29 Cdo 898/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
navrhovatele R. P., zastoupeného JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 10/6, PSČ 370 01, za účasti R.
E. P., zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, U Černé věže 66/3, PSČ 370 01, o uložení povinnosti uzavřít
smlouvu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm
351/2008, o dovolání R. E. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
října 2012, č. j. 14 Cmo 371/2011-287, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 14 Cmo
371/2011-287, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. května 2011, č.j. 13
Cm 351/2008-246, zamítl návrh na nahrazení projevu vůle R. E. P. (dále též jen
„účastnice“) o uzavření smlouvy o převodu jejího obchodního podílu ve
společnosti Montera spol. s r.o. (dále též jen „společnost“) [výrok I.] a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2012, č.
j. 14 Cmo 371/2011-287, připustil změnu žaloby spočívající v opravě textu
smlouvy (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „nahradil
vůli“ žalované k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu ve znění
specifikovaném v rozsudku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Navrhovatel a účastnice uzavřeli před Okresním soudem v Sankt Johann im
Pongau v rámci řízení o vypořádání jejich společného jmění manželů smír, jímž
se navrhovatel zavázal zaplatit účastnici peněžní vyrovnání ve výši 500.000
EUR, a účastnice se zavázala, že „své podíly ve firmě Montera spol. s r.o. v
České republice převede na“ navrhovatele „a že podepíše všechny k tomu potřebné
listiny do 14 dnů od předložení. Podepsání se musí v každém případě uskutečnit
účinně podle českého práva“.
2) Tímto vypořádáním měly být podle uzavřeného smíru „jednou provždy vyrovnány
a vypořádány všechny vzájemné nároky sporných stran z titulu rozdělení
společného jmění a úspor manželů podle § 81 zákona o manželství“.
3) Smír byl schválen rozhodnutím okresního soudu v Sankt Johann im Pongau ze
dne 9. května 2007, sp. zn. 3 C 25/07.
3) Rakouské soudy (včetně Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky) zamítly
návrh navrhovatele na exekuci rozhodnutí o schválení smíru.
Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o schválení
smíru nepředstavuje v části bodu 1), týkající se společnosti, exekuční titul.
Ujednání stran je však smlouvou o uzavření budoucí smlouvy ve smyslu § 289
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a to
smlouvy dle § 115 odst. 1 obch. zák. o převodu obchodního podílu účastnice ve
společnosti (který činí 30 %) na navrhovatele, a to bezúplatně, neboť se o
úplatě „v této pasáži nehovoří“. Účastnice závazek nesplnila, proto se
navrhovatel oprávněně domáhá jeho splnění návrhem podle § 290 odst. 1 obch. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala účastnice dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s ř.“). Namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc
tak dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, neposuzoval-li uzavřenou dohodu
podle § 50a zákona č. 40/1946 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“). Dohoda přitom postrádá podstatné náležitosti smlouvy o převodu
obchodního podílu, a to vyjádření úplatnosti či bezúplatnosti převodu, resp.
ujednání o ceně či způsobu jejího určení. V této souvislosti dovolatelka
poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. června
2000, sp. zn. 32 Cdo 97/2000 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Uvedený nedostatek je podle dovolatelky důvodem, pro který dohoda obou
účastníků nemůže obstát ani v režimu obchodního zákoníku, neboť předmět plnění
není určen alespoň obecným způsobem. Ostatně není ani stanoveno, o jaký podíl
se jedná, a není ani dostatečně určitě označena společnost (není uvedeno sídlo,
identifikační číslo a neodpovídá ani firma).
Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo
1171/2005, dovolatelka namítá, že soud nesmí při rozhodování o nahrazení
projevu vůle napravovat neurčité údaje týkající se podstatných náležitostí
budoucí smlouvy výkladem projevu vůle účastníků.
Závěr o neurčitosti ujednání přijal Nejvyšší soudní dvůr Rakouské republiky v
rozsudku ze dne 8. května 2008, sp. zn. 3 Ob 71/08z, jímž zamítl revizní rekurz
navrhovatele proti rozhodnutí Zemského soudu v Salzburgu o zamítnutí návrhu na
exekuci.
Podle dovolatelky bylo o věci již jednou rozhodnuto, a to rozhodnutím Okresního
soudu v Sankt Johann im Pongau ze dne 9. května 2007, sp. zn. 3 C 25/07, a
rozhodnutím odvolacího soudu je dovolatelce duplicitně ukládána totožná
povinnost. Na tom nic nemění ani závěr rakouských soudů o neurčitosti
schváleného smíru.
V rovině dovolacího důvodu vymezeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl o něčem jiném, než bylo návrhem
požadováno, neboť navrhovatel se domáhal uložení povinnosti uzavřít smlouvu,
kdežto odvolací soud rozhodl o tom, že nahrazuje vůli dovolatelky k uzavření
smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje současně za nedostatečně
odůvodněné.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle
kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012)
se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné.
Podle § 289 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna
nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem
plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (odstavec první). Smlouva
vyžaduje písemnou formu (odstavec druhý).
Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, má-li být v budoucnu uzavřena
smlouva, která je tzv. absolutním obchodem ve smyslu § 261 odst. 3 obch. zák.,
řídí se smlouva o smlouvě budoucí úpravou obsaženou v § 289 a násl. obch. zák.
[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 2
Cdon 603/97, uveřejněný pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 27/2002), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června
1999, sp. zn. 32 Cdo 2295/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2,
ročník 2000, pod číslem 23, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010,
sp. zn. 25 Cdo 916/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10,
ročník 2010, pod číslem 151]. Námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud
pochybil, neposuzoval-li uzavřenou smlouvu podle § 50a obč. zák., je tudíž
nedůvodná.
Účelem smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu § 289 a násl. obch. zák. je zachytit
v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou
smlouvu konkrétního typu nebo v základu vymezený inominátní kontrakt, s určitým
obsahem. Určení předmětu plnění budoucí smlouvy musí být natolik konkrétní, aby
předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to
odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění
závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí (srov. např. R 27/2002, či
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005, ze
dne 7. července 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, ze dne 28. ledna 2009, sp. zn.
23 Cdo 2243/2007, a ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 2637/2010).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30,
vysvětlil, že smlouvu o převodu obchodního podílu lze využít jak pro
bezúplatný, tak pro úplatný převod. Aby smlouva o převodu obchodního podílu
byla určitým právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl
účastníků směřoval k uzavření smlouvy úplatné nebo smlouvy bezúplatné. V
opačném případě taková smlouva není dostatečně určitá a je tedy absolutně
neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. K tomuto závěru se posléze
Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 5. dubna 2006, sp.
zn. 29 Odo 221/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2006, pod číslem 133, usnesení ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1278/2005,
rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4234/2007, usnesení ze dne 28.
dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1899/2009 či usnesení ze dne 15. listopadu 2010, sp.
zn. 29 Cdo 392/2010.
Z výše uvedeného se podává, že má-li být předmět budoucí smlouvy o převodu
obchodního podílu vymezen dostatečně určitě, musí již ze smlouvy o smlouvě
budoucí plynout, zda převod obchodního podílu bude úplatný či bezúplatný. V
projednávané věci však dohoda účastníků řízení neurčuje, zda převod obchodního
podílu dovolatelky ve společnosti má být úplatný či bezúplatný, a požadavkům §
289 odst. 1 obch. zák. na určení předmětu plnění proto nevyhovuje.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o. s. ř.), věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Podle § 200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. ve vazbě na § 9 odst. 3 písm.
g) o. s. ř. se ve věcech vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka,
rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé
rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně
povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o
odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně
vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je
vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45).
Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243b odst. 6
o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že dohoda účastníků řízení, z níž
navrhovatel dovozuje návrhem uplatněný nárok, byla uzavřena mezi osobami s
bydlištěm v Republice Rakousko, v rámci vypořádání společného jmění manželů
podle rakouského práva. Soud tudíž musí nejprve zvážit, jakým právem se dohoda
řídí, a teprve poté může její platnost posoudit podle rozhodného práva.
Jestliže odvolací soud tuto úvahu pominul, je jeho závěr, že je dohodu nutné
posuzovat podle českého práva, předčasný.
Současně – dospěje-li opětovně k závěru, že návrhu je na místě vyhovět – bude
odvolací soud respektovat § 153 odst. 2 o. s. ř. (podle něhož je soud – s
výjimkami formulovanými v označeném ustanovení – vázán návrhy účastníků) a §
161 odst. 3 o. s. ř. (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř.). Navrhovatel se domáhá
uložení povinnosti uzavřít smlouvu. Jestliže ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.
určuje, že výrok rozhodnutí ukládající prohlášení vůle nahrazuje toto
prohlášení, předpokládá, že výrokem rozhodnutí soudu bude žalovanému (účastníku
řízení) povinnost učinit určité prohlášení (projev) vůle (např. povinnost
uzavřít smlouvu) uložena (k výroku rozhodnutí podle § 161 odst. 3 o. s. ř.
srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1990, sp. zn.
3 Cz 45/90, uveřejněný pod číslem 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Výrok rozhodnutí nelze formulovat tak, že se „nahrazuje vůle
žalované“.
Zbývá dodat, že otázka pravomoci českých soudů byla vyřešena pravomocným
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2009, č. j.
13 Cm 351/2008-198, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
dubna 2010, č. j. 14 Cmo 443/2009-207.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu