Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Cdo 1400/2025-286, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2024 č. j. 17 Co 36/2024-254 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. února 2024 č. j. 7 C 166/2020-244, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky ve výši 200 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Řízení ve věci samé skončilo pravomocně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023 č. j. 30 Cdo 2522/2023-220, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 2. 2023 č. j. 17 Co 172/2022-159, kterým byla žaloba zamítnuta.
3. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") následně napadeným usnesením podání stěžovatele ze dne 14. 11. 2023, které považoval podle obsahu za žalobu na obnovu řízení, odmítl podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako neprojednatelné. Stěžovatel i přes poučení neuvedl označení rozhodnutí, proti kterým žaloba směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadají, důvod žaloby, rovněž absentovalo vylíčení skutečností svědčících o tom, že je žaloba podána včas, a označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se domáhá.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud se shodl s okresním soudem, že podání stěžovatele bylo zcela nesrozumitelné a nejasné, neobsahovalo základní náležitosti podle § 42 odst. 4 o. s. ř. a ani důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti).
5. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu z důvodu nedostatku funkční příslušnosti zastavil (výrok I), ve zbylém rozsahu dovolání zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
6. Stěžovatel uvádí, že jeho podání ze dne 14. 11. 2023 mělo být posouzeno jako žaloba pro zmatečnost, neboť přesně vymezil důvod zmatečnosti [ve věci rozhodovali vyloučení soudci ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], žaloba byla podána včas a byla přesně označena rozhodnutí, jichž se dovolává. Obecné soudy se však touto argumentací nezabývaly a odmítly provést navržené důkazy. Poukazuje na to, že právo na náhradu škody (nemajetkové újmy) mu bylo přiznáno již usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, které bylo vydáno v téže věci. Dále namítá, že byl krajským soudem nesprávně poučen o možnosti podat dovolání.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel namítá, že jeho podání mělo být posouzeno jako žaloba pro zmatečnost a nikoliv jako žaloba na obnovu řízení a nemělo být odmítnuto pro existenci vad. K tomu Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že procesní předpisy provádějící ustanovení Listiny musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu [viz nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20
(N 129/100 SbNU 410), bod 27]. Přepjatý formalismus nebo "procesní cynismus" v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Běleš a ostatní proti České republice ze dne 12. 11. 2002 č. 47273/99, § 50 a 51).
10. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal postup obecných soudů přepjatě formalistický, či jinak neústavní. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud stěžovatele seznámil s vadami podání, poučil jej, jakým způsobem má chybějící náležitosti doplnit a stanovil mu dostatečnou lhůtu k jejich odstranění. Vzhledem k tomu, že vytýkané vady stěžovatel ve lhůtě neodstranil, žalobu odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud se nemohl zabývat tím, zda byly splněny podmínky pro podání ať již žaloby pro zmatečnost nebo žaloby na obnovu řízení, natož pak provádět v tomto směru jakékoliv dokazování.
11. Obecné soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně a jasně stěžovateli vysvětlily, proč nebyla jeho žaloba projednatelná (viz zejména body 8 až 11 usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, proč dovolání odmítl, a to zčásti jako nepřípustné a zčásti pro vady. Odkazy stěžovatele na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu neshledal Nejvyšší soud přiléhavými, resp. na otázkách předložených stěžovatelem rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. Dovolání bylo vadné v otázkách nerespektování základních práv a nesprávného poučení krajského soudu, neboť stěžovatel zde nevymezil předpoklady přípustnosti.
Vada spočívající v nesprávném poučení o možnosti podat dovolání pak byla bezpředmětná i proto, že stěžovatel prodloužené lhůty podle § 240 odst. 3 o. s. ř. při nesprávném poučení využil a jeho dovolání nebylo odmítnuto pro opožděnost. Poukazoval-li stěžovatel na to, že právo na náhradu nemajetkové újmy mu bylo přiznáno již kasačním usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, pak přehlíží, že řízení ve věci samé skončilo pravomocným zamítnutím jeho žaloby. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé odůvodnit jeho zásah.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu