29 Cdo 4234/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně JUDr. K. T., proti žalovanému Ing. V. B., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně S. Brno, s. r. o., , zastoupenému JUDr. Z. H., advokátem, o
určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm
268/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
27. června 2007, č. j. 6 Cmo 95/2005-141, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2007, č. j. 6 Cmo
95/2005-141 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2005, č. j. 4 Cm
268/2002-99, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. května 2005, č. j. 4 Cm 268/2002-99,
zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní S. B., s. r. o. (dále jen
„úpadkyně“ nebo „společnost“) pohledávku ve výši 5,000.000,- Kč z titulu
vypořádacího podílu ze smlouvy o ukončení účasti ve společnosti ze dne 26.
července 1999 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že pohledávka žalobkyně
přihlášená do konkursu byla popřena žalovaným a žaloba na určení pravosti
pohledávky byla podána včas. Dále uvedl, že úpadkyně byla do obchodního
rejstříku zapsána 14. května 1993 a jejími společníky byli žalobkyně a Ing. J.
T., každý s 50 % vkladu. Poté bylo uzavřeno několik smluv o převodu obchodního
podílu ve společnosti. Smlouvou o převodu obchodního podílu z 20. ledna 1994
(dále jen „první smlouva“) převedl Ing. J. T. svůj obchodní podíl ve
společnosti na P. V. za cenu 50.000,- Kč. Následující smlouvou o převodu
obchodního podílu z 31. května 1994 (dále jen „druhá smlouva“) převedl P. V.
obchodní podíl na žalobkyni. V článku II. této smlouvy se uvádí, že podíl bude
P. V.kompenzován tak, že veškeré knihy, které jsou uskladněny k 31. květnu 1994
v B., se stávají jeho majetkem. Podle zápisu z valné hromady společnosti z 31.
května 1994 a tvrzení žalobkyně byly knihy majetkem společnosti.
Smlouvou o převodu obchodního podílu ze 7. července 1998 (dále jen „třetí
smlouva“) převedla žalobkyně celý svůj obchodní podíl ve společnosti na
společnost G.C. P., L.. V článku III. smlouvy bylo dohodnuto, že cena za převod
obchodního podílu bude uhrazena tak, že nabyvatelka předá převodkyni adekvátní
množství akcií společnosti G.C. P., L.. podle jejich tržní hodnoty v den
podpisu smlouvy.
Následně smlouvou o převodu části obchodního podílu z 28. října 1998 (dále jen
„čtvrtá smlouva“) převedla společnost G.C. P., L.. na žalobkyni část svého
obchodního podílu ve výši 20 % s tím, že převáděný obchodní podíl tvoří
nepeněžitý vklad ve výši 17,600.000,- Kč a peněžitý vklad ve výši 22,400.000,-
Kč. Podle článku III. smlouvy převodkyně takto vrací nabyvatelce její původní
majetkovou účast ve společnosti, protože ze strany nabyvatelky nedošlo k
převzetí akcií, kterými měla být uhrazena hodnota podílu převedeného třetí
smlouvou. Vklad nabyvatelky přitom zůstal v majetku společnosti, čímž fakticky
její majetková účast nezanikla. Nabyvatelka prohlásila, že svůj vklad ponechává
v majetku společnosti.
Soud prvního stupně dále zjistil, že valná hromada společnosti konaná 26.
července 1999 rozhodla o změně společenské smlouvy společnosti tak, že
vznikne-li společníkovi právo na vypořádací podíl podle ustanovení § 61 odst. 2
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je společnost povinna tento podíl
vyplatit v penězích nebo plnit v naturální podobě, např. vydáním nemovitostí.
Téhož dne uzavřela společnost G.C. P., L.. a žalobkyně dohodu o ukončení účasti
společníka ve společnosti a vypořádání obchodního podílu. Podle dohody byla
ukončena účast žalobkyně ve společnosti s tím, že vypořádací podíl bude
vyrovnán vydáním nemovitostí uvedených v dohodě a vyplacením zbytku peněžitého
vkladu po odečtení naturálního plnění ve výši 600.000,- Kč, tedy částkou
21,800.000,- Kč do 31. srpna 1999. Všechny uvedené změny byly zapsány do
obchodního rejstříku.
Podle notářského zápisu č. NZ 45/00, N 5500 z 1. března 2000 společnost G.C.
P.., L.. „přejala“ po dohodě se společností část závazku ve výši 16,800.000,-
Kč vůči žalobkyni z celkového závazku ve výši 21,800.000,- Kč a žalobkyně jako
věřitelka s převzetím dluhu souhlasila.
S odkazem na ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a
§ 61 odst. 2, § 115 odst. 3 a § 149a obch. zák. (ve znění účinném k 26.
červenci 1999) dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok
na vypořádací podíl, protože dohoda o ukončení účasti žalobkyně ve společnosti
je neplatná. Důvodem neplatnosti je skutečnost, že společnost G. C. P., L.. se
nestala společníkem úpadkyně, protože některé ze smluv o převodu obchodního
podílu jsou neurčité, pokud jde o dohodu o ceně. První smlouva obsahuje
podstatné náležitosti, včetně ujednání o výši ceny za převod obchodního podílu,
a je platná. Druhá smlouva je neplatná, protože z ní vyplývá, že strany měly v
úmyslu uzavřít smlouvu o úplatném převodu, ale ve smlouvě nebyla uvedena cena,
ani způsob jejího určení. Měl-li být převodci P. V.podíl kompenzován způsobem
uvedeným v článku II. této smlouvy, není zřejmé, jaké knihy, v jakém počtu a v
jaké ceně se v těchto skladech nacházejí. Navíc ze zápisu z valné hromady
společnosti z 31. května 1994 a z tvrzení žalobkyně vyplývá, že tyto knihy byly
majetkem společnosti, nikoliv žalobkyně. Cena za převod obchodního podílu by
tak nebyla uhrazena žalobkyní jako nabyvatelkou, ale společností.
Třetí smlouva je rovněž neplatná pro neurčité ujednání o ceně za převod
obchodního podílu, protože v ní není uvedeno, jaká byla sjednaná cena ani není
určitým způsobem sjednáno, jak bude určena její výše. I kdyby druhá smlouva
byla platná, nestala by se společnost G. C. P., L.. společníkem z důvodu
neplatnosti třetí smlouvy. Nestala-li se tato společnost společníkem, je
neplatná i čtvrtá smlouva. Přitom ani ve čtvrté smlouvě není uvedena cena části
obchodního podílu a nevyplývá z ní, že jde o převod bezúplatný.
Výhradu žalobkyně, že neplatnost smluv je promlčena, nepovažoval za důvodnou s
tím, že „jde o neplatnost absolutní, nikoliv relativní podle ustanovení § 40a
obč. zák., k níž by soud přihlížel pouze k námitce“.
prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, považuje je za správné. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, dále na rozhodnutí z 20. června 2000, sp. zn.
32 Cdo 97/2000 a rozhodnutí z 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 133 (dále
jen „SJ 133/2006“), zdůraznil, že smlouva o převodu obchodního podílu je podle
ustanovení § 115 odst. 3 obch. zák. obligatorně písemným právním úkonem a
převod může být úplatný nebo bezúplatný. Požadavek určitosti právního úkonu
smlouva splňuje tehdy, je-li z ní zřejmé, o kterou z těchto možností jde. Při
úplatném převodu obchodního podílu musí být ve smlouvě též uvedena cena nebo
způsob jejího určení. Druhá smlouva je neplatná, protože v ní uvedená
kompenzace za převod obchodního podílu knihami není ujednáním o ceně převodu,
když nebyla provedena specifikace těchto knih, jejich počet ani cena a navíc
knihy byly ve vlastnictví společnosti. Z toho důvodu jsou neplatnými právními
úkony i následující smlouvy o převodu obchodního podílu ze 7. července 1998 a z
28. října 1998. Každá z těchto smluv je rovněž neurčitá v ujednání o ceně.
Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti druhé, třetí a čtvrté smlouvy podle
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. je proto správný, stejně jako závěr o
neplatnosti dohody o ukončení účasti žalobkyně ve společnosti.
Námitku promlčení práva domáhat se absolutní neplatnosti smluv o převodu
obchodního podílu považoval za neopodstatněnou s tím, že k absolutní
neplatnosti právního úkonu je soud oprávněn přihlížet i bez návrhu, vyjdou-li
najevo skutečnosti, které jsou spojeny s absolutní neplatností, a zákon
nestanoví žádnou lhůtu, do kdy lze k této neplatnosti přihlížet.
Nepřisvědčil ani výhradě, že soud nebyl oprávněn přezkoumávat platnost smluv o
převodu obchodního podílu, když na jejich základě již rejstříkový soud
pravomocně rozhodl o povolení zápisů v obchodním rejstříku. Uzavřel, že soudy
jsou oprávněny přezkoumávat platnost smlouvy o převodu obchodního podílu i v
jiných řízeních, s výjimkou případů, ve kterých by se přezkum dotkl usnesení
valné hromady.
Za nedůvodnou považoval rovněž námitku, podle níž by žalobkyně v případě
neplatnosti smluv o převodu obchodního podílu měla pohledávku za úpadkyní z
titulu vrácení plnění z neplatné smlouvy, na základě které vložila finanční
prostředky do jejího základního jmění s tím, že toto tvrzení v odvolacím řízení
je tvrzením novým, uplatněným v rozporu s ustanovením § 205a občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a šlo by o změnu právního důvodu
pohledávky přihlášené do konkursu uplatněnou v rozporu s ustanovením § 23 odst.
2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že na
základě těch právních úkonů, jež soudy obou stupňů považují za absolutně
neplatné, „proběhly“ jednotlivé zápisy do obchodního rejstříku, aniž by byly ze
strany rejstříkového soudu „napadené“ právní úkony jakkoli zpochybněny.
Následně byly provedeny další zápisy a na jejich podkladě jednaly další osoby i
správní orgány s důvěrou ve správnost zápisů v obchodním rejstříku ve smyslu
ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění). Žalobkyně na základě
těchto vadných právních úkonů o převodech obchodních podílů a dohody o ukončení
účasti ve společnosti vložila do základního jmění společnosti finanční hotovost
i nemovitosti. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně vyslovil neplatnost druhé
smlouvy s odstupem jedenácti let od jejího uzavření. Má za to, že pokud je
právní předpis - ustanovení § 115 odst. 3 obch. zák. - natolik nejasný, že jeho
výklad vyžaduje publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, může to
být důvodem pro posouzení „omluvitelnosti právního omylu“ právě při jeho
výkladu. Není-li zákonem určena lhůta, do které může soud vyslovit absolutní
neplatnost právního úkonu, „byla porušena právní jistota, a to jak v zápis do
pravomocných rozhodnutí rejstříkového soudu, tak byly provedeny vklady práv do
katastru nemovitostí, proti kterým není možný opravný prostředek.“
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 1999, sp. zn. III. ÚS
61/97, dovolatelka podotýká, že „přepjatý formalismus ze strany jak nalézacího
soudu, tak i soudu odvolacího, když prohlásil tři právní úkony za absolutně
neplatné, a to po jedenácti letech“, má za následek porušení ustanovení § 1 o.
s. ř., tedy oprávněných zájmů účastníků.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom
musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i
důvodné.
Odvolací soud - poté, co dospěl k závěru o neplatnosti druhé, třetí a čtvrté
smlouvy - uzavřel, že G. C. P., L.. se nestala společníkem společnosti. Nemohla
tudíž platně sjednat se žalobkyní dohodu o ukončení její účasti ve společnosti
a žalobkyni tak nevznikl nárok na zaplacení vypořádacího podílu.
Závěru odvolacího soudu, podle kterého absence ujednání o ceně za převod
obchodního podílu či způsobu jejího určení způsobuje absolutní neplatnost
smlouvy o úplatném převodu obchodního podílu pro její neurčitost (§ 37 obč.
zák.), nelze ničeho vytknout (srov. SJ 133/2006). Správným shledává Nejvyšší
soud rovněž závěr, podle něhož vypořádání ceny za převod obchodního podílu nebo
její části nelze provést z majetku nebo k tíži majetku společnosti (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 641/2005).
Přesto však napadené rozhodnutí neobstojí.
V usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
50/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že obchodní podíl ve společnosti s ručením
omezeným lze - za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých - vydržet.
V rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, pak Nejvyšší soud
uzavřel, že oprávněný držitel má podle ustanovení § 130 odst. 2 obč. zák. k
věci stejná práva jako vlastník, tedy má též právo nakládat s věcí, ale s
ohledem na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám,
nemá právo na takovou dispozici s věcí, při které dochází ke změně vlastnického
práva.
Nezabýval-li se tedy odvolací soud - poté, kdy dospěl k závěru o neplatnosti
druhé, třetí i čtvrté smlouvy - tím, zda dovolatelka obchodní podíl, jenž na ni
měl být převeden druhou smlouvou, nevydržela, zda G. C. P., L.. byla v době
uzavření dohody o ukončení účasti dovolatelky ve společnosti oprávněnou
držitelkou obchodního podílu ve výši 80 % a zda jako taková mohla uzavřít
dohodu o ukončení účasti společníka ve společnosti a vypořádání obchodního
podílu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu