USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce T. W., zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 105/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 69 Co 378/2023-349, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal na žalované náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vyžádané žalobcem u Ministerstva zdravotnictví dne 29. 3. 2019 a týkající se dotčení nemovitosti žalobcovy matky hlukem z pilařského závodu „XY“. Žalobci byla vyžádaná informace poskytnuta dopisem ze dne 13. 5. 2019, č. j. MZDR 14127/2019-/MIN/KAN, část obsahu byla anonymizována. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 10 A 100/2019-41, Ministerstvu zdravotnictví uložil, aby v určené lhůtě rozhodlo o poskytnutí informací v části, v níž byla dříve poskytnutá informace anonymizována. Ministerstvo zdravotnictví poté, co se žalobce domáhal splnění povinnosti i exekučně, žádost vyřídilo dne 15. 10. 2021, kdy jednak odeslalo žalobci chybějící informace, jednak vydalo rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. Řízení o žádosti tak dle žalobce probíhalo 932 dní, z toho 416 dní Ministerstvo zdravotnictví nerespektovalo vykonatelný rozsudek soudu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 12 C 105/2022-327, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 58 125 Kč a omluvila se a soud konstatoval, že při vyřizování žalobcovy žádosti o informace ze dne 29. 3. 2019 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu obou výroků včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Námitka žalobce, že se odvolací soud nezabýval významem anonymizovaných informací pro žalobce, se míjí s právním posouzením jeho nároku odvolacím soudem, který se významem daných informací pro žalobce zabýval a uzavřel, že se vše podstatné žalobce dozvěděl již 13. 5. 2019, tj. význam později poskytnutých informací pro žalobce byl veškerý žádný. To diskvalifikuje danou námitku z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
6. Otázka, zda je třeba význam poskytované informace hodnotit z pohledu žadatele a jeho očekávání stran přínosnosti žádané informace nebo povinného subjektu, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že význam požadované informace pro žadatele je třeba hodnotit objektivně, tj. nikoli podle očekávání jedné či druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, body 31 až 33, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, bod 9). Žalobce se vše podstatné dozvěděl již dne 13. 5. 2019 a jeho očekávání ohledně výtěžnosti anonymizovaných částí na tom nemůže ničeho změnit v situaci, kdy tyto neobsahovaly informace, které by jakkoli doplňovaly skutečnosti žalobci známé již k uvedenému datu.
7. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také v části výroku I, kterou bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve výroku II, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
8. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy i k žalobcem namítané vadě nevypořádání se s jeho tvrzeními a důkazními návrhy, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu