25 Cdo 4626/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) J. B. a b) M. B., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovaným 1) AVE Kladno
s. r. o., se sídlem v Kladně, Smečenská 381, IČO 25085221, zastoupené JUDr.
Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, 2)
Středočeskému kraji, se sídlem úřadu v Praze 5, Zborovská 11, IČO 70891095, 3)
Krajské správě a údržbě silnic Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5,
Zborovská 81/11, IČO 00066001, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se
sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.
s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617,
jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných 2) a 3), o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 569/2007, o dovolání žalovaných
1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 29
Co 14/2015-777, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 29 Co
14/2015-777, ve výroku I. o věci samé a o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobci a), b) a žalovanými 1) a 2) a vůči státu se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
a žalobci b) ve výši 515.280 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že 18. 10. 2005 v 17.05 hodin došlo k dopravní
nehodě, když žalobkyně v osobním autě odbočovala z vedlejší silnice č. III/23633 na hlavní silnici č. II/236, při průjezdu křižovatkou přejela do
protisměru, kde se střetla s protijedoucím nákladním automobilem. Ona i její
spolujezdec utrpěli řadu zranění. Žalobkyně tvrdila, že ke křižovatce
přijížděla rychlostí cca 70 km/h, před křižovatkou zpomalila na cca 50 km/h, v
prostoru křižovatky dostala smyk na štěrku a v protisměru na hlavní silnici
došlo ke střetu. V řízení bylo zjištěno, že v oblouku předmětné křižovatky v
nájezdu z vedlejší na hlavní silnici se nacházel nepřichycený štěrk „na výšku
kameniva“, bylo tam větší množství zbytkové drti, než by odpovídalo běžným
prováděcím postupům při opravě vozovky. Přesná rychlost vozidla žalobkyně při
vjezdu do křižovatky nebyla zjištěna, avšak znaleckým dokazováním včetně
revizního posudku bylo zcela vyloučeno, že by vozidlo žalobkyně při rychlosti
kolem 50 km/h dostalo na vrstvě štěrku smyk; bylo prokázáno, že mezní rychlost
pro projetí předmětnou křižovatkou na vrstvě štěrku byla 68 km/h, v rychlosti
50 km/h by nemohlo dojít ke ztrátě směrové stability vozidla. Na vedlejší
silnici ve směru jízdy žalobkyně byla trvalá výstražná dopravní značka
„nebezpečí smyku“, upozorňující na nebezpečí smyku v táhlé dvojité zatáčce,
jinak zde nebylo žádné dopravní značení, které by upozornilo na práce na
silnici, jež proběhly téhož dne mezi 8. a 9. hod. ranní. Soud věc posoudil
podle § 26, § 27 a § 28 zákona č. 13/1997 Sb. a podle § 420 obč. zák. a dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná. Za situace, že na vrstvě štěrku mohlo dojít
ke smyku až v rychlosti vyšší než 68 km/h a na nebezpečí smyku upozorňovala
dopravní značka, soud dovodil, že v tomto případě nelze vrstvu štěrku považovat
za závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 a § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997
Sb. Není proto dána objektivní odpovědnost druhého žalovaného jako vlastníka
komunikace, a třetí žalovaný, pověřený správou a údržbou silnic ve vlastnictví
druhého žalovaného, rovněž nenese odpovědnost. Pokud žalobkyně dostala na
štěrku smyk, pak musela jet vyšší rychlostí než 68 km/h, čímž svoji jízdu
nepřizpůsobila stavebnímu a dopravně technickému stavu vozovky, a nehoda byla
způsobena vysokou rychlostí. Pokud by projížděla křižovatku rychlostí cca 50
km/h, jak tvrdí, příčinou vjetí do protisměru byla jiná její řidičská chyba. Vzhledem k tomu, že porušení povinností prvního žalovaného jako zhotovitele
opravy vozovky nebylo prokázáno, a přechodné dopravní značení bylo podle pokynu
příslušného dopravního inspektorátu odstraněno po skončení opravy, dospěl soud
k závěru, že žalovaní za škodu na zdraví žalobců neodpovídají. K odvolání žalobců a žalovaného 3) Městský soud v Praze částečným
mezitímním rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j.
29 Co 14/2015-777, rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a)
a žalovanými 1) a 2) změnil tak, že žaloba je co do základu po právu, a ve
vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými 1) a 2) a dále ve výroku o nákladech
řízení mezi oběma žalobci a žalovanými 1) a 2) a o nákladech státu jej zrušil a
v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným 3) rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným 3). Odvolací soud, vycházeje ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, považoval za zásadní pro
rozhodnutí, zda byl prokázán skutkový děj, na kterém žalobkyně založila svůj
žalobní požadavek, tedy konkrétně, zda v den dopravní nehody na předmětné
křižovatce v době jejího průjezdu za zjištěných podmínek (dobrá viditelnost,
suchá vozovka, znalost místa řidičkou) došlo k ovlivnění jízdních vlastností
vozidla žalobkyně (ztráta stability vozidla vedoucí až ke střetu s dalším
vozidlem) v důsledku štěrku, který se nacházel na vozovce, či nikoliv. Vrstva
štěrku na vozovce byla prokázána znaleckými posudky dvou ústavů i výpovědí
dalších řidičů, kteří v tentýž den křižovatkou projížděli, přičemž revizní
znalecký posudek byl zaměřen na otázky spíše hypotetické a převážně technické. Za situace, že nebyla prokázána rychlost vozidla žalobkyně při vjezdu a
průjezdu křižovatkou a ani jiné její pochybení, odvolací soud vyloučil, že by
ke ztrátě stability vozidla došlo v důsledku řidičské chyby žalobkyně. Podle
závěru odvolacího soudu „zjištěný stav vozovky představoval závadu ve
sjízdnosti, kterou žalobkyně nemohla předvídat při pohybu vozidla, který
přizpůsobila stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace“,
a žalovaná 1), která provedla opravu silnice a nezajistila řádné označení místa
vysprávky přenosnými značkami (omezujícími rychlost a upozorňujícími na
provedenou opravu), nezkontrolovala množství štěrku a nezajistila jeho včasné
odstranění, způsobila závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., neboť souvislá vrstva štěrku v prostoru křížení hlavní a vedlejší
silnice představuje náhlou změnu ve sjízdnosti. Tím porušila prevenční
povinnost podle § 415 obč. zák. a také § 28 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.,
neboť bezodkladně neodstranila znečištění komunikace, které způsobila, ani na
něj neupozornila. Odpovědnost žalovaného 2) za závadu ve sjízdnosti podle § 27
odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. vyplývá z jeho postavení vlastníka silnice a
liberační důvod podle § 27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. nebyl naplněn. V
důsledku závady ve sjízdnosti došlo ke střetu vozidla žalobkyně s nákladním
automobilem. Bylo zjištěno, že žalobkyni vznikla škoda, odvolací soud proto
rozhodl o základu jejího nároku s tím, že s ohledem na dosavadní výsledky
dokazování nebylo možno o nároku žalobce rozhodnout.
Tento rozsudek ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu k ní částečně změněn a částečně zrušen, napadla žalovaná 1) dovoláním, v
němž namítá, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na jednotlivá rozhodnutí
Nejvyššího soudu namítá, že rozhodnutí je překvapivé a zasáhlo do ústavně
zaručených práv a svobod dovolatelky. Odvolacímu soudu vytýká, že změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně, aniž by důkazy, z nichž vyšel, zopakoval,
nepoučil účastníky řízení, vycházel ze dvou znaleckých posudků, ačkoliv jejich
závěry byly popřeny revizním znaleckým posudkem a znaleckými experimenty, a
rozhodl bez ohledu na výsledky doplněného dokazování, provedeného nalézacím
soudem podle pokynů odvolacího soudu v jeho předchozím zrušujícím usnesení. Odchýlil se i od judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 861/2006) v otázce
příčinné souvislosti a důkazního břemene, které ohledně příčin nehody nese
žalobkyně a je povinna prokázat příčinnou souvislost mezi vrstvou štěrku na
vozovce a dopravní nehodou, a štěrk by musel být jedinou příčinou dopravní
nehody, nikoliv jen jednou z nich, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 1222/2008. V řízení bylo prokázáno, že pokusné vozidlo dostalo
na vrstvě štěrku smyk až při rychlosti nejméně 68 km/h, i pokud by mohl být
štěrk jednou z příčin nehody, soud měl zkoumat spoluzavinění žalobkyně. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je naprosto nedostatečné, není jasné, na
základě jakých důkazů a úvah dospěl soud k odlišným závěrům než soud prvního
stupně, byly pominuty některé provedené důkazy, např. revizní znalecký posudek,
o němž odvolací soud pouze uvedl, že „byl zaměřen na otázky hypotetické a
převážně technické,“ a jeho závěry se vůbec nezabýval, ačkoliv byl vyžádán dle
pokynu odvolacího soudu, a s rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky se
nevypořádal. Závěry odvolacího soudu považuje dovolatelka za povrchní a
zjednodušující, své povinnosti neporušila, podle Zásad pro označování
pracovních míst na pozemních komunikacích TP 66 (2. vydání) musí být přechodné
dopravní značení po ukončení prací na komunikaci odstraněno, navíc před
křižovatkou byla trvalá dopravní značka. Vliv štěrku na dopravní nehodu
zkoumaly tři znalecké ústavy, z toho dva jej jako příčinu nehody vyloučily. Žalovaná 1) navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn tak, že se
potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby byl zrušen a věc vrácena k
dalšímu řízení.
Dovolání podal rovněž žalovaný 2), namítá nesprávné právní posouzení
věci, odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu, nepřezkoumatelnost a
nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. S poukazem na jednotlivá
rozhodnutí dovolacího soudu dovozuje, že postupem odvolacího soudu byl zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat, že odvolací soud neměl podmínky pro
změnu rozhodnutí a že ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně
vyvodil opačný závěr bez jakéhokoliv dokazování. Odvolacímu soudu dále vytýká,
že zcela pominul důkazy provedené v předchozím řízení, zejména důkaz revizním
znaleckým posudkem, nekonkretizoval, kde a ve kterých znaleckých posudcích je
uvedena kamenná drť jako příčina nehody, poukazuje na znalecké experimenty,
které vyloučily štěrk jako příčinu nehody, a na výpovědi svědků o tom, že
vozovka byla posypána pouze slabou vrstvou drti, jejíž ponechání na vozovce je
v souladu s technologickými předpisy, a nezaježděnou kamennou drť nelze
považovat za příčinu dopravní nehody. Cituje pasáže ze znaleckých posudků,
týkající se příčin dopravní nehody, poukazuje na to, že o omezení rychlosti po
provedené opravě rozhoduje příslušný orgán Policie ČR, a že nebylo uloženo
ponechat dopravní značení po ukončení opravy výtluků. Navrhl, aby dovolací soud
změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se
potvrzuje. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 1) uvedli, že není naplněn
dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1222/2008 mají za nepřípadný, a dovozují, že i pokud by žalobkyně
vjela do křižovatky rychlostí vyšší než 50 km/h, avšak rychlostí dovolenou a
přiměřenou stavebnímu a dopravně technickému stavu vozovky, který mohla
předvídat, byl štěrk příčinou škodlivého následku na jejím zdraví. Navrhli
odmítnutí dovolání. K dovolání žalovaného 2) uvedli, že skutkový stav byl
zjištěn v dostatečném rozsahu pro posouzení věci, a není naplněn dovolací důvod
nesprávného právního posouzení, neboť odvolací soud aplikoval správný právní
předpis a správně jej vyložil. Navrhli, aby dovolací soud rovněž dovolání
žalovaného 2) odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku závady ve sjízdnosti a též z hlediska
procesněprávních otázek vymezených v dovolání žalovaných. Vzhledem k datu, kdy bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Podle § 26 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen
„silniční zákon“) dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže
umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu
stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním
situacím a jejich důsledkům. Podle § 26 odst.
6 silničního zákona závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto
zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní
komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla
přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních
komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle § 27 odst. 2 citovaného zákona vlastník dálnice, silnice nebo místní
komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací,
jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích
jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními
situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným
způsobem upozornit. Objektivní odpovědnost správce komunikace za škody způsobené závadou ve
sjízdnosti podle silničního zákona je spojována s takovým stavem na vozovce,
kdy změna sjízdnosti komunikace je natolik významná, že řidič ani při obezřetné
jízdě respektující stavební a dopravně technický stav komunikace (viz § 27
odst. 3 citovaného zákona) a povětrnostní vlivy nemůže výskyt takové závady
předpokládat a účinně na ni reagovat tak, aby neovlivnila jeho jízdu. Rozhodnutí o této odpovědnosti závisí na zjištění stavu vozovky v době a v
místě nehody a především na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti
odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti (např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod C 4475 /dále jen Soubor/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované v Souboru pod C 2751). Odpovědnost může být založena, jestliže alespoň jednu z hlavních příčin vzniku
škody lze podřadit pod pojem „závada ve sjízdnosti“. Podle skutkových zjištění v dané věci vozidlo žalobkyně při projíždění
pravotočivé zatáčky křižovatky dostalo smyk, jenž způsobil změnu směrové
stability vozidla, což vedlo ke střetu s protijedoucím vozidlem. Odvolací soud
vzhledem k tomu, že byla prokázána vrstva štěrku na vozovce a nebyla prokázána
rychlost vozidla žalobkyně při průjezdu křižovatkou, uzavřel, že k ovlivnění
jízdních vlastností jejího vozidla došlo v důsledku štěrku, jenž se nacházel na
vozovce, a tento stav představoval závadu ve sjízdnosti, která způsobila smyk. Tento závěr je poněkud zjednodušující, neboť jednak neplatí paušálně, že
samotná existence štěrku na vozovce po provedené opravě tvoří vždy závadu ve
sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona bez ohledu na způsob jízdy
vozidla, a jednak přehlíží, že konkrétní rychlost vozidla žalobkyně při
průjezdu křižovatkou nebyla sice zjištěna, avšak bylo provedeno dokazování,
zejména znalecké, za účelem zjištění hraniční rychlosti vozidla pro bezpečný
průjezd předmětnou křižovatkou v daném místě a čase, a tuto okolnost odvolací
soud zcela pominul, ačkoliv je zřejmé, že pro vyvolání ztráty směrové stability
vozidla v zatáčce má rovněž rychlost jízdy vozidla nezanedbatelný význam.
Pokud
by se štěrk na vozovce stal nepředvídatelnou změnou sjízdnosti pro vozidla v
závislosti na jejich rychlosti při průjezdu křižovatkou, je třeba zvážit, zda
ke ztrátě směrové stability vozidla žalobkyně přispěla i rychlost její jízdy
při průjezdu zatáčkou, a to rychlost, byť povolená, avšak nerespektující
upozornění výstražné značky „pozor smyk“. V takovém případě by i způsob jízdy
žalobkyně představoval - vedle štěrku na vozovce - příčinu vzniklé škody, bez
níž by ke smyku nedošlo. Jak dovodila judikatura, stálé dopravní značení není
sice upozorněním na aktuální výskyt konkrétní závady ve sjízdnosti, jestliže
však řidič takovému značení nepřizpůsobil svůj způsob jízdy, může mít tato
okolnost význam z hlediska jeho spoluzavinění na škodě způsobené závadou ve
sjízdnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo
2101/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1290). Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by
ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na
vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu
z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003). V rozsahu, v jakém sám poškozený přispěl svým jednáním ke škodlivému následku,
je vyloučena odpovědnost škůdce. Spočívají-li příčiny vzniku škody na obou
stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi nimi a stanovit podíl odpovědnosti
každého z nich (§ 441 obč. zák.). Jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud rozhodl o
částečné změně rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř.,
podle nějž odvolací soud změní rozsudek, jestliže nejsou splněny podmínky pro
potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže: a) soud prvního stupně
rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo
zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci
rozhodnout. Vzhledem k tomu, že dokazování nebylo v odvolacím řízení doplňováno
ani opakováno (písm. b/), odvolací soud rozhodl ve výroku ve vztahu k žalobkyni
1) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy na podkladě správných skutkových
zjištění soudu prvního stupně; z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá,
že na rozdíl od skutkových závěrů, jež učinil soud prvního stupně, odvolací
soud při svém rozhodnutí vycházel z odlišného skutkového základu, než jak jej
učinil soud prvního stupně východiskem pro své rozhodnutí, a dospěl ke
skutkovému závěru zcela opačnému. Nejedná se přitom jen o odlišné právní
posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale o odlišná
skutková zjištění o takových okolnostech, jež jsou zásadní pro právní posouzení
dané věci (ohledně příčin dopravní nehody, povinností prvního žalovaného jako
zhotovitele opravy po jejím skončení apod.), a aniž by jasně a konkrétně
vyložil, ze kterých důkazů svá odlišná skutková zjištění čerpal (§ 157 odst. 2,
§ 211 o. s. ř.).
Odvolací soud není sice vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), to však neznamená, že by se mohl bez dalšího
odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě
bezprostředně před ním provedeného důkazu. Není přípustné, aby pouze na základě
přehodnocení důkazů, jež byly provedeny soudem prvního stupně, odvolací soud
rozhodl na podkladě odlišných skutkových zjištění. Jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu, rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění, anebo
pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o
skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně
přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3167/2011). Závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných
skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z
logicky na sebe navazujících důkazů, musí ve svém souhrnu vytvářet celkový
skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu (rozsudek
Nejvyšší soud ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010). Soud má v písemném
vyhotovení rozhodnutí uvést konkrétní důvody svého rozhodnutí, neboť neuvede-li
právně relevantní skutečnosti v odůvodnění, je rozhodnutí nepřezkoumatelné, což
z pohledu dovolacího řízení naplňuje důvod k vydání kasačního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je
nepřezkoumatelné (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 245/2004). Nevypořádal-li se odvolací soud s okolnostmi či s úvahami,
které byly významné pro právní posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto
okolnosti ponechal při svém právním posouzení zcela stranou (jako by jich
nebylo), stává se takový rozsudek nepřezkoumatelným (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009). V daném případě rozsudek odvolacího soudu nenaplňuje požadavky na
řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, a to ani po stránce skutkové ani právní. Odvolací soud paušálně odkázal na zjištění soudu prvního stupně, která však
nejsou shodná s jeho skutkovými závěry, z jeho rozhodnutí není seznatelné,
konkrétně z jakých důkazů učinil svůj vlastní závěr o skutkovém stavu (např. o
stavu vozovky) a z jakých důvodů se od skutkových zjištění soudu prvního stupně
odchýlil (např. ohledně povinností žalované 1/ po skončení opravy vozovky), a
nevypořádal se ani s pečlivou argumentací soudu prvního stupně ohledně příčin
dopravní nehody. V obecné poloze odvolací soud vycházel sice správně z názoru, že je zásadní,
zda žalobkyně prokázala svá žalobní tvrzení, avšak pochybil v otázce rozložení
důkazního břemene ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností,
které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tj.
právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je
nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh
skutečností prokázat. Zásadně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých
skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který
existenci těchto skutečností také tvrdí (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
29. 10.1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
98/2000, publikovaný v Souboru pod č. 946). Uplatnila-li žalobkyně nárok na
náhradu škody, pak je ona nositelem důkazního břemene i ohledně příčinné
souvislosti mezi kvalifikovanou škodnou událostí (v případě objektivní
odpovědnosti) či porušením povinností (v případě obecné odpovědnosti založené
na principu presumovaného zavinění) a vznikem škody na její straně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo3144/2005,
publikovaný v Souboru pod č. C 5491). Z tohoto hlediska je po právní stránce
vadná úvaha odvolacího soudu, že tím, že v řízení nebyla prokázána rychlost
vozidla žalobkyně při průjezdu křižovatkou, byl výlučnou a jedinou příčinou
dopravní nehody štěrk na vozovce. Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněný oběma dovolateli je naplněn, proto dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalovaných 1) a 2), tedy ve
výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k žalobkyni
a) a zrušen ve vztahu k žalobci b), a v závislých výrocích o náhradě nákladů
řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně dovolacího i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. října 2016