28 Cdo 5246/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce prof. J. S.,
P., zastoupeného Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad
Strouhou 67, proti žalovaným 1. J. K., a 2. M. K., oběma P., zastoupeným JUDr.
Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 5, o zaplacení
částky 203.688 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 18 C 330/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 11 Co
122/2008-62, i Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. září 2007, č. j. 18 C
330/2006-45, a ve výroku I. též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.
března 2015, č. j. 18 C 330/2006-195, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 203.688 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce
požadoval označenou sumu z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným
vzniknout tím, že v době od 1. 3. 2003 do 1. 3. 2006 na základě neplatné
smlouvy užívali nebytový prostor v domě vlastněném žalobcem k bytovým účelům a
za toto užívání vlastníku nemovitosti poskytovali regulované nájemné.
Skutečnost, že obývané místnosti netvoří byt, nýbrž nebytový prostor, vyzdvihl
Obvodní soud pro Prahu 4 již v rozsudku ze dne 27. 6. 2000, č. j. 43 C
195/98-53, vydaném v předchozím řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Projednávanou žalobou se pak žalobce domáhal uhrazení rozdílu mezi žalovanými
zaplaceným obnosem a částkou odpovídající obvyklému nájemnému za užívaný
nebytový prostor. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní se na úkor
žalobce neobohatili, neboť právě on po nich průběžně požadoval úplaty
odpovídající regulovanému nájemnému za byt a je zcela v souladu se smluvní
volností stran, pokud pronajímatel za nebytové prostory žádá nižší než běžné
nájemné. Žalovaní tak podle něj žádný majetkový prospěch nenabyli. Obvodní soud
se rovněž zabýval tím, zda je žalobní žádání v souladu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Žalovaní svým jednáním nezpůsobili uzavření smlouvy o nájmu bytu na nebytový
prostor, tuto okolnost lze totiž přičítat k tíži především původnímu
pronajímateli, do jehož práv a povinností vstoupil žalobce. Fakt, že obývají
nebytový prostor, byl žalovaným stejně jako žalobci neznámý až do roku 2000 a
definitivně byl potvrzen teprve ke dni právní moci rozhodnutí odvolacího soudu
v řízení o vyklizení dotčených místností (tj. 3. 4. 2006). Vyčkával-li žalobce
pravomocného uložení povinnosti k vyklizení a následně podal žalobu na zpětné
uhrazení bezdůvodného obohacení údajně získaného sporným užíváním, je jeho
požadavek v rozporu s dobrými mravy. Za těchto okolností neshledal Obvodní soud
pro Prahu 4 žalobcův nárok oprávněným.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský
soud v Praze, který je rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62,
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud
konstatoval, že právní zhodnocení věci soudem první instance je správné, a
odkázal na ně, přičemž obzvlášť zdůraznil, že žalovaní užíváním předmětných
prostor za účelem bydlení žádný prospěch nezískali. Možná ztráta vlastníka věci
vyvolaná tím, že prostory nepronajímal za vyšší cenu odpovídající nájmu za
nebytové prostory, pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalovaných není rozhodující. Jelikož se žalobci nepodařilo prokázat své
tvrzení, že žalované vyzýval k hrazení vyššího nájemného již v roce 2000,
obstála jako správná i úvaha obvodního soudu, dle níž mezi účastníky mohla být
sjednána dohoda o placení nájemného za nebytové prostory v nižší než obvyklé
výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvádí, že v rozhodované věci
nelze použít ustanovení § 3 obč. zák., neboť žalovaní věděli o právní povaze
užívaných prostor, jakož i o skutečnosti, že je obývají bez právního důvodu
(což jim bylo objasněno odůvodněním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
17. 7. 2002, sp. zn. 27 C 241/2000). Této situace pak využívali ke svému
prospěchu, přestože jim muselo být zřejmé, že žalobce s daným stavem (jehož
trvání cíleně prodlužovali) nesouhlasí.
Dovolatel dále odmítá názor odvolacího soudu, že by ze strany žalovaných k
obohacení nedošlo, neb jejich povědomí o neexistenci platného titulu k užívání
sporných místností a zároveň všeobecná informovanost o výši nájmů za nebytové
prostory vedou k závěru, že se museli vědomě obohatit o rozdíl mezi skutečnou
hodnotou plnění (nájemným za nebytové prostory) a hrazeným regulovaným
nájemným. Z okolností případu je podle dovolatele navíc zřejmé, že od počátku
nebyl ztotožněn s poskytováním úplat pouze ve výši odpovídající regulovanému
nájemnému, jež je značně nižší než částka, kterou by mohl požadovat na základě
řádně uzavřené nájemní smlouvy na nebytové prostory. Není přitom rozhodné, k
jakému účelu žalovaní prostory využívali, poněvadž pro posouzení je určující
objektivně vzniklý stav obohacení. Podáním ze dne 22. 1. 2016 žalobce doplnil
svou dovolací argumentaci o námitku, že nebyl dle § 118a o. s. ř. poučen o
nesouladnosti jím předestřeného právního názoru s judikaturou Ústavního soudu,
a neměl tudíž možnost odpovídajícím způsobem upravit svá tvrzení a důkazní
návrhy.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, i rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, a věc
vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 3226/2009-84, oba
rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 18 C
330/2006-124, žalovaným uložil zaplatit žalobci předmětnou částku s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, č. j. 11 Co 348/2011-150, k
odvolání všech účastníků rozsudek obvodního soudu ze dne 26. 4. 2011 potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Ústavní soud však na základě ústavní stížnosti žalovaných nálezem ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12, vyslovil, že rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 a Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 26. 4. 2011 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý
proces (výrok I.), pročež označená rozhodnutí zrušil (výrok II.). Vzhledem k tomu, že bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno více rozsudků obecných
soudů, vrací se věc do procesního stádia bezprostředně předcházejícího vydání
prvního ze zmíněných rozhodnutí, tj. do fáze řízení o dovolání proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008. Dovolatel ve svém podání ze dne 13. 12. 2015 namítl, že by za současné situace neměl o věci jednat Nejvyšší soud,
nýbrž Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně, jeho argumentaci ovšem
nelze shledat přesvědčivou. Žalobce totiž podal dovolání proti pravomocnému
(nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2015 nedotčenému) rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008. Jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž
bylo danému opravnému prostředku vyhověno, Ústavní soud svým nálezem zrušil,
nezbývá než o žalobcově dovolání rozhodnout znovu. Na uvedeném přitom nemůže
ničeho změnit ani fakt, že předešlé rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci
mělo charakter rozsudku rušícího rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť poté,
co byl řečený rozsudek dovolacího soudu Ústavním soudem odklizen, pozbyl
jakýchkoli, tedy i kasačních účinků. Dovolání žalobce bylo tudíž znovu projednáno, a to podle o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2012, jež je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným rozsudkem odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí nezměnil ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani je nepotvrdil poté, co byl předchozí
rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud ve svém předchozím (nyní zrušeném) rozhodnutí v této věci
vyslovil mínění, dle něhož užívali-li žalovaní nebytové prostory v souladu s
neplatnou smlouvou, spočívá jejich obohacení v hodnotě, kterou by mělo řádné
užívací právo k obdobným nebytovým prostorám, přičemž není rozhodující, jakým
způsobem sporné místnosti fakticky využívali.
Pod vlivem právního názoru
artikulovaného Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS
788/12, jímž je Nejvyšší soud vázán, je třeba naznačené stanovisko revidovat v
tom směru, že při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení vznikajícího
užíváním předmětných prostor je rozhodný skutečný stav užívání, a po žalovaných
tudíž nelze požadovat úhradu ve výši obvyklého nájemného z nebytových prostor v
daném místě a čase, užívali-li je jako byt. Faktický charakter užívání dotčené
části nemovitosti žalovanými tedy musí mít přednost před formálně právní
povahou obývaných místností a při stanovování výše plnění, jež jsou povinni
vydat žalobci, je nezbytné vycházet z premisy, že zmiňované prostory byly
užívány coby byt, čemuž musí korespondovat též ohodnocení majetkového prospěchu
žalovaných. Zároveň je však nutné podotknout, že Ústavním soudem vytěsněná úvaha dovolacího
soudu nepředstavovala primární důvod, pro nějž bylo přikročeno ke kasaci
rozsudků obvodního soudu ze dne 17. 9. 2007 a městského soudu ze dne 21. 5. 2008. Shledal-li Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28
Cdo 3226/2009-84, dovolání žalobce přípustným, poněvadž se odvolací soud
odchýlil od judikatorně stabilizovaného výkladu podmínek aplikace § 3 odst. 1
obč. zák. a nesprávně posoudil samotnou otázku vzniku bezdůvodného obohacení
žalovaných, představují tato pochybení nadále validní podklad pro dovození
přípustnosti předmětného dovolání v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud v první řadě nemůže než zopakovat, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. obsahuje právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, již
musí soud podle svého pečlivého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit na
základě všech rozhodných skutečností a přihlédnout k veškerým konkrétním
okolnostem jednání účastníků v příslušném období i k jejich tehdejší situaci
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo
4238/2011, a ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 316/2013). Soud prvního stupně,
na jehož odůvodnění odkázal též soud odvolací, se těmito hledisky neřídil. Vzav
na zřetel fakt, že žalovaní neplatnost smlouvy nezavinili a žalobce s nimi až
do roku 2005 zacházel jako s nájemci, vyšel při konstatování rozporu s dobrými
mravy především z toho, že dovolatel vyčkal s podáním žaloby na vydání
bezdůvodného obohacení až do pravomocného rozhodnutí o vyklizení žalovanými
obývaných místností, jímž bylo dle okresního soudu postaveno najisto, že jde o
nebytové prostory. Tato skutečnost však byla stranám známa již od předchozího
řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ukončeného v roce 2000. Žalovaní si
tak byli vědomi, že užívají nebytové prostory bez odpovídající smluvní úpravy a
že dovolatel jejich přítomnost v domě nepovažuje za žádoucí.
Rozhodnutí, kdy se
začne domáhat soudní ochrany svých práv, bylo toliko na žalobci, pročež mu
nemůže jít k tíži, jestliže s uplatněním daného nároku vyčkával na pravomocné
skončení řízení o vyklizení (čímž zároveň žalovaným umožnil, aby se bránili
vznesení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení námitkou promlčení pro
případ, že by je uplatnil zpětně za delší období). Z předeslaného plyne, že se
soudy nižších stupňů dopustily nesprávného právního posouzení [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.], odmítly-li poskytnout ochranu výkonu žalovaného práva pro
rozpor s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., neboť nerespektovaly mimořádnost
tohoto ustanovení, jež se prosadí pouze v případech střetu se základními
společenskými a mravními normami, tak aby nebyla zbytečně oslabována právní
jistota účastníků ohledně jejich subjektivních práv (srovnej kupř. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012, či ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3838/2014). K vyloučení vzniku majetkového prospěchu na straně žalovaných sluší se
připomenout, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. je objektivního charakteru a předpoklady jejího nastoupení jsou naplněny vždy,
je-li zde osoba, jíž se dostává obohacení bez zákonem aprobovaného titulu na
úkor jiného subjektu. Užívali-li žalovaní dotčené místnosti v objektu žalobce
dle neplatné smlouvy jako byt, spočívá jejich obohacení v hodnotě, kterou
nebyli nuceni vynaložit na opatření práva užívat obdobné prostory k bytovým
účelům, ač by tak za obvyklého běhu událostí učinit museli. Zmíněné užívací
právo pak představuje plnění, které není možné vrátit, v souladu s § 458 odst. 1 obč. zák. jsou tedy žalovaní povinni vydat peněžitý ekvivalent přijatého
prospěchu, tj. obnos odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase za užívání obdobného předmětu nájmu. Na posouzení vzniku bezdůvodného
obohacení nemá vliv, zda žalovaní poskytovali dovolateli určité plnění podle
neplatné nájemní smlouvy, neb tato skutečnost determinuje pouze rozsah
bezdůvodného obohacení na jejich straně. Stejně tak i okamžik, kdy dovolatel
svůj nárok uplatnil soudní cestou, neovlivňuje nabytí bezdůvodného obohacení
jako takového, ale pouze promlčení práva na jeho vydání. Dospěly-li dále soudy obou stupňů na základě jednání stran k závěru o existenci
konkludentní dohody o nižším než obvyklém nájemném za předmětné prostory,
vylučující vznik bezdůvodného obohacení, nelze jim ani zde přisvědčit. Nejvyšší
soud totiž již dříve odmítl možnost dovození konkludentního uzavření smlouvy o
nájmu bytu z toho, že po nájemci bylo požadováno nájemné a nájemce tuto úplatu
hradil, neboť v uvedených okolnostech není myslitelné spatřovat náležitě
projevenou vůli stran k založení řádného a trvalého nájemního vztahu (k tomu
srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo
1654/98, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2545/2004, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010, a ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2947/2010).
Popsané
závěry se prosadí i při posuzování vzniku smlouvy k nebytovým prostorám. Nedostatek vůle, jež by směřovala k uzavření takovéhoto kontraktu, na straně
dovolatele je navíc zvláště patrný z faktu, že dlouhodobě usiloval o vyklizení
sporných prostor žalovanými. Jakákoliv konstrukce nového smluvního vztahu mezi
účastníky řízení je tedy nepřípadná a nemá oporu v hmotném právu či jednání
stran. Ani posledně zmíněná okolnost tudíž nemůže bránit závěru o získání
bezdůvodného obohacení žalovanými a oprávněnosti nároku dovolatele. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud zjišťoval, zda nebylo řízení
předcházející vydání napadeného rozsudku zatíženo vadami, jež by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se
však podobná procesní pochybení nepodávají, přičemž dovolatelova námitka
nedostatku poučení podle § 118a o. s. ř. se jeví zjevně neopodstatněnou. Postup
dle naposledy citovaného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže
účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2103/2013),
zatímco je-li žaloba zamítána nikoli proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno,
ale na základě zjištěného skutkového stavu, není důvodu, aby soud k udělení
poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. přikračoval (viz kupř. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, a ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2303/2012). Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008 ani
nenaznačil, že by byl procesní neúspěch žalobce zapříčiněn jakýmkoli deficitem
v prokázání skutečností určujících pro výsledek předmětného sporu, příslušná
dovolací námitka je tudíž nepřiléhavou. Pakliže ve světle nálezu Ústavního
soudu ze dne 8. 1. 2015 potřeba doplnění rozhodných tvrzení či důkazů vyvstane
v dalším řízení, soudy dovolateli odpovídající poučení dle § 118a o. s. ř. udělí.
Jelikož nicméně právní posouzení věci městským ani obvodním soudem neobstojí
jako správné, přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243b odst. 2, částí věty
za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku, jakož i
rozhodnutí prvoinstančního a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud pro úplnost podotýká, že mu neuniklo usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 5. 3. 2015, č. j. 18 C 330/2006-195, jehož výrok I. již nabyl
právní moci. Zmíněné rozhodnutí však nezbylo než posoudit jako závislé na
rozhodnutích posuzovaných, neb možnost zastavení řízení se zjevně odvíjela od
mylného předpokladu jejich odklizení Ústavním soudem. Z předestřeného důvodu
tak, ač nebylo napadeno samostatně dovoláním, musel Nejvyšší soud přikročit ke
zrušení jeho výroku I. o zastavení řízení rovněž podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu