23 Cdo 3675/2022-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Nová Pernikářka a.s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, Nové
Město, identifikační číslo osoby 27882489, zastoupené Mgr. Ing. Petrem
Lhotským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalovaným 1)
Spolek Pro Hanspaulku, se sídlem v Praze 6, U Beránky 2033/7, Dejvice,
identifikační číslo osoby 26607379, 2) M. K., bytem v XY, oběma zastoupeným
JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova
1568/23, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 2 Cm 5/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 3 Cmo 206/2021-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 2 Cm
5/2019-128, uložil žalovaným povinnost zdržet se tvrzení, že v důsledku
specifikovaných stavebních záměrů žalobkyně dojde k záměrné likvidaci dubové
aleje při ulici Na Pernikářce a další veřejné zeleně ve Zvonické ulici a ulici
Na Pernikářce, že dojde k zastínění okolních objektů a zahrad ve Zvonické ulici
a v ulici Na Pernikářce (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na stanovení
povinnosti žalovaným zdržet se tvrzení, že v důsledku realizace specifikovaných
stavebních záměrů žalobkyně budou některé objekty bývalé usedlosti Pernikářka
plnit veřejnou funkci, dojde ke značnému nárůstu dopravy v okolí bývalé
usedlosti Pernikářka a dojde k odčerpávání vody z podloží okolních zahrad, domů
a studní tepelnými čerpadly (výrok pod bodem II), uložil žalovaným povinnost
zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění specifikovaném ve výroku, ve zbytku
žalobu o uložení povinnosti uveřejnit omluvu žalobkyni zamítl (výrok pod bodem
III), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným uveřejnit omluvu žalobkyni v
novinách Městské části Praha 6 „Šestka“ ve znění a formě specifikovaných ve
výroku (výrok pod bodem IV), uložil žalovanému 1) povinnost uveřejnit omluvu
žalobkyni na internetové stránce žalovaného 1) ve znění a formě uvedených ve
výroku rozsudku, ve zbytku žalobu o uložení povinnosti uveřejnit omluvu
žalobkyni zamítl (výrok pod bodem V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem VI). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala
práv z neoprávněného zásahu do své pověsti, kterého se měli žalovaní dopustit
tím, že uveřejnili nepravdivá a záměrně zavádějící tvrzení o stavebním záměru
žalobkyně v areálu označovaném jako bývala usedlost Pernikářka v Praze 6. K odvolání žalobkyně a žalovaných Vrchní soud v Praze dovoláním
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve
výroku II v rozsahu zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovaným zdržet se
tvrzení, že některé objekty v bývalé usedlosti Pernikářka budou plnit veřejnou
funkci, v zamítavé části výroku III, ve výroku IV a v zamítavé části výroku V,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících částech výroků III a V
tak, že žalobu zamítl, a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající
části výroku II tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se tvrzení, že v důsledku
realizace specifikovaných stavebních záměrů žalobkyně dojde ke značnému nárůstu
dopravy v okolí bývalé usedlosti Pernikářka a že dojde k odčerpávání vody z
podloží okolních zahrad, domů a studní tepelným čerpadlem (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé v části týkající se zamítnutí
žaloby o uložení povinnosti žalovaným zaslat žalobkyni omluvu a omluvu
uveřejnit odůvodnil tím, že právnická osoba nemá v důsledku (samotného) zásahu
do své pověsti podle § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „o. z.“), právo na odčinění způsobené nemajetkové újmy.
Žalobkyní
požadovaná omluva má přitom povahu nároku na poskytnutí zadostiučinění, nikoli
nároku na odstranění následků neoprávněného zásahu do pověsti. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části, v níž byla potvrzujícím či
měnícím výrokem zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným zaslat
žalobkyni omluvu a omluvu uveřejnit, dovoláním, které považuje za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, jež dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla
vyřešena. A to otázky, zda omluva musí být vždy považována za formu odčinění
nemajetkové újmy, resp. zda omluva může být prostředkem k odstranění následků
zásahu do pověsti. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v dotčeném rozsahu vyhoví,
popř. aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Je nutno předznamenat, že otázka, zda právnické osobě svědčí právo na odčinění
nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti
podle § 135 odst. 2 o. z., již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena v
jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod
číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a lze tak odkázat na
podrobné odůvodnění řešení této otázky obsažené v citovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zohlednil, že současná právní úprava v
občanském zákoníku předpokládá vznik závazku k odčinění způsobené nemajetkové
újmy pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li
tak zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o.
z.), přičemž v souvislosti s neoprávněným
zásahem do pověsti právnické osoby tak zákon zvlášť nestanoví. Dovolací soud proto v citovaném rozhodnutí posoudil, zda lze existenci toto
práva dovodit na základě ústavních východisek, podle analogického použití
právní úpravy některého ze zákonem zvlášť stanovených důvodů vzniku práva na
odčinění nemajetkové újmy nebo z některého přímo použitelného ustanovení
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy. Vzal tak především v úvahu, že ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle
čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné
ochrany (právě) prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění
nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Závazek k
ochraně tohoto práva nevyplývá ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní
smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního. Dovolací soud
rovněž zohlednil, že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva
je třeba ve vztahu k otázce existence a rozsahu práva právnických osob na
dobrou pověst spatřovat rozdíl mezi dobrou pověstí právnické osoby a člověka,
přičemž členské státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky,
které poskytují podle vnitrostátního práva. Na základě provedeného komparativního srovnání příbuzných zahraničních právních
úprav dovolací soud dále uzavřel, že existenci tohoto práva nelze považovat za
součást evropské kontinentální konvence soukromého práva, neboť tyto právní
úpravy obsahují široké spektrum přístupů k této problematice a právo na
odčinění nemajetkové újmy je právnickým osobám přiznáváno spíše výjimečně. Stejně tak nadnárodní (akademické) projekty unifikace (evropského) soukromého
práva ponechávají otázku odčinění nemajetkové újmy právnických osob v důsledku
neoprávněného zásahu do jejich pověsti otevřenou. Dovolací soud rovněž uvedl, že toto právo nelze považovat ani za tradiční
institut tuzemského soukromého práva, neboť většina právních úprav platných na
našem území, a to i v období do roku 1948, z něhož účinná právní úprava v
občanském zákoníku koncepčně vychází, toto právo právnickým osobám nepřiznávala
a právní teorie a praxe ho ani výkladově nedovozovala (s výjimkou období od 1. 2. 1992 do 31. 12. 2013). Rovněž důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že tzv. antropocentrické pojetí soukromého práva zřetelně rozlišuje mezi právním
postavením osob fyzických a osob právnických a nesměřuje k tomu, aby v právním
postavení fyzických osob a právnických osob bylo dosaženo rovnosti, což platí
především v oblasti osobních práv, kde existence takové rovnosti je ze samotné
podstaty obou skupin právních subjektů fakticky vyloučena a v řadě případů není
právně dosažitelná. Zároveň však Nejvyšší soud konstatoval, že není vyloučeno, aby v případě, kdy
je povinnost k odčinění nemajetkové újmy právnické osoby zvlášť zákonem
stanovena, zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy
též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo
(tj. např.
poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku
nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele). Domáhá-li se dovolatelka v projednávané věci svojí otázkou obecného posouzení,
zda uveřejnění určitého textu či zaslání dopisu s určitým obsahem může být
způsobilým prostředkem k odstranění následků neoprávněného zásahu do pověsti
právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z., je třeba k takto míněné otázce
dovolatelky uvést, že na takové otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a v
tomto smyslu dovolatelkou položená otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost,
že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí
závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí
určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237
o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem
předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro
posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Takto obecně vymezenou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil
(řešit nemusel). Je tomu tak proto, že dovolatelka ve své žalobě netvrdila
takový zásah do své pověsti, jehož následky by bylo objektivně možné odstranit
právě uveřejněním určitého textu (např. spočíval-li by neoprávněný zásah ve
znepřístupnění již dříve uveřejněného textu) nebo právě zasláním určitého
dopisu (např. spočíval-li by neoprávněný zásah v neodeslání či zadržení
dopisu). Směřuje-li otázka dovolatelky k posouzení, zda jí uplatněné nároky na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (ve formě omluvy), jak sama dovolatelka
ve své žalobě a ve svém odvolání tyto své nároky označila, v souvislosti s
neoprávněným zásahem do její pověsti mohou být v poměrech projednávané věci
důvodné, aniž by zde byla (musela být) zjištěna nemajetková újma na straně
dovolatelky, resp. zda se lze úspěšně domáhat odstranění následků neoprávněného
zásahu do pověsti právnické osoby poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (ve
formě omluvy), není dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této
otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud ve svém rozhodování k poskytování přiměřeného zadostiučinění
podle účinné právní úpravy v občanském zákoníku dovodil, že je třeba rozlišovat
mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků stanovených k ochraně
předmětů absolutních práv (popř. nároků stanovených k ochraně proti nekalé
soutěži), tj. zejm. práva, aby se rušitel svého závadného jednání zdržel (tzv. zápůrčí nárok) nebo aby odstranil následky neoprávněného zásahu, resp. odstranil závadný stav (tzv.
odstraňovací nárok), oproti (obecnému) deliktnímu
závazku k odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného
zadostiučinění (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.), jehož podmínkou je, aby
nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění
odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným
protiprávním jednáním škůdce) vznikla. Proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (ve formě omluvy), aniž by na jeho straně
vznikla (byla zjištěna) nemajetková újma. Vznikla-li na straně poškozeného
nemajetková újma, může se pak žalobce domáhat po škůdci jejího odčinění pouze
za podmínky, že taková povinnost škůdce byla podle § 2894 odst. 2 o. z. výslovně ujednána nebo ji stanoví zvlášť zákon (srov. např. již shora citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021,
uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudky
ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23
Cdo 3487/2021). Jinak řečeno, na základě práva na odstranění následků neoprávněného zásahu
(tzv. odstraňovacím nárokem) se lze domáhat jednání, kterým se obnovuje
(restituuje) původní stav do podoby před jeho (již nastalým) zásahem do cizího
subjektivního práva, resp. odstraňuje se (stále ještě) trvající závadný stav
obnovením stavu původního (nezávadného), přičemž není podmínkou, aby (stále
trvající) závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) jakoukoli újmu
(ať už majetkovou nebo nemajetkovou) vyvolával či v minulosti vyvolal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019,
uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
jeho rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod
číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oproti tomu poskytnutím přiměřeného zadostiučinění se poškozený může domáhat
odčinění (satisfakce) skutečně vzniklé nemajetkové újmy (tj. skutečných dopadů
do jeho nemajetkové sféry), a to bez ohledu na to, zda závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) stále trvá či nikoli (obdobně jako v případě
práva na náhradu škody v případě dopadů do majetkové sféry poškozeného). Proto
předpokladem práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je (mimo jiné), aby
nemajetková újma na straně poškozeného vznikla (resp. v řízení následně byla
zjištěna) a aby navíc podle § 2894 odst. 2 o. z. stanovil pro takový případ
existenci práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění zvlášť zákon
(nebylo-li sjednáno jinak). To platí ostatně jak pro nemajetkovou újmu
fyzických osob (lidí), tak osob právnických, přičemž je v tomto směru
nerozhodné, v jaké formě má být přiměřené zadostiučinění poskytnuto, tj. zda ve
formě peněžité či nepeněžité (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, uveřejněný pod číslem 72/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 15. 7. 2021, sp. zn.
25 Cdo
3402/2019, uveřejněný pod číslem 50/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Právo na odstranění následků neoprávněného zásahu do cizího (absolutního) práva
(tzv. odstraňovací nárok) a právo na odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy
poskytnutím přiměřeného zadostiučinění jsou tedy povahově odlišná soukromá
(deliktní) práva vázaná na odlišně zákonem vymezené rozhodující skutečnosti pro
jejich vznik a uplatnění, jež nelze (libovolně) směšovat či zaměňovat. Kromě
toho, že zákon na řadě míst tato práva výslovně odlišuje a staví vedle sebe,
přičemž pojem přiměřeného zadostiučinění výslovně vztahuje právě ke způsobu
odčinění (skutečně vzniklé) nemajetkové újmy (§ 2894 odst. 2 a § 2951 odst. 2
o. z.), je takové směšování či zaměňování v rozporu i s dosavadními
judikatorními závěry o odlišné povaze, účelu a podmínkách vzniku a trvání
těchto práv (srov. již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005, a ze dne
14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009). Ostatně případný závěr o možnosti poskytování přiměřeného zadostiučinění
„prostřednictvím“ tzv. odstraňovacího nároku by v konečném důsledku vedl k
nepřípustnému vyloučení („obcházení“) zákonné úpravy závazku k náhradě újmy
podle občanského zákoníku, včetně podmínek týkajících se důvodů vzniku tohoto
práva (tedy i existence skutečné nemajetkové újmy, jež má být právě poskytnutím
zadostiučinění odčiněna), zavinění, obsahu a rozsahu odškodnění vzniklých újem,
promlčení tohoto práva apod. I z tohoto hlediska je zřetelné, že se zde jedná o
odlišné případy soukromoprávních deliktních závazků ze zákona, přičemž pro
vymezení znaků soukromoprávních deliktů a závazků z něj případně vznikajících
je rozhodný právě zákon a podmínky v něm stanovené. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.