33 Cdo 3846/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Tumou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Římská 31a, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Marií Vítkovou,
advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, o 330.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 22 C 285/2013, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 31. března 2016, č. j. 30 Co 458/2015-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. března
2016, č. j. 30 Co 458/2015-116, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne
1. prosince 2015, č. j. 22 C 285/2013-109, se ruší a věc se vrací Okresnímu
soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 1. prosince 2015, č. j. 22 C
285/2013-109, odmítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení
330.000,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. března
2016, č. j. 30 Co 458/2015-116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012
Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť je
přesvědčen, že závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nekoresponduje s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně např. s jeho
rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, sp. zn. 29 Odo 215/2003, sp. zn. 32 Odo
6/2005, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007 nebo sp. zn. 32 Cdo
2382/2007. Prosazuje názor, že v daném případě nenastaly účinky podle § 43
odst. 2 o. s. ř., neboť na výzvu soudu své podání v intencích poučení doplnil;
výzvu nepovažuje za dostatečně instruktivní. Jestliže soudy ani po doplnění
neshledaly jeho skutková tvrzení dostatečnými, mohl je rozvést při jednání. Nešlo tudíž o vadu žaloby, která by soudu bránila pokračovat v řízení. Žalobce
je přesvědčen, že v žalobě, resp. v podání, kterým ji doplnil, vylíčil
skutečnosti, kterými po skutkové stránce dostatečně vymezil předmět řízení. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) za splnění
podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce
zpochybnil závěr odvolacího soudu, že řádně nevymezil předmět řízení, a v
řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat. Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení
a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby,
označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel (žalobce) dovolává, a musí být z ní
patrno, čeho se domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh
dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické
osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci
účastníků řízení. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2
o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti,
kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost
tvrzení může být splněna i dodatečně.
Vylíčení rozhodujících skutečností pak
může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby
důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže
(shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3
Cdon 370/96, nebo v rozsudku ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35). V žalobě jde o zásadní určení skutku tak, aby byla projednatelná, tj. že
skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost
účastníka uložená mu § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se pak týká všech
významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby
brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení
rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik
neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký
skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a
žalobním petitem logický rozpor. Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny
stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo
doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění
provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno
nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2). V projednávané věci se žalobce v žalobě ze dne 22. 4. 2013 původně domáhal
zaplacení 909.508,- Kč ve vazbě na tvrzení, že žalovaný má vůči němu dluh v
této částce, který výslovně uznal v listině ze dne 20. 1. 2010 („Uznávací
prohlášení dluhu“) a zavázal se jej do 20. 4. 2009 zaplatit. Soud prvního
stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 22 C 285/2013-44, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci 330.000,- Kč a do částky 579.508,- Kč žalobu zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 27. 3. 2015, č. j. 30 Co 422/2014-93, řízení o
odvolání žalobce proti zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně v důsledku
zpětvzetí odvolání zastavil, ve zbývající části jej zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zatížil řízení
vadou, neboť nepostupoval v souladu s § 43 o. s. ř., přestože žalobce v žalobě
nevylíčil všechny pro věc rozhodné skutečnosti a omezil se pouze na
konstatování obsahu uznávacího prohlášení z 20. 1. 2010. Konstatoval, že za
splnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nelze považovat ani tvrzení, že
půjčka sestávala z opakujících se plateb poskytnutých vždy na vyžádání
dlužníka; žalobce tak svůj žalobní nárok opřel pouze o uznání dluhu žalovaným,
aniž by tento dluh jakkoli konkretizoval a specifikoval. Uložil proto soudu
prvního stupně, aby žalobce vyzval podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění
podání vylíčením rozhodujících skutečností.
Usnesením ze dne 25. 5. 2015 vyzval
soud prvního stupně žalobce k doplnění skutkových tvrzení. V reakci na tuto
výzvu žalobce uvedl, že k žalovanému měl důvěru a do roku 2009 vše fungovalo
tak, že mu na jeho žádosti poskytoval půjčky a on mu je vracel, aniž byly
sepisovány písemné smlouvy. V roce 2009 se domluvili, že mu půjčí peníze na
rozvoj podnikání, a to tak, že žalovaný ho vždy požádá (osobně, telefonicky
nebo prostřednictvím textové zprávy) o konkrétní platbu; jednotlivé platby
půjčky mu žalobce předával osobně nebo prostřednictvím někoho z rodiny či
spolupracovníků a vyplacené částky si zaznamenával, aby měl přehled o aktuální
výši půjčky. Žalovaný mu měl půjčku vrátit, jakmile obdrží peníze od obchodního
partnera. Dluh, který žalovaný dne 20. 1. 2009 uznal, tvořila půjčka
sestávající z plateb předaných žalovanému vždy na jeho požádání. Žalobce k
žalobě připojil listinu označenou jako „Uznávací prohlášení dluhu“, v níž
žalovaný uznal vůči žalobci svůj dluh ve výši 909.508,- Kč z titulu půjčky a
zavázal se ho uhradit hotově nejpozději do 20. 4. 2010. S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce v žalobě, ani v následném
podání, jímž k výzvě soudu žalobu doplnil, neuvedl některé ze soudem
požadovaných údajů. Žaloba však nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze
kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková
tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby
soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Odvolací soud pochybil,
spojoval-li s nedoplněním některých požadovaných údajů právní účinky podle § 43
odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby ve vztahu mezi
účastníky řízení nebránila. Nelze přehlížet, že oba soudy shledaly žalobu
„neprojednatelnou“ v době, kdy o věci již bylo zčásti pravomocně rozhodnuto, a
kdy většina „chybějících“ údajů již byla seznatelná z dosud provedeného
dokazování. Již z toho, jak žalobce vymezil předmět sporu v textu žaloby a dále
pak v podání z 30. 9. 2015 bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Bylo jasné, že žalobce po žalovaném požaduje, aby mu vrátil peníze,
které mu postupně předal na základě smlouvy o půjčce, kterou účastníci ústně
uzavřeli v roce 2009; součtem těchto plateb byla půjčka vyčíslena a žalovaný ji
písemně uznal co do důvodu (ze spisu se podává, že v roce 2009 existovala mezi
účastníky pouze jedna půjčka, neboť půjčky, které žalobce žalovanému poskytl v
předchozích letech, již byly splněny) i co do výše (909.805,- Kč) a zavázal se
dluh žalobci zaplatit do 20. 4. 2010. V době odmítnutí žaloby ze spisu
vyplývalo, že žalovaný nezpochybňuje existenci ústně uzavřené smlouvy o půjčce,
podle níž mu žalobce postupně (od srpna do října 2009) plnil, brání se pouze
tvrzením, že od žalobce takto převzal jen cca 330.000,- Kč, že půjčku uhradil
postoupením své pohledávky za svým dlužníkem Novotným, popř. že právo na
vrácení půjčky je promlčeno.
Údaje kdy a kým byly jednotlivé platby půjčky
žalovanému předávány, tudíž nebyly z hlediska identifikace předmětu řízení
významné; jejich absence nečinila žalobu „neprojednatelnou“. Ke splatnosti
půjčky žalobce vypověděl, že se s žalovaným předběžně dohodli, že půjčku vrátí,
jakmile obdrží peníze od obchodního partnera, posléze se žalovaný zavázal dluh
uhradit do 20. 4. 2009 (toto tvrzení žalobce podpořil listinným důkazem -
uznávacím prohlášením z 20. 1. 2010). Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny
podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.