Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Vaníčka, zastoupeného Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou, sídlem Rubešova 583/2, Praha 2 - Vinohrady, proti I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2024 č. j. 13 Co 101/2024-512 v části týkající se náhrady nákladů řízení a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 23 C 49/2020-441, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CZT, a. s., sídlem Lísková 1513, Čáslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovateli zaplacení částky 5 746 334 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 620 125 Kč (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, proti nákladovému výroku podal odvolání i stěžovatel. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal odvolání vedlejší účastnice do merita věci důvodným, odvolání stěžovatele bylo důvodné jen z minimální části. Proto v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ho změnil jen tak, že výše nákladů činí 630 713 Kč, jinak i tento výrok potvrdil (I. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 95 772 Kč (II. výrok).
4. V průběhu řízení o ústavní stížnosti informoval stěžovatel Ústavní soud, že vedlejší účastnice podala dne 23. 9. 2024 dovolání k Nejvyššímu soudu, a z tohoto důvodu požádal, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto.
5. Stěžovatel považuje rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení vzniklých před obvodním soudem za chybné. Nejpodstatnější zkrácení na vlastnickém právu a právu na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v nepřiznání částky vynaložené za vyhotovení notářského zápisu doloženého daňovým dokladem. V rámci řízení před obvodním soudem byl stěžovatel poučen, že pokud jde o námitku promlčení, je potřeba aby označil důkazy k prokázání tvrzení. Na toto poučení reagoval stěžovatel vyhotovením notářského zápisu, tudíž jde o důkaz předložený k výzvě soudu a náklady byly vynaloženy účelně.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh jednání před obvodním soudem, ze kterého dovodil důvody, pro které mu měly být přiznány náklady řízení za písemné podání k soudu, čtvero nahlížení do spisu a podání odporu proti platebnímu rozkazu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
8. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci [srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
9. V posuzované věci stěžovatel dovolání proti výroku o věci samé nepodal, neboť obecné soudy rozhodly ve věci samé (viz výše) v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") přípustné, neměl již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bránit. Přípustnost jeho ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podala vedlejší účastnice a v době podání ústavní stížnosti (a rozhodnutí o ní) ještě nebylo řízení o dovolání skončeno. Nelze přehlédnout, že kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé (příp. i rozsudek obvodního soudu), ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se soudy opět zabývaly i náklady řízení a aby při rozhodování o nich přihlédly k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Přezkoumával-li by Ústavní soud napadené výroky rozsudků obecných soudů o nákladech řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu o vedlejší účastnicí podaném dovolání, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 či ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19 ).
10. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (shodně např. usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1112/20 , bod 17.).
11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její "předčasnost" nepoškozuje stěžovatelovo právo na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i jeho průběh a výsledky. Taková ústavní stížnost (při splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není tudíž prostor pro přerušení řízení o ústavní stížnosti, které stěžovatel navrhoval.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj