32 Odo 6/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce P. O., zastoupeného advokátem, proti žalované W. – s.s. a.s., o
zaplacení částky 100 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 35 C 1/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. července 2004 č. j. 53 Co 303/2004-40, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2004 č. j. 53 Co
303/2004-40 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2004 č. j.
35 C 1/2004-34 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 20. dubna 2004 č. j. 35 C 1/2004-34
odmítl podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobu
podanou žalobcem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 24. 2. 2004 pod sp. zn. 35 C
1/2004, ve znění jejího doplnění doručeného Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 29.
3. 2004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že
žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 100 000 000 Kč, žaloba ze dne
23. 2. 2004 však neměla náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení ve smyslu
§ 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., a proto soud prvního stupně usnesením ze
dne 9. března 2004 č. j. 35 C 1/2004-23 vyzval žalobce k odstranění vad žaloby
spočívajících v neúplném označení účastníků a nedostatečném vylíčení
rozhodujících skutečností. Žalobce vyzval, aby uvedl takové rozhodující
skutečnosti a označil důkazy tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, z jakého titulu
se domáhá zaplacení žalované částky a zejména jakým způsobem a na základě čeho
vyčíslil částku 100 000 000 Kč. Na výzvu žalobce reagoval svým podáním ze dne
29. 3. 2004, ve kterém již správně označil účastníky, avšak stále nedoplnil
vylíčení rozhodujících skutečností, takže nebylo patrné, jak a na základě čeho
žalovanou částku vyčíslil, zda žalovaná částka 100 000 000 Kč je vyčíslením
příslušenství dlužné částky či zda je součtem dlužné částky a příslušenství.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že neúplnost vylíčení rozhodujících
skutečností způsobuje takovou neurčitost a neúplnost žaloby, pro kterou ji
nelze v řízení projednat, a proto ji odmítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. července 2004 č.
j. 53 Co 303/2004-40 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že z podání žalobce není zřejmé, z jakého titulu se žalobce domáhá
úhrady žalované částky, z čeho vycházel při stanovení základní částky 34 212 Kč
k datu 9. 10. 2003, žalobce nevysvětlil ani to, jak dospěl k jejímu
zdvojnásobení. Není také zřejmé, co žalobce míní pod pojmem „penále“, z čeho
dovozuje jeho výši 30 %, za jaké období je nárokuje a z jaké částky. Za této
situace nebylo podle závěru odvolacího soudu možno pro vady žaloby pokračovat v
řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že
napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a řízení současně trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolatel zastává názor, že jeho žaloba ze dne 24. 2. 2004, doplněná
dne 29. 3. 2004, obsahovala veškeré náležitosti stanovené v § 79 o. s. ř., a to
řádné označení účastníků řízení, včetně požadovaného identifikačního čísla,
vylíčení rozhodujících skutečností, podle nichž se žalobce domáhá zaplacení
částky 100 000 Kč na základě smlouvy o obchodním zastoupení z 30. 10. 2002,
která byla ze strany žalované porušena nevyplacením sjednané superprovize ve
výši 68 424 Kč; úroky z prodlení z této částky vyčíslil dovolatel ve své žalobě
v částce 31 576 Kč. Dovolatel v žalobě také označil konkrétní listiny, které
navrhl k provedení důkazu a tyto k návrhu přiložil. V žalobním petitu pak
uvedl, že se domáhá jednoznačně specifikované částky 100 000 Kč. Vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu, spatřuje dovolatel v
tom, že napadená rozhodnutí vydal věcně nepříslušný soud. V článku XI odstavci
4 smlouvy si totiž její smluvní strany dohodly, že jejich případné spory z této
smlouvy budou v prvním stupni řešeny Krajským obchodním soudem v Praze, nyní
Městským soudem v Praze; z toho podle názoru dovolatele vyplývá, že odvolacím
soudem měl být soud vrchní. Dovolatel navrhl zrušení napadeného usnesení
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
že je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového
vymezení v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzované věci je předmětem
dovolacího přezkumu řešení procesní otázky náležitostí žaloby co do vylíčení
rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení
a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby,
označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno,
čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů
musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační
číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje
potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími
skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které
jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí
skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost
záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod
žaloby) není žalobce povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících
skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho
identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět
řízení je ve smyslu § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci
zahájené) a ve smyslu § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei
iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo
stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení,
jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení,
zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky
řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42
odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst.
2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti,
kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost
tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak
může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby
důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže
(shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3
Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k
dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení
řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla
projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími
skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek
náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení,
neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto
skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího
stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými
skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny
stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo
doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění
provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno
nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba
je neprojednatelná, neboť není zřejmé, z jakého titulu se žalobce dlužné částky
domáhá, z čeho vycházel při stanovení základní částky 34 212 Kč k datu 9. 10.
2003, ani to, jak dospěl k jejímu zdvojnásobení, a také není zjevné ani to, co
žalobce míní pod pojmem „penále“, jak dospěl k jeho výši 30 %, za jaké období
jej nárokuje a z jaké částky.
Ze žaloby na č. l. 1 - 2 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalované
zaplacení částky 100 000 000 Kč (ač v dovolatel v dovolání uvádí nesprávnou
částku 100 000 Kč) ve vazbě na tvrzení, že mu na základě smlouvy o obchodním
zastoupení žalované vznikl nárok na úhradu superprovize a úroků podle této
smlouvy. Ve své žalobě odkázal na přiloženou smlouvu o obchodní spolupráci a
přiloženou obchodní korespondenci, kterou si ohledně žalovaného nároku
účastníci řízení vyměnili.
Usnesením ze dne 9. března 2004 č. j. 35 C 1/2004-23 (č. l. 23) vyzval soud
žalobce k odstranění vad žaloby spočívajících v neúplném označení účastníků a
nedostatečném vylíčení rozhodujících skutečností. Vyzval žalobce, aby doplnil
žalobní tvrzení o vylíčení rozhodujících skutečností a označením důkazů tak,
aby bylo jednoznačně zřejmé, z jakého titulu se žalobce domáhá na žalovaném
zaplacení žalované částky, zejména jak byla vyčíslena částka ve výši 100 000
000 Kč a také doplnil neúplné označení účastníků a nedostatečné vylíčení
rozhodujících skutečností.
Žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně podáním doručeným soudu 29. 3.
2004 (č. l. 25 spisu), v němž doplnil požadovaná identifikační čísla účastníků
řízení a uvedl, že pro žalovanou pracoval na základě živnostenského oprávnění
jako oblastní vedoucí, v roce 2003 mu přestala žalovaná vyplácet superprovize,
takže její dluh činil k datu 9. 10. 2003 částku 34 212 Kč. Vzhledem k tomu, že
žalovaná dlužnou částku neuhradila, byl její dluh zdvojnásoben a z této částky
pak vyúčtován 30% denní úrok (penále). Žalobce ve svém doplnění současně
poukázal na listiny, které přiložil k žalobě. Z listiny na č. l. 13 vyplývá, že
žalobce uplatňuje nárok na superprovizi za leden 2003 ve výši 6 058 Kč, za únor
2003 ve výši 5 449 Kč, za duben 2003 ve výši 7 733 Kč, za květen 2003 ve výši 3
035 Kč, za červen 2003 ve výši 3 140 Kč , za červenec 2003 ve výši 4 630 Kč a
za srpen 2003 ve výši 4 170 Kč, celkem tedy ve výši 34 212 Kč. Z listiny na č.
l. 18 a z listiny na č. l. 21 je zřejmé, že denní úroky (penále) jsou uplatněny
za období od 15. 11. 2003 do 12 . 12 . 2003.
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková
tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž
jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj
tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu částečným vylíčením
rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby, případně v podání,
kterým reagoval na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, a jednak
zprostředkovaně odkazem na listiny (smlouvu o obchodním zastoupení a obchodní
korespondenci účastníků řízení vedenou ve věci uplatňování požadavků žalobce z
této smlouvy). Bylo jasné, že se žalobce domáhá zaplacení superprovize sjednané
ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené účastníky řízení zvýšené na
dvojnásobek a dále úroků (penále) za prodlení s úhradou této superprovize.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce neuvedl v žalobě a ani v
následném podání, kterým reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění
vad žaloby, co se skutkově rozumí pod pojmem denní úroky (penále). Z obsahu
spisu však vyplývá, že k odstranění této konkrétní vady nebyl žalobce vyzván
(srov. výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad na č. l. 23, v níž bylo
požadováno doplnění rozhodujících skutečností a důkazů tak, aby bylo
jednoznačně zřejmé, z jakého titulu se žalobce domáhá zaplacení žalované
částky, a jak vyčíslil žalovanou částku 100 000 000 Kč). Žalobce tudíž nebyl v
tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. řádně poučen, jak je
třeba doplnění žaloby provést.
Případná další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení nebránila projednání
žaloby, ale mohla být právně významná až při rozhodování o věci samé.
Pokud dovolatel namítal, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v nedostatku věcné příslušnosti soudu
prvního stupně, je třeba konstatovat, že zabývat se věcnou příslušností soudu
bude možné až poté, kdy bude skutkově vyjasněno, zda se žalobce domáhá vedle
vlastní jistiny úroku nebo úroku z prodlení, tedy příslušenství pohledávky ve
smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku, anebo smluvní pokuty představující
samostatný nárok věřitele. Rozhodně však není z tohoto hlediska opodstatněná
námitka dovolatele, že si strany ve smlouvě sjednaly věcnou příslušnost
krajského soudu (resp. Městského soudu v Praze). Podle ustanovení § 89a o. s.
ř. si účastníci řízení v obchodní věci mohou písemně dohodnout na místní
příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost
výlučnou. Nemohou se však dohodnout na příslušnosti věcné.
Ze shora uvedeného lze uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace § 43 odst. 2
o. s. ř. odvolacím soudem neobstojí jeho závěr, že byly splněny podmínky pro
odmítnutí žaloby, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Zdeněk Des,v. r.
předseda senátu