28 Cdo 1596/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 184/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 15 Co 675/2008-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.170,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako spoluvlastnice (podíl ve výši jedné ideální poloviny) domu č. p. 318 v Č. a přilehlých pozemků má nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1, § 458 odst. 1 a § 137 odst. 1 obč. zák., které vzniklo žalovanému, neboť tento jako druhý spoluvlastník užívá od 5. 10. 2006 dům i pozemky výlučně, a to nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Tímto užíváním se žalovaný bezdůvodně obohacuje, a jelikož toto obohacení spočívá ve výkonech, je povinen poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu tohoto plnění odvozenou od výše obvyklého nájmu.
K odvolání žalovaného Krajský soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 15 Co 675/2008-46, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a po té dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Odvolací soud nejprve zhodnotil, že není třeba doplňovat dokazování místním ohledáním ohledně skutečnosti, že žalovaný nebrání žalobkyni v užívání domu, neboť toto měl za prokázané. Současně je pak tato skutečnost z hlediska právního posouzení věci nepodstatná, neboť rozhodující je pouze to, zda spoluvlastník užívá věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu a zda se tak děje bez dohody spoluvlastníků. Skutečnost, že druhý spoluvlastník může věc rovněž užívat, ale dobrovolně toto své právo nevykonává, může být podstatná pouze při případných úvahách o souladu uplatněného nároku s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto případě však odvolací soud rozpor nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy neshledal. Odvolací soud dále
uvedl, že ani pokud jde o právní posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně nikterak nepochybil, přičemž nad to odvolací soud dodal, že i kdyby byl nárok žalobkyně posouzen jako přímý nárok podle § 137 odst. 1 obč. zák. ve světle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 471/05, se kterým se však odvolací soud zcela neztotožňuje, je závěr o důvodnosti žaloby i tak na místě. Odvolací soud tedy uzavřel, že pokud žalovaný užívá společné nemovitosti bez dohody s žalobkyní výlučně sám ve stejném rozsahu, v jakém je dříve užívali oba účastníci a v jakém je v současné době k obvyklému účelu užívat lze, je závěr o užívání nad rámec jeho spoluvlastnického podílu zcela správný a jedná se jednoznačně o bezdůvodné obohacení.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v § 242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Dovolání žalovaného postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Nejvyšší soud neshledal ani rozpor s hmotným právem, resp. porušení principu právní jistoty, jak namítá dovolatel. Není totiž pravdou, že dovolateli chybí právní jistota v tom, jakým způsobem byla věc posuzována. Odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že se jednalo o bezdůvodné obohacení, a proto věc posuzoval dle ustanovení obč. zák upravujících bezdůvodné obohacení včetně nároku na jeho vydání. Není přitom ani žádných pochyb o tom, jakým způsobem byl nárok žalobkyně posuzován. Nad rámec tohoto závěru pak odvolací soud dodal, že i kdyby byl nárok žalobkyně posouzen jako přímý nárok podle § 137 odst. 1 obč. zák. ve světle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 471/05, je závěr o důvodnosti žaloby na místě. Ani úvaha dovolatele o tom, že soud má možnost žalobu zamítnout, pokud by žalovaný nárok nebyl uplatňován v souladu se správným hmotněprávním ustanovením, není správná, neboť právní kvalifikace nároku tvrzeného v žalobě je věcí soudu. Odvolací soud rovněž přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, publikovaný v Právních rozhledech pod PR 8/2001, str. 389, kde je uvedeno, že podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení. Protože není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Nebylo přitom žalovaným ani tvrzeno, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o bezplatném užívání nemovitostí, přičemž z hlediska ustanovení § 137 odst. 1, § 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 obč. zák není významné, zda se žalobkyně domáhala jiné úpravy užívání nemovitostí či zda nemovitosti opustila dobrovolně, jak se mylně domnívá žalovaný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.885,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 985,- Kč představující 19% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu