Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Waltera, zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1535/2024-372 ze dne 11. července 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 378/2023-349 ze dne 6. března 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 105/2022-327 ze dne 12. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud") domáhal proti vedlejší účastnici odčinění nemajetkové újmy (penězi, omluvou a konstatováním porušení práva), která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žádost o informace stěžovatel podal u Ministerstva zdravotnictví ("ministerstvo") dne 29• března 2019. Žádal o informace týkající se "Pily A", a to za účelem zpochybnění vyhodnocení hluku z provozu "Pily B", neboť hluk z této pily ho obtěžuje při využívání rodinné nemovitosti.
Informace obdržel dne 13. května 2019, avšak část obsahu byla anonymizována. Městský soud v Praze ("městský soud") vyhověl správní žalobě stěžovatele a uložil ministerstvu rozsudkem č. j. 10 A 100/2019-41 ze dne 18. června 2020, aby v určené lhůtě rozhodlo o poskytnutí informací i v části, v níž byla dříve poskytnutá informace anonymizována. Ministerstvo žádost vyřídilo, ale až dne 15. října 2021 (poté, co se stěžovatel domáhal splnění povinnosti i exekučně). Řízení o žádosti tak podle stěžovatele probíhalo 932 dní, z toho 416 dní ministerstvo nerespektovalo vykonatelný rozsudek soudu.
3. Obvodní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud sice hodnotil řízení o poskytnutí informací jako objektivně nepřiměřeně dlouhé, ale za podstatné považoval, že stěžovatel obdržel již v první fázi řízení všechny pro něj významné informace; ode dne 13. května 2019 se řízení týkalo již jen odstranění anonymizace. Začerněné údaje (jméno a další údaje právního zástupce osoby podávající podnět, jméno zpracovatele hlukové studie a otisk úředního razítka obsahující jméno úřední osoby) přitom byly podle obvodního soudu pro stěžovatele zcela bez významu a stěžovateli tak nepřiměřenou délkou (jen této druhé fáze) řízení nemohla vzniknout žádná újma.
4. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Po skutkové i právní stránce se městský soud ztotožnil se závěry obvodního soudu.
5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Podle Nejvyššího soudu městský soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, posuzoval-li význam požadované informace pro žadatele objektivně, tedy nikoliv podle očekávání žadatele či povinného subjektu. V rozsahu, v němž stěžovatel napadal rozhodnutí o nákladech řízení, bylo dovolání shledáno objektivně nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že význam anonymizovaných informací, jichž se stěžovatel domáhal v dalším průběhu řízení, poměřovaly z perspektivy někoho, kdo jejich obsah zná, a nepřihlížely k nejistotě stěžovatele, jenž tyto informace k dispozici neměl, a i z toho, že ministerstvo se jejich poskytnutí dlouhodobě bránilo, usuzoval na to, že jsou pro jeho věc podstatné. Soudům dále stěžovatel vytkl, že se nezabývaly jeho argumenty, kterými dovozoval, proč byly pro něj informace významné, a tudíž, proč pro něj mělo význam pokračování v řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Soudy založily svá rozhodnutí na premise, že pro stěžovatele nemělo žádný význam pokračovat v řízení v situaci, kdy se již dozvěděl vše podstatné. Jejich závěry nevykazují prvky svévole a jejich právní hodnocení je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
9. To se týká i právní otázky, kterou stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti. Význam informace (a tedy i význam řízení o jejím získání a zprostředkovaně tak existence či rozsah újmy žadatele) soudy poměřovaly nikoliv podle subjektivního pohledu žadatele, nýbrž zohlednily, k čemu stěžovatel požadované informace potřeboval, a dospěly k závěru, že k tomuto účelu objektivně postačovaly informace, které stěžovatel obdržel již z prvotní odpovědi ministerstva. Přístup zvolený Nejvyšším soudem vychází z ústavně konformního výkladu podústavního práva.
10. Pokračovat v řízení jistě bylo stěžovatelovým právem, o čemž svědčí i skutečnost, že byl úspěšný ve správním soudnictví a později se domohl i poskytnutí původně anonymizovaných informací. Rovněž je pochopitelné, že stěžovatel subjektivně mohl pociťovat jako nežádoucí, že řízení trvá dlouho. To ovšem ještě neznamená, že by bylo třeba stěžovatele odškodnit ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak vysvětlil již obvodní soud (bod 10 napadeného rozsudku obvodního soudu), pro stěžovatele další vedení sporu nemohlo mít žádné konkrétní následky.
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 9. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu