22 Cdo 2358/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobce S. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se
sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované obci Olšany u Prostějova, IČO
00288560, se sídlem v Olšanech u Prostějova 50, o nahrazení projevu vůle k
uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C
218/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.
ledna 2010, č. j. 21 Co 345/2007-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2010, č. j. 21 Co 345/2007-78,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května
2007, č. j. 7 C 218/2005-62, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem ve
výroku blíže popsanou kupní smlouvu, podle které prodá žalobci id. ? pozemku ve
zjednodušené evidenci – parcela původního pozemkového katastru (PK) č. 722,
zapsaného na LV č. 861 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území O. u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov, za
kupní cenu 68.512,50 Kč. Rozhodl i o náhradě nákladů řízení.
Žalobce - spoluvlastník pozemku - uplatnil nárok z porušeného zákonného
předkupního práva. Uvedl, že bývalí spoluvlastníci Zdeněk Pospíšil, Emílie
Talíková a Jarmila Kvapilová prodali své spoluvlastnické podíly žalované, aniž
by je nejprve nabídli jemu jako spoluvlastníkovi, čímž porušili jeho předkupní
právo. Žalovaná uznala porušení předkupního práva a uvedla, že je ochotna s
žalobcem uzavřít smlouvu o převodu id. 3/32 předmětného pozemku, které
vyjadřují poměrnou část náležející žalobci podle velikosti jeho dosavadního
spoluvlastnického podílu (id. ?).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že id. ? předmětného pozemku parcela PK
č. 722 o výměře 3654 m2 v k. ú. O. nabyli podle rozhodnutí Okresního úřadu v
Prostějově z 25. 8. 1992 Z. P., S. P. – žalobce, E. T. a J. K., a to každý v
podílu id. ? vzhledem k celku. Spoluvlastníci Z. P., E. T. a J. K. prodali
počátkem roku 2005 své spoluvlastnické podíly žalované, aniž by respektovali
zákonné předkupní právo žalobce stanovené v § 140 občanského zákoníku („obč.
zák.“). Soud zjistil, že v době převodu byla dalším spoluvlastníkem id. ?
pozemku Česká republika, správu vykonával Pozemkový fond České republiky (dále
též jen „Pozemkový fond“). Ten oznámil v květnu 2005 žalobci a žalované, že
hodlá svůj spoluvlastnický podíl převést na třetí osobu a vyzval je k využití
jejich předkupního práva. Česká republika dala tak najevo svou vůli nesetrvat
ve spoluvlastnictví a převést podíl na ostatní spoluvlastníky. V červenci 2005
žalobce uplatnil nároky ze svého předkupního práva u žalované.
Z výše uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil že, Česká republika
neměla zájem využít svého předkupního práva a tedy neměla ani žádný důvod, aby
s převodem id. ? pozemku na žalobce nesouhlasila. Zjistil též, že následně
Česká republika prodala svůj podíl na předmětném pozemku (id. ?) žalobci a
žalované podle poměru v jakém byli dosavadními spoluvlastníky, tj. žalobci id.
? a žalované id. ? pozemku.
Proto soud prvního stupně s přihlédnutím k § 161 odst. 3 občanského soudního
řádu („o. s. ř.“) žalobě vyhověl
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26.
ledna 2010, č. j. 21 Co 345/2007-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna uzavřít se žalobcem předmětnou kupní
smlouvu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k
závěru, že tento soud nesprávně vyložil § 140 obč. zák. v návaznosti na § 40a,
§ 37 a § 35 obč. zák. Poukázal na skutečnost, že právo osoby blízké – žalobce
vůči původním spoluvlastníkům id. ? pozemku, kteří jsou jeho sourozenci,
vyplývající z § 140 obč. zák. věty první, nebylo realizováno. Uvedení
spoluvlastníci převedli své podíly na žalovanou, která byla cizí osobou a
doposud nebyla spoluvlastníkem, proto se opomenutí spoluvlastníci, tj. žalobce
a Česká republika, mohli domáhat po nabyvateli (žalované) uzavření kupní
smlouvy k tomuto podílu za stejných podmínek, za kterých tento spoluvlastnický
podíl nabyl, popřípadě se mohli dovolávat neplatnosti tohoto převodu. Žalobce
se domáhal uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem měly být id. ? předmětného
pozemku. Z § 140 větě druhé obč. zák. se však podává, že nedohodnou-li se
spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů.
Odvolací soud vzal za prokázané, že mezi žalobcem a další spoluvlastnicí -
Českou republikou – nebyla uzavřena dohoda o tom, že tato spoluvlastnice
nehodlá uplatnit své předkupní právo a souhlasí s tím, aby spoluvlastnické
podíly vykoupil pouze žalobce. Nedostatek takové dohody nelze nahradit
konstrukcí o předpokládaném obsahu takové dohody ani poukazem na projev vůle,
učiněný Pozemkovým fondem nabídkou na odkup jeho podílu z května 2005. Vůle
sice může být vyjádřena i opomenutím (§ 35 obč. zák.), ale takový případ by
mohl nastat pouze tehdy, pokud by České republice – Pozemkovému fondu byla
učiněna nabídka ke koupi a on by na ni nereagoval, což se nestalo. Vzhledem k
tomu, že mezi opomenutými spoluvlastníky neexistovala žádná dohoda, měl
žalobce právo na vykoupení podílu poměrně podle velikosti svého podílu (id.
? ) ku velikosti podílu České republiky (id. 4/8). Pro výpočet podílu, který by
měl žalobce nabýt, vyšel odvolací soud z rozdělení spoluvlastnických podílů u
České republiky na id. 16/32, u žalobce na id. 4/32 a u prodávajících na id.
12/32. Dovodil, že poměr spoluvlastnického podílu žalobce ku podílu Pozemkového
fondu činí 1:3 a žalobce by tak měl nárok vůči žalované na odkoupení id. 3/32
vzhledem k celku a Pozemkový fond na podíl id. 9/32 vzhledem k celku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět ani částečně; nelze
nahradit chybějící projev vůle a ve zbytku žalobu zamítnout, neboť „soud je při
svém rozhodování vázán žalobou a § 44 občanského zákoníku, kdy tuto žalobu co
do podstatných náležitostí může přijmout, a tedy jí vyhovět, nebo ji zamítnout.
Předmět kupní smlouvy je nesporně podstatnou náležitostí, kdy soud by zásahem
do tohoto předmětu kupní smlouvy vytvořil stav, jehož účinky by žalobce,
popřípadě oba účastníci nezamýšleli vyvolat“ (viz zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; uplatňuje dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce zastává názor, že na daný případ nelze aplikovat § 140 větu druhou obč.
zák. a zkoumat, zda byla uzavřena dohoda mezi spoluvlastníky o výkonu
předkupního práva, a to z toho důvodu, že byl v době převodu spoluvlastnických
podílů svých sourozenců nejen v postavení spoluvlastníka, ale i v postavení
osoby blízké, a proto mu nemohlo konkurovat předkupní právo tehdejšího dalšího
spoluvlastníka České republiky. Pro tento závěr není rozhodující, zda mu
sourozenci své podíly nabídli, či nikoliv. Soud měl zohlednit jeho výjimečné
postavení a přiznat mu právo na převod celých id. ? předmětného pozemku.
Pozemkový fond dal najevo svou vůli, že ve spoluvlastnictví nechce dále
setrvávat, a svůj podíl nabídl ke koupi žalobci a žalované; tak se zbavil
předkupního práva k podílu jiného spoluvlastníka.
Žalobce dále poukazuje na to, že se odvolací soud dopustil chyby ve výpočtu
velikosti spoluvlastnického podílu, kterého by se mohl domáhat.
Odvolací soud podle dovolatele též chyboval, pokud nevyhověl žalobě alespoň v
části, ve které shledal nárok jako oprávněný. To mu umožňuje § 153 a 250f písm.
c) o. s. ř. Jeho postup je odepřením práva a spravedlnosti soudem a porušením
ústavních principů. Rozhodnutí odvolacího soudu se jeví jako nepředvídatelné a
neočekávané, a to i vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žalobě dvakrát
vyhověl a již jednou byla věc posuzována odvolacím soudem. Má za to, že soudem
citované judikáty na danou věc nedopadají. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná obec se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci jde o to, že právní předchůdci žalované na ni převedli své
spoluvlastnické podíly v průběhu ledna a února 2005, a to za porušení zákonného
předkupního práva ostatních spoluvlastníků, jimiž byli v té době žalobce a
Česká republika – Pozemkový fond České republiky. Pozemkový fond však v květnu
2005 nabídl svůj podíl k odkoupení stranám tohoto sporu; nyní je sporné, zda
tato nabídka a z ní (implicitně) vyplývající nezájem Pozemkového fondu o výkon
předkupního práva měla za následek, že předkupní právo v rozsahu náležejícím
Pozemkovému fondu přešlo na žalobce.
Převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo,
ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117 obč. zák.). Nedohodnou-li se
spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů (§ 140 obč. zák.). Neplatnost právního úkonu
spoluvlastníka, kterým bylo porušeno předkupní právo, je relativní (viz § 40a
obč. zák.).
Již v rozsudku ze dne ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod
č. C 1899, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 140 obč. zák. je ustanovením
dispozitivním a spoluvlastníci se od něj po dohodě mohou odchýlit. Předkupní
právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým
spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem
a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně
uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud
spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji
ještě nabízet ke koupi. Také v komentáři k obecnému zákoníku občanskému z roku
1811 se s odkazem na tehdejší judikaturu uvádí, že předkupní právo zaniká
"zřeknutím, jež může nastati též mlčky", a že "v prohlášení souhlasu ke koupi
daném oprávněným z předkupního práva jest vzdání se téhož" (Sedláček, J.,
Rouček, F. a kol.: Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské
právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl IV., s. 813,
816).
V rozsudku ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 603/2008, publikovaném pod č.
75/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl: „Dohodu o
výkonu předkupního práva, s níž počítá druhá věta ustanovení § 140 obč. zák.,
mohou po vykonání nabídky ohlášením všech podmínek uzavřít všichni oprávnění
spoluvlastníci; nejde totiž o hospodaření se společnou věcí, takže rozhodování
na základě principu majorizace je vyloučeno (§ 139 obč. zák.). Nebylo-li takové
dohody - jako v souzené věci, právo vykoupit podíl svědčí těm z oprávněných
spoluvlastníků, kteří o koupi mají zájem a předkupní právo skutečně vykonali.
Protože nabídka zavázaného spoluvlastníka se vztahuje na celý podíl, který
zamýšlí zcizit, je z titulu zákonného předkupního práva oprávněným
spoluvlastníkům, kteří zájem relevantním způsobem projevili, k dispozici opět
celý podíl. Z toho vyplývá, že potenciální nárok těch spoluvlastníků, kteří
podíl (resp. tu jeho ideální část, která by na ně připadala, kdyby předkupní
právo uplatnili) vykoupit nechtějí, „přiroste“ těm spoluvlastníkům, kteří
nabídku k výkupu (včas a řádně) přijali. Že si podíl zavázaného spoluvlastníka
vypořádají poměrně podle velikosti svých podílů na věci (takže žádná část
podílu není zcizitelná zavázaným spoluvlastníkem třetí osobě), již bez dalšího
vyplývá ze zákona“.
Účelem zákonného předkupního práva (ratio legis) je, aby podle možnosti
bylo zachováno vlastnické právo dosavadním spoluvlastníkům, resp. některému z
nich (srov. Eliáš, K.: O zákonném předkupním právu spoluvlastníků. Právní
rozhledy č. 5/2009). Při výkladu § 140 obč. zák. je tak třeba dát přednost
ochraně práv stávajících spoluvlastníků před právy třetích osob.
Z citovaného R 75/2010 se podává, že předkupní právo spoluvlastníků, kteří
podíl (resp. tu jeho ideální část, která by na ně připadala, kdyby zákonné
předkupní právo uplatnili) vykoupit nechtějí, „přiroste“ ostatním
spoluvlastníkům. To platí i v případě, že prodávající spoluvlastník poruší
předkupní právo více spoluvlastníků, a někteří z nich dají najevo, že nárok z
porušení předkupního práva uplatnit nechtějí. Přitom není třeba, aby byla o
neuplatnění uzavřena výslovná dohoda; postačí, když spoluvlastník dá zřetelně,
byť i konkludentně, najevo, že předkupní právo uplatnit nechce.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu,
podle kterého v případě, že o výkonu předkupního práva nebyla uzavřena dohoda
spoluvlastníků, náleží každému z opomenutých spoluvlastníků předkupní právo jen
v rozsahu jeho podílu, i když jiný spoluvlastník projeví vůli své již porušené
předkupní právo neuplatnit (dovolací soud poznamenává, že jeho citované
rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 603/2008 bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek publikováno až poté, kdy v této věci rozhodl odvolací soud, který
tak právní názor tam uvedený nemohl vzít v úvahu).
Dovolateli však nelze přisvědčit, že z jeho postavení osoby blízké vyplývá
privilegované postavení mezi spoluvlastníky, jejichž předkupní právo bylo
porušeno. Zákon pouze stanoví, že pokud se některý ze spoluvlastníků rozhodne
převést svůj podíl na osobu blízkou, nemají ostatní spoluvlastníci zákonné
předkupní právo. Úvaha, že v případě, že některý ze spoluvlastníků předkupní
právo neuplatní, přiroste jeho podíl jen spoluvlastníku – osobě převádějícímu
blízké – i v případě, že je tu více spoluvlastníků, kterým svědčí předkupní
právo, nemá oporu v zákoně.
Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se další námitkou, týkající se
možnosti částečného vyhovění návrhu; dovolací soud jen pro stručnost
poznamenává, že právní názor odvolacího soudu v této části vychází z konstantní
judikatury. Námitkou týkající se nesprávného výpočtu podílů se bude odvolací
soud zabývat v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu