23 Cdo 1773/2021-117
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Contipro a.s., se sídlem v Dolní Dobrouči, č.p. 401, identifikační
číslo osoby 60917431, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou
se sídlem v Praze 2, Václavská 12, proti žalovaným 1) P. c., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se
sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, 2) COLUMBIA z.s., se sídlem v Praze 1,
Jakubská 647/2, Staré Město, identifikační číslo osoby 07629842, zastoupeného
Mgr. Michaelou Velechovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2,
Staré Město, o přiměřené zadostiučinění formou omluvy, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 41 Cm 24/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, č. j. 3 Cmo 68/2020-85, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, č. j. 3 Cmo 68/2020-85, se
v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I a III rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 1. 2020, č. j. 41 Cm 24/2019-52, a v němž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1),
zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2020, č. j. 41 Cm
24/2019-52, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným uveřejnit na webových
stránkách omluvu žalobkyni (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky
III a IV).
2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala odčinění nemajetkové
újmy způsobené jednáním žalovaných v nekalé soutěží. To dle žalobkyně spočívalo
v uveřejnění rozhovoru s jednatelem žalované 1) na webových stránkách
žalovaného 2), ve kterém byly uvedeny zlehčující a nepravdivé výroky o
žalobkyni a jejím výrobku, čímž jí vznikla újma na dobré pověsti. Žalovaní na
svoji obranu uvedli, že tímto jednáním nedošlo k naplnění podmínek nekalé
soutěže, neboť žalobkyně nebyla v rozhovoru označena, rozhovor byl uveřejněn
pouze po krátkou dobu a žalobkyně tak nemohla být poškozena. Navíc žalovaný 2)
jako spolek nejednal vůči žalobkyni v hospodářském styku.
3. Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, přičemž ve vztahu k výroku II rozsudku soudu prvního stupně tak
učinil ve znění, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému 2)
zaplatit žalobkyni 50 000 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež
v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně vyrábí a uvádí na
trh přípravek (doplněk krmiva) Geloren určený pro výživu a podporu kloubů pro
koně a psy. Žalovaná 1) vyrábí veterinární přípravek Alavis určený rovněž pro
výživu kloubů koní a psů. Žalovaný 2) je spolkem, jehož základním účelem je
vzdělávání spotřebitelů a rozvoj prosazování jejich práv a oprávněných zájmů, a
činí tak i prostřednictvím provozování webových stránek.
5. Dne 22. 5. 2019 byl na webových stránkách www.aktualne.cz uveřejněn
článek pod názvem „Češi jedí ve velkém přípravky pro koně. Čekají zázraky,
lékárnici kroutí hlavou“. Autor článku se v něm zaměřil na zkušenosti lékárníků
ve vztahu k poptávce zákazníků po přípravcích na klouby pro koně pro vlastní
potřebu. V článku byl zmíněn jak výrobek žalobkyně, tak žalované 1).
6. Dne 10. 6. 2019 byl na webových stránkách žalovaného 2) uveřejněn
článek s názvem „Konkurenci zesměšňují pouze ti, kterým kvůli ní klesají
prodeje, tvrdí ředitel Alavisu“. Jednalo se o rozhovor redaktora s jednatelem
žalované 1). V rozhovoru mimo jiné k otázce, jaký je jeho názor na články,
které se v poslední době objevily v médiích a zesměšňují užívání přípravku
Alavis, v odpovědi zmínil diskuzi pod shora uvedeným článkem uveřejněným na
webových stránkách www.aktualne.cz a uvedl, že „Motivaci k zesměšňování
konkurenta podobnými texty má dle něho především společnost, která kvůli
Alavisu své přípravky na klouby méně prodává“. V další otázce byl jednatel
žalované 1) tázán, kdo je původcem zmíněného článku a odpovídá „Nezlobte se,
nebudu konkrétní, ale v té zmiňované diskusi jméno přípravku a jeho výrobce,
který kvůli úspěšnosti Alavisu ztratil své postavení, zaznívá mnohokrát a já si
myslím, že ne neoprávněně“. V odpovědi na další otázku, zda si jednatel
žalované 1) myslí, že je správné doporučovat přípravky pro koně lidem, uvádí,
že žalovaná 1) taková doporučení nečiní, a doplnil, že „Je však pravda, že tady
existuje společnost, která parazituje na dobré pověsti Alavisu a vlastní
přípravek pro koně doporučuje a nebo doporučovala. My s podobnými praktikami
nechceme být spojováni i z důvodu, že ten jejich produkt není veterinární
přípravek, kde se musí prokazovat účinnost a bezpečnost, ale je veden v
kategorii doplněk krmiva, který podléhá jen oznámení a nic dalšího prokazovat
nemusí. Lidé potom nerozlišují, jestli kupují Alavis nebo něco jiného. Prostě
chtějí ten přípravek pro koně“. Jmenovaný dále konstatuje: „Nechci však už
reagovat na článek, který podle mého soudu zaplatila společnost, která byla v
diskuzi často zmiňována, a které asi stagnují prodeje. Mám pro ně jednoduchou
radu. Ať udělají lepší produkt a neplýtvají energií na pomlouvačnou kampaň“.
7. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně změnila žalobu v tom smyslu,
že se po žalovaném 2) nadále nedomáhá přiměřeného zadostiučinění ve formě
omluvy, nýbrž zaplacení peněžitého zadostiučinění. Tuto změnu žaloby odvolací
soud připustil.
8. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že jednání
žalovaných je ve smyslu § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „ o. z.“), jednáním v hospodářské soutěži, neboť lze
hovořit o soutěžím úmyslu, byť nepřímém. Obsah předmětné informace mohl
způsobit újmu jiným soutěžitelům či zákazníkům, neboť jakákoliv informace o
tom, že existuje společnost, která parazituje na dobré pověsti Alavisu a
vlastní přípravek pro koně doporučuje a nebo doporučovala, je obsahově
informací, která je obecně způsobilá přivodit jinému konkurentovi na trhu újmu,
popřípadě minimálně hrozí riziko vzniku této újmy, což pro posouzení závadnosti
tohoto předpokladu nekalé soutěže postačuje.
9. Jednání žalovaných však dle odvolacího soudu není v rozporu s dobrými
mravy soutěže, neboť v rámci volné soutěže, která je nutná pro rozvoj
podnikatelského prostředí, jsou obecně přípustná i jednání, která by v běžné
situaci (občanském životě) byla tzv. za hranou, tedy jednalo by se o projevy
např. difamující.
10. Dle odvolacího soudu jednatel žalované 1), jako hlavní konkurentky
žalobkyně, vyjádřil svůj názor, veden zejména snahou o úspěch před konkurencí.
Obsah a formulace tohoto jím vyjádřeného názoru, je ještě přípustný, jelikož
fakticky pouze obecně vyjadřuje jeho názor na konkurenta, aniž by tento
konkurent nebo jeho výrobek byl konkrétně uveden a označen. Slova, že někdo
„parazituje na dobré pověsti Alavisu a vlastní přípravek pro koně doporučuje a
nebo doporučoval“ a „ať udělají lepší produkt a neplýtvají energií na
pomlouvačnou kampaň“ jsou tedy nepochybně silným hodnocením konkurenta, avšak
tohoto konkurenta přímo neuvádějí a neuvádějí ani název konkurenčního výrobku.
Pak ovšem takovéto „hodnocení konkurence“ uvedené v rozhovoru s redaktorem,
který se ptá na stav trhu podobných výrobků, je ještě přípustné, a to z důvodu,
že konkurenční boj mezi podnikateli je logicky „drsný“ a připouštějící (byť v
minimálním rozsahu) i použití prostředků či výrazů, které by se v běžném
občanském styku již jevily jako nepřípustné právě proto, že by maximálním
lpěním na „morálce“ došlo k faktickému znemožnění soutěže. Je totiž zřejmé, že
sama soutěž na trhu ve své podstatě vede k omezení (zničení) jiného konkurenta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu, v němž byl
potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“), pro posouzení dvou otázek hmotného práva.
12. Svojí první otázkou se žalobkyně táže, zda je v rozporu s dobrými
mravy soutěže jednání, jímž jeden soutěžitel vyjadřuje bez výslovného označení
jiného soutěžitele hodnotící soudy o jeho poměrech a výrobcích. Konkrétně zda
je v rozporu s dobrými mravy soutěže jednání, jímž jeden soutěžitel prohlašuje
o druhém soutěžiteli, že tento zesměšňuje konkurenta, protože sám kvůli němu
své přípravky méně prodává, ztratil postavení na trhu kvůli úspěšnosti Alavisu,
parazituje na dobré pověsti Alavisu, doporučuje vlastní přípravek pro koně
lidem, zaplatil si na webu aktualne.cz článek týkající se konzumace přípravků
pro koně lidmi a vede pomlouvačnou kampaň vůči Alavisu. Žalobkyně má za to, že
při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od jí citované ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Nesprávnost právního posouzení věci při řešení této otázky spatřuje
žalobkyně v tom, že žalobkyně byla (byť ne adresně) obviněna z protiprávního
jednání, konkrétně z toho, že doporučuje přípravky pro koně lidem, případně, že
si zaplatila článek na webu aktualne.cz. Proto nemůže obstát závěr odvolacího
soudu, že toto jednání není v rozporu s dobrými mravy soutěže. Podle § 2984 o.
z. je zakázáno zlehčování pravdivým i nepravdivým údajem, přičemž výroky
žalované 1) obsahovaly zčásti nepravdivá skutková tvrzení a zčásti hodnotící
soudy, které se nezakládaly na pravdivé informaci. Závěr odvolacího soudu by ve
svém důsledku vedl ke zdivočení dobrých mravů soutěže, neboť by umožnil, aby se
soutěžitelé vyjadřovali o svém konkurentovi drsně.
14. Žalobkyně dále shledává své dovolání přípustné pro řešení druhé
formulované otázky hmotného práva, zda je vyjádření názoru jednoho soutěžitele
o jiném soutěžiteli přípustné (tj. v souladu s dobrými mravy soutěže), pokud
tento jiný soutěžitel nebo jeho výrobek nebyl výslovně jmenován, za stavu, kdy
se ani prvostupňový ani odvolací soud nezabýval tím, zda průměrný spotřebitel
či jiný soutěžitel (zejména ten, jehož se výroky týkají) mohl poznat, že
vyjádření míří na konkrétního soutěžitele. Žalobkyně má za to, že při řešení
této otázky se odvolací soud odchýlil od jí citované ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
15. Nesprávnost právního posouzení věci při řešení této otázky spatřuje
žalobkyně v tom, že údajem o jiném soutěžiteli může být i takový výrok, který
umožňuje poznat, že se toto sdělení vztahuje ke konkrétnímu soutěžiteli. Takový
soutěžitel nemusí být ve vyjádření konkurenta přímo označen či jmenován, ale
postačuje, pokud je rozpoznatelný z uváděných údajů pro průměrného spotřebitele.
16. Žalobkyně dále namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu
neobsahuje dostatek důvodů a je překvapivým rozhodnutím.
17. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
(zjevně pouze v napadeném rozsahu) a rozsudek soudu prvního stupně (v
odpovídajícím rozsahu) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
18. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem
(§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
23. Druhá otázka dovolatelky přípustnost jejího dovolání nezakládá.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že pro úsudek
dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou
relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj.
právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž
řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26
Cdo 3297/2011, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a rovněž např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
24. Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že
hodnocení konkurence ze strany žalované 1) je v hospodářské soutěži přípustné,
neboť konkurenční boj mezi podnikateli je logicky „drsný“ a připouštějící (byť
v minimálním rozsahu) i použití prostředků či výrazů, které by se v běžném
občanském styku již jevily jako nepřípustné právě proto, že by maximálním
lpěním na „morálce“ došlo k faktickému znemožnění soutěže. Na otázce, zda
průměrný spotřebitel či jiný soutěžitel mohl poznat, že vyjádření soutěžitele
míří na konkrétního jiného soutěžitele, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí a tato otázka neměla pro posouzení věci určující význam.
25. Svojí námitkou o nedostatku důvodů napadeného rozsudku odvolacího
soudu a o jeho překvapivosti nepředkládá dovolatelka dovolacímu soudu žádnou
právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí,
nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř.
přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými
nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení
sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem
46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp.
zn. 23 Cdo 4905/2014).
26. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení
dovolatelkou vymezené první otázky, jejíž podstata směřuje k posuzování výroků
soutěžitele, jejichž obsahem je údaj o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného
soutěžitele, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při
vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.).
28. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
29. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
30. Podle § 2976 o. z. kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s
dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo
zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje (odst. 1).
Nekalou soutěží podle odstavce 1 je zejména (mimo jiné) zlehčování (odst. 2).
31. Podle § 2984 o. z. zlehčováním je jednání, jímž soutěžitel uvede
nebo rozšiřuje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele nepravdivý
údaj způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu (odst. 1). Zlehčováním je i
uvedení a rozšiřování pravdivého údaje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného
soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou
soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen
(oprávněná obrana) (odst. 2).
32. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v rámci hospodářské soutěže jsou
obecně přípustná i jednání, která by v běžné situace nebyla přijatelná.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že pojem dobré mravy soutěže
je třeba oproti obecnému významu pojmu dobré mravy poněkud modifikovat, a to
právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem
je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou
míru agresivity a „podnikatelské vychytralosti“. Je však třeba vždy dodržet
korektní a soutěžně přijatelné metody. Samozřejmým předpokladem jednání v
souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017).
33. Dobré mravy soutěže proto představují zvláštní kategorii odlišnou od
dobrých mravů jako takových a spjatou s principy poctivého hospodářského styku.
Soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze
dopouštět jednání, které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné
či parazitující nebo předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými
údaji (srov. obdobně podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2015, sp. zn. 23 Cdo 1962/2015).
34. Rovněž lze odvolacímu soudu přisvědčit do té míry, že ustanovení §
2976 odst. 1 o. z. je generální klauzulí nekalé soutěže, jejímž úkolem je
stanovit základní kritéria pro posuzování určitého jednání jako jednání v
nekalé soutěži. Zvláštní skutkové podstaty, sloužící jako příklad
nekalosoutěžních jednání, musí vždy vykazovat všechny základní znaky, které
stanoví generální klauzule pro posouzení určitého jednání jako
nekalosoutěžního. (srov. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2809/2010, a ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 40/2011, či jeho usnesení ze dne 26. 3. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 4285/2010).
35. Zároveň však nelze pominout, že z vymezení skutkové podstaty nekalé
soutěže v podobě zlehčování podle § 2984 o. z. plyne, že nekalou soutěží je
uvedení a (nebo) rozšiřování údaje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného
soutěžitele, je-li takový údaj způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu,
pokud jde o údaj buď nepravdivý, nebo sice pravdivý, avšak soutěžitel nebyl k
takovému jednání okolnostmi donucen.
36. V tomto smyslu dospěl dovolací soud ve svém rozhodování k závěru, že
v případě nepravdivosti rozšiřovaných údajů o jiném soutěžiteli má toto jednání
soutěžitele znaky nekalé soutěže ve smyslu generální klauzule podle ustanovení
§ 44 odst. 1 obch. zák. a současně má zlehčující charakter, vede-li k
očerňování druhého soutěžitele. Tvrzené difamující informace přitom musí
prokázat ten, kdo je tvrdí (srov. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4281/2008).
37. Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech,
výrobcích či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto
soutěžiteli přivodit újmu, a tudíž argumentace „pouze pravdivými údaji“ zde
neobstojí (srov. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1924/2012).
38. Zároveň Ústavní soud ve svém rozhodování (k přípustnosti dovolání
pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)
vysvětlil, že při aplikaci ustanovení o nekalé soutěži (včetně skutkové
podstaty zlehčování) je třeba mít na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona,
která se projevuje poměřováním ústavních práv na svobodný projev ve smyslu čl.
17 Listiny základních práv a svobod a na svobodu podnikání a provozování jiné
hospodářské činnosti podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
39. Veškerá omezení základního práva na svobodný projev provedená
obyčejným zákonem proto musí sledovat přípustný účel a nesmějí relativizovat
svobodu projevu. Výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně
podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců, musí být účelem a
smyslem objektivní ústavní hodnoty svobodného podnikání zásadním způsobem
ovlivněn a limitován. Z tohoto důvodu nelze ústavní „soft law“ v podobě ústavní
hodnoty hospodářské soutěže stavět do horizontální polohy s konkurujícími
základními či politickými právy, tj. ani se svobodou projevu (srov. zejm. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, a na něj navazující
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 120/2013).
40. Proto závěry rozhodovací praxe týkající posuzování střetu základního
práva na svobodu projevu s jinými základními právy (resp. otázky mezí přípustné
kritiky) platí a fortiori na oblast nekalé soutěže, kdy je třeba eliminovat
takovou výkladovou alternativu, která by nepřípustně zasahovala do
fundamentálnějšího (z hlediska ústavního pořádku posuzovaného komplexně) práva
na svobodu projevu (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. I. ÚS 823/11, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3.
2013, sp. zn. 23 Cdo 120/2013).
41. Z výše uvedeného v poměrech projednávané věci vyplývá, že dospěl-li
odvolací soud na základě skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu
nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) k
závěru, že jednání žalovaných se uskutečnilo v hospodářském styku, přičemž
předmětné výroky žalované 1) byly způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli,
bylo třeba posoudit, zda tímto soutěžitelem je právě žalobkyně a zároveň zda
jsou tyto výroky nepravdivé, a jsou-li pravdivé, zda se žalovaná 1) těchto
výroků dopustila, aniž by k takovému jednání byla okolnostmi donucena. Je tomu
tak proto, že vzhledem k zákonnému vymezení skutkové podstaty nekalé soutěže
formou zlehčování ve smyslu § 2976 odst. 2 a § 2984 o. z. je třeba zhodnotit
podmínku rozporu jednání žalované 1) s dobrými mravy soutěže právě z hlediska
zákonem stanovených znaků této skutkové podstaty, neboť takto vymezené jednání
považuje zákon (typově) za nekalou soutěž, jež je zakázána. Proto v tomto
smyslu není samo o sobě rozhodující, do jaké míry jsou výroky žalované 1)
„drsné“, nýbrž je-li vytýkané jednání žalované 1) v rozporu s dobrými mravy
soutěže právě s ohledem na to, zda se jednalo o výroky nepravdivé, popř. i
pravdivé, byly-li způsobilé přivodit žalobkyni (v hospodářském styku) újmu.
42. Zároveň však je však třeba předmětné výroky posoudit i z hlediska
přípustnosti omezení základního práva na svobodný projev, a to s ohledem na
shora uvedené závěry uplatňované v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle
kterých právo na svobodu projevu představuje oproti ochraně hospodářské
činnosti před nekalou soutěží (z hlediska ústavního pořádku posuzovaného
komplexně) fundamentálnější právo.
43. V tomto smyslu je pak třeba zohlednit možnost omezení základního
práva na svobodný projev podle výkladových závěrů dovozovaných v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu. Ty jsou (v zásadě) založeny na
východisku, podle kterého je třeba rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu
skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o
fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování;
pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě
způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje
skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty
dotčeného). Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého
původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z
hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních)
kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné
zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné
prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním
jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a
zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, a ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1059/2018).
44. Při posuzování přiměřenosti kritiky je nutno rovněž zohlednit
charakter projevu jako celku, tj. kontext, ve kterém byl pronesen (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11), a zároveň
skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech
veřejných požívá velmi silnou ochranu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
2051/14).
45. V poměrech projednávané věci je proto třeba na základě shora
uvedených východisek především zohlednit, že dle skutkových zjištění odvolacího
soudu některé výroky žalované 1) měly povahu skutkových tvrzení o jiném
soutěžiteli (zejm. tvrzení že „článek … zaplatila společnost, která byla v
diskuzi často zmiňována“ nebo že určitý výrobce konkurenčního přípravku „kvůli
úspěšnosti Alavisu ztratil své postavení“ či že určitý výrobce svůj výrobek pro
koně „doporučuje a nebo doporučoval“ lidem), neboť nikterak nevyjadřují
subjektivní názor žalované 1), tudíž nemohou být hodnotícími úsudky. Jde totiž
o tvrzení, jehož pravdivost je ověřitelná, neboť se opírá o objektivně
existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, přičemž jejich
pravdivost musí (jak uvedeno shora) prokázat ten, kdo je tvrdí. Stejně tak je
třeba podle shora uvedených závěrů zhodnotit i takové výroky žalované 1), jež
mají povahu hodnotících úsudků (kritiky) (tj. např. výroky, že žalovaná „nechce
být spojována s určitými praktikami“, nebo že žalovaná „má pro ně jednoduchou
radu, ať udělají lepší produkt“), a to z hlediska podmínek oprávněnosti takové
kritiky.
46. Zároveň je však třeba vzít v úvahu, že žalobkyně se svojí žalobou
domáhá omluvy jako způsobu odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 a
§ 2988 o. z. Podle účinné právní úpravy je přitom nutno rozlišovat mezi
podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze
samotného ohrožení či porušení cizího práva nekalou soutěží, resp. spjatých s
(pouhou) způsobilostí závadného jednání přivodit jiným soutěžitelům či
zákazníkům újmu (typicky spjatých s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem
odstraňovacím), oproti vzniku (obecného) deliktního závazku k odčinění
nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je,
aby nemajetková újma, jež má být poskytnutím přiměřeného zadostiučinění
odčiněna, na straně poškozeného (skutečně) vznikla (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019).
47. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. rovněž přezkoumal, zda řízení nebylo v dotčeném rozsahu
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů
takovými vadami netrpí, a to ani dovolatelkou vytýkanou nepřezkoumatelností a
překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod
číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. jeho rozsudky ze
dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4287/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS
245/07).
V. Závěr
48. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu (při řešení právní otázky, pro niž je
dovolání přípustné) není v napadeném rozsahu správné, neboť odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, kterou nesprávně vyložil, a tudíž je dovolání
důvodné.
49. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v
dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů v napadeném rozsahu,
včetně závislých části nákladových výroků, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
50. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení (ve zbývajícím rozsahu)
včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu