I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 4 Cmo 216/2012-64
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č. j. 59 Cm
3/2012-47, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení
rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a
Agrární komoře České republiky ze dne 21. srpna 2009 sp. zn. Rsp 206/09, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle
přesvědčení žalobce má napadené rozhodnutí zásadní právní význam zejména z
důvodu, že se odvolací soud při posuzování aplikace ustanovení § 118a odst. 3
o. s. ř. a § 119a odst. 1 o. s. ř. v rozhodčím řízení, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že v rozhodčím řízení
nebylo respektováno ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“),
podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže
straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud měl
podle jeho názoru předmětný rozhodčí nález zrušit, neboť ze strany rozhodů
nebylo žalobci (v rozhodčím řízení žalovanému) poskytnuto poučení podle § 118a
odst. 3 a § 119a odst. 1 o. s. ř. Rozhodčí soud tak nerespektoval zásadu
přiměřeného použití občanského soudního řádu pro předmětné rozhodčí řízení. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná pod sp. zn. 23 Cdo
3749/2008, 23 Cdo 3744/2009 a 32 Cdo 3299/2009 a na nález Ústavního soudu ČR
vydaný pod sp. zn. I. ÚS 3227/07. Rozhodnutí rozhodčího senátu se dovolateli
jeví jako překvapivé, neboť nic podle jeho názoru nenasvědčovalo tomu, že by se
dne 20. května 2009 mělo jednat o poslední jednání ve věci. To vysvětluje tím,
že pokud na dotaz rozhodčího senátu uvedl, že nemá návrhy k doplnění
dokazování, mínil tím skutečnost, že takový návrh neměl k datu uvedeného
jednání. Dovolání v této věci není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není v souzené věci
naplněn, neboť vytčenou otázkou přiměřené aplikace občanského soudního řádu v
rozhodčím řízení, zejména pak poskytnutí poučení podle § 118a odst. 3 a § 119
o. s. ř. se dovolací soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí a dospěl k
závěrům, od nichž nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci.
Vztah
občanského soudního řádu a zákona o rozhodčím řízení je upraven v § 30 zákona o
rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení
před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud se
ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v obecné rovině je dovolatelův
názor ohledně aplikace poučovací povinnosti dle o. s. ř. v rozhodčím řízení
správný. Pro aplikaci příslušných ustanovení o. s. ř. je však zejména nutné
zachovat podmínky, při nichž aplikace ustanovení o. s. ř. připadá v úvahu v
řízení soudním. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení
nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze
použít v rozhodčím řízení mechanicky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005 k dispozici in www.nsoud.cz). Nejvyšší
soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost
tvrzení a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili
povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se
účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že
podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení
ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in.www.nsoud.cz, či usnesení
ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č. C. 4255 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti
němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl). Byla-li žaloba zamítnuta, popřípadě
procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran
určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě
zjištěného skutkového stavu věci, pak tu není důvod, proč by takovému
rozhodnutí rozhodčího soudu muselo předcházet poučení podle výše uvedených
příslušných ustanovení o. s. ř. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 – který se zabýval poučovací
povinností dle § 118a o. s. ř., nicméně není důvod závěry v něm obsažené
nevztáhnout i na § 119a o. s. ř.). Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzované věci
rozhodčí soud žalobu zamítl ze dvou paralelních důvodů. Prvním důvodem byla
skutečnost, že žalobce neunesl důkazní břemeno – zde by byla aplikace poučovací
povinnosti o nutnosti označit důkazy namístě, nebýt druhého důvodu, tedy toho,
že nárok na zaplacení smluvní pokuty považoval rozhodčí soud za promlčený -
žaloba by tak i v případě usnesení důkazního břemene byla zamítnuta. Rozhodčí
soud tak v posuzované věci nebyl povinen aplikovat ustanovení o. s. ř. zakotvující poučovací povinnost o nutnosti označit důkazy.
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů
považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace
nenastala. Dovolatel nemohl být rozhodnutím rozhodčího soudu zaskočen, a to s
ohledem na průběh rozhodčího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že
rozhodčí senát provedl listinné důkazy připojení k žalobě a po dotazu na obě
strany, zda mají návrhy k doplnění dokazování, obě strany uvedly, že nemají. Po
přerušení jednání za účelem porady senátu bylo vyhlášeno usnesení, kterým byla
mj. stranám dána možnost k mimosoudnímu smírnému řešení sporu a podání
příslušných procesních návrhů ve lhůtě do 20. června 2009 a dále bylo
stanoveno, že poté bude rozhodnuto o dalším procesním postupu. Poté co 25. června 2009 obdržel rozhodčí soud od žalobce přípis, že ke smírnému řešení
nedošlo po provedení důkazů předloženými písemnostmi a o zhodnocení dosavadních
výsledků řízení považoval rozhodčí senát skutkový stav za dostatečně objasněný
tak, aby bylo možno na jeho základě spor rozhodnout, a to přihlédnutím k tomu,
co strany uvedly při ústním jednání. Se závěrem odvolacího soudu, že z uvedeného postupu rozhodčího senátu lze
usoudit, že obě sporné strany měly dostatek prostoru a času k přednášení návrhů
a předkládání důkazů, se dovolací soud ztotožňuje. Ze skutkových zjištění
odvolacího soudu nevyplývá, že by byl žalobce v rozhodčím řízení zbaven
možnosti skutkově a právě argumentovat. Dovolací soud neshledává ani žádný
důvod k pochybnostem o porušení rovnosti obou účastníků v průběhu rozhodčího
řízení. S poukazem na svoje shora citovaná rozhodnutí opětovně zdůrazňuje, že z
§ 30 zákona o rozhodčím řízení nelze dovodit možnost mechanického použití
občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, ani povinnosti rozhodčího soudu
účastníky rozhodčího řízení vždy poučovat o nutnosti označit důkazy. Nepřípadný
je v této souvislosti odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/2007, kterým byla posouzena jiná procesní
situace v rozhodčím řízení, kdy rozhodčí senát dospěl k nesprávnému závěru, že
rozhodci nemají (vůbec) na rozdíl od obecných soudů poučovací povinnost, a v
žalobě o zrušení rozhodčího nálezu se tímto nesprávným závěrem nezabýval ani
soud prvního stupně ani soud odvolací. Stejně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3794/2008 a rozsudek ze dne 28. dubna 2011,
sp. zn.
23 Cdo 3744/2009, na něž dovolatel rovněž odkazoval, posuzovaly jiný
procesní postup rozhodců, v těchto věcech bylo zjištěno, že účastníku
rozhodčího řízení nebyla poskytnuta možnost navrhnout důkazy k prokázání svých
tvrzení. Stejně tak nepřípadný je poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3298/2009, v němž byly akceptovány
závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, v němž bylo shledáno, že rozhodčí soud neporušil zásadu
rovnosti stran, ani nedošlo k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce jako nepřípustné podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu