pro
poškozeného. Řízení přitom bylo typově významné, neboť šlo o pracovněprávní
spor a žalobce se nacházel ve špatném zdravotním stavu (kvůli jeho závažným
zdravotním problémům byly soudy opakovaně žádány o přednostní projednání, ovšem
vždy bezúspěšně). Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu navíc vyplývá, že
jde o kritérium nejvýznamnější. Zpětně (za mnoho let) vyplacené náhrady
neznamenají pouze daňovou škodu, ale i významné snížení reálné hodnoty těchto
náhrad vlivem inflace (navíc tuto rentu potřebovala rodina dovolatele především
v době, kdy součástí rodiny, jejíž obživu jako v životě nejdůležitější
povinnost pociťoval právě žalobce, byly tři nezletilé, nezaopatřené děti;
nikoli včasné rozhodnutí dostalo žalobce do dlouhodobě velmi obtížně řešitelné
situace, u žalobce se projevila úzkostná stresová porucha – jiný stres nežli
neukončené řízení s nevyplacenými náhradami a následky této neukončenosti
přitom žalobce neměl a soudy obou stupňů nevyložily, proč zcela zásadní význam
věci pro žadatele v přisouzené částce nezohlednily). Dovolatel nepovažuje za
správné ani to, že odvolací soud nevzal v úvahu průtahy v kompenzačním řízení,
přestože na ně byl upozorněn. Ze všech uvedených důvodů je dovolatel stále
přesvědčen, že základní výměra 20 000 Kč za rok je v jeho věci zcela přiměřená,
a nadto její navýšení o 50 %.
19. Podle dovolatele není zřejmé ani to, na základě čeho vyhodnotily
soudy jako rozhodnou skutečnost pro počátek vzniku prodlení státu okamžik, kdy
se Ministerstvo spravedlnosti vyjádřilo k žalobě. Ministerstvo po obdržení
žaloby (dne 2. 9. 2019) s výzvou k vyjádření ve lhůtě 30 dnů vůbec nereagovalo
a vyjádřilo se až po zaslání (dne 16. 10. 2019) tzv. kvalifikované výzvy k
vyjádření s poučením o možnosti vydání rozsudku pro uznání (vyjádření došlo
soudu dne 15. 11. 2019). Tímto nekorektním postupem byla zkrácena doba, za níž
bylo podle soudů ministerstvo povinno zaplatit žalobci úroky z prodlení, o
jeden a půl měsíce.
20. Zastavení řízení ve vztahu k nároku na náhradu škody na zdraví ve
výši 300 000 Kč a nároku na náhradu tzv. daňové škody ve výši 301 704 Kč
považuje dovolatel taktéž za nesprávné. Přestože se v bodě 14 rozsudku
odvolacího soudu říká, že žalobce byl poučen o nutnosti uplatnit tyto nároky
formou předběžného projednání návrhu, nic takového se nestalo. Podle laického
právního názoru obecného zmocněnce, jímž byl dovolatel zastoupen v řízení před
soudem prvního stupně a odvolacím soudem, pokud žalobce u Ministerstva
spravedlnosti předběžně uplatnil v této věci nárok na poskytnutí zadostiučinění
ve výši 1 000 000 Kč jako náhradu nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky
soudního řízení, byla tím splněna podmínka uvedená v § 14 odst. 3 OdpŠk i u
škody na zdraví a daňové škody, které vznikly až později (a to i proto, že v
žalobě celkem požadovaná částka nebyla vyšší, než částka předběžně uplatněná). Pokud by obecný zmocněnec s žalobcem věděli, že soud tento laický právní názor
nesdílí, okamžitě by zjednali nápravu. Dovolateli se však žádného poučení v
tomto smyslu nedostalo, ani z žádného sdělení soudů (kromě rozsudku odvolacího
soudu) explicitně nevyplývalo, že je nutné u ministerstva předběžně uplatnit i
škodu na zdraví a daňovou škodu. Oba soudy dle dovolatele postupovaly v tomto
případě v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25
Cdo 1891/2007, uveřejněným pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (na který odvolací soud ve svém rozsudku sám odkázal), neboť
skutečnost, že nároky na náhrady za škodu na zdraví a daňovou škodu nebyly
předběžně projednány u Ministerstva spravedlnosti, je odstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, který má soud řešit postupem podle § 104 odst. 2
o. s. ř. Soudy tak zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatel a jeho obecný zmocněnec nároky na náhradu škody
na zdraví a daňové škody předběžně uplatnili u Ministerstva spravedlnosti dne
20. 5. 2022. Dovolatel považuje napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako
rozsudek soudu prvního stupně, v mnoha výše popsaných ohledech za
nepřezkoumatelný, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
představované nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS
1966/16, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4896/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo
4626/2015, či aktuálně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1635/2017, a dopustil se tak nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel má v důsledku za to, že napadená rozhodnutí svým obsahem i z hlediska
řízení jejich vydání předcházejícího, zasahují do jeho ústavně zaručeného práva
na spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (absence plnění poučovací povinnosti soudu a absence dostatečné
komunikace s účastníkem řízení, nesplnění požadavku na provedení úplného a
správného právního posouzení věci, na jehož základě je vydáno přesvědčivé a
přezkoumatelné rozhodnutí, což se v posuzovaném případě nestalo).
21. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobci částku souladnou se
správným právním posouzením věci, jak vyplývá z výše uvedeného i z napadených
rozhodnutí. Pokud nebude možné rozhodnutí změnit, navrhl dovolatel, aby je
Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v
případě více chybějících procesních úkonů či potřeby rozsáhlejšího doplnění
dokazování příp. i Obvodnímu soudu pro Prahu 2, a aby změnil též rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení tak, že žalobci bude přiznána náhrada
veškerých nákladů řízení, včetně řízení dovolacího.
22. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání
dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení,
jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu
lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000,
uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze
dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v
rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen vyhovující výrok I rozsudku
soudu prvního stupně co do částky 178 000 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím a též v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
částku 58 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, neboť v tomto byl ve věci
úspěšný. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy
subjektivně nepřípustné.
28. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl
v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako
akcesorický (viz dále).
29. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
30. Nesouhlas dovolatele se snížením základní výše zadostiučinění o 10 %
z důvodu skutkové složitosti věci, o 10 % z důvodu jednání poškozeného a
zvýšením o 20 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci nemůže přípustnost
dovolání založit, neboť Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí
od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat
otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, přičemž výslednou
částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což se v
projednávaném případě nejeví.
31. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka
dovolatele, že není zřejmé, na základě čeho vyhodnotily soudy jako rozhodnou
skutečnost pro počátek vzniku prodlení státu okamžik, kdy se Ministerstvo
spravedlnosti vyjádřilo k žalobě, neboť v tomto rozsahu dovolatel nevymezuje
předpoklady přípustnosti dovolání.
32. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro tvrzení
dovolatele, že se odvolací soud vůbec nezabýval kritériem významu předmětu
řízení pro poškozeného. Soud prvního stupně promítl skutečnost, že šlo typově o
řízení se zvýšeným významem do stanovení základní částky ve výši 20 000 Kč za
rok. Odvolací soud, byť se výslovně o kritériu významu předmětu řízení pro
poškozeného nezmiňoval, ponechal základní částku ve výši 20 000 Kč za rok,
přičemž tuto následně zvýšil o 20 % za postup orgánů veřejné moci pro extrémní
délku trvání pracovněprávního sporu.
33. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky
posouzení celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk jako
základu pro stanovení výše odškodnění a posouzení zdravotního stavu žalobce v
rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
34. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné taktéž pro řešení otázky
zastavení řízení ve vztahu k nároku na náhradu škody na zdraví a nároku na
náhradu tzv. daňové škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
37. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
38. V části VI. Stanoviska Nejvyšší soud konstatoval, že „při stanovení
základní částky … bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li
řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo
možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za
příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů [míněno 15
000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení]. Stejně tak lze zvýšit základní částku
za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení
nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.“
39. Ve vztahu k této možnosti ovšem Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, poukázal „na limity uvedení nových
skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-
li se postup podle § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř. (na rozdíl od situace uvedené v
§ 118b odst. 3 o. s. ř.). To obdobně platí i pro řízení odvolací (viz § 205a
odst. 1 a § 216 odst. 2 o. s. ř).“
40. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, pak
Nejvyšší soud ve vazbě na právě uvedené konstatoval, že „zvýšit základní částku
za příslušný časový úsek lze v případě, kdy je samotné kompenzační řízení
nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, do
nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení“ (obdobně srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). V
usnesení ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, pak Nejvyšší soudu
výslovně uvedl, že „případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze
vedeného kompenzačního řízení je … možné, avšak pouze k návrhu poškozeného.“ Od
tohoto řešení právní otázky nemá dovolací soud důvod se odchylovat.
41. V projednávaném případě odvolací soud vycházel z celkové doby řízení
od podání žaloby dne 1. 11. 2004 do nabytí právní moci posledního rozhodnutí
dne 25. 8. 2020, aniž zohlednil, že žalobce ve svém vyjádření k odvolání
žalované ze dne 8. 12. 2021 poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající
se nepřiměřené délky kompenzačního řízení a rovněž na stížnost na průtahy v
řízení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2021, která byla jeho
místopředsedou považována za důvodnou. Jeho právní posouzení věci z hlediska
případného navýšení zadostiučinění z důvodu délky samotného kompenzačního
řízení je tak neúplné, tudíž nesprávné.
42. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud
opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je
nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov.
část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se
totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která
je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
43. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného se nemusí tvrdit a
prokazovat v řízeních, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo u takových řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit
přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). I když ani uvedené nemusí se zřetelem
k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení
vyvráceno.
44. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v
pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a
jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich
práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část
IV. Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci
H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76).
45. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich
vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při
vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých
dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí
ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).
46. Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolatel opakovaně namítal nepříznivý
zdravotní stav vyplývající z utrpěného pracovního úrazu a též zhoršení
psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení, což dokládal též
lékařskými zprávami z neurologické a psychiatrické ambulance. Pokud odvolací
soud nezohlednil pro určení výše zadostiučinění zdravotní stav žalobce [při
posuzování kritéria významu předmětu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]
souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, je jeho právní posouzení věci
nesprávné.
47. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto
zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu
(odstavec 3).
48. V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 (stížnost
proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn.
IV. ÚS 3152/2012), Nejvyšší soud vyložil, že smyslem předběžného projednání
nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy
dle § 14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha
zabránit tak zbytečným soudním sporům… Pokud by nárok na náhradu nemajetkové
újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný
nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle § 104 odst. 2
o. s. ř.
49. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo
727/2011, výjimku z výše uvedeného pravidla (tj. splnění podmínky řízení v
podobě předběžného uplatnění nároku u úřadu) představuje situace, kdy soud
prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba
obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena
úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců
podle § 15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný
úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zastavení řízení
nemohlo naplnit účel sledovaný § 14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo
by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V daném případě tedy lze
výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, nebo také
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
50. Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně v nynější věci dne
21. 8. 2019 a následně dne 7. 10. 2019 (na základě tzv. kvalifikované výzvy
podle § 114b odst. 1 o. s. ř.) vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k žalobě,
přičemž žalovaná ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 2019 uvedla, že okolnosti a
stav posuzovaného řízení jsou ke dni jeho skončení natolik odlišné, že původní
uplatnění nároku žalobce ze dne 15. 12. 2010 nelze nyní považovat za relevantní
uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 OdpŠk a dále konstatovala, že v posuzovaném
řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk nedošlo. Za této
situace se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu představované např. shora citovaným rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 727/2011,
jestliže trval na podmínce předběžného uplatnění nároku, ačkoliv žaloba byla
již doručena úřadu a úřad dal najevo, že nárok uspokojit nehodlá.
51. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
52. V rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, Nejvyšší
soud dovodil, že právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud
nerozhodl o některé části předmětu řízení, tedy „nevydání“ příslušného
rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, 1126 s.). Již pojmově nelze podat opravný prostředek proti výroku, který
nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo
44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání
celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé
postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním
lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu -
logicky vzato - být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí
přípustné není (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).
53. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 821 204 Kč se
7,5% úrokem z prodlení z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení. Odvolací
soud následně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II co
do částky 161 500 Kč s příslušenstvím a co do částky 601 704 Kč s
příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, přičemž
přehlédl, že žalobce se v žalobě domáhá zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75
%, nikoli 7,5 %.
54. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího
soudu trpí nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není
přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto
rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je
jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolateli
nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou
argumentaci.
55. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše
uvedených právních otázek nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e
odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu
zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu (v jakém byl odvolacím soudem potvrzen
vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 178 000 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím a též v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 58 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím) jej pak
pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
56. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí celkovou délku řízení ve
smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, význam předmětu řízení pro poškozeného
podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rovněž podmínky odpovědnosti státu v
případě nároku na bolestné a náhradu škody spočívající v daňové ztrátě, přičemž
vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu.
57. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu