28 Cdo 1596/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v
právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 184/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne
21. listopadu 2008, č. j. 15 Co 675/2008-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.170,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako spoluvlastnice (podíl ve
výši jedné ideální poloviny) domu č. p. 318 v Č. a přilehlých pozemků má nárok
na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1, § 458 odst. 1 a § 137
odst. 1 obč. zák., které vzniklo žalovanému, neboť tento jako druhý
spoluvlastník užívá od 5. 10. 2006 dům i pozemky výlučně, a to nad rámec svého
spoluvlastnického podílu. Tímto užíváním se žalovaný bezdůvodně obohacuje, a
jelikož toto obohacení spočívá ve výkonech, je povinen poskytnout žalobkyni
peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu tohoto plnění odvozenou od
výše obvyklého nájmu.
K odvolání žalovaného Krajský soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře,
rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 15 Co 675/2008-46, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení mezi účastníky (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho
vydání předcházející, a po té dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.
Odvolací soud nejprve zhodnotil, že není třeba doplňovat dokazování místním
ohledáním ohledně skutečnosti, že žalovaný nebrání žalobkyni v užívání domu,
neboť toto měl za prokázané. Současně je pak tato skutečnost z hlediska
právního posouzení věci nepodstatná, neboť rozhodující je pouze to, zda
spoluvlastník užívá věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu a zda se tak
děje bez dohody spoluvlastníků. Skutečnost, že druhý spoluvlastník může věc
rovněž užívat, ale dobrovolně toto své právo nevykonává, může být podstatná
pouze při případných úvahách o souladu uplatněného nároku s dobrými mravy podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. V tomto případě však odvolací soud rozpor nároku na
vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy neshledal. Odvolací soud dále
uvedl, že ani pokud jde o právní posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení,
soud prvního stupně nikterak nepochybil, přičemž nad to odvolací soud dodal,
že i kdyby byl nárok žalobkyně posouzen jako přímý nárok podle § 137 odst. 1
obč. zák. ve světle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 471/05, se kterým
se však odvolací soud zcela neztotožňuje, je závěr o důvodnosti žaloby i tak na
místě. Odvolací soud tedy uzavřel, že pokud žalovaný užívá společné nemovitosti
bez dohody s žalobkyní výlučně sám ve stejném rozsahu, v jakém je dříve užívali
oba účastníci a v jakém je v současné době k obvyklému účelu užívat lze, je
závěr o užívání nad rámec jeho spoluvlastnického podílu zcela správný a jedná
se jednoznačně o bezdůvodné obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek má podle
jeho názoru ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nemůže argumentovat způsobem, že ať už
by byl nárok posuzován podle ustanovení o bezdůvodném obohacení nebo jako přímý
nárok podle § 137 odst. 1 obč. zák, bylo by žalobě vyhověno. Dovolateli by
totiž chyběla právní jistota, jakým způsobem byl jeho případ posuzován, což je
významné například při uplatnění námitky promlčení. Dále namítá, že nelze
tvrdit, že je jedno, jakým nárokem je uplatněná pohledávka, neboť odvolací soud
by měl možnost žalobu zamítnout, pokud by žalovaný nárok nebyl uplatňován v
souladu se správným hmotněprávním ustanovením. Podle dovolatele by soud měl
nárok, který považuje za správný, přesně definovat, sám se spíše přiklání k
posouzení nároku jako nároku přímého a má za to, že bezdůvodné obohacení
nevzniklo, neboť žalobkyně odešla dobrovolně. Závěrem zdůrazňuje, že mu žádné
bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť žalobkyně opustila nemovitosti dobrovolně
a nepožádala jej o jejich užívání.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že bylo podáno opožděně,
přičemž vychází z prezenčního razítka soudu prvního stupně, na němž má být jako
datum podání dovolání uveden 18. březen 2009. Dovolatel dle žalobkyně namítá,
že odvolací soud nesprávně posoudil jeho nárok jako nárok vyplývající z
bezdůvodného obohacení, přičemž jej měl posoudit jako přímý nárok podle § 137
odst. 1 obč. zák., avšak odvolací soud ve skutečnosti dospěl k závěru, že její
nárok je po právu, ať věc posoudí jako bezdůvodné obohacení nebo jako přímý
nárok, což žalovaný ani nezpochybňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom
nemůže být vadné jen proto, že by jinak správné rozhodnutí bylo odůvodněno
polemickým právním závěrem. Dovolání je tedy podle žalobkyně nepřípustné podle
§ 236 odst. 2 o. s. ř. a navíc odvolací soud v napadeném rozsudku neřeší
žádnou otázku zásadního právního významu, jak je definována v § 237 odst 3. o.
s. ř., a proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl
a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný
dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení,
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut
možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za
předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí
NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je
příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů
29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor
civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání
reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor
civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne
20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze
žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí
případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v § 242 o. s.
ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního
rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená
právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a
to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 4, č. 19).
Dovolání žalovaného postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního
významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle
příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání,
relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní
revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení
konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu
na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Nejvyšší soud neshledal ani rozpor s hmotným právem, resp. porušení principu
právní jistoty, jak namítá dovolatel. Není totiž pravdou, že dovolateli chybí
právní jistota v tom, jakým způsobem byla věc posuzována. Odvolací soud dospěl
k jednoznačnému závěru, že se jednalo o bezdůvodné obohacení, a proto věc
posuzoval dle ustanovení obč. zák upravujících bezdůvodné obohacení včetně
nároku na jeho vydání. Není přitom ani žádných pochyb o tom, jakým způsobem byl
nárok žalobkyně posuzován. Nad rámec tohoto závěru pak odvolací soud dodal, že
i kdyby byl nárok žalobkyně posouzen jako přímý nárok podle § 137 odst. 1 obč.
zák. ve světle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 471/05, je závěr o
důvodnosti žaloby na místě. Ani úvaha dovolatele o tom, že soud má možnost
žalobu zamítnout, pokud by žalovaný nárok nebyl uplatňován v souladu se
správným hmotněprávním ustanovením, není správná, neboť právní kvalifikace
nároku tvrzeného v žalobě je věcí soudu. Odvolací soud rovněž přiléhavě
poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2616/99, publikovaný v Právních rozhledech pod PR 8/2001, str. 389, kde je
uvedeno, že podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah
svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení. Protože není
schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí ostatním
spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu
toho, co nemůže být vydáno. Nebylo přitom žalovaným ani tvrzeno, že by mezi
účastníky byla uzavřena dohoda o bezplatném užívání nemovitostí, přičemž z
hlediska ustanovení § 137 odst. 1, § 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 obč. zák není
významné, zda se žalobkyně domáhala jiné úpravy užívání nemovitostí či zda
nemovitosti opustila dobrovolně, jak se mylně domnívá žalovaný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni vznikly
náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.885,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 985,- Kč představující 19% DPH (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu