32 Cdo 3299/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, proti žalované TATRA,
a. s., se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1450/1, PSČ 742 21, identifikační
číslo osoby 45 19 34 44, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 61/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 484/2008-173, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
v Praze pod sp. zn. Rsp 235/05 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za
správné. Rekapituloval, že žalobce uplatnil v rozhodčím řízení pohledávku ve
výši 10,000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužné provize ze
zprostředkovatelské smlouvy (dále též jen „smlouva“) s tvrzením, že smlouvu
jeho právní předchůdce jako zprostředkovatel splnil. Podle zjištění soudu
prvního stupně se konala před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České
republiky a Agrární komoře České republiky v Praze (dále jen „rozhodčí soud“)
ústní jednání ve dnech 16. srpna 2005, 23. září 2005 a 20. ledna 2006, z nichž
byly pořízeny zápisy, které vyvracejí žalobcovo tvrzení, že mu bylo znemožněno
předložit ke svým tvrzením důkazy. Zástupce žalobce se zúčastnil všech jednání
rozhodčího soudu, byl s obsahem zápisů seznámen, bez výhrad je podepsal a
potvrdil, že předložil rozhodčímu soudu všechny důkazy, které má od svého
klienta k dispozici, a žádné další důkazy nenavrhoval. Dne 10. února 2006 vydal
rozhodčí soud rozhodčí nález sp. zn. Rsp 235/05, kterým byla žaloba zamítnuta. Žalobce se domáhá zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v ustanovení §
31 písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“), podle nichž soud na návrh kterékoliv
strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před
rozhodci projednat [písm.e)], a jestliže se zjistí, že jsou dány důvody, pro
které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení [písm. g)]. Žalobce
zpochybňoval naplnění zásady rovnosti účastníků v rozhodčím řízení a možnosti
plné příležitosti k uplatnění svých práv vyplývající z ustanovení § 18 ZRŘ a
zásady předvídatelnosti rozhodnutí zakotvené také v ustanovení § 118a
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když na přiměřené užití
občanského soudního řádu odkazuje ustanovení § 30 ZRŘ. Odvolací soud uvedl, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí (§ 118a odst. 2 o. s. ř.) je naplněna tím, že rozhodnutí předchází předvídatelný postup soudu při
jednání a dokazování a účastník nesmí být zaskočen jiným právním posouzením
věci soudem, aniž by mu bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné pro
rozhodnutí z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání
důkazy. Uplatnil-li žalobce v rozhodčím řízení nárok na zaplacení provize ze
smlouvy a tvrdil, že své závazky ze smlouvy vůči žalované splnil, je
nepochybné, že tvrdil pro rozhodnutí významné skutečnosti a k těmto tvrzením mu
bylo umožněno předkládat rozhodčímu soudu důkazy, které rozhodčí soud provedl.
Posoudil-li rozhodčí soud obsah smlouvy odlišně od žalobce a nepřisvědčil jeho
názoru, že smlouva nepředpokládala uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a
izraelskými orgány, ale uzavření jakékoliv kupní smlouvy na prodej nákladních
vozidel TATRA izraelským zákazníkům, případně i přes třetí osobu nebo
prostředníka, není to důvodem pro poskytnutí poučení ve smyslu ustanovení §
118a odst. 2 o. s. ř., jak se žalobce domnívá. Tvrzení žalobce, že smlouvu
„splnil“, bylo v rozhodčím řízení vyvráceno. Rozhodčí žaloba nebyla zamítnuta
pro neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně rozhodujících skutečností, ale
především proto, že nárok nebyl shledán důvodným. Opodstatněná není proto ani
výhrada, že rozhodčí soud nepostupoval ve smyslu naplnění zásady rovnosti
účastníků zakotvené v ustanovení § 18 ZRŘ. Námitku, podle které byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, protože
rozhodčí soud neposkytl žalobci informaci o tom, jak si vykládá ustanovení
smlouvy předložené žalobcem v anglickém jazyce, a tím mu znemožnil žádat o
provedení důkazu smlouvou v českém jazyce podle ustanovení § 6 řádu Rozhodčího
soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
pro vnitrostátní spory (dále jen „řád“), nepovažoval za důvodnou. K porušení
ustanovení § 6 řádu nedošlo, poněvadž žalobce o úřední překlady listin do
českého jazyka nepožádal a rozhodčí soud to nepokládal za potřebné. Nešlo ani o
jinou právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutečností. Rozhodčí soud dospěl k
závěru, že žalobcem tvrzený nárok na provizi nevznikl, neboť k uzavření kupní
smlouvy o prodeji nákladních automobilů TATRA pro izraelské ministerstvo obrany
nebo izraelské obranné síly, nedošlo. Rozhodčí soud poukázal na to, že žalobce
v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by byla mezi žalovaným a izraelskou
stranou kupní smlouva podle zprostředkovatelské smlouvy uzavřena. Odvolací soud nepřisvědčil ani výhradě, že žalobce nebyl rozhodčím soudem
poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. o doplnění skutkových
tvrzení a o právním hodnocení okolností eventuálního petitu na náhradu škody,
když o tomto nároku rozhodčí soud nerozhodl. Nerozhodl-li o tomto nároku, nelze
rozhodčímu soudu vytýkat, že žalobce v tomto směru nepoučil. Uvedenou situaci
upravuje ustanovení § 38 odst. 1 řádu, podle něhož na žádost strany podanou do
30 dnů od doručení rozhodčího nálezu může rozhodčí senát vydat doplňující
rozhodčí nález, ukáže-li se, že rozhodčí nález neobsahuje odpověď na všechny
nároky stran. Doplňující rozhodčí nález se vydává zpravidla na základě nového
ústního jednání. Nevyužil-li žalobce této možnosti, nemůže být absence
rozhodnutí o nároku na náhradu škody důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu
podle ustanovení § 31 písm. e), popř. písm. g) ZRŘ. Odvolací soud uzavřel, že postupem rozhodčího soudu nebyly porušeny zásady, na
nichž stojí české rozhodčí řízení, tj. zásada rovnosti stran uvedená v
ustanovení § 18 ZRŘ, ani zásada předvídatelnosti rozhodnutí zakotvená v
ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř., a žalobcem tvrzené důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu nejsou dány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel po podrobné a obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností případu,
průběhu a výsledku rozhodčího řízení a závěrů soudů obou stupňů, namítá, že
odvolací soud podcenil význam ustanovení § 118a o. s. ř., dospěl-li k závěru,
že zásada předvídatelnosti rozhodnutí spočívá v tom, že tomuto rozhodnutí
předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování, a v důsledku
toho posoudil nesprávně nutnost přiměřené aplikace ustanovení § 118a o. s. ř. v
rozhodčím řízení. Zásady rozhodčího řízení musí být prakticky shodné se
zásadami občanského soudního řízení, neboť shodný je i cíl obou řízení, kterým
je vydání spravedlivého rozhodnutí. Poukazuje na to, že zákon č. 216/1994 Sb. upravuje pouze formální stránku rozhodčího řízení, ale neobsahuje ustanovení k
ochraně práv účastníků řízení. Úprava těchto práv je obsažena v občanském
soudním řádu a podle ustanovení § 30 ZRŘ se přiměřeně použije na řízení před
rozhodci. Měřítkem přiměřenosti užití občanského soudního řádu musí být zásada
férového procesu, neboť ta musí být dodržena i v řízení před rozhodci, byť
rozhodčí a soudní řízení jsou odlišná. Nicméně hledisko časové atraktivity
rozhodčího řízení nelze upřednostňovat před zásadami férového procesu. Mezi
ustanoveními, která v rozhodčím řízení musí být aplikována, jsou ustanovení
zakotvující základní zásady spravedlivého procesu a k nim patří i ustanovení §
118a o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem
b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c)
[tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož není dán důvod pro
zrušení rozhodčího nálezu uvedený v ustanovení § 31 odst. 1 písm. e) ZRŘ,
protože v rozhodčím řízení nebyla porušena zásada rovnosti stran zakotvená v
ustanovení § 18 ZRŘ a nedošlo k porušení ustanovení § 118a o. s. ř., jež je
přiměřeně použitelné na řízení před rozhodci podle ustanovení § 30 ZRŘ, když
rozhodnutí rozhodčího soudu není nepředvídatelné, je v souladu s judikaturou
dovolacího i Ústavního soudu. Otázkou vztahu zákona č. 216/1994 Sb. a občanského soudního řádu se Nejvyšší
soud zabýval v rozsudku ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005.
V něm
dospěl k závěru, že z užití výrazu „přiměřeně“ v ustanovení § 30 ZRŘ pro
použití občanského soudního řádu vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá
občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v
rozhodčím řízení mechanicky. Výraz přiměřeně vyžaduje především zohlednění
obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem
občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením
konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění
je nutno podle § 30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského
soudního řádu. Zásada rovnosti stran je naplněna, je-li stranám rozhodčího
řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla
poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv. Tyto
požadavky je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly
procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a
dostatečnou možnost k uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání
přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, že
rozhodčí soud věc projednal při třech ústních jednáních, z nichž byly řádně
pořízeny zápisy, že zástupce žalobce se zúčastnil všech ústních jednání, s
obsahem zápisů byl seznámen a bez výhrad je podepsal a potvrdil, že předložil
rozhodčímu soudu všechny důkazy, které měl od žalobce k dispozici, a žádné
další důkazy nenavrhuje, je závěr odvolacího soudu, že v rozhodčím řízení byla
naplněna zásada rovnosti stran, v souladu se závěry vyjádřenými v citovaném
rozhodnutí. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
hlediska dovolatelem tvrzeného porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí
rozhodčího soudu vyplývající pro občanské soudní řízení z ustanovení § 118a
odst. 2 o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi
považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzuje projednávanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, jež je veřejnosti k dispozici na
www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2004, sp. zn. 22 Cdo
2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 24, ročník 2007 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). O takovou situaci v projednávané
věci nejde, protože rozhodčí soud rozhodl o nároku na zaplacení provize ze
zprostředkovatelské smlouvy, tedy o nároku, jenž byl takto uplatněn žalobou a
byl shledán nedůvodným. Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.