30 Cdo 442/2017-306
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve
věci žalobců a) Stavebního podniku Ralsko, a. s., identifikační číslo osoby 254
24 742, se sídlem v České Lípě, Dubická 970/46, b) P. V., c) J. L., d) J. N.,
e) J. E., všichni zastoupeni JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem v České Lípě,
Jiráskova 613, a f) S. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající před soudem
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 18 C 32/2012, o dovolání všech žalobců proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 3. 8. 2016, č. j. 53 Co 429/2015 - 276, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, č. j. 53 Co 429/2015 - 276,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2015, č. j. 18 C 32/2012 -
247, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2013, č. j. 18 C
32/2012 – 113, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobců Městský soud v Praze
uvedený rozsudek usnesením ze dne 13. 3. 2014, č. j. 53 Co 344/2013 – 160,
zrušil s tím, že podaná žaloba je nepřehledná, neúplná, postrádající vysvětlení
vztahu tvrzeného nároku na náhradu škody k jednání státu, zejména pak
postrádající vylíčení skutečností rozhodných pro určení příčinné souvislosti
mezi tvrzeným jednáním a vznikem škody (a to u každého z žalobců). Taktéž
odvolací soud kritizoval určení výše škody, přičemž mechanismus výpočtu nebyl
zřejmý ani ze znaleckého posudku předloženého žalobci. Žalobu proto odvolací
soud hodnotil jako neprojednatelnou a v rámci závazného právního názoru uložil
soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění nedostatků žaloby dle §
43 odst. 1 o. s. ř. a teprve po jejich náležitém odstranění věc projednal.
2. Na doručení rozsudku odvolacího soudu reagovali žalobci obsáhlým
podáním, kde se věnovali zejména argumentaci pro podporu své aktivní věcné
legitimace, existence škody a její výše ve vztahu k jednotlivým žalobcům.
Taktéž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 11. 9.
2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011) a Ústavního soudu (nález ze dne 27. 12. 2011,
sp. zn. IV. ÚS 1391/09) dovozovali žalobci existenci nezákonného rozhodnutí a
příčinnou souvislost mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a škodou, jež jim
měla vzniknout.
3. Usnesením nalézacího soudu ze dne 8. 12. 2014 byli žalobci vyzvání
dle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby odstranili nedostatky návrhu na zahájení řízení
tak, že doplní svá skutková tvrzení, z nichž bude zřejmé, jaká konkrétní škoda
a v jaké konkrétní výši měla vzniknout každému z nich v jeho majetkové sféře a
v jakých konkrétních skutečnostech má spočívat příčinná souvislost mezi
tvrzenou škodou a její výší na straně jedné a tvrzeným jednáním žalované na
straně druhé. Ke všem tvrzením měli žalobci navrhnout důkazy.
4. Žalobci v podání z 23. 1. 2015, resp. ze dne 25. 2. 2015,
charakterizovali vzniklou škodu jako úbytek v majetkové sféře žalobců
zapříčiněný jednáním orgánu státu. Následně tvrdili, že s ohledem na
skutečnost, že žalobkyně a) je obchodní společností, přičemž žalobci b) – f)
jsou jejími jedinými akcionáři, pociťují škodu vzniklou v majetku žalobkyně a)
jako škodu vlastní. Jelikož judikatura je dle žalobců v této otázce
roztříštěná, z důvodu procesní opatrnosti žalobci navrhují, aby byla žalované
uložena povinnost uhradit všem žalobcům společně a nerozdílně částku ve výši
361 000 000 Kč s příslušenstvím, případně, pokud by soud uznal nedostatek
aktivní legitimace ve sporu žalobkyně a), navrhují žalobci, aby soud uložil
žalované uhradit každému ze žalobců b) – f) částku ve výši 72 200 000 Kč s
příslušenstvím.
5. Usnesením Obvodního soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 18 C 32/2012 –
211, vyzval soud žalobce a) – f) podle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby upřesnili
návrh na zahájení řízení tak, že srozumitelným způsobem vylíčí konkrétní
okolnosti, v nichž spatřují odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Současně soud vyzval žalobce, aby
vylíčili konkrétní skutečnosti, z nichž má vyplývat příčinná souvislost mezi
škodou, její výší a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, a to
ve vztahu ke každému z žalobců.
6. Podáním žalobců a) - f) ze dne 26. 5. 2015 (č. l. 213 – 221), resp.
27. 5. 2015 (č. l. 223 – 231) žalobci reagovali na výzvu soudu sdělením
následujících skutečností: Jednáním v příčinné souvislosti se vznikem škody je
postup bývalého soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem J. B. a dalších osob,
jež se podílely na zločinném spolčení, jehož aktivita spočívala v prohlašování
konkurzu na majetek vytipovaných obchodních společností [taktéž na majetek
žalované a)], ačkoli pro to nebyly dány zákonné důvody, a následné vedení
konkurzního řízení tak, aby osoby zapojené do zločinného spolčení získaly
neoprávněný majetkový prospěch z prodeje majetku obchodních společností, na
jejichž majetek byl v rozporu se zákonem prohlášen konkurz. Žalobci považují za
nepochybné, že škoda, která jim vznikla, by neexistovala, pokud nedošlo ke
spáchání trestného činu soudce konkurzního soudu. Jelikož soudce vystupoval
jako orgán veřejné moci, je jeho jednání přičitatelné státu. Žalobci pak s
odkazem na v bodu 2 jmenovanou judikaturu a nález Ústavního soudu ze dne 4. 2.
1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/1996, dovozují splnění podmínek obsažených v § 8 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Stejně tak dovodili, že pokud měl soud
indicie k tomu, že prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně a) bylo nezákonné
(nebyly pro něho splněny předpoklady), měl neprodleně jednat a nečinnost
naplňuje i znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. K výši
tvrzené škody žalobci uvedli, že žalovaná částka vychází ze znaleckého posudku,
jehož zadavatelem byla žalobkyně a). Jelikož žalovaná nesouhlasila s výší
nárokované škody, navrhli žalobci, aby nechal nový znalecký posudek zpracovat
soud. V závěru žalobci upravili žalobní petit tak, že žádali, aby byla žalované
uložena povinnost uhradit všem žalobcům společně a nerozdílně částku, která
bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku.
7. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. 18 C
32/2012, odmítl podání žalobců ze dne 21. 2. 2012, doplněná o dalších 6 podání
podle § 43 o. s. ř. (výrok I) a uložil všem žalobcům, aby uhradili žalované
částku ve výši 2 700 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II).
8. Odvolací soud na závěry soudu nalézacího navázal a shrnul, že i přes
opakované výzvy soudu prvního stupně se nepodařilo žalobcům předložit soudu (a
to ani v odvolání) žalobu nepostrádající náležité vylíčení rozhodujících
skutečností a jednoznačné určení žalobního žádání. Odvolací soud poukazuje na
to, že se žalobci domáhali, aby bylo prvně rozhodnuto o nároku žalobkyně a) a
teprve, pokud by soud neshledal tento požadavek důvodným, navrhli žalobci
přisoudit každému z nich rovný díl plnění. Odvolací soud uzavřel, že takový
požadavek je určitou formou žaloby žalobců b) až f), která je podmíněna
rozhodnutím soudu o jiné žalobě, přesto že § 41 odst. 1. o. s. ř. vyžaduje, aby
byly úkony učiněny výslovně a bezpodmínečně. Na rozdíl od soudu prvního stupně
nepovažoval odvolací soud uplatněný žalobní petit za eventuální, neboť úkolem
soudu není vybírat aktivně legitimovaného žalobce, nýbrž rozhodnout o podané
žalobě. Okruh žalobců, jak byl v podané žalobě (po doplněních) nastaven, byl
nepřípustně podmíněn rozhodnutím soudu o návrhu žalobců o rozhodnutí o nároku
žalobkyni a), což považoval odvolací soud za rozporné s nutností učinit úkon
výslovně a nepodmínečně. Přes poučení soudu setrvali žalobci na požadavku,
který učinil žalobu nesrozumitelnou pro neurčitý žalobní petit a nejistotu
ohledně účastníků řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali
dovolání všichni žalobci /žalobci a) – e) společně a žalobce f) samostatně,
podání však měla shodný obsah/. Dovolání bylo podáno proti celému rozsahu
napadeného rozhodnutí. Žalobci dále uvedli, že „přípustnost dovolání proti
napadeným usnesením plyne z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadená rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam…“, který plyne ze skutečnosti, že napadené usnesení závisí na vyřešení
právních otázek, „které jsou soudy v jejich judikatuře rozhodovány rozdílně,
resp. jiným způsobem, než tyto otázky byly vyřešeny v napadených usneseních.“
Dále žalobci namítají, že „řízení předcházející rozsudku je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci…, tedy že jsou dány
oba důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.“ Dále žalobci namítají, že „podle
soudní praxe postačí v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti v takovém
rozsahu, aby bylo zcela jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout
(SoJ 4/98, NS 2 Cdon 245/96). Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná
tvrzení významná dle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila
pokračování v řízení, jestliže v ní žalobce vylíčil alespoň takové rozhodující
skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové stránce (SoJ 209/02,
NS 21 Cdo 370/2002).“ Po rekapitulaci obsahu výzev soudů a reakcí žalobců pak
žalobci k otázce eventuálního petitu dodávají, že dle „používaného komentáře k
§ 79 o. s. ř.“ jde o žalobu obsahující eventuální petit v případě, že žádáno
určité plnění vůči konkrétní osobě a v případě, že takovému žádání nelze
vyhovět, má být žalovaný odsouzen k plnění jinému. Na základě uvedeného žalobci
dovozují, že bylo úkolem soudu rozhodnout, kdo z osob, které podaly žalobu, byl
k věci aktivně legitimován. Žalobci proto navrhují, aby dovolací soud zrušil
napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť je v
uvedeném rozsahu nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou.
10. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 6. 3. 2017 uvedla, že dovolání
žalobců je nepřípustné a nedůvodné a navrhla proto jeho odmítnutí a přiřčení
žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč. Dále upozornila, že podání
žalobců jsou neurčitá, že i přes opakovaná upozornění soudu nebyli schopni
specifikovat, resp. předložit určitý žalobní petit, který žalovaná nepovažuje
za eventuální, ale za nepřípustný. Žalovaná namítla, že doposud není na jisto
dán ani okruh účastníků řízení a uzavřela, že pokud „žalobci nebudou ochotni
přesně označit a vymezit co který žalobce požaduje, v jakém rozsahu, z jakého
důvodu a na základě jakých skutečností, zůstane žaloba neprojednatelná a
nepřezkoumatelná soudem.“
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
13. Dovolací soud při posouzení předloženého dovolání postupoval podle §
41 odst. 2 o. s. ř. a uzavřel, že je dovolání přípustné, neboť jak bude níže
uvedeno, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v
otázce výkladu § 43 a 79 o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Obsahové náležitosti návrhu vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno,
příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu
nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační
složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich
zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se
navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve
věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat
identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která
je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků
řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a
žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
16. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2).
17. Jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32
Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu §
43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen
jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové
stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné
spojovat následky podle § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění
skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku
věci.
18. Ze žaloby a jejích doplnění je zřejmé, že žalobci požadují náhradu
škody z titulu nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. 12. 2012, č. j. 45 K 16/2001 - 224, kterým byl na majetek žalobkyně a)
prohlášen konkurz. Ačkoli toto rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno smyslu
podmínek obsažených v § 8 OdpŠk, dovozují žalobci s odkazem na judikaturu
Nejvyššího a Ústavního soudu, že podmínka odpovědnostního titulu na straně
žalované byla splněna. Taktéž na základě znaleckého posudku, jehož vypracování
zadali (resp. žalobkyně a/), předložili žalobci soudu konkrétní výpočet škody,
jež jim měla být shora uvedeným rozhodnutím, resp. insolvenčním řízením
způsobena. V průběhu řízení pak na základě poučení soudu a procesního postupu
žalované, změnili žalobci žalobní petit tak, že jim má být soudem přiřčena
částka stanovená na základě znaleckého posudku, jehož vypracování zadá soud.
Žalobci taktéž tvrdili, že mezi jimi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a jim
způsobenou škodou je dána příčinná souvislost.
19. Z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v
žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do
úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v
občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k
řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Sama tato skutečnost k
odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Z žalobních tvrzení přitom bez
dalšího nevyplývá, že by taková záměna byla možná.
20. Po podání žalobců popsaném v závěru odstavce 6. tohoto rozhodnutí
vznikla odkazem na „částku, která bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku“
nejistota stran toho, čeho se žalobou domáhají (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
se jedná o sporné řízení, v němž je soud vázán žalobou (§ 153 odst. 1 a 2 o. s.
ř.), nebyli žalobci po uvedeném procesním úkonu poučeni o tom, že v zájmu jeho
určitosti sami musí uvést, čeho se domáhají, jaké výše náhrady škody, tedy
částky, jejíž zaplacení má být žalované uloženo ve prospěch všech žalobců
společně a nerozdílně, když tím odstranili své předchozí projevy nejistoty ve
formulacích žalobních žádání, které jim vcelku oprávněně, ale nadbytečně
zpětně, vytýkal odvolací soud. Pokud nyní žalobci tvrdí, že jim vznikla škoda v
určité výši, je nezbytné, aby se toto tvrzení promítlo i v žalobním petitu, a
to i v situaci, kdy navrhují vydání mezitímního rozsudku o základu nároku a kdy
předvídají možný částečný neúspěch svého tvrzení o výši škody. O tomto novém
procesním stavu a z něj vyplývající konkrétní potřeby odstranění neurčitosti
žalobci poučeni nebyli a mělo by se tak stát v dalším průběhu řízení, aby bylo
možno uzavřít, zda vskutku nelze pro vadný procesní projev v řízení pokračovat.
21. Z uvedeného tak vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem
co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
VI. Závěr
22. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění
podmínek pro odmítnutí žaloby nesprávné a tato nesprávnost se projevuje rovněž
v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst.
1 a 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním usnesení
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
23. V rámci projednání věci soud prvního stupně žalobce vyzve k uvedení
částky, jejíž zaplacení po žalované žádají.
24. Odvolací soud i soud prvního stupně jsou ve smyslu § 243g odst. 1
části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány
právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu