Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Davida Vítka a Bc. Martiny Vítkové, zastoupených JUDr. Pavlem Kormanem, advokátem, sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2025 č. j. KSBR 31 INS 14311/2024, 3 VSOL 306/2025-B-106 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2025 č. j. KSBR 31 INS 14311/2024-B-66, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pozemní stavitelství Zlín a.s., sídlem Kúty 3967, Zlín a Krajského státního zastupitelství v Brně, sídlem Mozartova 18/3, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V insolvenční věci dlužnice obchodní společnosti Lorencova s.r.o. (dále jen "dlužnice") Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného usnesení nařídil na základě návrhu vedlejší účastnice (věřitelky) předběžné opatření podle § 100 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, kterým stěžovatelům uložil, aby do 3 dnů společně a nerozdílně složili do úschovy soudu částku ve výši 17 000 000 Kč na náhradu škody způsobené vedlejší účastnici tím, že jako členové statutárního orgánu dlužnice nepodali insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděli nebo při náležité pečlivosti měli dozvědět o jejím úpadku (§ 98 odst. 1 a 2 a § 99 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Výrokem II uložil vedlejší účastnici, aby podala proti stěžovatelům do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým se insolvenční řízení končí, žalobu na náhradu škody.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu ve výroku I potvrdil. Ve shodě s krajským soudem a obsahem insolvenčního spisu dovodil, že dlužnice se v době, kdy s vedlejší účastnicí uzavírala smlouvu o dílo (dne 23. 9. 2022), kterou splnila pouze částečně, nacházela ve stavu úpadku. Stěžovatelům, jako jednatelům dlužnice a osobám odpovědným za vedení jejího účetnictví, musela být známa finanční situace dlužnice, neboť v době uzavření smlouvy o dílo existovalo vícero věřitelů s pohledávkami po splatnosti. Byl-li by stěžovateli podán insolvenční návrh včas, nebyla by smlouva o dílo uzavřena a škoda by nevznikla. Porušením povinnosti podat insolvenční návrh včas vznikla škoda, jejíž výše odpovídá neuhrazené části pohledávky vedlejší účastnice, která zde bude po konci insolvenčního řízení. Výše částky, která má být složena do soudní úschovy, má podle § 100 odst. 2 insolvenčního zákona krýt podstatnou část předpokládané škody. Vrchní soud vlastní úvahou dovodil, že vedlejší účastnici vznikla škoda ve výši přesahující 30 000 000 Kč, takže bylo-li stěžovatelům uloženo složit do soudní úschovy částku 17 000 000 Kč, jde o částku, která zjevně nepřekračuje limit stanovený v § 100 odst. 2 insolvenčního zákona.
4. Stěžovatelé nejprve rekapitulují dosavadní průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí. Namítají, že vrchní soud rozhodl překvapivě, neboť použil tvrzení a důkazy, které nikdo neuplatňoval a nezdůvodnil, proč jiná tvrzení a důkazy nepoužil. Domnívají se, že návrh na předběžné opatření měl být projednáván v kontradiktorním sporném řízení ve smyslu § 7 insolvenčního zákona. Nebylo tedy možné provádět důkazy, které nikdo nenavrhl. Rozhodnutí vrchního soudu vytýkají dále jeho nepřezkoumatelnost a arbitrárnost. Při stanovení výše předpokládané škody odhlédl od stavu majetku dlužnice a ignoroval důvody, pro které byly některé pohledávky popřeny insolvenčním správcem, aniž by zdůvodnil, proč tomu tak bylo. Další námitka se týká toho, že soudy rozhodly bez ústního jednání, byť stěžovatelé připouštějí, že s ohledem na § 94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona bylo možno rozhodnout i bez něj. Rozhodnutí bez nařízení jednání představuje tzv. kabinetní justici a narušuje důvěru ve fungování justice. Obecné soudy ignorovaly eventuální spoluzavinění vedlejší účastnice na vzniku škody. Rovněž nevzaly v úvahu možné důsledky podané odpůrčí žaloby. Dále uvádí, že částka, kterou mají složit do soudní úschovy, je nepřiměřená a pro ně fakticky likvidační, neboť uložená povinnost násobně přesahuje jejich majetek i výdělečné schopnosti. Stěžovatelé dále navrhli, aby do doby, než bude rozhodnuto o jejich ústavní stížnosti, Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení vrchního soudu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud předesílá, že k přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření, kam spadá i rozhodnutí podle § 100 insolvenčního zákona, přistupuje zdrženlivě. Předběžná opatření jsou totiž pouze dočasná, neupravují práva a povinnosti účastníků s konečnou platností ani nepředurčují výsledek řízení ve věci samé. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019
sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 13 a 14 odůvodnění nebo ze dne 25. 6. 2019
sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
8. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda aplikace § 100 insolvenčního zákona obecnými soudy, jmenovitě posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření k náhradě škody vůči stěžovatelům, jako jednatelům dlužnice, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence.
9. Podmínkou vydání předběžného opatření je osvědčení skutečnosti, že věřiteli vznikla opožděným podáním dlužníka, resp. nepodáním návrhu (bylo-li řízení zahájeno na návrh věřitele), škoda, tzn. že míra uspokojení věřitele byla nižší, než by byla v případě včasného podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení ze strany dlužníka. Výše částky, kterou povinná osoba bude podle předběžného opatření skládat do soudní úschovy, bude určována insolvenčním soudem jako odhad mezi výší zjištěné, příp. přihlášené pohledávky věřitele, který navrhl vydání předběžného opatření, a částkou, kterou bude pohledávka uspokojena. Insolvenční soud musí částku uvedenou v rozhodnutí o předběžném opatření stanovit tak, aby se maximálně přiblížil škodě, která takto věřiteli vznikla.
10. Ústavní soud nepochybuje, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu znaly a že z nich vycházely. V posuzované věci dospěly k závěru, aniž by vybočily z rámce vyložených názorů, že v průběhu insolvenčního řízení se stalo zřejmým (s pravděpodobností hraničící s jistotou), že vedlejší účastnici vznikla škoda (k výši předpokládané škody viz body 14 až 20 usnesení vrchního soudu), která byla důsledkem porušení povinnosti stěžovatelů podat včas insolvenční návrh, a že porušení této povinnosti bylo i adekvátně osvědčeno. Mimo jiné bylo konkrétně osvědčeno (seznamem závazků doloženým dlužnicí k insolvenčnímu návrhu), že v době uzavření smlouvy o dílo mezi vedlejší účastnicí a dlužnicí se dlužnice již nacházela ve stavu úpadku (k tomu viz body 12 a 13 usnesení vrchního soudu). Závěry obecných soudů jsou logické a skutkově přiměřeně podložené, a jiné hodnocení (samozřejmě s výjimkou zjevného excesu) Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť vychází z podústavního práva a náleží obecným soudům.
11. Stěžovatelé dále namítali, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a byly provedeny důkazy, které nikdo nenavrhoval. K tomu Ústavní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že podle § 94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona soud nenařizuje jednání, uplatní se přiměřeně názory vyslovené ve vztahu k předběžným opatřením v režimu občanského soudního řádu. Co do "prokázání" platí, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit", aniž by však šlo o výraz procesního dokazování. Ve shodě s tím judikoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 2. 2006
sp. zn. IV. ÚS 637/05
, když konstatoval, že obecný soud "... proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné". Obecné soudy zjistily rozhodné skutečnosti z obsahu spisu (mj. i z podkladů předložených samotnou dlužnicí), což je pro nařízení předběžného opatření dostačující. Ve světle uvedených úvah Ústavní soud nepovažuje za relevantní námitku stěžovatelů, že mělo proběhnout klasické sporné řízení a naopak neměly být prováděny důkazy, které nikdo nenavrhl.
12. K námitce, že částka, kterou mají stěžovatelé složit do soudní úschovy, je nepřiměřená a v podstatě likvidační, lze toliko uvést, že stěžovatelé, jako jednatelé dlužnice, měli mít povědomí o špatné finanční situaci dlužnice a z toho pramenící povinnosti podat na majetek dlužnice insolvenční návrh. Stejně tak si mohli být vědomi možného negativního dopadu nepříznivého hospodářského stavu dlužnice do majetkové sféry jejích smluvních partnerů, včetně vedlejší účastnice. I když bylo již v roce 2022 zřejmé, že se dlužnice nachází ve stavu úpadku, insolvenční návrh byl podán až v srpnu 2024 novým jednatelem dlužnice, a to ihned poté, co byli stěžovatelé odvoláni z funkce jednatelů.
13. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Vzhledem k tomu, že bylo bezodkladně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatelů o odložení vykonatelnosti usnesení vrchního soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu