22 Cdo 1303/2024

22 Cdo 1303/2024-153

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. Š., zastoupeného Mgr. Alešem Gnidou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horská 1928, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3072, o žalobě na nahrazení projevu vůle, a ve věci žalobkyně - hlavní interventky J. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Ivanou Černou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, proti žalovaným 1) J. B., zastoupenému JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3072, a 2) R. Š., zastoupenému Mgr. Alešem Gnidou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horská 1928, o žalobě hlavní interventky na nahrazení projevu vůle, věcí vedených u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 63/2020, o dovolání žalovaného J. B. a hlavní interventky J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2023, č. j. 16 Co 73/2023-114, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2023, č. j. 16 Co 73/2023-124, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2023, č. j. 16 Co 73/2023-114, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2023, č. j. 16 Co 73/2023-124, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Vsetíně (dále také „soud prvního stupně“) dne 13. 8. 2020 se žalobce R. Š. domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného J. B. směřující k uzavření kupní smlouvy, kterou žalovaný převede spoluvlastnický podíl na níže označených nemovitostech ve výši 1/3 na žalobce. Tvrdil, že žalobce a žalovaný jsou společně s J. K. (každý v podílu ideální 1/3) spoluvlastníky pozemku č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. XY, trvalý travní porost, to vše zapsáno pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY (dále také jen „nemovitosti“).

Žalobce je spoluvlastníkem podílu na základě udělení příklepu v dražbě ze dne 25. 3. 2020, pod č. j. 203 Ex 04471/2009-194, s právními účinky vkladu práva ke dni 7. 5. 2020. Žalovaný uzavřel dne 14. 5. 2020 s předchozí spoluvlastnicí M. S. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl právě spoluvlastnický podíl k nemovitostem ve výši ideální 1/3. Kupní cena za podíl činila 160 000 Kč a byla uhrazena jednorázově při podpisu smlouvy. M. S. nerespektovala zákonné předkupní právo žalobce (předkupníka), jako podílového spoluvlastníka, které je založeno § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.

6. 2020 - dále „o. z.“ (srovnej článek II bod 4 „Přechodná ustanovení“ zákona č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jestliže nenabídla předmětný podíl stávajícím spoluvlastníkům, tedy žalobci a J. K.; porušila tak žalobcovo předkupní právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti. Vzhledem k tomu, že M. S. dne 15. 5. 2020 podala spolu s žalovaným návrh na vklad vlastnického práva (spoluvlastnického podílu v rozsahu ideální 1/3) na nemovitosti k příslušnému katastrálnímu úřadu a žalovaný pak byl zapsán jako spoluvlastník nemovitosti v katastru, vzniklo žalobci právo domáhat se po nabyvateli (žalovaném) převodu spoluvlastnického podílu (právo retraktu) podle § 2144 odst. 1 o.

z.

2. Žalobce se prostřednictvím svého zástupce obrátil dopisem ze dne 30. 6. 2020 na K. jako dalšího opomenutého spoluvlastníka s žádostí o sdělení, zda jí bylo M. S. uplatnění předkupního práva nabídnuto a zda jej využila, či nikoli s tím, že jí též může společně s žalobcem náležet právo vykoupit od žalovaného jeho spoluvlastnický podíl, a to za podmínek, za jakých mu byl prodán. Dále ji žalobce požádal o sdělení, zda, nebylo-li jí uplatnění předkupního práva nabídnuto, má zájem o uplatnění práva na vykoupení prodaného podílu od J. B. (žalovaného) společně s žalobcem ve smyslu § 2141 o. z., případně, zda by se připojila k žalobě, pokud by J. B. požadavku na prodej svého podílu nevyhověl dobrovolně. Současně jí výslovně sdělil, že pokud o vykoupení části spoluvlastnického podílu, na který má nárok, nebude mít zájem, bude žalobce usilovat o vykoupení celého spoluvlastnického podílu sám pro sebe, a to i prostřednictvím soudního řízení. Dne 3. 7. 2020 K. žalobci sdělila, že o vykoupení svého podílu zájem nemá. Rovněž výslovně uvedla, že se k případné žalobě na žalovaného J. B. nepřipojí.

3. Žalobce vyzval dne 30. 6. 2020 žalovaného k převodu spoluvlastnického podílu nabytého kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2020. V případě, že se druhá opomenutá spoluvlastnice a oprávněná z předkupního práva K. vyjádří tak, že svého práva hodlá využít, bude uzavřena kupní smlouva, v níž na jedné straně bude žalovaný jako prodávající a na druhé straně, jako kupující žalobce, a K., kteří vykoupí tento podíl rovným dílem za celkovou kupní cenu 160 000 Kč. Pokud se však K. vyjádří tak, že právo na výkup podílu neuplatní, nebo se ho již dříve vzdala či jí jinak zaniklo, vykoupí žalobce celý podíl žalovaného jenom pro sebe. Na tuto výzvu však žalovaný nijak nereagoval. S ohledem na vše výše uvedené měl žalobce za to, že K. se svého práva retraktu vůči části spoluvlastnického podílu žalovaného vzdala, a žalobci tak svědčí právo retraktu ve smyslu § 2141 o. z. proti žalovanému v plné výši celého podílu, který od M. S. koupil, a to za stejných smluvních podmínek, tedy zejména za kupní cenu ve výši 160 000 Kč a za stejných platebních podmínek, tedy tak, že kupní cena bude uhrazena hotově při podpisu smlouvy. Jedinou osobou aktivně legitimovanou k podání této žaloby tak je pouze žalobce.

4. Dne 9. 3. 2021 J. K. jako hlavní interventka podala proti účastníkům původního řízení [tedy proti J. B. jako žalovanému 1) a R. Š. jako žalovanému 2)] u Okresního soudu ve Vsetíně žalobu, v níž žádala, aby byl nahrazen projev vůle žalovaného J. B. na uzavření kupní smlouvy k jeho podílu v části ideální 1/6 na nemovitosti v její prospěch, neboť i její předkupní právo bylo porušeno, a to za stejných podmínek, za jakých uzavřel žalovaný J. B. smlouvu s M. S., tedy za kupní cenu 80.000 Kč. Hlavní interventka v řízení tvrdila, že písemným vyjádřením adresovaným žalobci neměla na mysli vzdát se svého práva využít možnost odkoupit podíl od žalovaného, který je osobou jí blízkou; chtěla tím pouze říct, že se k žalobě nepřipojí. Názor později změnila a nyní předkupní právo uplatňuje. S žalovaným J. B. jsou už asi 15 let partneři a nemovitost chtěli užívat společně. Upřesnila, že ona sama oslovila M. S., že by ráda od ní nabyla podíl; byla si vědoma předkupního práva. M. S. ji ovšem sdělila, že podíl prodá pouze J. B., kterého zná (je její bývalý spolužák).

5. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 1. 2022, č. j. 7 C 63/2020-59, byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí řízení vedená u označeného soudu pod sp. zn. 7 C 63/2020 (ve věci žaloby R. Š.) a pod sp. zn. 7 C 163/2021 (o žalobě hlavní interventky J. K.); věc je nadále vedena pod sp. zn. 7 C 63/2020.

6. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 7 C 63/2020-92, nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/6 za kupní cenu 80 000 Kč (výrok I – tento výrok nebyl napaden odvoláním); ohledně druhé ideální 1/6 podílu na nemovitosti (tedy poloviny z celkové výše podílu požadované R. Š. po J. B.) žalobu zamítl s tím, že na převod této části podílu důvodně uplatňuje nárok z porušeného předkupního práva hlavní interventka. Nahradil též projev vůle žalovaného uzavřít s hlavní interventkou kupní smlouvu ohledně spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/6 za kupní cenu 80 000 Kč (výrok

7. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2141 o. z. a článku II odst. 4 zákona č. 163/2020 Sb. Konstatoval, že M. S. porušila převodem podílu ve výši ideální 1/3 žalovanému, aniž jej nabídla ostatním spoluvlastníkům, jejich předkupní právo a ti se oprávněně domáhají práva retraktu. K právnímu názoru žalobce, že se hlavní interventka K. tohoto práva retraktu vzdala, pokud žalobci sdělila, že k žalobě se nepřipojí a práva nevyužije, uvedl, že takové prohlášení není právně významné. Hlavní interventka jako opomenutý spoluvlastník by je totiž musela učinit vůči žalovanému (povinnému), nikoliv žalobci. Pro něj bylo významné toto sdělení pouze v tomu smyslu, že se mohl domáhat vyššího podílu na nemovitosti, nicméně vzhledem k hlavní intervenci se jej nakonec nedomohl.

8. Krajský soud v Ostravě (dále také „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 16 Co 73/2023-114, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2023, č. j. 16 Co 73/2023-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy mezi hlavní interventkou J. K. a žalovaným J. B. o převodu podílu ideální 1/6 na nemovitosti zamítl (výrok I). Ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nahradil projev vůle žalovaného J. B. uzavřít s žalobcem R. Š. kupní smlouvu, kterou by mu převedl podíl ideální 1/6 nemovitosti za kupní cenu ve výši 80 000 Kč – výrok II [šlo o tu část podílu, na který soud prvního stupně přiznal právo hlavní interventce; ohledně dalšího podílu ideální 1/6, ve vztahu k níž byla J. B. uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu s R. Š., nabyl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I) právní moci]. Pod bodem č. 3 třetího článku kupní smlouvy uvedené ve výroku rozhodnutí se uvádí: „Smluvní strany shodně potvrzují, že kupní cena byla řádně a včas uhrazena“. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení (body III až V rozsudku).

9. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že původní spoluvlastnice nemovitosti M. S. nesplnila zákonnou povinnost podle § 1124 odst. 1 o. z. před prodejem svého spoluvlastnického podílu žalovanému J. B. jej nabídnout ke koupi žalobci R. Š. a hlavní interventce J. K. jako dalším spoluvlastníkům, jimž v době uzavření kupní smlouvy zákonné předkupní právo svědčilo. Dle mínění odvolacího soudu však soud prvního stupně posoudil nesprávně otázku, zda hlavní interventce zůstalo zachováno právo retraktu spolu s žalobcem, nebo zda žalobce byl oprávněn toto právo vykonat v plném rozsahu sám.

Odvolací soud vzal do úvahy sdělení (dopis) hlavní interventky ze dne 3. 7. 2020. Uvedl, že při řešení této otázky lze vycházet ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010 (tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), z nichž se podává, „že předkupní právo spoluvlastníků, kteří podíl (resp. tu jeho ideální část, která by na ně připadala, kdyby zákonné předkupní právo uplatnili) vykoupit nechtějí, přiroste ostatním spoluvlastníkům.

To platí i v případě, že prodávající spoluvlastník poruší předkupní právo více spoluvlastníků, a někteří z nich dají najevo, že nárok z porušení předkupního práva uplatnit nechtějí. Přitom není třeba, aby byla o neuplatnění uzavřena výslovná dohoda; postačí, když spoluvlastník dá zřetelně, byť i konkludentně, najevo, že předkupní právo uplatnit nechce.“ Do poměrů projednávané věci uvedené judikatorní teze odvolací soud promítl konstatováním, že není významné, zda se hlavní interventka vzdala práva retraktu vůči žalovanému jako nabyvateli podílu, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž rozhodné je to, zda byla o výkonu práva retraktu uzavřena dohoda spoluvlastníků, jejichž předkupní právo bylo porušeno (tj. zda byla uzavřena dohoda o výkonu práva retraktu mezi žalobcem a hlavní interventkou), případně zda hlavní interventka vůči žalobci projevila vůli své již porušené předkupní právo neuplatnit.

10. Odvolací soud vysvětlil, že v daném případě se žalobce prostřednictvím svého zástupce před zahájením řízení dopisem ze dne 30. 6. 2020 dotazoval hlavní interventky, zda došlo v souvislosti s prodejem spoluvlastnického podílu žalovanému rovněž k porušení jejího předkupního práva, pokud ano, zda má zájem o uplatnění práva na vykoupení prodaného podílu od žalovaného společně s žalobcem ve smyslu § 2141 o. z. a zda se v takovém případě připojí k žalobě proti žalovanému. Současně ji upozornil, že pokud o vykoupení své části podílu nebude mít zájem, bude usilovat sám o vykoupení celého podílu, tedy i části, na kterou by měla nárok ona. Hlavní interventka žalobci dne 3. 7. 2020 sdělila, že o „vykoupení svého podílu“ nemá zájem a že se k žalobě proti žalovanému nepřipojí, protože žalovaný J. B. je osobu blízkou a nemovitost chce užívat s ním. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že hlavní interventka „dala žalobci nepochybně (zcela zřetelně) najevo, že svůj nárok z porušení předkupního práva uplatnit nechce (že nemá zájem o vykoupení podílu od žalovaného), a to po srozumitelném poučení o následcích takového rozhodnutí, že v takovém případě bude žalobce usilovat sám o vykoupení celého podílu, tedy i části, na kterou by měla nárok ona. Tento projev vůle hlavní interventky byl naprosto zjevný a nelze ho měnit ani prostřednictvím výkladu projevu vůle. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že hlavní interventka nemá právnické vzdělání. Zpochybňuje-li nyní hlavní interventka, že z jejího jednání s právním zástupcem žalobce před podáním žaloby není možno takové důsledky dovodit, jedná se ve své podstatě o vnitřní výhradu (mentální rezervaci), která však má však právní relevanci jen tehdy, když je druhé straně známá, či jí z okolností případu známá být musela, což však v posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno“. Odvolací soud uzavřel, že okamžikem, kdy bylo žalobci (prostřednictvím jeho zástupce) doručeno sdělení hlavní interventky o tom, že nároky z porušení předkupního práva vykonat nehodlá, přirostl její podíl k podílu žalobce, který tak byl oprávněn uplatnit předmětný nárok vcelku, tedy co do výše podílu ideální 1/3. Následná změna stanoviska hlavní interventky nemá žádný právní význam. Proto byl žalobce R. Š. oprávněn uplatnit předkupní právo i ke zbývající ideální 1/6 na nemovitosti, jinak připadající na hlavní interventku.

II. Dovolání, vyjádření k dovolání

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný J. B. (dále také

„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a současně jde „o otázky, ve kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Za dosud v rozhodovací praxi Nejvyšší soudu považuje za neřešenou otázku, „zda, jakým způsobem a vůči komu se lze platně vzdát práva retraktu tak, aby právo retraktu „přirostlo“ ostatním spoluvlastníkům“ [dále ad a)]. Otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu žalovaný identifikuje tezemi, „že při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát na to, aby nepřisoudil žalobci více, než čeho se žalobce domáhal“ (označuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014, ze dne 12.

1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 6358/2021, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, z nichž dle mínění žalovaného tento závěr vyplývá) a „že nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost a srozumitelnost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl“ (řešení této otázky odvolacím soudem poměřuje konkluzemi podávajícími se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3590/2009, a z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15.

12. 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, nebo ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009).

12. Kladené otázky Nejvyššímu soudu blíže odůvodňuje takto: K ad a): Dovolatel má za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010, o který opřel odvolací soud své rozhodnutí, vychází ze skutkové situace, která byla zcela odlišná od situace mezi účastníky řízení v této věci. V odkazované věci byla skutková situace taková, že druhý z předkupníků (Česká republika – Pozemkový fond České republiky) krátce předtím než první z předkupníků, jehož předkupní právo bylo porušeno, uplatnil své právo retraktu u soudu, vyzval ostatní spoluvlastníky nemovitosti k tomu, aby jeho podíl odkoupili.

Dal tím jednoznačně najevo, že se svého podílu chce vzdát a že nemá zájem majetkově v daném vlastnickém vztahu setrvat. Oproti tomu hlavní interventka v daném majetkovém vztahu setrvat zcela zjevně chtěla, když z její výpovědi vyplynulo, že si podíl, který M. S. prodala žalovanému, chtěla koupit sama, nicméně M. S. jí svůj podíl odmítla prodat. Shodně pak její zájem vlastnit co možná největší část předmětných nemovitostí vyplývá i z toho, že se společně se žalobcem R. Š. (jako jediný jiný účastník) účastnila dražby, ve které pak žalobce získal svůj podíl, od něhož v přítomné právní věci odvozuje své předkupní právo.

Z celkového přístupu a jednání hlavní interventky je zjevné, že měla a má o předmětné nemovitosti zájem, což je oproti odkazované věci podstatný rozdíl, pro který nelze z označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházet. Z uvedeného lze dovodit, že pravidla v něm uvedená se v projednávané věci neuplatní a že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s názorem zaujatým v tomto rozhodnutí. K ad b) a c): Žalovaný namítá, že odvolací soud tím, že zcela nekriticky převzal text petitu, který byl obsažen v žalobě žalobce R.

Š., zapříčinil to, že přiznal žalobci, který je v řízení v postavení jednoho z předkupníků, prakticky právo na nabytí nemovitosti bezúplatně. Upozorňuje na skutečnost, že ve výroku II napadeného rozhodnutí, v němž je obsažen text kupní smlouvy, se totiž, konkrétně v čl. 3 uvádí, „že kupní cena ve výši 80.000, - Kč (slovy sto šedesát tisíc korun českých) bude zaplacena hotově k rukám prodávajícího (žalovaného 1) při podpisu této smlouvy oproti vystavení příjmového pokladního dokladu, což smluvní stvrzují svými podpisy, a vzápětí následuje odst. 3), v němž smluvní strany shodně potvrzují, že kupní cena byla řádně a včas uhrazena.“ Upozorňuje tím na fakt, že v daném případě se smluvní strany jen těžko mohou svými podpisy na smlouvě, kterou neuzavírají, ale projev vůle tuto smlouvu uzavřít je nahrazován soudním rozhodnutím, stvrdit, že při podpisu smlouvy došlo k úhradě kupní ceny, když k úhradě kupní ceny nedošlo a ani dojít z povahy věci nemohlo.

Odvolací soud tak postavil prodávajícího, tj. dovolatele, do situace, kdy sice nahradil jeho projev vůle převést nemovitosti na žalobce, ale současně nahradil i jeho projev vůle nad rámec toho, co bylo žalováno. Za dovolatele totiž prohlásil, že již došlo k úhradě kupní ceny, ačkoliv nic takového nebylo účastníky ani tvrzeno a ani požadováno.

Tím však došlo k tomu, že žalobci bylo přisouzeno víc, než čeho se domáhal, a na co by měl nárok. Popsaným postupem tak odvolací soud porušil jednu ze základních zásad civilního procesu – zásadu dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium), jež je zakotvena mj. v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. (dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, a ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08). Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že text smlouvy pojatý do rozsudečného výroku je neurčitý, neboť číselné vyjádření kupní ceny (80 000 Kč) se neshoduje s jejím vyjádřením ve slovní podobě (sto šedesát tisíc korun českých) – této námitce Nejvyšší soud poznamenává, že tato zjevná chyba v psaní byla již napravena postupem podle § 164 o.

s. ř. a obsahová projekce této námitky do požadavku na řešení právní otázky dotýkající se určitosti rozsudečného výroku o nahrazení projevu vůle tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. Žalovaný J. B. navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně „aby ve věci sám rozhodl tak, jako soud I. stupně“.

13. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i hlavní interventka (dále také „dovolatelka“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí dle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda, jakým způsobem a vůči komu se lze platně vzdát práva retraktu tak, aby právo retraktu ‚přirostlo‘ ostatním spoluvlastníkům“. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud při právním hodnocení dané situace aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010, podle něhož platí, že předkupní právo spoluvlastníků, kteří podíl vykoupit nechtějí, přiroste jejich podíl ostatním spoluvlastníkům, což dle odvolacího soudu platí i v případě, že prodávající spoluvlastník poruší předkupní právo více spoluvlastníků a někteří dají najevo, že nárok z porušení předkupního práva uplatnit nechtějí. Podle odvolacího soudu pak není třeba uzavírat výslovnou dohodu, ale postačí, pokud dá spoluvlastník zřetelně najevo, že předkupní právo uplatnit nehodlá.

Dovolatelka ovšem tvrdí, že se práva retraktu platně nevzdala a ani neuzavřela se žalobcem dohodu o výkonu práva spoluvlastníků. Žalobce si byl vědom toho, že hlavní interventka a žalovaný jsou v postavení osob blízkých; toto hlavní interventka výslovně ve svém vyjádření adresovaném žalobci uvedla a současně sdělila, že nemovitost bude užívat společně ze žalovaným. Z toho pak vyplývá, že o nemovitost jako takovou zájem měla, o čemž ostatně svědčí i to, že následně své právo v řízení jako hlavní interventka uplatnila.

Projev vůle hlavní interventky (vyjádřený v dopise ze dne 3. 7. 2020) tak nelze vykládat tak, že by se vzdávala svého práva retraktu, nýbrž jako pochopitelnou lidskou reakci na to, že ji někdo vyzval k tomu, aby se soudila s vlastním partnerem. To, že by se tímto měla vzdát svých práv, zejména pak práva retraktu vůči žalovanému, resp. svého předkupního práva, rozhodně úmyslem hlavní interventky nebylo, a nebylo to ani obsahem jejího prohlášení vůči žalobci. Její prohlášení je tak nutné interpretovat pouze tím způsobem, že nechtěla v daný moment vést soudní spor se svým partnerem.

Přichýlení se odvolacího soudu k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010, nebylo přiléhavé, neboť skutková situace, kterou toto rozhodnutí řešilo, byla zcela odlišná od situace mezi účastníky řízení v této věci. Na rozdíl od situaci řešené v odkazované věci dovolatelka v daném majetkovém vztahu setrvat zcela zjevně chtěla; podíl, který právní předchůdkyně žalovaného, M. S., žalovanému prodala, chtěla koupit sama a společně se žalobcem se účastnila dražby. Z celkového přístupu a jednání dovolatelky bylo zjevné, že měla a má o nemovitosti zájem, což projednávanou věci odlišuje od skutkového stavu a právního posouzení přijatého ve věci odkazované.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14. K oběma dovoláním se vyjádřil žalobce R. Š. K dovolání žalovaného uvádí, že není přípustné. Dále připomíná, že dopisem ze dne 30. 6. 2020 se dovolatelky dotázal, zda jí bylo či nebylo M. S. (prodávající) uplatnění předkupního práva nabídnuto a zda jej využila či nikoli s tím, že jí též může společně s žalobcem náležet právo vykoupit od žalovaného jeho spoluvlastnický podíl a zda, nebylo-li jí uplatnění předkupního práva nabídnuto, má zájem o uplatnění práva na vykoupení prodaného podílu od J. B. společně s žalobcem ve smyslu § 2141 o. z., případně zda by se připojila k žalobě, pokud by žalovaný J. B. požadavku na prodej svého podílu nevyhověl dobrovolně. Upozorňuje také na to, že dovolatelku výslovně poučil, že pokud o vykoupení části spoluvlastnického podílu, na který má nárok, nebude mít zájem, bude žalobce usilovat o vykoupení celého spoluvlastnického podílu sám pro sebe, a to i prostřednictvím soudního řízení. Dovolatelka v odpovědi ze dne 3.7.2020 uvedla výslovně, že o vykoupení svého podílu (tedy uplatnění práva retraktu) zájem nemá a k případné žalobě na J. B. se nepřipojí. Dle mínění žalobce nešlo o jednostranné právní jednání dovolatelky vůči žalobci, ale o uzavření dohody sui generis o uplatnění předkupního práva. Připomíná, že tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, a to mimo jiné i v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010 (R 75/2010 - poznámka dovolacího soudu: jde patrně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 603/2008). Tento rozsudek pak považuje žalobce v souladu s názorem odvolacího soudu v dané věci za zcela přiléhavý. Pokud pak dovolatelka polemizuje s tím, jakou vůli ve skutečnosti při svém písemném podání ze dne 3. 7. 2020 měla, pak se podle žalobce jedná o skutkové, nikoli právní, otázky. Navíc vykládá svůj projev vůle v přímém rozporu s jeho jazykovým vyjádřením. Jádrem dovolání není řešení právní problematiky, ale řešení otázek skutkových, což je v zásadě nepřípustné. Obdobnou argumentaci pak žalobce opakuje i ve vyjádření k dovolání hlavní interventky. Navrhuje, aby obě dovolání byla odmítnuta jako nepřípustná, případně zamítnuta, jako nedůvodná.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalovaného J. B. a hlavní interventky J. K. přípustná (§ 237 o. s. ř.).

16. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou pro řešení dále vymezených právních otázek přípustná. Pokud jde o dovolání žalovaného J. B., přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a sice zda lze do rozsudečného výroku o nahrazení projevu vůle (obsahujícího text smlouvy, k jejímuž uzavření se projev vůle nahrazuje) i takové smluvní ujednání, jež sice obvykle smlouva určitého typu obsahuje, nicméně povinnost do takového ujednání vtělená (o zaplacení kupní ceny v okamžiku podepsání smlouvy) nemůže být v označený okamžik z povahy věci splněna. Pokud jde o dovolání hlavní interventky J. K., jeho přípustnost zakládá řešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda lze zamýšlené právní účinky přiznat takovému projevu vůle účastníka soukromoprávního vztahu, jenž je neurčitý či nesrozumitelný (§ 553 odst. 1 o. z.).

19. Přípustnost dovolání žalovaného a hlavní interventky Nejvyšší soud naopak neshledává pro řešení shodně vymezené otázky hmotného práva, „zda, jakým způsobem a vůči komu se lze platně vzdát práva retraktu tak, aby právo retraktu ‚přirostlo‘ ostatním spoluvlastníkům“. Protože v této věci dovolací soud dospěl k závěru, že hlavní interventka neprojevila právně relevantní vůli vzdát se předkupního práva (viz výklad níže), je řešení této otázky nadbytečné. Jedná se totiž o řešení otázky dílčí, specifické ve vztahu k otázce obecnější, a sice zda jednání hlavní interventky, v němž odvolací soud identifikoval platné vzdání se práva retraktu vůči žalobci bylo právním jednáním splňujícím charakteristiku obsaženou v ustanovení § 553 odst. 1 o. z. [k přípustnosti dovolání při řešení otázky obecnější a zvláštní srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 (toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu usnesení ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2000).

IV. Důvodnost dovolání

20. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného a hlavní interventky přípustným, nelze mu rovněž upřít důvodnost (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

21. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

22. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

23. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K dovolání žalovaného

24. Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.

25. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

26. Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

27. Z obsahu dovolání žalovaného se podává právní otázka, zda soud v rozhodnutí, jímž nahrazuje projev vůle prodávajícího uzavřít kupní smlouvu, může do textu kupní smlouvy zahrnout prohlášení: „Smluvní strany shodně potvrzují, že kupní cena byla řádně a včas uhrazena“. Nejde však o otázku řešenou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu o tom, že soud nemůže (v zásadě) žalobci přisoudit více, než požadoval, jak uvádí žalobce (který však i v dovolání uznává, že „formálně sice výrok rozsudku odpovídá žalobnímu petitu“), ale o otázku identifikace rozhodného stavu, k němuž může odvolací soud přihlédnout při vyhlášení (vydání) rozsudku nahrazujícího projev vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy. Její řešení odvolacím soudem koliduje s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

28. Pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006). Stejně tak i v rozsudku ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, Nejvyšší soud uvedl, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), že účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy číslo 4, ročník 2008, s. 145).

29. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že zásada uvedená v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. znamená, že soud je při rozhodování věci povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době před zahájením a v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 935/2006, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4463/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018). Je na soudu, aby své rozhodnutí založil na aktuálním skutkovém stavu, tj. skutkovém stavu zjištěném k okamžiku vyhlášení rozsudku, přičemž tato zásada platí i pro odvolací řízení. Pro rozsudek je tedy rozhodným stavem ve smyslu stavu skutkového (tj. tak, jak má být řádně zjištěn podle § 153 o. s. ř.) ten v době jeho vyhlášení (§ 156 o. s. ř.). V takovém rozsudku však nelze konstatovat budoucí, a tedy i nejisté, právní skutečnosti, včetně splnění povinností. Současně nesmí soud vzít v úvahu to, co má nastat až po vyhlášení rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007).

30. Zvláštní povaha rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle účastníka řízení s uzavřením smlouvy určitého obsahu zásadně neumožňuje, aby rozsudek, do nějž byl včleněn text smlouvy, deklaroval, že okamžikem nabytí právní moci bylo uspokojeno konkrétní právo či splněna (jemu odpovídající) povinnost, pokud se tak podle skutkového stavu rozhodného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. nestalo. Pro poměry projednávané věci tudíž platí, že v dovoláním dotčeném rozsudku odvolacího soudu (a shodně i v rozsudku soudu prvního stupně), jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ke specifikovanému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech za kupní cenu, za níž žalovaný tento podíl nabyl, nelze nahrazovaný projev vůle vztáhnout na prohlášení stran o tom, že kupní cena byla řádně a včas uhrazena, nestalo-li se tak nejpozději v okamžiku vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). V době vyhlášení rozsudku nebylo jisté, zda a kdy žalobce povinnost zaplatit kupní cenu splní. Pokud odvolací soud toto prohlášení do textu smlouvy, a tedy i do obsahu rozsudku zahrnul, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K dovolání hlavní interventky

31. Podle § 1124 odst. 1 o. z. převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

32. Podle § 2141 o. z. náleží-li předkupní právo několika osobám společně, mohou je uplatnit jen v celku. Zanikne-li však předkupní právo některé z nich, nebo neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit v celku.

33. Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

34. Protože věta druhá ustanovení § 1124 odst. 1 o. z. je totožného znění jako věta druhá ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák“), je i v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 zásadně použitelná judikatura Nejvyššího soudu reflektující právní stav předchozí.

35. V rozsudku ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 603/2008, uveřejněném pod číslem 75/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl: „Dohodu o výkonu předkupního práva, s níž počítá druhá věta ustanovení § 140 obč. zák., mohou po vykonání nabídky ohlášením všech podmínek uzavřít všichni oprávnění spoluvlastníci; nejde totiž o hospodaření se společnou věcí, takže rozhodování na základě principu majorizace je vyloučeno (§ 139 obč. zák.). Nebylo-li takové dohody - jako v souzené věci - právo vykoupit podíl svědčí těm z oprávněných spoluvlastníků, kteří o koupi mají zájem a předkupní právo skutečně vykonali. Protože nabídka zavázaného spoluvlastníka se vztahuje na celý podíl, který zamýšlí zcizit, je z titulu zákonného předkupního práva oprávněným spoluvlastníkům, kteří zájem relevantním způsobem projevili, k dispozici opět celý podíl. Z toho vyplývá, že potenciální nárok těch spoluvlastníků, kteří podíl (resp. tu jeho ideální část, která by na ně připadala, kdyby předkupní právo uplatnili) vykoupit nechtějí, „přiroste“ těm spoluvlastníkům, kteří nabídku k výkupu (včas a řádně) přijali. To platí i v případě, že prodávající spoluvlastník poruší předkupní právo více spoluvlastníků, a někteří z nich dají najevo, že nárok z porušení předkupního práva uplatnit nechtějí. Přitom není třeba, aby byla o neuplatnění uzavřena výslovná dohoda; postačí, když spoluvlastník dá zřetelně, byť i konkludentně, najevo, že předkupní právo uplatnit nechce“ (srovnej přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 809/2015).

36. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud na projednávanou věc nesprávně aplikoval konkluze podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010, a dovoláním dotčený rozsudek je tudíž s nimi v rozporu; tato námitka je důvodná. V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, dle nějž „předkupní právo spoluvlastníků, kteří podíl vykoupit nechtějí, ‚přiroste‘ ostatním spoluvlastníkům. To platí i v případě, že prodávající spoluvlastník poruší předkupní právo více spoluvlastníků, a někteří z nich dají najevo, že nárok z porušení předkupního práva uplatnit nechtějí; přitom není třeba, aby byla o neuplatnění uzavřena výslovná dohoda, postačí, když spoluvlastník dá zřetelně, byť i konkludentně, najevo, že předkupní právo uplatnit nechce.“

37. V přítomné právní věci vychází závěr odvolacího soudu o tom, že hlavní interventka předkupní právo vůči J. B. pozbyla, z předpokladu, že „dala žalobci nepochybně (zcela zřetelně) najevo, že svůj nárok z porušení předkupního práva uplatnit nechce (že nemá zájem o vykoupení podílu od žalovaného), a to po srozumitelném poučení o následcích takového rozhodnutí, že v takovém případě bude žalobce usilovat sám o vykoupení celého podílu, tedy i části, na kterou by měla nárok ona. Tento projev vůle hlavní interventky byl naprosto zjevný a nelze ho měnit ani prostřednictvím výkladu projevu vůle“. S takovým výkladem dopisu hlavní interventky ze dne 3. 7. 2020 se dovolací soud ztotožnit nemůže, a to bez ohledu na to, zda mělo jít - ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 603/2008 - o akceptaci návrhu na dohodu o výkonu předkupního práva či o vyjádření vůle předkupní právo neuplatnit. Dovolací soud přitom vzal do úvahy i skutečnost, že uvedený dopis byl reakcí na předchozí písemný dotaz adresovaný hlavní interventce právním zástupcem R. Š., který naznačoval jeho postup v případě, že J. K. neprojeví o vykoupení podílu zájem.

38. Ve smyslu odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010, musí dát spoluvlastník, který předkupní právo uplatnit nechce, zřetelně, tedy bez pochybností najevo, že předkupní právo uplatnit nechce; v tom je implicitně obsaženo, že nemá námitky proti tomu, aby je uplatnil v rozsahu jemu náležejícímu jiný spoluvlastník.

39. Právní jednání je neurčité pouze tehdy, nelze-li pro neurčitost zjistit jeho obsah ani výkladem (srov. § 553 odst. 1 o. z.). Výklad projevu vůle má význam tehdy, je-li účastníkem projevená vůle nejasná či nejednoznačná, takže vznikají pochybnosti, co chtěl účastník přesně vyjádřit a jaké právní následky má jeho projev vůle vyvolat. Určitost obsahu právního jednání přitom nemusí vyplývat ze samotného projevu vůle, může vyplývat i z dalších kritérií, podle kterých se výklad právního jednání provádí. K zásadám pro výklad právních jednání se dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ve kterém vyslovil právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o.z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (dále k interpretaci obsahu právního jednání např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019, a ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1649/2023).

40. V uvedeném dopise nejprve hlavní interventka sděluje, že o „vykoupení svého spoluvlastnického podílu“ nemá zájem; nevyjádřila tedy výslovně nezájem o vykoupení části podílu J. B., ale nezájem o vykoupení jejího podílu. Dále sděluje, že k žalobě na J. B. se nepřipojí, „poněvadž se jedná o osobu blízkou a nemovitost chci užívat s ním“. Dále vyslovuje pochybnost o tom, že by J. B. předkupní právo porušil, neboť v okamžiku vkladu spoluvlastnického práva pro J. B. do katastru nemovitostí nebyl R. Š. v katastru „vůbec uveden“. Nakonec žádá, aby adresát – právní zástupce R. Š. – jeho klientovi „přednesl naši nabídku na odkup jeho spoluvlastnického podílu námi“.

41. S takto neurčitým vyjádřením nelze spojit tak závažný následek, jakým je ztráta předkupního práva a oslabení vlastního právního postavení. Z právě reprodukovaného textu dopisu hlavní interventky se podává, že nemovitost chce nadále užívat spolu s J. B., přičemž vyjádřila pochybnost o tom, zda k porušení předkupního práva došlo. Deklarovala rovněž zájem o koupi dalšího podílu právě od osoby, která se jí dotazuje na to, zda předkupní právo uplatní, a vysvětluje důvody, pro které se nepřipojí k žalobě, což ovšem neznamená, že by nemohla předkupní právo uplatnit mimosoudně; i tato skutečnost stojí proti závěru o vzdání se takového práva. Konkluze odvolacího soudu, že hlavní interventka „dala žalobci nepochybně (zcela zřetelně) najevo, že svůj nárok z porušení předkupního práva uplatnit nechce“, je tak zjevně nepřiměřená a nemůže obstát; v důsledku toho je dovoláním napadený rozsudek rovněž v rozporu s tím, co se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010.

42. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

43. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

44. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 6. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu