Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Romany Dörnerové, zastoupené Mgr. Janem Baerem, advokátem, sídlem Litoměřická 834/19d, Praha 9 - Prosek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2025 č. j. 33 Cdo 838/2025-258, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 25 Co 251/2024-233 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. června 2024 č. j. 1 C 190/2023-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Aleny Válové, zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka a vedlejší účastnice jsou sestry, dcery zesnulé matky. Stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Semilech domáhala určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 3/8 na označených pozemcích, a to včetně chalupy, která je součástí jednoho z těchto pozemků. Naléhavý právní zájem na takové určení spatřovala v rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí, kde je jako výlučná vlastnice zapsána vedlejší účastnice, se skutečným právním stavem. Stěžovatelka tvrdila, že spoluvlastnický podíl v roce 2015 darovala matce (svůj spoluvlastnický podíl tehdy darovala matce i vedlejší účastnice).
Matka v lednu 2023 v rozporu s jejich vzájemnou dohodou převedla dotčené pozemky do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatelka proto svůj dar pro nevděk v září 2023 odvolala (matka zemřela v listopadu 2023). Vedlejší účastnice nemohla nabýt darováním pozemky, protože se vědomě podílela na amorálním jednání matky, odvoláním daru se spoluvlastnický podíl kvůli absenci dobré víry proto opět stal vlastnictvím stěžovatelky.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Určovací žaloba je v tomto případě vhodným a efektivním prostředkem ochrany právních zájmů stěžovatelky, protože žalovat na splnění povinnost nejde (není možné vyklizení ideálního podílu na nemovitosti). Stěžovatelka má proto na požadovaném určení právní zájem. Důvodná je ovšem obrana vedlejší účastnice spočívající v námitce nedostatku její pasivní věcné legitimace. Pokud bylo odvolání daru důvodné, došlo k němu až po darování pozemků vedlejší účastnici.
Pokud by odstoupení od darovací smlouvy vyvolalo právní účinky, vzniklo by stěžovatelce pouze právo na zaplacení obvyklé ceny daru, a to vůči matce, nikoli vedlejší účastnici, protože jeho smyslem je sankcionování obdarovaného za jeho nevděčné chování. S ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace se okresní soud nezabýval posouzením vzájemné dohody mezi stěžovatelkou a matkou a jako obiter dictum uvedl, že i kdyby taková dohoda (slib) existovala, tak podle zákona nezavazuje.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Okresní soud se nedopustil žádného procesního pochybení a nepochybil ani tím, že se zvlášť zabýval existencí naléhavého právního zájmu a zvlášť věcnou legitimací. Závěr o existenci naléhavého právního zájmu nebránil závěru o nedostatku věcné pasivní legitimace. Nový vlastník nemá povinnost vrátit dar či poskytnout peněžní ekvivalent. I pokud by vedlejší účastnice nabyla pozemky bez dobré víry, neměnilo by to nic na tom, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovolání je nepřípustné, protože na stěžovatelkou vymezených otázkách rozsudek krajského soudu nespočívá. Ustanovení § 2072 odst. 1 občanského zákoníku totiž upravuje pouze vztah mezi dárcem a obdarovaným, nikoli mezi dárcem či obdarovaným a třetí osobou. Vedlejší účastnice nebyla pasivně věcně legitimována a bylo proto nadbytečné zjišťovat další stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Krajský soud nepochybil ani zjišťováním existence naléhavého právního zájmu, protože jde o jeden z několika předpokladů eventuálního úspěchu určovací žaloby.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že závěry civilních soudů jsou založeny na neústavním výkladu § 2072 občanského zákoníku, protože nezohledňují specifika této věci. Vedlejší účastnice nenabyla nemovitosti v dobré víře a akceptovala dar s vědomím porušení slibu a sjednané dohody. Jednala nepoctivě, v rozporu s dobrými mravy a k újmě stěžovatelky. Jde o zneužití práva, které porušuje zásadu, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání. Závěry civilních soudů jsou aplikovatelné pouze na situace, kdy osoba nabyla dar v dobré víře. Civilní soudy staví nepoctivé osoby mimo okruh žalovatelných subjektů a jejich jednání aprobují. Je třeba upřednostnit ústavně chráněné právo vlastnit majetek před náhradním řešením toliko v podobě finančního ekvivalentu. Nesprávným posouzením pasivní věcné legitimace a odmítnutím dovolání též došlo k porušení práva na spravedlivý proces (na otázkách vymezených v dovolání rozhodnutí krajského soudu stálo).
6. Vedlejší účastnice zaslala Ústavnímu soudu i bez výzvy vyjádření k ústavní stížnosti. Uvádí, že argumenty stěžovatelky se míjí se skutkovým průběhem věci, neboť byla v dobré víře. Pokud nějaký slib existoval, tak převod nebyl nemorální, neboť slib není právně závazný. Naopak to byla stěžovatelka, která se nevhodně chovala k matce, v této věci nadto nebylo třeba posuzovat dobrou víru. K porušení práv nedošlo, civilní soudy posoudily věc v souladu se zákonem i judikaturou.
7. Na vyjádření vedlejší účastnice zareagovala stěžovatelka replikou, kterou Ústavní soud zaslal vedlejší účastnici na vědomí. Argumenty vedlejší účastnice se podle stěžovatelky nevztahují k podstatě věci, kterou je posouzení otázky, zda to, že civilní soudy neposuzovaly dobrou víru vedlejší účastnice, porušilo stěžovatelčina základní práva a svobody.
8. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
). O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Stěžovatelka má sice pravdu v tom, že při odstoupení od smlouvy zůstávají v obecné rovině nedotčena jen ta práva třetích osob, která tyto osoby nabyly v dobré víře; stěžovatelkou citovaná judikatura ostatně našla po rekodifikaci soukromého práva odraz v obecné úpravě závazkového práva v § 2005 odst. 1 občanského zákoníku. V této věci nicméně civilní soudy srozumitelně a v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že otázku dobré víry nemohly vůbec posuzovat, protože § 2072 odst. 1 občanského zákoníku je speciální právní úpravou, která užití obecné úpravy vylučuje.
Jejím smyslem je totiž sankcionovat nevděčné chování obdarovaného. K doručení výzvy k vrácení daru došlo až po převodu nemovitostí na vedlejší účastnici, vedlejší účastnice proto nemá povinnost vrátit dar a stěžovatelce namísto toho potenciálně vzniklo "toliko" právo vůči matce na vyplacení finanční kompenzace. Vedlejší účastnice proto nebyla pasivně legitimována (nebyla nositelkou povinnosti vrátit dar) a civilní soudy tak žalobu zamítly (s. 3 až 4 usnesení Nejvyššího soudu, body 12 až 15 rozsudku krajského soudu a body 35 a 36 rozsudku okresního soudu).
Na těchto závěrech není nic neústavního, neboť nejsou svévolné a jsou také náležitě odůvodněné a z ústavněprávního hlediska též akceptovatelné.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu