Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Bison & Rose, s. r. o., sídlem Bělohorská 263/33, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2683/2022-263 ze dne 28. června 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 142/2021-238 ze dne 10. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Andreje Babiše, zastoupeného Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, o pokračování řízení, takto:
V řízení se pokračuje.
1. Řízení v této věci bylo usnesením ze dne 17. července 2024 přerušeno do rozhodnutí ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 20/24
, neboť v ní byla řešena otázka významná i pro tuto věc.
2. Ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 20/24
plénum Ústavního soudu pak usnesením ze dne 4. září 2024, ve znění opravného usnesení ze dne 20. listopadu 2024, řízení o ústavní stížnosti přerušilo a zahájilo - pod
sp. zn. Pl. ÚS 26/24
- řízení o návrhu na zrušení § 135 a § 2894 odst. 2 občanského zákoníku.
3. Ústavní soud nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 26/24
ze dne 15. ledna 2025 návrh na zrušení uvedených ustanovení zamítl (výrok II) a současně konstatoval, že účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 občanského zákoníku, včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění (výrok II).
4. Rozhodnutím ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 26/24
odpadl důvod pro přerušení řízení v této věci, neboť již jím byla vyřešena otázka, která je významná pro tuto věc. Není třeba, aby řízení bylo přerušeno až do rozhodnutí ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 20/24
.
5. Ústavní soud tak tímto usnesením rozhodl o pokračování řízení v této věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka a soudní spis.
15. Vrchní soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Ačkoliv zcela rozumí argumentaci stěžovatelky, a ztotožňuje se s ní, musel v rozhodnutí zohlednit zmíněný právní názor.
16. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka pouze opakuje argumenty již uplatněné v předchozím řízení a pokračuje v polemice se závěry soudů, a to bez ústavně relevantního základu, čímž pomíjí úkol Ústavního soudu a ignoruje pravomoc Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že řešením stěžovatelkou uplatněné otázky výkladu se podrobně zabýval již v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, na jehož závěry a podrobné odůvodnění odkázal. V tomto rozsudku se též obšírně věnoval ústavně souladnému výkladu dotčené právní úpravy a zohlednil výkladové metody včetně metody teleologické, systematické, historické a komparativní.
17. Nejvyšší soud připomněl, že k ochraně pověsti právnické osoby v soukromém styku v případě jejího neoprávněného ohrožení či porušení je rušiteli zákonem uložena soukromoprávní povinnost od neoprávněného zásahu upustit, odstranit jeho následky a nahradit způsobenou majetkovou škodu či vydat bezdůvodné obohacení, tedy ochrana v totožném rozsahu, jako tomu je v případě zásahu do absolutních práv osob fyzických v případě, kdy zákon v souvislosti s takovým zásahem povinnost odčinit způsobenou nemajetkovou újmu (rovněž) zvlášť nestanoví.
18. K námitce možného použití zákonné analogie Nejvyšší soud uvedl, že jde stále o projev výkladu, dotváření a aplikace norem práva podústavního a jde tedy o záležitost soudů obecných. Zároveň dodal, že s otázkou možného použití analogie se již důkladně vypořádal ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4263/2019.
19. Konečně Nejvyšší soud uvedl, že v případě, kdy by Ústavní soud dospěl k závěru o rozporu zákonné úpravy se základním právem stěžovatelky, nelze než zrušit dotčená ustanovení, což by však implicitně obsahovalo závěr, že právní úprava v řadě vyspělých zahraničních jurisdikcí (např. Francie nebo Rakousko) je rozporná se základními právy.
20. Vedlejší účastník uvedl, že otázka odčinění nemajetkové újmy právnických osob by měla být primárně řešena Nejvyšším soudem a Ústavní soud by měl jeho závěry korigovat pouze v případě zjevného zásahu do ústavně zaručených práv. Dle vedlejšího účastníka se takový zásah v posuzovaném případě nestal, a proto není důvod ústavní stížnosti vyhovět. Vedlejší účastník rovněž odmítá argumentaci stěžovatelky, že právnická osoba není chráněna před neoprávněnými zásahy do své pověsti, neboť má k dispozici jiné právní prostředky ochrany.
21. Dále vedlejší účastník zopakoval, že nesouhlasí s vnímáním stěžovatelky jako soukromé osoby a trvá na tom, že výroky, které byly předmětem sporu v řízení před obecnými soudy, byly proneseny v debatě o věcech veřejných. Toto rozlišení považuje za zásadní z důvodu případného posouzení střetu svobody projevu s právem na ochranu pověsti. Vedlejší účastník tvrdí, že i pokud jeho výroky nebyly prokázány jako pravdivé, nelze říci, že jejich intenzita přesáhla míru tolerovatelnou v demokratické společnosti, a trvá tedy na tom, že by nebylo spravedlivé upřednostnit právo stěžovatelky na ochranu pověsti před právem jeho svobodou projevu podle čl. 17 Listiny.
22. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky.
23. Stěžovatelka uvedla, že s názory Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka nelze souhlasit. Zdůraznila, že nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že její námitky nemají ústavněprávní charakter. Dále zopakovala, že přístup Nejvyššího soudu, který zdůrazňuje majetkovou povahu právnických osob a jejich omezenou schopnost trpět nemajetkovými újmami, ignoruje historický vývoj právní teorie a neodpovídá současnému právnímu stavu, jenž právnickým osobám přiznává nárok na ochranu pověsti a dalších nemajetkových hodnot. Stěžovatelka také opětovně argumentovala, že omezení právnických osob v oblasti ochrany jejich pověsti je v rozporu s ústavním pořádkem a že právnické osoby by měly mít možnost efektivně chránit svá práva, stejně jako fyzické osoby.
24. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud při interpretaci § 135 občanského zákoníku upřednostnil historický (subjektivně teleologický) výklad, založený na spekulativních předpokladech o vůli zákonodárce, před objektivně teleologickým výkladem, který zkoumá smysl a účel zákona. Stěžovatelka tvrdí, že závěry soudu jsou tak zatíženy interpretační vadou, neboť ignorují možnost existence teleologické mezery v právu, která by odůvodňovala ochranu právnických osob proti zásahům do pověsti. Dále poukazuje na rozdílné komparativní výsledky ohledně ochrany právnických osob ve francouzském, německém a rakouském právu, které podporují její nárok na ochranu pověsti. Kritizuje i závěr Nejvyššího soudu, že restituční nárok a satisfakční nárok jsou neslučitelné, a zdůrazňuje, že zveřejnění omluvy může sloužit jak k odstranění následků, tak k ochraně dobré pověsti právnické osoby, a proto by taková ochrana neměla být odepřena.
25. K vyjádření vedlejšího účastníka uvádí stěžovatelka, že je převážně zaměřeno na otázky, které nejsou předmětem řízení o ústavní stížnosti a snaží se diskutovat aspekty, které byly již dříve vyřešeny v řízení před soudy. Stěžovatelka též upozorňuje, že vedlejší účastník neuznává význam omluvy jako nezbytného prostředku nápravy v případě zásahu do pověsti právnické osoby, přičemž navrhované alternativní nároky nejsou adekvátní k odstranění nebo odčinění škody způsobené zásahem do dobré pověsti právnické osoby.
26. Usnesením ze dne 17. července 2024 Ústavní soud v této věci řízení o ústavní stížnosti přerušil podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, neboť ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 20/24
byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu.
27. Usnesením ze dne 28. ledna 2024 pak rozhodl o pokračování řízení, neboť otázka významná i pro tuto věc byla vyřešena již nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 26/24
ze dne 15. ledna 2025, kterým Ústavní soud rozhodoval o návrhu pléna na zrušení § 135 a § 2894 odst. 2 občanského zákoníku vzešlém z projednání věci
sp. zn. Pl. ÚS 20/24
.
28. Nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 26/24
Ústavní soud návrh na zrušení uvedených ustanovení zamítl (výrok I) a současně konstatoval, že účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 občanského zákoníku, včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění (výrok II).
29. Ústavní soud poskytl všem třem účastníkům i vedlejšímu účastníkovi možnost se po pokračování řízení ještě vyjádřit. Stěžovatelka se se závěry plenárního nálezu ztotožnila. Nejvyšší soud se nevyjádřil. Vrchní soud odkázal na předchozí vyjádření, připomněl, že již tehdy s názorem stěžovatelky souhlasil, plenární nález nesprávnost názoru Nejvyššího soudu potvrdil; nad rámec argumentace stěžovatelky dodal, že i nadále je přesvědčen, že § 135 odst. 1 občanského zákoníku obsahuje i "výslovnou" právní úpravu, která přiznává právnické osobě dotčené neoprávněným zásahem do pověsti právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, neboť jí přiznává právo na odstranění následku zásahu. Vedlejší účastník vyjádřil srozumění s právními závěry vyslovenými v plenárním nálezu a podrobil kritice první rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1059/2018-99 (bod 5 výše).
30. V nynější věci soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastník učinil skutková tvrzení, jejichž pravdivost nebyl schopen prokázat, a zasáhl jimi do pověsti stěžovatelky.
31. Napadená rozhodnutí sice z uvedeného vycházejí, avšak zároveň následují právní názor obsažený v judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož nelze k odčinění nemajetkové újmy utrpěné právnickou osobou přiznat zadostiučinění ve formě omluvy.
32. V nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 26/24
Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění lze považovat za účinný prostředek ochrany dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tam, kde jiné prostředky účinné nejsou (bod 70 odůvodnění). Zároveň omezení přístupu k této ochraně, které plyne z výkladu právní úpravy zastávaného Nejvyšším soudem, neobstálo v testu proporcionality (body 78 až 97 odůvodnění).
33. Ústavní soud zároveň podal ústavně souladný výklad právní úpravy obsažené v podústavním právu, podle něhož je namístě postupovat analogicky podle právní úpravy ochrany proti nekalé soutěži (§ 2988 občanského zákoníku).
34. Nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a zavazují proto i Ústavní soud.
35. Vzhledem k tomu, že ústavně konformní výklad ochrany pověsti právnických osob prostřednictvím analogie je možné učinit v mezích účinné právní úpravy, tedy již od účinnosti "nového" občanského zákoníku, uplatní se závěry přijaté v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 26/24
ve všech řízeních doposud neskončených i budoucích, a to v souladu s principem tzv. incidentní retrospektivy [srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 3500/18
ze dne 10. prosince 2019 (N 208/97 SbNU 238), body 19 až 27; či nález
sp. zn. II. ÚS 1955/15
ze dne 8. prosince 2015 (N 208/79 SbNU 373)] (takto i výslovně v bodu 131 nálezu).
36. Vyloučila-li v této věci napadená rozhodnutí možnost domoci se na vedlejším účastníkovi omluvy kvůli tomu, že stěžovatelka je právnickou osobou, došlo k porušení stěžovatelčina práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
37. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1059/2018-99 nebyl předmětem přezkumu Ústavního soudu, argumenty, které proti němu vznáší vedlejší účastník, jsou předčasné, může je uplatnit v dalším řízení, a to případně i v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud v tomto řízení uzavírá pouze to, že stěžovatelce nelze odepřít poskytnutí omluvy s argumentem, že takový nárok z hmotného práva neplyne.
38. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k porušení stěžovatelčina práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
39. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 6. února 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu