Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky A. P., právně zastoupené advokátkou Mgr. Kateřinou Galbovou, Jeremiášova 1422/7b, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2007 č. j. 18 Co 310/2007-78 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 3. 2007 č. j. 10 C 281/2006-56, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru.
Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před obecnými soudy nebyl proveden jí navržený důkaz, ač o to opakovaně žádala, nutno s ohledem na výše uvedené podotknout, že není povinností soudu provést každý navržený důkaz, ale pakliže se soudce rozhodne důkaz neprovést, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést důvody, pro které se tak nestalo. Je sice pravdou, že z odůvodnění rozsudku obvodního soudu takové skutečnosti nevyplývají, nicméně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmě, že stěžovatelka měla být vyslechnuta k otázce funkcí jednotlivých osob ve firmě, což nebylo soudem považováno s ohledem na předmět sporu za podstatné.
Stěžovatelka poukazuje ve svém návrhu mimo jiné na tu skutečnost, že se jí nedostalo poučení dle ustanovení § 119a o. s. ř. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že účastníci měli v průběhu soudního řízení dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek, že došlo ke skutkovému objasnění stavu věci a že byli též řádně právně zastoupeni. Ústavnímu soudu se tak jeví jako příliš formalistické rušit napadená rozhodnutí pouze z důvodů uvedeného procesního opomenutí, které zřejmě nemohlo mít vliv na vlastní meritorní rozhodnutí. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu