30 Cdo 2437/2021-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. S., nar.
XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v
Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové
újmy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 166/2020, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2021, č. j. 17 Co
243/2020-27, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2021, č. j. 17 Co
243/2020-27, ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě
ze dne 2. 12. 2020, č. j. 7 C 166/2020-15, ve vztahu k požadavku žalobce na
zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení
(výrok I), a ve výroku o nákladech odvolacího řízení (výrok II), a usnesení
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 12. 2020, č. j. 7 C 166/2020-15, ve výroku
o odmítnutí žaloby na zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok
I) a ve výroku o nákladech řízení (výrok II) se zrušují a v tomto rozsahu se
věc vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
2. Své rozhodnutí založil na aplikaci § 43 odst. 2 občanského soudního
řádu, když dospěl k závěru, že žalobce ani po výzvě k odstranění vad podané
žaloby a po poučení, v jakém směru je tuto žalobu třeba doplnit, vady žaloby ve
stanovené patnáctidenní lhůtě neodstranil. Přetrvávající vady žaloby, z níž
neplyne jasné a srozumitelné vylíčení skutkových okolností, ze kterých žalobce
svůj nárok na odškodnění vzniklé újmy dovozuje (neboť z ní nelze zjistit, v čem
žalobce spatřuje tvrzený nesprávný úřední postup, kterého se Okresní soud ve
Znojmě a Krajský soud v Brně měly v jím označených řízeních dopustit), přitom
brání jejímu věcnému projednání.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobu
nelze pro její neurčitost způsobenou absencí zákonem předepsaných náležitostí
projednat. Ani po jejím doplnění k výzvě soudu prvního stupně totiž z jejího
obsahu nelze zjistit, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, ve kterém
namítl nesprávné právní posouzení věci vycházející z chybné aplikace § 43 a §
79 občanského soudního řádu. Přípustnost podaného dovolání pak spatřuje v tom,
že se odvolací soud při řešení uvedené otázky procesního práva, na níž napadené
rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu
představované usneseními ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne
20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo
3846/2016. Kromě řádného označení účastníků řízení, označení soudu, jemuž byla
žaloba určena, a uvedení data a vlastního podpisu totiž žalobce v žalobě též
zřetelně uvedl, že se domáhá náhrady škody, jež mu měla být způsobena
nesprávným úředním postupem Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně,
a to v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99, respektive pod sp. zn. 17 Co
360/2000. Soud prvního stupně nadto procesně pochybil, pokud žalobce vyzval k
doplnění jeho žaloby bez toho, aby si vyžádal procesní stanovisko žalované a
tím si vyjasnil skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné. Žalobce proto
navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby za
současného zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně věc
vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č.296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky
povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se
proto dále zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Z obsahu podání doručeného Okresnímu soudu ve Znojmě dne 30. 9. 2020
(viz č. l. 10 a 11 spisu), kterým žalobce v reakci na obdrženou výzvu zmíněného
soudu k doplnění chybějících náležitostí žaloby tuto žalobu doplnil, vyplývá,
že požadovaná částka 240 000 000 Kč s příslušenstvím zahrnuje celkem pět
samostatných nároků. Částka 200 000 000 Kč s příslušenstvím připadá na náhradu
nemajetkové újmy (nikoliv tedy na náhradu majetkové škody, jak žalobce uváděl v
původním znění žaloby), jež měla být žalobci způsobena nesprávným úředním
postupem Okresního soudu ve Znojmě, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C
220/99. Další čtyři částky ve shodné výši po 10 000 000 Kč s příslušenstvím pak
připadají na odškodnění obdobné újmy vycházející z nesprávného úředního
postupu, k němuž mělo dojít u téhož soudu v řízeních vedených pod sp. zn. 5 C
212/2019, sp. zn. 12 C 17/2017, sp. zn. 4 C 70/2016 a sp. zn. 12 C 69/2014. Při
posuzování otázky vymezení skutkového základu každého ze čtyř posledně
zmíněných nároků jakožto nezbytné náležitosti žaloby sloužící k jednoznačné
identifikaci toho, co je předmětem řízení, se přitom odvolací soud od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Vymezil-li žalobce skutkový základ
těchto čtyř nároků pouze údajem, že se Okresní soud ve Znojmě v dotčených
věcech „nezabýval dle o. s. ř. § 80“, je totiž závěr o odmítnutí žaloby pro
její nesrozumitelnost a neurčitost v této části plně v souladu se závěry
plynoucími např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon
245/96, a ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, neboť uvedený údaj sám
o sobě neskýtá jednoznačnou odpověď na otázku, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Ve vztahu k těmto žalobním požadavkům dosahujícím v souhrnu
částky 40 000 000 Kč tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit
nelze.
12. Ve zbývajícím rozsahu představovaném částkou 200 000 000 Kč s
příslušenstvím však dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné je, neboť odvolací
soud se při řešení otázky způsobilosti podané žaloby k věcnému projednání z
hlediska jejích obsahových náležitostí u tohoto nároku od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
13. V části, v níž je dovolání přípustné, je rovněž důvodné.
14. Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje § 79 odst. 1
o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí
obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo
identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické
osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky
státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců,
vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel
dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v
nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i
označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu.
Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným
(§ 90), se nazývá žalobou.
15. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2).
16. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu
ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce
musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj),
na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje
jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též již zmíněné usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost
záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení,
významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila
pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a
pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo
je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický
rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud
dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v
žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do
úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v
občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k
řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby
nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
17. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud
vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o
rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé,
o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení
o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve
smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký
skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2142/2004).
18. V projednávané věci je z podané žaloby po jejím doplnění zřejmé, že
se žalobce zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím domáhá vůči
žalované jako náhrady (jediné a nedělitelné) nemajetkové újmy. Tvrdí přitom, že
tuto újmu utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu, jehož se měl dopustit
Okresní soud ve Znojmě v řízení, které bylo u něj vedeno pod sp. zn. 5 C
220/99, a to tím, že tento soud v uvedené věci dne 17. 5. 2000 rozhodl v
rozporu s obchodním zákoníkem, když nevyhověl žalobcově požadavku na zaplacení
částky 630 358 Kč, s níž měl žalobce v plánu podnikat (Krajský soud v Brně pak
v téže věci rozhodl jako soud odvolací dne 30. 11. 2001 pod sp. zn. 17 Co
360/2000). Přes zjevnou stručnost žaloby i její ztíženou srozumitelnost tak
jsou z jejího obsahu v základních rysech zjistitelná taková tvrzení, kterými
žalobce po skutkové stránce vymezil předmět řízení dostačujícím způsobem (tj.
tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem). Představuje-li pak uvedená částka
jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy, který se dále nedělí na samostatné
dílčí nároky (jak by tomu mohlo být u náhrady majetkové škody), není vadou
žaloby, že žalobce navzdory požadavku soudu prvního stupně nevysvětlil, jak k
vyčíslení výše nároku dospěl (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014).
19. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní kvalifikace nároku
učiněná žalobcem vyjádřením jeho přesvědčení, že by se mělo jednat o nárok na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudu, není
náležitostí žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe
i právní teorie je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy
úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní,
není soud jeho právním názorem vázán (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo
2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004; obdobně Drápal, L.
a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
830).
20. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno zčásti přípustným, se
Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí
zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Zatímco žalobcem zmiňované nedoručení žaloby
žalované k vyjádření ve fázi řízení, v níž jsou odstraňovány její obsahové
nedostatky, vadu řízení nezpůsobuje, zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 1
písm. e) o. s. ř. zakládá skutečnost, že soudci odvolacího soudu JUDr. Jaroslav
Burian a JUDr. Hana Příhodová, kteří byli členy senátu, jenž napadené
rozhodnutí vydal, současně rozhodovali i ve věci, z níž žalobce vznesený nárok
na náhradu nemajetkové újmy nyní dovozuje (viz rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 22. 10. 2001, č. j. 17 Co 360/2000-95). Pro poměr jmenovaných soudců k
věci, o níž v tomto řízení jde, se tak jednalo o soudce z projednávání a
rozhodnutí této věci vyloučené ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem
je co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby pro její vady ve vztahu
k nároku na zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím nesprávné a nadto
řízení, které k vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vedlo, je
zatíženo zmatečnostní vadou. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v této části, jakož i v závislém výroku o
nákladech odvolacího řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomu odpovídajícím rozsahu i toto
usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
22. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto usnesení vysloven.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu