29 Cdo 3845/2014

29 Cdo 3845/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci

žalobkyně Mgr. I. P., zastoupené JUDr. Martou Rothovou, advokátkou, se sídlem v

Praze 8 - Karlíně, Prvního Pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr.

Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako

insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva,

identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem,

se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o nahrazení projevu

vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 17/2011, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j.

11 Cmo 63/2013-167, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. července

2014, č. j. 11 Cmo 63/2013-204, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 11 Cmo

63/2013-167, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2014,

č. j. 11 Cmo 63/2013-204, se s výjimkou druhého výroku zrušuje a věc se potud

vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 25. března 2013, č. j. 74 Cm 17/2011-105, Městský soud v Praze:

[1] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení ve věci části nahrazení

projevu vůle žalovaného (JUDr. Tomáše Pelikána, jako insolvenčního správce

dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) vůči žalobkyni (Mgr. I. P.)

(bod I. výroku). [2] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení ve věci nahrazení projevu

vůle žalovaného učinit vůči žalobkyni nabídku na bezúplatný převod bytové

jednotky (bod II. výroku). [3] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení ve věci požadavku žalobkyně

na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 Kč za každý den prodlení od 9. února

2011 (bod III. výroku). [4] Zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní v

souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. [zákonem, kterým se upravují některé

spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a

nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)]

smlouvu o převodu vlastnictví bytu ve znění uvedeném ve výroku (bod IV. výroku). [5] Zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši

100 Kč za každý den prodlení od 1. listopadu 2010 do 8. února 2011, včetně

úroků z prodlení ve výši 7,75 % z každých 100 Kč neuhrazených ve splatnosti

(bod V. výroku). [6] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku

55.696 Kč (bod VI. výroku). [7] Rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (bod VII. výroku). Soud prvního stupně [vycházeje z ustanovení § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006

Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném

do 31. prosince 2013 a ze závěrů obsažených v usnesení Vrchního soudu v Praze

ze dne 11. dubna 2011, sen. zn. 2 VSPH 91/2011, uveřejněného pod číslem

134/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 134/2011“)]

odůvodnil zamítnutí žaloby (pro předčasnost) v části týkající se nahrazení

projevu vůle tím, že dosud nedošlo k dohodě účastníků o odměně za bezúplatný

převod bytové jednotky a v insolvenčním řízení tato odměna nebyla dosud

stanovena. Zamítnutí požadavku na zaplacení smluvní pokuty odůvodnil soud prvního stupně

tím, že podle § 23 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů žalovanému dosud nevznikla

povinnost smluvní pokutou sankcionovaná. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 11 Cmo 63/2013-167, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. července

2014, č. j. 11 Cmo 63/2013-204:

[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu IV. výroku tak, že nahrazuje

projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu označené bytové

jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu, ve znění, které

učinil nedílnou součástí rozsudku (dále jen „smlouva“) [první výrok]. [2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu V. výroku (druhý výrok). [3] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před

soudy obou stupňů (třetí výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že došlo ke

změně skutkového stavu věci, jelikož v mezidobí:

[1] Usnesením ze dne 30.

října 2013, „č. j. 2 VSPH 1650/2013-B-2555“ (správně

č. j. MSPH 96 INS 714/2009, 2 VSPH 1650/2013-B-2555) určil Vrchní soud v Praze

odměnu insolvenčního správce částkou 5.082 Kč a náhradu nákladů nezbytně

vynaložených na provedení všech potřebných úkonů s tím spojených částkou 1.000

Kč. [2] Žalobkyně žalovanému zaplatila částku 6.082 Kč dne 6. ledna 2014. Na tomto základě pak (s poukazem na to, že v domě, v němž se nachází bytová

jednotka, již byly nabyty do vlastnictví některé další bytové jednotky)

postupoval podle dosavadních právních předpisů (podle zákona o vlastnictví

bytů), odkazuje k tomu na ustanovení § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanského

zákoníku. Následně odvolací soud dovodil, že již byly splněny všechny předpoklady pro

vyhovění žalobě, jelikož insolvenční správce smlouvu s žalobkyní neuzavřel ani

po zaplacení odměny a nákladů. K tomu dále uvedl, že návrh smlouvy přejal tak,

jak jej žalobkyně podala, pouze s úpravou článku VII. bodu 6 (kde vyjádřil

povinnost převádějícího podle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) a článku

VII. bodu 7 (kde vyjádřil povinnost převádějícího uhradit na účet správce -

právnické osoby - určeného v prohlášení vlastníka podíl na prostředcích

určených k financování oprav a údržby domu připadajících na bytovou jednotku

podle stavu ke dni 31. prosinci 2010). Potvrzující výrok ohledně smluvní pokuty odůvodnil odvolací soud tím, že lhůta,

jejíž porušení se touto pokutou sankcionuje, se na insolvenčního správce

nevztahuje. Vydání opravného usnesení, jímž ve smlouvě o převodu bytové jednotky

přeformuloval ustanovení článku II. odst. 7, doplnil článek III. odst. 1 a

přeformuloval článek III. odst. 8, odůvodnil odvolací soud tím, že tak učinil k

návrhu žalobkyně odůvodněnému tím, že nesprávné údaje uvedené ve smlouvě jí

brání v realizaci práv vzniklých na základě rozsudku odvolacího soudu. K tomu

(ale) podotkl, že znění smlouvy převzal z návrhu, kterým se žalobkyně domáhala

nahrazení projevu vůle žalovaného. Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný

dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), především

argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo

procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a

požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu ve vztahu k prvnímu výroku

nesprávnou aplikaci § 154 odst. 1 o. s. ř. Poukazuje především na to, že o výši odměny a nákladů insolvenčního správce

rozhodl Vrchní soud v Praze až usnesením ze dne 30. října 2013 a žalobkyně tyto

částky uhradila až 6. ledna 2014. Odvolací soud byl přitom (podle dovolatele

nesprávně) připraven vyhovět žalobě již 9. ledna 2014. Dovolatel míní, že

ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. musí být vykládáno v souladu se smyslem

hmotněprávní i procesněprávní úpravy a nesmí vést k absurdním či

neovlivnitelným výsledkům. V této souvislosti klade dovolatel otázku, zda se plynutím času může stát z

nároku nedůvodného a předčasného nárok důvodný, maje (při současném poukazu na

ustanovení § 6 o. s. ř.) za to, že nikoli. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že přistoupil k úpravám textu smlouvy,

jako by šlo o nesporné řízení. Bylo pouze na žalobkyni formulovat žalobní petit

tak, aby mu bylo možné vyhovět. S tím souvisí (uvádí dovolatel) i zásadní

procesní pochybení odvolacího soudu. Soud prvního stupně (totiž) zamítl žalobu

pro předčasnost a text smlouvy nezkoumal. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že

žaloba (již) není předčasná, měl o tom účastníky řízení poučit dle § 118 odst. 2 o. s. ř. a případně je (též) poučit dle § 118a o. s. ř. o tom, že nyní mají

tvrdit a prokazovat okolnosti k samotnému meritu věci (k žalobou navrženému

textu smlouvy) nebo (ještě spíše) měl rozsudek soud prvního stupně zrušit. Dovolatel dovozuje, že postupem odvolacího soudu byl připraven o možnost se

vyjádřit k meritu věci (textu smlouvy). Z nesprávného postupu odvolacího soudu tak podle dovolatele vyplynuly (v

dovolání dále popsané) faktické nesprávnosti smlouvy:

V této souvislosti klade dovolatel Nejvyššímu soudu otázku, zda řízení o

nahrazení projevu vůle je řízením sporným (kde je soud vázán petitem žaloby) a

zda není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud bez

předchozího poučení změnil předmět sporu, aniž dal dovolatel i možnost vyjádřit

se k navrhovanému textu smlouvy, který nadto obsahuje zjevné nepravdy a chyby. Následně dovolatel rozebírá úpravu obsaženou v § 285 odst. 4 insolvenčního

zákona a dovozuje, že i v situaci, z níž vyšel odvolací soud, měla být žaloba

zamítnuta pro předčasnost. Případný nárok na nahrazení projevu vůle totiž

dospěl teprve zaplacením úhrad, po kterém by insolvenční správce měl mít

přiměřený čas pro „administrativní realizaci uzavření smlouvy“ se žalobkyní a

„žalovatelnost“ by měla být vázána až na případné nesplnění této povinnost

insolvenčním správcem v přiměřené lhůtě. Za samostatnou otázku pak dovolatel považuje, zda po něm lze požadovat zákonnou

pokutu dle § 23 odst.

5 zákona o vlastnictví bytů (maje za to, že nikoli). A konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu (ve vztahu ke třetímu výroku), že

ve vztahu k bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně neaplikoval na věc §

146 odst. 2 větu první o. s. ř. a nepřiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak měl odvolací soud (podle dovolatele) aplikovat § 150

o. s. ř. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně

zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za správné jak po věcné tak

po formální stránce (s tou výhradou, že nesdílí názor o předčasnosti žaloby

před rozhodnutím o odměně insolvenčního správce). Konkrétně pak žalobkyně nemá za opodstatněnou výtku dovolatele, že neměl

možnost se vyjádřit k vlastnímu obsahu smlouvy, poukazujíc na to, že soud

prvního stupně dovolatele vyzval, aby se k žalobě vyjádřil, a na to, že

spornost věcného obsahu smlouvy (toho, co má být převedeno) dovolatel nenamítal

a nenamítá. „Některé možné nepřesnosti“, jež dovolatel namítá v dovolání,

nejsou natolik podstatné, aby bránily nabytí vlastnictví bytové jednotky

žalobkyní, a mohou být odstraněny postupem podle § 164 o. s. ř. Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně v souladu s rozhodovací praxí odvolacího

soudu (R 134/2011). K aplikaci § 154 odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem

poukazuje žalobkyně na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1257/2007. Žalobkyně též nesouhlasí s názorem dovolatele, že není vázán lhůtou dle § 23

odst. 4 zákona o vlastnictví bytů a nesouhlasí ani s tím, že nárok nebyl

žalovatelný. Ve vazbě na argumentaci ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. pak žalobkyně uvádí,

že postup odvolacího soudu byl správný. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti měnícímu výroku rozsudku

odvolacího soudu ve věci samé. Potud shledává dovolání přípustným podle § 237

o. s. ř., když v dovoláním otevřených otázkách je napadené rozhodnutí zčásti v

rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího a zčásti jde o věc v daných

souvislostech dovolacím soudem beze zbytku neřešenou. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani

nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj pro další úvahy vychází. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je rovněž důvodné. Podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince

2013) je insolvenční správce při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním

právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Byty a nebytové

prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem

fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor,

na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23

odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění

pozdějších předpisů, musí insolvenční správce nejprve nabídnout k bezplatnému

převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek

stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést

všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada

nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna

stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k

výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení,

přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona

o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí. S účinností od 1. ledna 2014 (po změnách provedených zákonem č. 294/2013 Sb.)

byl text § 285 odst. 4 insolvenčního zákona nahrazen úpravou obsaženou v § 284

insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení (ve znění účinném v době vydání

napadeného rozhodnutí) platilo, že insolvenční správce je při zpeněžení

majetkové podstaty vázán zákonným předkupním právem nájemce bytu, kterým je

fyzická osoba, k jednotce zahrnuté do majetkové podstaty při jejím prvním

převodu podle § 1187 občanského zákoníku (odstavec 3). Insolvenční správce je

při zpeněžení majetkové podstaty vázán povinností nabídnout převod jednotky

zahrnuté do majetkové podstaty oprávněným osobám v souladu s § 1188 občanského

zákoníku. Insolvenční správce je dále při zpeněžování podstaty vázán zákonným

předkupním právem tvořeným právy nájemců podle zákona o vlastnictví bytů

(odstavec 4). Insolvenční správce zajistí provedení všech úkonů, které jsou k

provedení převodů podle odstavců 3 a 4 nezbytné; za to mu od osob oprávněných

podle odstavců 3 a 4 náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení

všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu.

Nevyužije-li osoba oprávněná podle odstavce 3 nebo 4 práva na převedení

jednotky do 3 měsíců ode dne doručení nabídky insolvenčního správce, může

insolvenční správce zpeněžit jednotku postupem podle tohoto zákona (odstavec 5). Pro účely dalšího výkladu Nejvyšší soud podotýká, že výše popsané změny

insolvenčního zákona neměly vliv na obsah práv a povinností účastníků v

projednávané věci. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince

2013 nedoznalo změn) může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco

jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno

zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob

vypořádání vztahu mezi účastníky. Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince

2013 nedoznalo změn) pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují

toto prohlášení. Podle § 24 odst. 7 věta první zákona o vlastnictví bytů je součástí smlouvy o

převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva vzájemné vypořádání

prostředků z nájemného určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě

domu a jednotky a dále kladných zůstatků prostředků tvořených ze zisku bytového

hospodářství, připadajících na převáděnou jednotku. [1] K (ne)správnosti aplikace § 154 odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že s přihlédnutím k § 154 odst. 1

o. s. ř. (jež se prostřednictvím § 211 o. s. ř. aplikuje přiměřeně i v

odvolacím řízení) mohl odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně,

jestliže v době jeho rozhodování odpadly důvody zamítnutí žaloby pro

předčasnost a měl-li jinak za to, že byly splněny všechny předpoklady pro

nahrazení projevu vůle žalovaného. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, uveřejněné pod číslem 25/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna

2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod číslem 24/2009 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015,

sp. zn. 29 Cdo 2499/2015). V tomto ohledu tedy dovolání není opodstatněné. V situaci, kdy jednání před odvolacím soudem proběhlo 9. ledna 2014 (tedy 3 dny

po úhradě určené odměny a nákladů žalobkyní) a kdy je odvolací soud odročil již

jen za účelem vyhlášení rozhodnutí, však je napadené rozhodnutí neúplné (a

potud i nesprávné), jestliže se s přihlédnutím obsahu návrhu smlouvy

nevypořádalo s otázkou, zda lhůta 2 dnů byla dostatečná k tomu, aby žalobou

vymáhanou povinnost splnil žalovaný dobrovolně (srov. opět R 134/2011 nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 783/2014). [2] K obsahu smlouvy o převodu bytové jednotky. Judikatura Nejvyššího soudu je - v poměrech pro věc rozhodného znění občanského

soudního řádu - ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý a

srozumitelný (k tomu blíže například nález Ústavního soudu ze dne 1.

září 1998,

sp. zn. I. ÚS 233/97, uveřejněný pod číslem 93/1997 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu), soud neporuší ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné

zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí

stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž

rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce

na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí

soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se

žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více,

než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit

i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání

vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 152, nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005]. Zároveň přitom platí, že rozsudek nahrazující projev vůle nahrazuje prohlášení

vůle žalovaného bez dalšího; např. rozsudek ukládající žalovanému povinnost

uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem

právní moci rozsudku za uzavřenou. Uvedený účinek nastává ovšem jen tehdy,

je-li výrok rozsudku ukládající účastníků projev vůle dostatečně určitý a

srozumitelný. K právnímu úkonu, k němuž má projev vůle směřovat, dojde pouze za

předpokladu, že rozsudkem nahrazený projev vůle má všechny náležitosti, které

hmotné právo vyžaduje k jeho vzniku; např. ve vztahu ke smlouvám musí obsahovat

alespoň všechny jejich podstatné náležitosti (srov. Drápal, L. in Drápal, L.,

Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1112; dále jen „Komentář“). Pro posouzení dovolací námitky, že odvolací soud nebyl oprávněn překročit návrh

žalobkyně (z vlastní iniciativy pozměnit navržený obsah smlouvy), je proto

rozhodující, zda lze řízení o nahrazení projevu vůle (uzavřít smlouvu o převodu

vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů) zahájit bez

návrhu, či zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi

družstvem a jeho členem, který má bytovou jednotku nabýt. Řízení před soudem se zahajuje zásadně na návrh, což je odrazem dispoziční

zásady, která je charakteristická pro sporná nalézací řízení. Bez návrhu může

být soudní řízení zahájeno jen ve věcech, o nichž tak stanoví zákon (viz

Komentář, s. 541). Jelikož to zákon ve vztahu k řízení o prohlášení vůle

uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o

vlastnictví bytů nestanoví, lze uzavřít, že toto řízení nelze zahájit bez

návrhu. Při odpovědi na to, zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání

vztahů konkrétní věci (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s.

ř.), je nutné vyjít z

toho, že určitý způsob vypořádání je dán tehdy, jde-li o vypořádání právně

relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním

rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu

vypořádání (zamítnutí žaloby v případě, že by žalobce výsledek úvahy soudu

předem správně neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu

nepřijatelné) [k tomu blíže Spáčil, J. „Určitý způsob vypořádání vztahu mezi

účastníky“ (§153 odst. 2 o. s. ř.), s přihlédnutím k právu nezbytné cesty a k

povinnosti oplotit pozemek. Právní fórum, 2007, číslo 8, strana 288 a násl.]. V řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové

jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů však zákon soudu při rozhodování

o tom, za jakých podmínek či jakým způsobem má být smlouva uzavřena, žádnou

diskreci neponechává a o situaci, při níž by z právních předpisů vyplýval

určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy nejde. Z toho vyplývá, že soud je návrhy účastníků vázán, což znamená, že nemůže

přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95,

uveřejněný pod číslem 44/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K

vázanosti žalobou na nahrazení projevu vůle srov. dále rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/97, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 384/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 570/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února

2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února

2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013. Odvolací soud v dané věci vázanost žalobou (jejím zněním nerespektoval) již v

původním (neopravovaném) rozsudku (co do článku VII. bodů 6 a 7 návrhu

smlouvy). Opravy návrhu smlouvy provedené usnesením odvolacího soudu z 3. července 2014 pak přes odkaz na ustanovení § 164 o. s. ř. napravují obsahové

nedostatky návrhu smlouvy předloženého žalobkyní (jak plyne z usnesení

samotného) a to rovněž bez přihlédnutí k principu vázanosti žalobou. Právní posouzení věci odvolacím soudem (jež vychází z možnosti návrh smlouvy

obsahově měnit) tudíž není správné, Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího

soudu v měnícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení

zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že výrok o nákladech řízení byl takto odklizen jako

závislý, nezabýval se Nejvyšší soud dále již námitkami dovolatele ohledně jeho

věcné nesprávnosti. V další fázi řízení vezme odvolací soud v potaz i to, že nahrazení projevu vůle

se v poměrech dané může týkat jen podstatných náležitostí smlouvy o převodu

bytové jednotky. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část

věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů

řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu