Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Filipem Králíkem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 4 Tdo 507/2022-394, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2022 č. j. 4 To 280/2021-353 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. října 2021 č. j. 10 T 88/2020-305, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 25. 8. 2022 č. j. 10 T 88/2020-398, kterým mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady řízení za bezvýsledně podané dovolání ve výši 10 000 Kč.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku uložil povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli stanovil povinnost nahradit poškozenému M. D. (dále jen "poškozený") škodu ve výši 4 000 Kč, kterého podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle městského soudu se stěžovatel dopustil přečinu výtržnictví - ve stručnosti uvedeno - tím, že dne 10. 11. 2018 kolem 03:38 hodin v B., v prostoru před zdejší nonstop pekárnou, částečně pod vlivem požitého alkoholu vstupoval do vozovky, a bezdůvodně zastavil projíždějící vozidlo, na jehož přední kapotu položil ruku, načež přešel k zaparkovanému vozidlu taxi a kopl zákazníka (sedícího v zadní části na pravé straně a majícího otevřené dveře, přičemž kop byl veden do oblasti horní části těla), kterému se podařilo kop vykrýt pažemi a neutrpěl proto žádná zranění, poté, co tento pasažér taxi zavřel zadní pravé dveře vozidla, stěžovatel kopl i do těchto dveří, na nichž způsobil promáčklinu přes celou šířku dveří a poškozenému (majiteli vozu) vznikla škoda ve výši 4 000 Kč.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek městského soudu v celém rozsahu. S poukazem na § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) trestního řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek uvedený ve skutkové větě rozsudku městského soudu, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku s odůvodněním, že označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že z provedených důkazů plyne, že skutek nespáchal on, a proto mělo být rozhodnuto o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, tj. že se skutek stal, avšak nelze prokázat, že jej spáchal právě obžalovaný.
6. Krajský soud podle stěžovatele vadně použil jako důvod zproštění § 226 písm. b) trestního řádu, tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, přičemž rozsudek založil na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu se skutečnostmi zjištěnými v trestním řízení a navrhovanými či provedenými důkazy, tudíž je toto rozhodnutí ve svých důsledcích pro stěžovatele nepříznivé.
7. Stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení nebyl zajištěn ani proveden jakýkoli přímý důkaz usvědčující ho ze spáchání inkriminovaného jednání, když se výpovědi poškozeného a svědků (zákazníků taxi) společně s ostatními listinnými materiály a kamerovým záznamem týkají pouze skutkového děje, ale nijak nevypovídají o jeho osobě a ani nepotvrzují, že by to byl právě on, kdo se na místě činu v rozhodnou dobu vyskytoval a dopustil se předmětného skutku. Důkaz kamerovým záznamem je důkaz nepřímý, který podle stěžovatele nemůže svědčit o závěru, že je pachatelem skutku. Konstatoval-li městský soud v odůvodnění svého rozsudku, že z kamerových záznamů bezpečně poznal stěžovatele, je toto tvrzení naprosto liché a nepodložené, neboť po celou dobu hlavního líčení měl obličej zakryt respirátorem. Ztotožnění je podle stěžovatele natolik obtížné, že bylo nutné ho přenechat znaleckému zkoumání, přesto městský soud důkazy svévolně hodnotil sám a činil z nich neodpovídající závěry. Dodává, že má-li být totožnost osoby potvrzena či vyvrácena, jde o otázku odbornou, která by měla být vyřešena přibráním znalce. Opačný postup soudů podle něj založil vadu tzv. opomenutého důkazu.
8. Obecné soudy se nezabývaly námitkou porušení principu presumpce neviny a dalších ústavních zásad v souvislosti s podjatostí orgánů činných v trestním řízení, především státního zástupce (který stěžovateli adresoval "nepřátelský výrok" a společně se soudcem městského soudu po skončení hlavního líčení ve věci, kde byl z téhož skutku obžalován M. Š., zatímco stěžovatel byl svědek, shlédli kamerový záznam) a vyšetřovatelky (policejního orgánu). Pochybnosti vyvolává i výrok soudce městského soudu, který již po spuštění přehrávání kamerového záznamu učinil konstatování porušující presumpci neviny.
9. Jde-li o rozsudek městského soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
10. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel se domáhá zproštění obžaloby z důvodu podle § 226 písm. c) trestního řádu. Není vyloučeno, aby ústavní stížnost směřovala proti zprošťujícímu rozhodnutí, domáhá-li se stěžovatel zproštění z důvodu, který je pro něj příznivější (srov. nález ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 2919/21 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; deficit takového adekvátního posouzení plyne z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. Stěžovatel brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Tyto záležitosti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
17. První skupinu případů, ve kterých Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tato situace v jeho věci nastala.
18. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
19. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení patří stěžovatelova argumentace, že soudy své závěry učinily bez jeho spolehlivého ztotožnění coby osoby zachycené na kamerovém záznamu. Ústavní soud nicméně nepovažuje za věcně neudržitelné závěry obecných soudů, které stěžovatele identifikovaly nejen podle bílé obuvi, ale též podle výrazné pleši a klátivé chůze, přičemž dovodily, že ho není možné zaměnit s dalšími dvěma do úvahy přicházejícími osobami. Jde-li o návrh na provedení znaleckého posudku, který by totožnost osoby na kamerovém záznamu zkoumal, učinil jej pouze státní zástupce, zatímco stěžovatel se po poradě s obhájcem k návrhu nepřipojil. Soudy neshledaly tento návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, důvodným.
21. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
22. Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů ani v argumentaci o podjatosti státního zástupce a vyšetřovatelky, neboť k jejich procesním úkonům se petit ústavní stížnosti nevztahuje. Konstatování soudce městského soudu odkazovalo na barvu obuvi stěžovatele a nevyplýval z něj závěr o vině.
23. Také stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup krajského soudu podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry krajského soudu nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
24. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů (krajského soudu a Nejvyššího soudu) neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení.
25. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku městského soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
26. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel navrhnout odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Protože stěžovatel nenapadl ústavní stížností usnesení městského soudu ze dne 25. 8. 2022 č. j. 10 T 88/2020-398, odmítl Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh na odložení jeho vykonatelnosti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu