28 Cdo 4287/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně H. Š., P.,
zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7,
proti žalovanému M. Š., P., zastoupenému JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se
sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o 72.485 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 299/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2016, č. j. 25 Co 139/2016-350, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2016, č. j. 25 Co
139/2016-350, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I.), žalobu co do částky 43.015 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. – V.). Částečně tak vyhověl
žalobkyni, jež se ve sporu domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného
žalovaným užíváním domu nad rámec jeho spoluvlastnického podílu v období od 5. 1. 2011 do 6. 10. 2013. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyni náležel v dané
době spoluvlastnický podíl na dotčené nemovitosti v rozsahu ideální ?, jejž
obdržela jako dar od svého bývalého manžela – žalovaného. V důsledku neshod,
jež vyústily v rozvod manželství, opustila žalobkyně dne 5. 1. 2011 společnou
domácnost. Žalovaný nedlouho poté provedl výměnu zámku. Obvodní soud, odkazuje
na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo
503/2011, uzavřel, že znemožnil-li žalovaný žalobkyni přístup do domu, a užíval
jej tak nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu k tomu svědčil
právní důvod, bezdůvodně se na její úkor obohatil ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“). Výši nabytého majetkového prospěchu vyčíslil na základě
znaleckého posudku stanovícího v daném místě a čase obvyklé nájemné a
zohledňujícího specifika projednávané věci (především výši spoluvlastnického
podílu žalobkyně a právo doživotního užívání nemovitosti zřízeného ve prospěch
matky žalovaného). Nárok žalobkyně pak soud prvního stupně k námitce žalovaného
neshledal uplatněným v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalovaného přezkoumal zmiňované rozhodnutí v napadeném
rozsahu (ve výrocích I., III. a V.) Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze
dne 12. 5. 2016, č. j. 25 Co 139/2016-350, ve výroku I. změnil tak, že se
žaloba v částce 72.485 Kč zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů vzniklých účastníkům i státu (výroky II. – IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž
zopakoval důkaz dopisem žalovaného adresovaným žalobkyni ze dne 24. 1. 2011. Na
rozdíl od obvodního soudu ovšem shledal výkon práva žalobkyně rozporným s
dobrými mravy. Vyzdvihl především, že žalovaný bezdůvodné obohacení nikterak
nezapříčinil, neboť nemohl zabránit žalobkyni v odchodu ze společné domácnosti,
a chtěl-li by vzniku bezdůvodného obohacení zamezit, musel by ji přinutit v
domě setrvat. K výměně zámku došlo navíc až poté, co žalobkyně z domácnosti
sama dobrovolně odešla. Nejedná se tudíž o situaci, kdy by byla jednáním
žalovaného z užívání nemovitosti vyloučena, či jí v něm bylo bráněno. Domáhá-li
se proto nyní kompenzace za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným,
vykonává své právo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.,
pročež odvolací soud žalobu i v části, jíž bylo rozsudkem soudu prvního stupně
vyhověno, zamítl. Uvedené rozhodnutí napadla dovoláním žalobkyně, považujíc je za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že odvolací soud při
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nerespektoval judikaturu soudu dovolacího.
Upozorňuje především na jednostranný náhled odvolacího soudu na celou situaci a
vyčítá mu, že pominul motivy, jež žalobkyni k opuštění společné domácnosti
vedly, a nepřipustil participaci žalovaného na rozvrácenosti jejich vzájemných
vztahů. Dále dovolatelka zdůrazňuje, že odepření ochrany práv s poukazem na
korektiv dobrých mravů nesmí být na úkor právní jistotě dotčených subjektů. Odvolací soud nadto pochybil, vybočil-li z intencí ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, dle níž právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího
v nadužívání spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků vzniká vždy bez
ohledu na to, z jakého důvodu předmět neužívá, nemůže užívat, či jej užívat
nechce druhý spoluvlastník. Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. navíc
pokládá za překvapivou. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud
neřešenou pak označuje otázku, jaké okolnosti mají být soudem zohledňovány při
uplatňování korektivu dobrých mravů, konkrétně má-li brát v úvahu skutečnosti
aktuální v okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, či má-li reflektovat i
vzájemné poměry dotčených subjektů v době jemu předcházející. Odvolací soud
dále dle dovolatelčina mínění postupoval nesprávně, neaplikoval-li při
rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení § 150 o. s. ř. Z uvedených
důvodů žalobkyně navrhuje, aby byl napadený rozsudek Nejvyšším soudem zrušen. Žalovaný ve svém vyjádření toliko stručně zopakoval jím již dříve
tvrzené skutečnosti a ztotožnil se s dle něho správným rozhodnutím odvolacího
soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné dle shora citovaného ustanovení, neboť, jak přiléhavě
poukazuje žalobkyně, lze mít úvahy odvolacího soudu stran aplikace § 3 odst. 1
obč. zák. za příčící se ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně výkladu ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. konsolidovala v názoru, že se jedná o právní normu s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
Provázanost úsudku soudu o souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy
se skutkovými zjištěními v konkrétní věci v zásadě brání jeho přezkumu v
dovolacím řízení, nicméně judikatura Nejvyššího soudu připouští v rámci něho
prověřit, zda byly při aplikaci zmiňovaného korektivu dodrženy určité limity
bránící jeho svévolnému použití. Judikatura lpí především na patřičně
podloženém jasném a přesvědčivém závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy,
jenž je učiněn na základě komplexního zhodnocení všech rozhodných okolností
dané věci (k tomu viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp.
zn. 26 Cdo 3084/2005, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, a ze dne 3.
3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4791/2014, dále pak též usnesení Ústavního soudu ze dne
3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). Třebaže dovolací soud připouští, že i
výkon práva spočívajícího v nároku na vydání bezdůvodného obohacení může být za
jistých okolností shledán příčícím se dobrým mravům, zdůvodnil-li v nyní
projednávaném sporu odvolací soud použití citovaného ustanovení toliko tím, že
žalovaný vznik bezdůvodného obohacení nezavinil, nemohl-li odchodu žalobkyně ze
společného bytu zabránit, přičemž poukázal na míru rozvrácenosti vzájemných
vztahů účastníků, pro niž nebylo dobře myslitelné, aby spolu nadále sdíleli
společnou domácnost, nemůže jeho úsudek obstát jako správný.
Předně je zapotřebí připomenout, že vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i
judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k
tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu.
Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch přitom stíhá toho, kdo jej získal
způsobem předvídaným v § 451 a násl. obč. zák. Samotný vznik bezdůvodného
obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně
ochuzeného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn.
28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, jakož i
judikaturu v něm citovanou). Vzhledem k řečenému proto nelze kvitovat náhled
městského soudu, dle něhož by základní principy zákonné úpravy bezdůvodného
obohacení, jež nedávají přílišný prostor pro zohledňování subjektivních prvků
daného vztahu, mohly být upozaděny z důvodu, že nastalou situaci nezapříčinil
svým jednáním žalovaný. Stejně není možné připustit, aby byl popsaný smysl
právní úpravy eliminován toliko s poukazem na vzájemné vztahy účastníků, jež
byly v rozhodné době determinovány spory rozvádějících se manželů. Měla-li by
být výkonu žalobčina práva odepřena ochrana pro rozpor s dobrými mravy v
důsledku uvedených okolností, bylo by zapotřebí řádně a především přesvědčivěji
objasnit důvody, pro něž je nutné přiznat takovým skutečnostem relevanci v
rovině majetkoprávní (srovnej obdobně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013) a jež by ospravedlňovaly výjimečný zásah
do právní jistoty a subjektivních práv účastníků vyplývajících pro ně z dikce
právní normy (k mimořádnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. viz
zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012,
či ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014).
Ve shora jmenovaných rozhodnutích dovolacího soudu pak lze vysledovat i
zodpovězení žalobkyní v závěru jejího podání předestřené otázky stran okruhu
okolností významných pro posuzování souladu, resp. rozporu výkonu uplatňovaného
práva s dobrými mravy, již považovala za doposud v judikatuře neřešenou.
K nyní projednávanému sporu jeví se pak vhodným připomenout i rozhodovací praxi
dovolacího soudu, jež se ustáleně přiklání k názoru, že pro povinnost
spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického
podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího
rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc)
dobrovolně (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, jakož i další
rozhodnutí v něm citovaná). Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným,
znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání
například uzamčením stavby či oplocením pozemku.
Přitakat dovolatelce naproti tomu nelze, namítá-li nepředvídatelnost užití
korektivu dobrých mravů odvolacím soudem. Překvapivým je totiž dle judikatury
dovolacího soudu takové rozhodnutí, jež nebylo možné na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků či jimi uplatněných námitek předvídat. Je tomu tak zpravidla v
situacích, v nichž byla odvolacím soudem posuzována otázka, již žádný z
účastníků netvrdil či jíž nebyla věnována žádná pozornost ze strany soudu
prvního stupně, čili jedná-li se o rozhodnutí z pohledu předchozího průběhu
řízení originální, na něž účastníci neměli možnost adekvátně reagovat (srov.
zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007,
ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3387/2015, či jeho usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013).
Eventuálním rozporem výkonu v nynějším řízení uplatňovaného práva s dobrými
mravy se ovšem zabýval již soud prvního stupně, pročež nelze mít aplikaci § 3
odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem (třebaže i nepřiléhavou, viz výše) za
nadmíru neočekávanou. Městský soud totiž, aniž by nějak modifikoval skutková
zjištění soudu obvodního, toliko zaujal odlišný náhled na jejich význam pro
posouzení projednávaného sporu.
Neobstojí-li napadený rozsudek již ze shora uvedených důvodů, jeví se v dané
procesní situaci nadbytečným vypořádávat se s námitkami dovolatelky stran
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jejichž prostřednictvím se dožaduje
aplikace § 150 o. s. ř.
Z výše řečeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.
rozsudek odvolacího soudu včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud podle § 243g
odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.
vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu