NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 5173/2017-125
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně FourPlusAgency s.r.o. se sídlem v Dolních Břežanech - Jarově, K
Vranému č.ev. 301, okres Praha-západ, PSČ 252 46, IČO 24228524, zastoupené Mgr.
Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109,
PSČ 160 00, proti žalovanému M. L., zastoupenému Mgr. Petrem Sikorou, advokátem
se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Fügnerovo nám. 1808/3, PSČ 120 00, o ochranu
pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm
304/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
11. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 80/2016-103, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 80/2016-103,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č. j. 59 Cm
304/2015-37, uložil žalovanému, aby zaslal žalobkyni k rukám její zástupkyně
písemnou omluvu za poškození pověsti žalobkyně „u státních orgánů a institucí i
v očích veřejnosti“ ve znění uvedeném v I. výroku uvedeného rozsudku, a uložil
žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení (II. výrok). Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Lhota
Jarov (dále jen „organizace“) uzavřela se žalobkyní dohodu, kterou jí
přenechala do správy prostory své klubovny s tím, že budou užívány k
zajišťování a podávání občerstvení při akcích organizace. Za organizaci uzavřel
dohodu také žalovaný jako předseda jejího výboru. České obchodní inspekci byl
zaslán dopis datovaný dnem 4. červencem 2014, psán je na počítači, podepsán
jménem M. B. a nečitelným podpisem. Dopis byl nadepsán „Upozornění na možné
finanční úniky a nedodržování hygienických předpisů“. Bylo v něm uvedeno mimo
jiné, že žalobkyně v osadní klubovně peče bramboráky, prodává rozlévaný alkohol
a jiné drobné občerstvení, přestože k tomu nemá živnostenské oprávnění ani
zdravotní průkaz personálu, v kuchyni se pohybuje pes a pobíhá i po židlích, na
kterých sedí hosté. Žalobkyně nájemné za prostory vykazuje jako sponzorský dar
a nutí osadní výbor, aby to kryl, převedla na sebe elektrickou energii a dává
si ji do nákladů, kvůli tomu vydírala pokladní osadního výboru. Osadní klubovna
není pro tento účel zkolaudována, podnikání žalobkyně je nelegální. Soud
prvního stupně vzal za prokázané, že autorem dopisu je žalovaný. Česká obchodní
inspekce informovala údajného pisatele M. B., že toto podání postoupila
příslušným orgánům, na místě proběhly kontroly, které provedli pracovníci
Městského úřadu v Černošicích a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, kteří
žádné závady nezjistili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení
obsažená v dopise útočí na žalobkyninu dobrou pověst, protože zpochybňují, že
řádně provádí svou obchodní činnost, protože spravuje osadní klubovnu v rozporu
s hygienickými předpisy, zastírá údaje v účetnictví, nelegálně podniká atd.
Žádné z difamujících tvrzení, které bylo v dopise obsaženo, nebylo pravdivé.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný tím, že správnímu orgánu
sdělil nepravdivé údaje o žalobkyni, neoprávněně zasáhl do její dobré pověsti.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně
změnil a žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobkyni omluvu zamítl.
Uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k
jinému právnímu závěru. Podle názoru odvolacího soudu totiž soud prvního stupně
chybně nevzal v úvahu, že adresátem dopisu ze dne 4. července 2014 byl státní
orgán. Připomněl v čl. 18 Listiny základních práv a svobod zaručené právo
obracet se na státní orgány v záležitostech, které patří do jejich působnosti.
Podle odvolacího soudu se žalovaný obrátil na státní instituci, „veden
subjektivním pocitem o nedostatcích (protiprávním jednání) žalobkyně“. Podle
odvolacího soudu není podstatné, zda informace v dopise uvedené jsou pravdivé
či nikoli, podstatné je pouze, že dopis je podnětem státnímu orgánu, nebyl
proto způsobilý zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru totiž
odvolací soud postavil právo fyzické osoby ústavně garantované v čl. 18 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nad právo právnické osoby na
dobrou pověst, které ústavně garantováno není. Předkládá proto Nejvyššímu soudu
otázku, kterou podle jejího názoru dovolací soud dosud neřešil, totiž zda lze
čl. 10 odst. 1 Listiny garantující každému právo na zachování lidské
důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména „per analogiam“ použít i na
ochranu dobrého jména a pověsti právnické osoby. Podle jejího názoru totiž
některá z práv v tomto článku uvedená mohou náležet i osobám právnickým.
Rozhodnutí odvolacího soudu je podle ní v rozporu s judikaturou Ústavního
soudu, konkrétně s jeho nálezem ze dne 2. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, v
němž Ústavní soud zdůraznil, že je třeba dbát na to, aby jednomu z práv
zaručených Ústavou nebyla bezdůvodně dávána přednost před jiným právem. Podle
žalobkyně odvolací soud tím, že své rozhodnutí založil na chybném závěru, že
„vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že
„zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva, a
okolnostmi celé věci se nezabýval, připustil, že každý může vůči právnické
osobě používat křivých obvinění a lživé argumentace, aniž by nesl za takové
jednání odpovědnost, pokud oslovuje státní orgán. Žalovaný podle jejího názoru
zneužil svá práva, což odvolací soud svým rozhodnutím legitimizoval a rozhodl
tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 7.
září 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, nebo ze dne 28. května 2000, sp. zn. 21
Cdo 992/99, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „za zneužití výkonu práva lze
považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného
právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno
přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku“.
Podle žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu správné, navrhl je odmítnout,
případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského
soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku
II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože otázku, kterou dovolatelka
klade, byť ji vztahuje k Listině základních práv a svobod, resp. k jejímu
článku 10 odst. 1, lze vzhledem ke kontextu celého dovolání zformulovat obecně
jako otázku kolize dvou práv, totiž petičního práva a práva na ochranu dobré
pověsti, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Tuto otázku řešil odvolací soud v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů došlo ke skutečnosti, z níž
uplatněný nárok plyne, po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen o. z.), práva a povinnosti z toho plynoucí je
proto třeba podle § 3028 odst. 1 o. z. posuzovat podle tohoto zákona.
Podle § 135 odst. 2 o. z. náleží právnické osobě stejná ochrana jako při
zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z.
Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její
pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o
tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah
však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby), domáhat, aby
bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby
ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v § 19 b
odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
podle něhož platilo ustanovení § 19b odst. 2 obč. zák., týkající se
neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré
pověsti právnické osoby a podle něhož bylo možné se domáhat u soudu, aby se
příslušný subjekt dalších zásahů do dobré pověsti právnické osoby nadále zdržel
a odstranil závadný stav; bylo možné se domáhat též přiměřeného zadostiučinění,
které mohlo být požadováno i v penězích.
Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst (oproti
předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil;
nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku,
že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné
zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod,
proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty
týkající se kolize práva na ochranu pověsti právnické osoby s jinými právy,
nejčastěji právem na svobodu projevu a právem na informace, která zaručuje čl.
17 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, nebo ze dne 22. října 2014, č.
j. 23 Cdo 2997/2013, nebo ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).
Nejvyšší soud v naposled uvedeném rozhodnutí s odkazem na řadu nálezů Ústavního
soudu (mimo jiné též na nález zmíněný dovolatelkou ze dne 2. února 1998, sp.
zn. IV. ÚS 154/97) uvedl mimo jiné, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny
právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního
pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské
zájmy či hodnoty. Je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého
případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem
druhým. Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od těchto rozhodnutí ani v tomto
případě. Ochrana (dobré) pověsti je totiž chápána jako ústavní hodnota bez
ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické, či právnické.
Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, a
to rovněž s odkazem na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 2. února 1998,
sp. zn. IV. ÚS 154/97, uvedl, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci
výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem
příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka,
resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na
základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný,
pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí
takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v
kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci,
kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Za vybočením z mezí takto
stanovených práv a povinností v soudním řízení označil Nejvyšší soud křivé
obvinění a křivou výpověď podle § 345 a 346 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, nebo přestupek podle tehdejšího § 49 odst. 1 písm. a) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích [dnes § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb.,
o některých přestupcích]. Ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu
má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní
samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi; petice představuje zvláštní
kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu
veřejné moci na obsah petice reagovat), může tak dojít ke kolizi s
ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto bez dalšího neplatí, že
„vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že
„zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva.
Odvolací soud rozhodl v rozporu s těmito rozhodnutími, jestliže právo petiční
podle čl. 18 Listiny základních práv a svobod bez dalšího nadřadil právu na
ochranu osobnosti, aniž by zkoumal okolnosti, za nichž k tvrzenému zásahu do
osobnosti žalobkyně došlo a aniž by zkoumal, jak žalobkyně rovněž namítá, zda
petiční právo bylo v daném případě využito, či naopak zneužito (žalobkyně v té
souvislosti, co se týče definice jednání, které je zneužitím práva, správně
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2000, sp. zn. 21 Cdo
992/99). Je třeba připomenout, že obecný princip, že zneužití práva nepožívá
právní ochrany, je nyní vyjádřen výslovně v § 8 o. z.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu