30 Cdo 1542/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem
se sídlem v Pardubicích, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, 128 10, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody
ve výši 653,481.659,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 23 C 246/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 16 Co 71/2014-100, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12.
2013, č. j. 23 C 246/2013-63, se zastavuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 16 Co
71/2014-100, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j.
23 C 246/2013-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. 16 Co 71/2014-100,
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C
246/2013-63, kterým byla žaloba ze dne 4. 9. 2013, doplněná podáním ze dne 29.
10. 2013, odmítnuta, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 653,481.659,- Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku
korupce orgánů státu v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 10 C 453/2009, Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Co 487/2012,
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. F 15628/2011, F 15845/2011 / B
1794/8 a Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 16/2006, 7 T 39/2006 a 7 T
78/2006.
Soud prvního stupně žalobu posoudil jako nejasnou, neurčitou především ohledně
dostatečné specifikace konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného
rozhodnutí ve vztahu k uvedeným řízením a tvrzené škodě, a za nejasnou tak byla
shledána též příčinná souvislost mezi v žalobě označenou příčinou a tvrzeným
následkem. Soud vyzval žalobce usnesením ze dne 24. 9. 2013, č. j. 23 C
246/2013 – 48, k odstranění v usnesení vytčených vad žaloby, k čemuž mu poskytl
přiměřenou lhůtu s poučením, že nebudou-li vytýkané vady žaloby odstraněny,
soud žalobu odmítne. Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 29. 10. 2013,
které však k potřebné konkretizaci a určitosti podání nepřispělo, neboť nad
rámec žaloby žádná nová ani zpřesňující tvrzení neobsahovalo.
Přes obsáhlost žalobních tvrzení dospěl soud k závěru, že z hlediska skutkového
vylíčení nesprávného úředního postupu či postupů (případně nezákonných
rozhodnutí) ve vazbě k nároku samotnému, je podání kusé a neurčité. Nadále
zůstává nejasné, jaká škoda měla být tím kterým nesprávným úředním postupem
(rozhodnutím) způsobena. Žalobce odkazuje k řadě soudních řízení, aniž
dostatečně specifikuje, co bylo jejich předmětem a jaký konkrétní vztah mají k
žalovanému nároku, přičemž samotné vymezení nesprávných úředních postupů je
zcela neurčité a není tedy ani zřejmé, v čem má spočívat příčinná souvislost
mezi nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, a vznikem
škody, tedy proč se žalobce domnívá, že nebýt jednání soudu, ke škodě by
nedošlo. Ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost státu za škodu
žalobce (přes výzvu) řádně nevymezil žádný. Soud tak uzavřel, že předmět řízení
je vymezen natolik kusým a neurčitým způsobem, že žalobu nelze projednat a
proto rozhodl o jejím odmítnutí.
Odvolací soud nejprve uzavřel, že věc nerozhodoval vyloučený soudce.
Odvolací soud se dále zcela ztotožnil s postupem soudu prvního stupně
spočívajícího v tom, že soud vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení
ohledně specifikace nesprávného úředního postupu ve vztahu k uvedeným řízením i
k příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, aby najisto
postavil, zda se nejedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Z příloh
připojených žalobcem totiž vyplývá, že rozsudkem sp. zn. 68 Co 487/2012 byla
zamítnuta žaloba žalobce proti žalované o 160,000.000,- Kč, když předmětem
žaloby byl nesprávný úřední postup v trestním řízení vedeném pod sp. zn., 7 T
78/2006 i v konkursním řízení sp. zn. 46 K 4/2000, jak sám žalobce upřesnil v
odvolání. Vylíčení rozhodných skutkových okolností je podstatnou náležitostí
žaloby, přičemž v případě požadavku na náhradu škody způsobenou výkonem veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je zcela nezbytné uvést,
které rozhodnutí má být nezákonné a jakým způsobem bylo pro nezákonnost zrušeno
či v kterém konkrétním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v čem tato
nesprávnost spočívala a jak je v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že podání žalobce včetně jeho
doplnění neobsahuje konkrétní vymezení skutku, na jehož základě se vůči státu
domáhá náhrady škody, ale pouze citace z jiných rozhodnutí a obecné
konstatování, že stát mu způsobil škodu, která je koncentrována při defraudaci
podniku RASTRA AG – CZ a.s. Pouze toto tvrzení totiž jednoznačně a
nezaměnitelně nevymezuje skutek, z něhož se žalobce domáhá náhrady škody.
Odpovědnost státu dle zákonů o náhradě škody je odpovědností za konkrétní
pochybení konkrétního orgánu státu, nikoli obecná odpovědnost za výsledek
výkonu veřejné moci všech na věci zúčastněných orgánů. Rovněž platí, že nelze k
žalobě pouze připojit množství rozhodnutí soudů všech stupňů bez konkrétního
vymezení skutku.
Odvolací soud uzavřel, že požadavkům § 42 odst. 4 či § 79 odst. 1 o. s. ř.
návrh žalobce a ani jeho doplnění nevyhovuje. Soud prvního stupně proto
postupoval zcela správně dle § 43 odst. 2 o. s. ř. a podání jako
neprojednatelné odmítl.
Protože vady žaloby žalobce neodstranil ani ve fázi odvolacího řízení, kdy
podání žalobce je opět zcela nepřehledné, nesrozumitelné a konkrétní rozhodné
skutečnosti neuvádí, a protože v postupu soudu prvního stupně nebylo zjištěno
žádné procesní pochybení, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako
správné potvrdil.
Dovolatel napadl dovoláním jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu
prvního stupně, přičemž nevzniká pochyb, že jsou tato rozhodnutí napadána v
celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovolatel shledává v tom, že korupční
legalizace výnosů trestné činnosti nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena a že řešením otázek procesního práva se odvolací i nalézací soud
odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatele se
nalézací a odvolací soud pokusily legalizovat výnosy z trestné činnosti z
důvodu korupce a aplikací § 43 odst. 2 o. s. ř. se nalézací i odvolací soud
odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12.
2013, č. j. 23 C 246/2013 – 63, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o.
s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat
nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání –
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolání směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 16 Co 71/2014-100, bylo dovolání podáno včas a splňuje zákonem vyžadované
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání bylo též podáno osobou
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatel své dovolání člení do dvou hlavních částí, kdy část označená písm. A.
a nadpisem: „Nalézací a odvolací soud se pokusily legalizovat výnosy z trestné
činnosti z důvodu korupce:“ neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad
právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy nemůže být shledána. V části A.
dovolatel převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl
ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k „užití
sankcí dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.“
Část B dovolání dovolatel nadepsal: „aplikací § 43 odst. (2) OSŘ se nalézací i
odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:“ Stejně
jako zbytek podání je část B. psána způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji
srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do
víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není
zřejmé, kde končí jeden dovolatelův argument a začíná jiný. Celé podání je
propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího
soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatel vyvozuje
závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a
tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry,
dovolatelova vlastní tvrzení a dedukce. Námitky dovolatele jsou značně
nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené
věci, tj. s otázkou, zda v žalobě došlo k potřebné individualizaci skutku.
Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelným, že dovolatel brojí
proti usnesení odvolacího soudu z důvodu, že jím bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, kterým byla dovolatelova žaloba odmítnuta pro celkovou
neurčitost. Tímto postupem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn.
21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo
302/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo
1414/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo
4457/2007. Z citací uvedených rozhodnutí je seznatelné, že dovolatel považuje
svou žalobu za dostatečně určitou z hlediska procesní stránky věci, přičemž
soudy po něm prostřednictvím výzvy podle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. požadovaly
doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného. Soudy nevyzvaly
dovolatele k odstranění konkrétní vady. Dovolatel rovněž tvrdí, že v jiných
řízeních, kde byla podána takřka totožná žaloba, nebo kde byly žaloby „ještě
nesrozumitelnější“, soudy žalobu shledaly za projednatelnou.
Dovolání je v dané věci přípustné podle ust. § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Obsahové náležitosti návrhu vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno,
příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu
nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační
složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich
zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se
navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve
věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat
identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která
je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků
řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a
žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Jak bylo uvedeno již v usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32
Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu
ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení,
tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po
skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné
spojovat následky podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy
doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní
stránku věci.
Jak se podává z usnesení soud prvního stupně ze dne 24. 9. 2013, č. j. 23 C
246/2013 - 48, bylo po žalobci požadováno doplnění žaloby o to, v čem spatřuje
žalobce nesprávný úřední postup, či jaké rozhodnutí je nezákonné v jím
označených řízeních, popřípadě o odůvodnění příčinné souvislosti mezi
nesprávným úředním postupem, či nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody.
Jedná se tedy o výzvu k doplnění více než minimálních požadavků pro zahájení
řízení. Soud prvního stupně pak v usnesení, kterým žalobu odmítl, uvádí, že
žalobce neodůvodnil, co bylo předmětem řízení, na která žalobce poukazuje, a
neosvětlil vztahy mezi nesprávnými úředními postupy (rozhodnutími) a žalovanými
nároky. Závěrem soud prvního stupně uvádí, že žalobce nevymezil žádný ze tří
atributů společně zakládajících odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb.
Patrným tedy je, že soud v žalobě neshledal skutečnosti významné z pohledu
hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení
tvrzených skutečností. K tomu však žalobce v občanském soudním řízení z
hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy
žalobou, povinován není. Jak již bylo uvedeno, sama tato skutečnost by k
odmítnutí žaloby nepostačovala, nebyla-li by možná záměna s jiným skutkem.
Odvolací soud nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně doplnil, že žaloba
obsahuje pouze citace z jiných rozhodnutí a obecné konstatování, že stát
způsobil žalobci škodu, která je koncentrována při defraudaci podniku RASTRA
AG-CZ a.s., což jednoznačně a nezaměnitelně skutek nevymezuje. Zde ovšem
odvolací soud obsah žaloby nepřiměřeně zobecnil. Ačkoliv je zřejmé, že se
žaloba skutkové stránce věci věnuje v nepoměrně menším rozsahu, než by bylo
záhodno, a že je žaloba psána obdobným způsobem jako dovolání, tedy obsáhle,
nesystematicky a nikoliv zcela srozumitelně, obsahuje žaloba (konkrétně ve své
části III.), krom výše zmíněného tvrzení o škodě v důsledku defraudace podniku
RASTRA AG-CZ a.s., též konkrétnější tvrzení o jednání, či opomenutí státních
orgánů, která žalobce považuje za nesprávná, a od nichž odvozuje škodu. Byť je
tedy žaloba co do své srozumitelnosti mezní, tedy velmi obtížně srozumitelná,
lze z ní izolovat vyjádření rozhodujících skutečností ve smyslu
(minimalistického) požadavku § 79 odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do
závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí. Nejvyšší soud
proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i
usnesení soudu prvního stupně podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné závěrem vyjádřit, že pro dovolací řízení je
stanoveno povinné zastoupení dovolatele. Je-li dovolání podáno prostřednictvím
advokáta (což je případem nejčastějším), mělo by být dovolání vypracováno na
patřičné úrovni, minimálně ovšem ve standardu, který je kladen na jakýkoliv
jiný projev advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Podle čl. 4 odst. 1 a 3
Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31.
října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže
advokátů České republiky (etický kodex) ve znění pozdějších předpisů, je
advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k
důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a jeho projev v souvislosti s výkonem
advokacie má být věcný, střízlivý a nikoliv vědomě nepravdivý. Co se týká
požadavku na věcnost, v projednávané věci nemůže být pochyb, že dovolání
takovému požadavku naprosto nevyhovuje. Jak bylo již výše uvedeno, dovolací
soud neshledal v celé části A. dovolání (tj. přibližně na 9 běžných stranách)
jediný právní argument či otázku; ve zbylé části B. se pak relevantního obsahu
nalézá rovněž naprosté minimum. Dovolací soud ponechává stranou skutečnost, že
v dovolání je překračována (běžná) míra desinterpretace soudních rozhodnutí, na
které je odkazováno, a dochází tak doslova k fabulaci závěrů, jež v
rozhodnutích obsaženy nejsou. Pomlčet ovšem nelze o výrazových prostředcích a
tvrzeních dovolatele, jež jsou urážlivé až hrubě urážlivé vůči straně žalované
a vůči soudům nižších stupňů. Skutečnost, že soudy aplikovaly nesprávně ust. §
43 odst. 2 o. s. ř., není důvodem pro taková tvrzení, že soudy jednaly „na
pokyn organizovaného zločinu“ či „ve prospěch legalizace výnosů z trestné
činnosti“, či např., že soudci těchto soudů „pokud nebyli korumpováni
solidaritou se soudci Krajského soudu v Hradci Králové (…), byli korumpováni
strachem z nekontrolovatelné moci státních zástupců.“ Uvádění obdobných tvrzení
a domněnek dovolací soud neshledává za souladné s požadavkem na střízlivost
projevu advokáta.
Dovolací soud v neposlední řadě důrazně upozorňuje, že dle ust. § 53 o. s. ř.
předseda senátu může též uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo učiní hrubě
urážlivé podání, a to až do výše 50.000,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2014
JUDr.
František Ištvánek
předseda senátu