U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobců a) L. H., b) P. H., c) V. H., všech
zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova č.
1615/1, proti žalované ROSTĚNICE, a.s., se sídlem v Rostěnicích-Zvonovicích,
Rostěnice č. 166, IČO 634 81 821, zastoupené JUDr. Janem Navrátilem, advokátem
se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. 378/1, o náhradu škody z pracovního
úrazu, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze, Spálená č. 75/16,
IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u
Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 278/2011, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2016 č. j. 49 Co 9/2014-347,
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016 č. j.
49 Co 9/2014-347 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil otázku přerušení příčinné souvislosti v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný pod č.
54 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1474/2011), a proto ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu odpovídá rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že „zánětlivé
onemocnění měkkých tkání krku v prostoru mezi krční páteří a zadní stěnou
hltanu s následným šířením zánětlivého procesu do páteřního kanálu vytvořením
tzv. epidurálního míšního abscesu, způsobené zlatým stafylokokem, bylo zcela
samostatnou příčinou poškození zdraví poškozeného zaměstnance“, neboť pracovní
úraz, který poškozený zaměstnanec utrpěl, nebyl z hlediska teorie tzv.
adekvátní příčinné souvislosti příčinou, která má podle obvyklého chodu věcí i
podle obecné zkušenosti zpravidla (typicky) za následek způsobení výše
uvedeného zánětlivého onemocnění (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Dovolací soud zároveň
neshledal důvody pro to, aby výše uvedené rozhodné právní otázky posoudil
jinak.
V části, v níž dovolatelé uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelé namítali, že revizní znalec byl
před odvolacím soudem ustanoven v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., neboť
návrh na vypracování revizního znaleckého posudku byl žalovanou a vedlejším
účastníkem poprvé vznesen až v odvolání], dovolání trpí vadami, pro které nelze
v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu