ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce R. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na květnici č. 713/7,
proti žalované O., se sídlem XY, IČO XY, o neplatnost výpovědi a okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48
C 27/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
dubna 2019 č.j. 30 Co 84/2019-156, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 16.8.2017 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce pro
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jehož se dopustil tím, že „své
podřízené zaměstnance (konkrétně L. S. a P. P.) dne 16.7.2017 naváděl a
podporoval k tomu, aby v interních systémech zaměstnavatele zakládali
(evidovali) fiktivní objednávky na služby nabízené a poskytované společností
O.“. Cílem tohoto navádění „byla úmyslná snaha žalobce o umělé navýšení počtu
objednaných služeb pro účely interní soutěže nazvané XY pořádané
zaměstnavatelem“, v rámci níž mezi sebou soutěží jednotlivé regiony a manažer
nejúspěšnějšího regionu získá odměnu ve výši 5.000,- Kč v benefitních bodech. Vytčené jednání žalobce vyplývá z jeho písemné komunikace se jmenovanými
podřízenými ze dne 16.7.2017, kterou tito zaměstnanci poskytli žalované v rámci
ohlášení žalobcových nekalých praktik a dále též z jejich následných vyjádření. Dalším dopisem ze dne 16.8.2017 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce; důvod výpovědi
spatřovala ve stejných skutečnostech (ve stejném skutku), pro které s ním
okamžitě zrušila pracovní poměr. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru a uvedená výpověď jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u
žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1.5.2006, naposledy jako
manažer pro prodej pro oblast severovýchodní Moravy, a že oba zrušovací projevy
vůle mu byly předány poté, co odmítl podepsat dohodu o rozvázání pracovního
poměru bez odstupného podle kolektivní smlouvy. Oba dotčené dokumenty, které
„se ze své podstaty navzájem vylučují“, mu byly předány současně, aniž by z
nich bylo jasné, které z obsažených právních jednání je vůči němu závazné, a
žalobce tak není schopen posoudit, jak se má dále chovat a neví ani jaká má
práva a povinnosti. Podle jeho názoru „vůle žalované ukončit se žalobcem
pracovní poměr výpovědí s výpovědní lhůtou vylučuje vůli žalované ukončit
pracovní poměr ze stejného důvodu okamžitě a naopak“. Kromě toho je přesvědčen,
že „jeho jednání nedosahuje takové intenzity, aby to bylo na ukončení
pracovního poměru“. Neučinil nic, v důsledku čehož by vznikla nebo mohla
vzniknout žalované škoda, nýbrž „naopak v souladu s jeho pracovní náplní
motivoval kolegy k co možná nejlepšímu pracovnímu výkonu tak, aby všichni
kolegové v rámci regionu severovýchodní Moravy získali odpovídající mzdový
bonus“. Má za to, že údajné porušení jeho povinností bylo „vykonstruováno“
žalovanou pouze z důvodu, aby nemusela vyplatit žalobci vysoké odstupné podle
kolektivní smlouvy. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28.11.2018 č.j. 48 C 27/2017-120
žalobu na určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 2.178,- Kč.
Ve věci samé dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního
poměru ze dne 16.8.2017 je platné, neboť vytčené „jednání žalobce dosáhlo
intenzity zvlášť závažného porušení pracovní kázně“ a po žalované nelze
spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala. Jako platné právní
jednání soud prvního stupně posoudil rovněž výpověď z téhož dne, „která byla
žalobci dána z týchž důvodů“. Tato výpověď – jak dodal – se ovšem „jako
rozvazovací jednání neuplatní, neboť pracovní poměr žalobce skončil okamžitým
zrušením ze dne 16.8.2017“. Podle jeho názoru platnosti výpovědi nebrání
skutečnost, že se žalobcem byl pracovní poměr rozvázán více právními jednáními,
protože takovou situaci judikatura dovolacího soudu umožňuje, a „zároveň nejde
o podmíněné jednání“, které by podle judikatury dovolacího soudu bylo neplatné. Obě právní jednání – okamžité zrušení a výpověď sice „obsahovaly totéž
odůvodnění, avšak šlo o jednání na sobě nezávislá“, a proto „soud neshledal
žádný důvod neplatnosti těchto jednání“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.4.2019 č.j. 30 Co
84/2019-156 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o
nákladech řízení změnil tento rozsudek „jen tak, že jejich výše činí 1.800,-
Kč“; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení 900,- Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně, že se žalobce „skutečně dopustil jednání, které mu bylo vytýkáno ve
výpovědi i v okamžitém zrušení pracovního poměru“, a že toto jednání dosáhlo
intenzity porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, když přihlédl
zejména k tomu, že „cílem jednání žalobce bylo podvodně (bez odvedení
příslušného výkonu) získat peněžitou výhru v interní soutěži žalované“, a že
žalobce přitom „zneužil jednak důvěry zaměstnavatele, které požíval jako její
dlouholetý zaměstnanec, a jednak svého nadřízeného postavení, kdy se do
podvodného jednání pokusil zapojit své podřízené“. Podle názoru odvolacího
soudu neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru „nezpůsobuje skutečnost,
že současně s ním dala žalovaná žalobci z totožných důvodů i výpověď“, neboť
Nejvyšší soud ve své „zcela ustálené“ judikatuře „připouští jak ukončení
pracovního poměru více právními jednáními (úkony) postupně, tak jeho ukončení
více právními jednáními současně“. Námitku žalobce, že okamžité zrušení a
výpověď představují vzájemně podmíněná právní jednání, odmítl s odůvodněním, že
„vázanost na jakoukoliv podmínku nebyla v okamžitém zrušení pracovního poměru
vyjádřena a nelze ji dovodit ani z okolností případu“. Žalobci lze přisvědčit
pouze v tom, že dala-li žalovaná žalobci současně s okamžitým zrušením též
výpověď odůvodněnou totožným jednáním žalobce, „nemohla mít jinou motivaci, než
dát výpověď pro jistotu, tedy pro případ, že by okamžité zrušení pracovního
poměru bylo neplatné pro nedostatečnou intenzitu porušení pracovní kázně
žalobcem“.
Z této pohnutky však podle názoru odvolacího soudu „neplyne
podmíněná povaha právního jednání spočívajícího ve výpovědi a už vůbec z ní
nelze dovozovat vzájemnou podmíněnost výpovědi a okamžitého zrušení“. Protože
však za daných okolností pracovní poměr žalobce skončil na základě platného
okamžitého zrušení dne 16.8.2017, odvolací soud dovodil, že platnost výpovědi,
podle níž by pracovní poměr skončil až později, „nebylo již možné zkoumat na
základě ustanovení § 72 zák. práce“, nýbrž jedině tehdy, kdyby měl žalobce na
takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. Ten však
žalobce neprokázal, proto soud prvního stupně správně (byť z jiných důvodů)
zamítl rovněž žalobu o určení neplatnosti výpovědi. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
spatřoval v tom, že doposud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena otázka,
zda výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce a
okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce učiněné zaměstnavatelem vůči zaměstnanci současně v jeden okamžik na
základě totožného důvodu, spočívajícího v jednom a tom samém zaměstnavatelem
tvrzeném porušení pracovních povinností zaměstnancem, jsou platná právní
jednání nebo zda je platné jen některé z těchto právních jednání nebo zda jde o
neplatná právní jednání. Zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu
reprezentovaná rozsudkem ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97 sice zmiňuje
možnost současného učinění více právních jednání směřujících k ukončení
pracovního poměru, avšak skutkový stav daného případu na tuto situaci nedopadá,
a proto podle názoru dovolatele „není možné zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu
posoudit tak, že řeší výše uvedenou právní otázku“. Žalobce považuje za
„klíčovou“ skutečnost, že hmotněprávní důsledky výpovědi a okamžitého zrušení
učiněných současně žalovanou jako zaměstnavatelem „jsou fakticky neslučitelné“. Zaměstnavatel nemůže na základě totožného důvodu chtít v jeden okamžik ukončit
pracovní poměr okamžitě a zároveň až po uplynutí výpovědní doby. Zcela
evidentně jde „o jakési souběžné kombinované neurčité právní jednání“, kterým
se zaměstnavatel „snažil vyřešit svou vlastní nejistotu ohledně toho, zda jsou
v daném případě naplněny podmínky jednoho či druhého jednání“, a „eliminoval
tak své právní riziko, že jedno z těchto právních jednání bude neplatné“. Žalobce má za to, že „různé způsoby ukončení pracovního poměru existují z
důvodu, aby se uplatňovaly v různých případech, a nelze je užít za týchž
skutkových okolností tak, že jeden se použije primárně a druhý pro případ, že
první nebude platný“. Takové jednání potlačuje princip právní jistoty a „nelze
jej bagatelizovat tím, že žalobce si měl domyslet, co mu žalovaná sděluje a
jaké z toho pro něj plynou právní důsledky“. Naopak je to žalovaná, která nese
odpovědnost za to, jak bude právně jednat, respektive jaké právní jednání
zvolí.
Žalobce se domnívá, že obě právní jednání žalované – byť to v nich není
výslovně uvedeno – jsou „zcela zřejmě vzájemně podmíněná“, kdy tato vzájemná
podmíněnost vyplývá „implicitně z toho, že hmotněprávní účinky současně
učiněného okamžitého zrušení a výpovědi jsou vzájemně neslučitelné a skutečná
vůle žalované učinit obě tato jednání současně je objektivně vyloučena“, tedy
buď musí mít zamýšlené právní účinky pouze okamžité zrušení nebo pouze výpověď. Z tohoto důvodu „je třeba obě právní jednání posoudit jako zdánlivá ve smyslu §
553 odst. 1 o.z., kdy ke zdánlivým jednáním nelze přihlížet ve smyslu
rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1161/2013“. Žalobce je tedy
přesvědčen, že důsledkem postupu, jehož cílem bylo, aby si žalovaná pojistila
to, že pracovní poměr žalobce zanikne, „je paradoxně to, že žalovaná neučinila
ani jedno z právních jednání, když obě tato jednání jsou vzájemně podmíněná a z
tohoto důvodu jsou zcela neurčitá, a proto pouze zdánlivá“. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci závisí rozhodnutí soudů na vyřešení otázky hmotného práva,
zda je zaměstnavatel oprávněn rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr současně
jak okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak
výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, které odůvodní stejným
porušením pracovních povinností ze strany zaměstnance (totožným skutkem). Protože tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
sporné okamžité zrušení pracovního poměru i spornou výpověď žalobce převzal od
žalované dne 16.8.2017 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 29.9.2017 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31.12.2017 (dále též „o. z.“). Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody,
pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro
závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci. Uvedené dva způsoby jednostranného rozvázání pracovní poměru ze strany
zaměstnavatele mají společné to, že jejich důvodem je porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
(dále též jen „pracovní povinnosti“), které musí být zaměstnancem zaviněno
(alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zatímco
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce může být jen porušení pracovní povinnosti zaměstnancem,
které dosahuje nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), jako důvod k
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 odst. 1 písm. g) části věty
před středníkem zák. práce postačuje závažné porušení pracovní povinnosti ze
strany zaměstnance. Důvod rozvázání pracovního poměru přitom musí zaměstnavatel
vždy náležitě skutkově vymezit vylíčením skutku (jednání zaměstnance), ve
kterém spatřuje porušení pracovních povinností požadované intenzity. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že
rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či
postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé
právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní
účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97,
uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, na který
poukazují soudy obou stupňů i sám dovolatel). Uvedený právní názor se však
odvíjí od dvou samostatně učiněných, nepodmíněných, na sobě navzájem
nezávislých právních úkonů směřujících ke skončení pracovního poměru – výpovědi
a následně učiněného okamžitého zrušení pracovního poměru – jejichž platnost
proto lze posuzovat samostatně, přičemž samostatně též nastávají jejich právní
účinky. S dovolatelem lze souhlasit, že v nyní projednávané věci je situace odlišná. Jeho názor, že obě právní jednání žalované ze dne 16.8.2017 směřující k
rozvázání pracovního poměru se žalobcem „jsou vzájemně podmíněná a z tohoto
důvodu jsou zcela neurčitá“, však sdílet nelze. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná předala žalobci dne 16.8.2017 ve stejný
okamžik (současně) dvě listiny.
Na jedné listině sdělila žalobci, že s ním
rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jehož se
dopustil tím, že „své podřízené zaměstnance (konkrétně L. S. a P. P.) dne
16.7.2017 naváděl a podporoval k tomu, aby v interních systémech zaměstnavatele
zakládali (evidovali) fiktivní objednávky na služby nabízené a poskytované
společností O.“, kdy „cílem tohoto navádění byla úmyslná snaha žalobce o umělé
navýšení počtu objednaných služeb pro účely interní soutěže nazvané XY pořádané
zaměstnavatelem“, v rámci níž mezi sebou soutěží jednotlivé regiony a manažer
nejúspěšnějšího regionu získá odměnu ve výši 5.000,- Kč v benefitních bodech. Druhá listina obsahovala sdělení žalované, že dává žalobci výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce pro porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem, „přinejmenším však závažně“, jehož se měl žalobce dopustit
totožným jednáním (porušením pracovních povinností), pro které s ním okamžitě
zrušila pracovní poměr. Právní jednání je neurčité pouze tehdy, nelze-li pro neurčitost zjistit jeho
obsah ani výkladem (srov. § 553 odst. 1 o. z.). Výklad projevu vůle má význam
tehdy,
je-li účastníkem projevená vůle nejasná či nejednoznačná, takže vznikají
pochybnosti, co chtěl účastník přesně vyjádřit a jaké právní následky má jeho
projev vůle vyvolat. Určitost obsahu právního jednání přitom nemusí vyplývat ze
samotného projevu vůle, může vyplývat i z dalších kritérií, podle kterých se
výklad právního jednání provádí. K zásadám pro výklad právních jednání se
dovolací soud vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2017 sp. zn. 21
Cdo 5281/2016, ve kterém vyslovil právní názor, že základním hlediskem pro
výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 úmysl
jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám,
anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba
vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o.z. a přihlédnout též
k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených
výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní
metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Z uvedeného vyplývá, že právní jednání žalované ze dne 16.8.2017 směřující k
rozvázání pracovního poměru se žalobcem by mohlo být neurčité pouze tehdy,
kdyby nebylo možno zjistit jeho obsah (tedy to, co chtěla žalovaná svým
projevem vůle vyjádřit a jaké právní následky má její projev vůle vyvolat) ani
výkladem.
Výklad projevu vůle žalované ze dne 16.8.2017 přitom nelze provést
pouze pomocí interpretace písemného textu obou listin, nýbrž je třeba především
objasnit, jaká byla skutečná vůle žalované, kterou navenek projevila, a zda
její úmysl (záměr) byl nebo musel být žalobci znám. S odvolacím soudem lze
souhlasit v tom, že dala-li žalovaná žalobci současně s okamžitým zrušením též
výpověď odůvodněnou totožným jednáním žalobce, „nemohla mít jinou motivaci, než
dát výpověď pro jistotu, tedy pro případ, že by okamžité zrušení pracovního
poměru bylo neplatné pro nedostatečnou intenzitu porušení pracovní kázně
žalobcem“. Žalovaná tedy v první řadě chtěla ukončit se žalobcem pracovní poměr
okamžitě, a teprve tehdy, kdyby okamžité zrušení bylo neplatné, měla vůli dát
žalobci (pro totožné porušení pracovních povinností) výpověď. Tento úmysl
(záměr) žalované, který musel být žalobci znám mj. z toho, že (jak sám tvrdí v
žalobě) již od následujícího dne mu žalovaná odmítla přidělovat práci podle
pracovní smlouvy, nepochybně značí „podmíněnou povahu právního jednání
spočívajícího ve výpovědi“; žalobcem dovozovanou „vzájemnou podmíněnost“ obou
právních jednání z něj však dovodit nelze (takovému výkladu nic nenasvědčuje). Situací, kdy pro totožné porušení pracovní povinnosti zaměstnancem učinil
zaměstnavatel spolu s okamžitým zrušením pracovního poměru též výpověď, která
byla podmíněna teprve pro případ, že okamžité zrušení pracovního poměru bude
neplatné, se dovolací soud již v minulosti zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 2.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 1161/2013, který zmiňuje i dovolatel. Dovolací
soud zde zaujal stanovisko, že důsledkem popsaného postupu zaměstnavatele je,
že se tím mají odložit účinky, které jsou s doručením výpovědi spojeny, jako je
počátek běhu výpovědní doby, která podle ustanovení § 51 odst. 2 zák. práce
začíná prvním dnem kalendářního měsíce po doručení výpovědi. Vzhledem k tomu
zůstává nejisté, zda na základě takové výpovědi vůbec skončí pracovní poměr, i
když výpověď již byla doručena (§ 51 odst. 1 zák. práce), od čehož se jinak
odvíjí lhůta k uplatnění neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 72 zák. práce. Protože od uvedených ustanovení kogentní povahy se nelze odchýlit (srov. též §
363 zák. práce), z uvedeného vyplývá, že výpověď z pracovního poměru, která je
podmíněna tím, že vznik právních účinků spojených s doručením výpovědi je činěn
závislým na nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale o
níž není známo, zda vůbec nastane, je neplatným právním úkonem (jednáním). I
když tyto závěry dovolací soud učinil na základě skutkového stavu, kdy okamžité
zrušení i výpověď byly obsaženy na jedné listině, v níž bylo výslovně uvedeno,
že výpověď je zaměstnanci dávána pro případ, „pokud by soud rozhodl“, že
okamžité zrušení nesplňuje zákonem stanovené podmínky, lze je vztáhnout i na
nyní posuzovanou věc, neboť skutečná vůle zaměstnavatele byla v obou případech
totožná (tj. ukončit se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě, a teprve tehdy,
kdyby okamžité zrušení bylo neplatné, dát zaměstnanci výpověď).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům tedy zůstala nezpochybněna platnost právního
jednání žalované ze dne 16.8.2017 směřujícího k rozvázání pracovního poměru se
žalobcem okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce,
neboť žalobce v dovolání jiný důvod neplatnosti, než neurčitost tohoto jednání
nenamítal. Za tohoto stavu tedy pracovní poměr žalobce skončil na základě
tohoto projevu vůle žalované ke dni 16.8.2017 a – jak správně v této
souvislosti uvedl odvolací soud – nelze se již zabývat platností výpovědi,
podle níž by pracovní poměr měl zaniknout až později, na základě žaloby podle
ustanovení § 72 zák. práce, nýbrž jen tehdy, kdyby žalobce měl na takovém
určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009,
uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011), který ovšem v
daném případě nemá a ani mít nemůže, protože ani případné určení neplatnosti
výpovědi by na jeho právním postavení nic nezměnilo. Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je – byť založen
na ne zcela přiléhavých důvodech – věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že
by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu