30 Cdo 3527/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka,
v právní věci žalobce AZYS Trading, a.s., identifikační číslo organizace 273 69
480, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 1,065.729.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 66/2013,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2014,
č.j. 58 Co 491/2013-53, t a k t o:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.
září 2013, č.j. 23 C 66/2013-19, se zastavuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2014, č.j. 58 Co
491/2013-53, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září 2013, č.j..
23 C 66/2013-19, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. ledna 2014,
č.j. 58 Co 491/2013-53, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen
„soud prvního stupně“) ze dne 10. září 2013, č.j. 23 C 66/2013-19, kterým byla
žaloba ze dne 26. 3. 2013, doplněná podáním ze dne 6. 8. 2013, odmítnuta, a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody ve výši
1,065.729.000,- Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena v důsledku
zamítnutí žaloby v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15
C 2/2008 a odvolacím řízením vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 20 Co
307/2011, přičemž žalobce poukázal na souvislost s „nezákonným“ konkurzním
řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 a
dále řízeními vedenými u téže soudu pod sp. zn. 44 Cm 80/2007 a 42 Cm 10/2009. Soud prvního stupně žalobu posoudil jako nejasnou, neurčitou především ohledně
nedostatečné specifikace konkrétního nesprávného úředního postupu či
nezákonného rozhodnutí ve vztahu k uvedeným řízením a tvrzené škodě, a za
nejasnou tak byla shledána též i příčinná souvislost mezi v žalobě označenou
příčinou a tvrzeným následkem. Soud vyzval žalobce usnesením ze dne 2. 7. 2013,
č.j. 23 C 66/2013 – 9, k odstranění v usnesení vytčených vad žaloby, k čemuž mu
poskytl přiměřenou lhůtu s poučením, že nebudou-li vytýkané vady žaloby
odstraněny, soud žalobu odmítne. Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 6. 8. 2013, které však k potřebné konkretizaci a určitosti podání nepřispělo, neboť
nad rámec žaloby žádná nová ani zpřesňující tvrzení nepřineslo. Přes obsáhlost žalobních tvrzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že z
hlediska skutkového vylíčení nesprávného úředního postupu či postupů (případně
nezákonných rozhodnutí) ve vazbě k nároku samotnému, bylo podání kusé a
neurčité. Nadále zůstalo nejasné, jaká škoda měla být tím kterým nesprávným
úředním postupem (rozhodnutím) způsobena. Žalobce odkazoval na řadu soudních
řízení, aniž dostatečně specifikoval, co bylo jejich předmětem a jaký konkrétní
vztah měly k žalovanému nároku, přičemž samotné vymezení nesprávných úředních
postupů bylo zcela neurčité a nebylo tedy ani zřejmé, v čem má spočívat
příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním
postupem, a vznikem škody, tedy proč se žalobce domníval, že nebýt jednání
soudu, ke škodě by nedošlo. Ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost
státu za škodu žalobce (přes výzvu) řádně nevymezil žádný. Soud tak uzavřel, že
předmět řízení je vymezen natolik kusým a neurčitým způsobem, že žalobu nelze
projednat, a proto ji odmítl. Odvolací soud nejprve uzavřel, že věc nerozhodoval vyloučený soudce. Odvolací soud se dále ztotožnil s postupem soudu prvního stupně spočívajícím v
tom, že soud vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení ohledně specifikace
toho, kdy a v jaké výši vznikla žalobci škoda.
Odvolací soud poukázal na to, že
je třeba jednoznačná individualizace skutku, ze kterého by šlo následně
dovodit, zda se jedná o skutek, na jehož základě lze dovodit odpovědnost státu
za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Odvolací soud uzavřel, že
žaloba nemá náležitosti vymezené dle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., a soud
prvního stupně proto postupoval zcela správně dle § 43 o. s. ř., když podání
jako neprojednatelné odmítl.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) napadl dovoláním jak usnesení odvolacího soudu,
tak i usnesení soudu prvního stupně, přičemž není pochyb, že jsou tato
rozhodnutí napadána v celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovolatel shledává v
tom, že korupční legalizace výnosů trestné činnosti nebyla dosud v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena a že řešením otázek procesního práva se odvolací i
nalézací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle
dovolatele se soud prvního stupně a odvolací soud pokusily legalizovat výnosy z
trestné činnosti z důvodu korupce a aplikací § 43 odst. 2 o. s. ř. se nalézací
i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č.
404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září
2013, č.j. 23 C 66/2013-19, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s.
ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze
(není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna
2014, č.j. 58 Co 491/2013-53, bylo dovolání podáno včas a splňuje zákonem
vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání bylo též podáno
osobou zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatel své dovolání člení do dvou hlavních částí, kdy část označená písm. A.
a nadpisem: „Nalézací a odvolací soud se pokusily legalizovat výnosy z trestné
činnosti z důvodu korupce“ neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad
právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy nemůže být shledána. V části A.
dovolatel převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl
ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k „užití
sankcí dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.“
Část B dovolání dovolatel nadepsal: „Aplikací § 43 odst. (2) OSŘ se nalézací i
odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Stejně
jako zbytek podání je část B. psána způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji
srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do
víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není
zřejmé, kde končí jeden dovolatelův argument a začíná jiný. Celé podání je
propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího
soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatel vyvozuje
závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a
tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry,
dovolatelova vlastní tvrzení a dedukce. Námitky dovolatele jsou značně
nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené
věci, tj. s otázkou, zda v žalobě došlo k potřebné individualizaci skutku.
Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelným, že dovolatel brojí
proti usnesení odvolacího soudu z důvodu, že jím bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, kterým byla dovolatelova žaloba odmítnuta pro celkovou
neurčitost. Tímto postupem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn.
21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30
Cdo302/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo
1414/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo
4457/2007. Z citací uvedených rozhodnutí je seznatelné, že dovolatel považuje
svou žalobu za dostatečně určitou z hlediska procesní stránky věci, přičemž
soudy po něm prostřednictvím výzvy podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř.
požadovaly doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného. Soudy
nevyzvaly dovolatele k odstranění konkrétní vady. Dovolatel rovněž tvrdí, že v
jiných řízeních, kde byla podána takřka totožná žaloba, nebo kde byly žaloby
„ještě nesrozumitelnější“, soudy žalobu shledaly za projednatelnou.
Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Obsahové náležitosti návrhu vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno,
příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu
nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační
složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich
zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se
navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve
věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat
identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která
je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků
řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a
žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Jak bylo uvedeno již v usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32
Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu
ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení,
tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po
skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné
spojovat následky podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy
doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní
stránku věci.
Jak se podává z usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 7. 2013, č.j. 23 C
66/2013-9, bylo po žalobci požadováno doplnění žaloby o vylíčení rozhodných
skutečností o to, v čem spatřuje žalobce nesprávný úřední postup, či jaké
rozhodnutí je nezákonné, ať konkrétně uvede vzniklou škodu a uvede, v čem
spatřuje příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem, či nezákonným
rozhodnutím a vznikem tvrzené škody. Zároveň soud prvního stupně uvedl, že má
označit důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Jedná se tedy o výzvu k
doplnění více než minimálních požadavků pro zahájení řízení. Soud prvního
stupně pak v usnesení, kterým žalobu odmítl, uvádí, že žalobce neodůvodnil, co
bylo předmětem řízení, na která žalobce poukazuje, a neosvětlil vztahy mezi
nesprávnými úředními postupy (rozhodnutími) a žalovanými nároky. Závěrem soud
prvního stupně uvádí, že žalobce nevymezil žádný ze tří atributů společně
zakládajících odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Patrným tedy je, že
soud v žalobě neshledal skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v
rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu
však žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu
směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinen není. Jak již bylo
uvedeno, sama tato skutečnost by k odmítnutí žaloby nepostačovala, nebyla-li by
možná záměna s jiným skutkem.
Odvolací soud nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně doplnil, že žalobce
musí vylíčit děj tak, aby umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci, takto
žalobce svoji žalobu nevymezil, a proto je taková žaloba neúplná a
nesrozumitelná a pro tuto překážku nelze pokračovat v řízení.
Zde ovšem odvolací soud obsah žaloby nepřiměřeně zobecnil. Ačkoliv je zřejmé,
že se žaloba po skutkové stránce věci věnuje v nepoměrně menším rozsahu než by
bylo záhodno, a že je žaloba psána obdobným způsobem jako dovolání, tedy
obsáhle, nesystematicky a nikoliv zcela srozumitelně, obsahuje žaloba
(konkrétně ve své části III.), kromě tvrzení o škodě v důsledku defraudace
podniku RASTRA AG-CZ a.s., též konkrétnější tvrzení o jednání, či opomenutí
státních orgánů, která žalobce považuje za nesprávná, a od nichž odvozuje
škodu. Byť je tedy žaloba co do své srozumitelnosti mezní, tedy velmi obtížně
srozumitelná, lze z ní izolovat vyjádření rozhodujících skutečností ve smyslu
(minimalistického) požadavku § 79 odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do
závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí. Nejvyšší soud
proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i
usnesení soudu prvního stupně podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné závěrem vyjádřit, že pro dovolací řízení je
stanoveno povinné zastoupení dovolatele. Je-li dovolání podáno prostřednictvím
advokáta (což je případem nejčastějším), mělo by být dovolání vypracováno na
patřičné úrovni, minimálně ovšem ve standardu, který je kladen na jakýkoliv
jiný projev advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Podle čl. 4 odst. 1 a 3
Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31.
října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže
advokátů České republiky (etický kodex) ve znění pozdějších předpisů, je
advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k
důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a jeho projev v souvislosti s výkonem
advokacie má být věcný, střízlivý a nikoliv vědomě nepravdivý. Co se týká
požadavku na věcnost, v projednávané věci nemůže být pochyb, že dovolání
takovému požadavku naprosto nevyhovuje. Jak bylo již výše uvedeno, dovolací
soud neshledal v celé části A. dovolání (tj. přibližně na 9 běžných stranách)
jediný právní argument či otázku; ve zbylé části B. se pak relevantního obsahu
nalézá rovněž naprosté minimum. Dovolací soud ponechává stranou skutečnost, že
v dovolání je překračována (běžná) míra desinterpretace soudních rozhodnutí, na
které je odkazováno, a dochází tak doslova k fabulaci závěrů, jež v
rozhodnutích obsaženy nejsou. Pomlčet ovšem nelze o výrazových prostředcích a
tvrzeních dovolatele, jež jsou urážlivé až hrubě urážlivé vůči straně žalované
a vůči soudům nižších stupňů. Skutečnost, že soudy aplikovaly nesprávně ust. §
43 odst. 2 o. s. ř., není důvodem pro taková tvrzení, že soudy jednaly „na
pokyn organizovaného zločinu“ či „ve prospěch legalizace výnosů z trestné
činnosti“, či např., že soudci těchto soudů „pokud nebyli korumpováni
solidaritou se soudci Krajského soudu v Hradci Králové (…), byli korumpováni
strachem z nekontrolovatelné moci státních zástupců.“ Uvádění obdobných tvrzení
a domněnek dovolací soud neshledává za souladné s požadavkem na střízlivost
projevu advokáta.
Dovolací soud v neposlední řadě důrazně upozorňuje, že dle ust. § 53 o. s. ř.
předseda senátu může též uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo učiní hrubě
urážlivé podání, a to až do výše 50.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Lubomír Ptáček,Ph.D.
předseda senátu