USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Bison & Rose, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 33, Břevnov, identifikační číslo osoby 25660004, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 8, proti žalovanému A. B., nar. XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 412/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 3 Cmo 142/2021-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 23. 2. 2021, č. j. 56 Cm 412/2015-200, uložil žalovanému povinnost uveřejnit omluvu způsobem a ve znění specifikovaných ve výroku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala shora uvedeného nároku v důsledku zásahu do své pověsti, kterého se měl žalovaný dopustit tím, že uvedl nepravdivé tvrzení o činnosti žalobkyně. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že právnická osoba nemá v důsledku (samotného) zásahu do své pověsti podle § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), právo na odčinění způsobené nemajetkové újmy. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku ve věci samé žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a otázky hmotného práva, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. A to konkrétně otázek, zda se právnická osoba může (úspěšně) domáhat odstranění následků neoprávněného zásahu do své pověsti prostřednictvím omluvy, zda svědčí právnické osobě v případě zásahu do její pověsti právo domáhat se odčinění nemajetkové újmy a zda lze následek újmy na pověsti dostatečně účinně odčinit pouhým zveřejněním informace o nepravdivosti skutkových tvrzení bez formulace „omlouvám se za to, že“. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, představuje odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho předchozím rozsudku v projednávané věci ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1059/2018, nebo v rozsudcích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, nebo ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017. Žalobkyně má dále za to, že následkem zásahu do pověsti právnické osoby se rozumí z povahy věci především nemajetková újma (újma na pověsti), a tudíž právnická osoba má právo se domáhat jejího odčinění. Kromě toho se lze dle žalobkyně domáhat prostřednictvím omluvy odstranění následků zásahu do pověsti právnické osoby, neboť následkem zásahu do pověsti se rozumí především nemajetková újma. Toho by dle názoru žalobkyně bylo možno dosáhnout i tím, že by bylo žalovanému uloženo pouze zveřejnit prohlášení, které by nezahrnovalo textaci „omlouvám se za to, že“, ale které by obsahovalo dostatečné vyvrácení nepravdivé či jinak difamující informace. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil v tom smyslu, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Otázka, zda právnické osobě svědčí právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena v jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 66/2022“, a lze tak odkázat na podrobné odůvodnění řešení této otázky obsažené v citovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zohlednil, že současná právní úprava v občanském zákoníku předpokládá vznik závazku k odčinění způsobené nemajetkové újmy pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li tak zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o. z.), přičemž v souvislosti s neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby tak zákon zvlášť nestanoví. Dovolací soud proto v citovaném rozhodnutí posoudil, zda lze existenci toto práva dovodit na základě ústavních východisek, podle analogického použití právní úpravy některého ze zákonem zvlášť stanovených důvodů vzniku práva na odčinění nemajetkové újmy nebo z některého přímo použitelného ustanovení ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy. Vzal tak především v úvahu, že ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné ochrany (právě) prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Závazek k ochraně tohoto práva nevyplývá ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního.
Dovolací soud
rovněž zohlednil, že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva je třeba ve vztahu k otázce existence a rozsahu práva právnických osob na dobrou pověst spatřovat rozdíl mezi dobrou pověstí právnické osoby a člověka, přičemž členské státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky, které poskytují podle vnitrostátního práva. Na základě provedeného komparativního srovnání příbuzných zahraničních právních úprav dovolací soud dále uzavřel, že existenci tohoto práva nelze považovat za součást evropské kontinentální konvence soukromého práva, neboť tyto právní úpravy obsahují široké spektrum přístupů k této problematice a právo na odčinění nemajetkové újmy je právnickým osobám přiznáváno spíše výjimečně. Stejně tak nadnárodní (akademické) projekty unifikace (evropského) soukromého práva ponechávají otázku odčinění nemajetkové újmy právnických osob v důsledku neoprávněného zásahu do jejich pověsti otevřenou. Dovolací soud rovněž uvedl, že toto právo nelze považovat ani za tradiční institut tuzemského soukromého práva, neboť většina právních úprav platných na našem území, a to i v období do roku 1948, z něhož účinná právní úprava v občanském zákoníku koncepčně vychází, toto právo právnickým osobám nepřiznávala
a právní teorie a praxe ho ani výkladově nedovozovala (s výjimkou období od 1. 2. 1992 do 31. 12. 2013). Rovněž důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že tzv. antropocentrické pojetí soukromého práva zřetelně rozlišuje mezi právním postavením osob fyzických a osob právnických a nesměřuje k tomu, aby v právním postavení fyzických osob a právnických osob bylo dosaženo rovnosti, což platí především v oblasti osobních práv, kde existence takové rovnosti je ze samotné podstaty obou skupin právních subjektů fakticky vyloučena a v řadě případů není právně dosažitelná. Zároveň na základě důvodů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že znění účinné právní úpravy je důsledkem zřetelného záměru zákonodárce tímto způsobem právní úpravu stanovit a nejedná se tudíž o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v právu jako předpokladu pro užití analogie ve smyslu nástroje soudcovského dotváření práva. K tomu pak Nejvyšší soud doplnil, že není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy právnické osoby zvlášť zákonem stanovena, zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele). Dovolací soud proto neshledává důvod (a takový důvod se nepodává ani z dovolání) pro odchýlení se od své dosavadní rozhodovací praxe. Přípustnost dovolání není založena ani dovolatelkou uplatněným předpokladem, že tato otázka je v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně. V dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 22. 5. 2020, sp. zn.
23 Cdo 1059/2018,
dovolací soud otázku existence práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy v souvislosti se (samotným) zásahem do její pověsti neřešil, neboť řešil otázku odlišnou (pro níž shledal dovolání žalobkyně přípustným), a to zda tvrzení žalovaného jsou hodnotícími soudy nebo skutkovými tvrzeními. Tato otázka nebyla dovolacím soudem řešena ani v jeho dalších rozhodnutích, včetně žalobkyní citovaných rozsudcích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, nebo ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017, ve kterých dovolací soud rovněž řešil otázky odlišné, jak ostatně zdůvodněno již ve shora citovaném R 66/2022. Dovolatelka ve své argumentaci pomíjí povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, kdy dovolací soud přezkoumává správnost rozhodnutí odvolacího soudu pouze z hlediska řešení těch otázek, které dovolatel v dovolání označí a pro které je dovolání přípustné, neboť dovolací soud je podle § 242 odst. 2 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, uveřejněné pod číslem 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto smyslu je tedy bez významu argumentace dovolatelky, že v jí citovaných věcech zde mohly být ještě jiné (v dovolání neuplatněné, a tudíž ani dovolacím soudem nezohledněné) důvody, pro které tamní dovolatel v řízení mohl či nemohl být úspěšný. Domáhá-li se dovolatelka svými otázkami obecného posouzení, zda uveřejnění určitého textu může být způsobilým prostředkem k odstranění následků neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z., je třeba k takto míněné otázce dovolatelky uvést, že na takové otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a v tomto smyslu dovolatelkou položená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Takto obecně vymezenou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Je tomu tak proto, že dovolatelka ve své žalobě netvrdila takový zásah do své pověsti, jehož následky by bylo objektivně možné odstranit právě uveřejněním určitého textu (jak by tomu mohlo být kupříkladu tehdy, spočíval-li by neoprávněný zásah ve znepřístupnění takového již dříve uveřejněného textu).
Tím spíše pak tento závěr platí o otázce dovolatelky, zda může být způsobilým prostředkem k odstranění následků neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z. uveřejnění takového textu, pouze s vypuštěním textace „omlouvám se za to, že“, neboť ani tuto otázku dovolací soud ve svém rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Směřuje-li otázka dovolatelky k posouzení, zda jí uplatněný nárok na poskytnutí omluvy, jak sama dovolatelka ve své žalobě svůj nárok označila, v souvislosti s neoprávněným zásahem do její pověsti může být v poměrech projednávané věci důvodný, aniž by zde byla (musela být) zjištěna nemajetková újma na straně dovolatelky, resp. zda se lze úspěšně domáhat odstranění následků neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby poskytnutím omluvy, není dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud ve svém rozhodování k poskytování přiměřeného zadostiučinění podle účinné právní úpravy v občanském zákoníku dovodil, že třeba rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků k ochraně předmětů absolutních práv (popř. nároků k ochraně proti nekalé soutěži), tj. zejm. práva, aby se rušitel svého závadného jednání zdržel (tzv. zápůrčí nárok) nebo aby odstranil následky neoprávněného zásahu, resp. závadného stavu (tzv. odstraňovací nárok), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.), jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla. Proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (ve formě omluvy), aniž by na jeho straně vznikla (byla zjištěna) nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudky ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3487/2021). Jinak řečeno, na základě práva na odstranění následků neoprávněného zásahu (tzv. odstraňovacím nárokem) se lze domáhat jednání, kterým se obnovuje (restituuje) původní stav do podoby před (již nastalým) zásahem do cizího subjektivního práva, resp. odstraňuje se (stále ještě) trvající závadný stav obnovením stavu původního (nezávadného), přičemž není podmínkou, aby (stále trvající) závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) jakoukoli újmu (ať už majetkovou nebo nemajetkovou) vyvolával či v minulosti vyvolal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Oproti tomu poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (a to i ve formě omluvy) se poškozený může domáhat odčinění (satisfakce) skutečně vzniklé nemajetkové újmy (tj. skutečných dopadů do své nemajetkové sféry), a to bez ohledu na to, zda závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) stále trvá či nikoli (obdobně jako v případě práva na náhradu škody v případě dopadů do majetkové sféry poškozeného). Proto předpokladem práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je (mimo jiné), aby nemajetková újma na straně poškozeného vznikla (resp. v řízení následně byla zjištěna) a aby navíc podle § 2894 odst. 2 o. z. stanovil pro takový případ existenci práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění zvlášť zákon (nebylo-li sjednáno jinak). To platí ostatně jak pro nemajetkovou újmu fyzických osob (lidí), tak osob právnických, přičemž je v tomto směru nerozhodné, v jaké formě má být přiměřené zadostiučinění poskytnuto, tj. zda ve formě peněžité či nepeněžité (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, uveřejněný pod číslem 72/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3402/2019, uveřejněný pod číslem 50/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právo na odstranění následků neoprávněného zásahu do cizího (absolutního) práva (tzv. odstraňovací nárok) a právo na odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění jsou tedy povahově odlišná soukromá (deliktní) práva vázaná na odlišně zákonem vymezené rozhodující skutečnosti pro jejich vznik a uplatnění, jež nelze (libovolně) směšovat či zaměňovat. Kromě toho, že zákon na řadě míst tato práva výslovně odlišuje a staví vedle sebe, přičemž pojem přiměřeného zadostiučinění (jenž může spočívat i v nepeněžité satisfakci, např. formou omluvy) výslovně vztahuje právě ke způsobu odčinění (skutečně vzniklé) nemajetkové újmy (§ 2894 odst. 2 a § 2951 odst. 2 o. z.), je takové směšování či zaměňování v rozporu i s dosavadními judikatorními závěry o odlišné povaze, účelu a podmínkách vzniku a trvání těchto práv (srov. již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soud ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009). Ostatně případný závěr o možnosti poskytování přiměřeného zadostiučinění „prostřednictvím“ tzv. odstraňovacího nároku by v konečném důsledku vedl k nepřípustnému vyloučení („obcházení“) zákonné úpravy závazku k náhradě újmy podle občanského zákoníku, včetně podmínek týkajících se důvodů vzniku tohoto práva (tedy i existence skutečně vzniklé nemajetkové újmy, jež má být právě poskytnutím zadostiučinění odčiněna), zavinění, obsahu a rozsahu odškodnění vzniklých újem, promlčení tohoto práva apod. I z tohoto hlediska je zřetelné, že se zde jedná o odlišné případy soukromoprávních deliktních závazků ze zákona, přičemž pro vymezení znaků soukromoprávních deliktů a závazků z nich případně vznikajících je rozhodný právě zákon a podmínky v něm stanovené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3675/2022).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.