26 Cdo 2947/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce RPG Byty, s.r.o., se sídlem Ostrava – Moravská
Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem
se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, proti žalovanému Ing. P. W.,
bytem O., zastoupenému Mgr. Pavlem Hrtánkem, advokátem se sídlem Brno, Ječná
29a, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C
197/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 14. října 2009, č. j. 11 Co 479/2009-143, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, č. j. 16 C 197/2007-113, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost
vyklidit byt č. 6, I. kategorie, sestávající se ze dvou pokojů, kuchyně a
příslušenství, ve 2. podlaží domu v obci O. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o
nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobce je zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že předmětný byt byl
původně přidělen otci žalovaného L. W. jako byt podnikový (jak vyplynulo ze
zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 14. 6. 1967), že jmenovaný
zemřel dne 17. 5. 1979, že dne 1. 12. 1979 byl s matkou žalovaného H. W. sepsán
zápis o dohodě užívání bytu ve smyslu § 187 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy
platném znění, dle které jí byl předán byt do dočasného užívání, a v níž se
zavázala jej vyklidit do 15 dnů od právní moci o rozhodnutí o přidělení
náhradního bytu či ubytování, že do její smrti (dne 8. 4. 1997) jí bytová
náhrada přidělena nebyla, že v evidenčních listech k předmětnému bytu
vystavených na jméno nájemce H. W. z roku 1996 a ze dne 11. 4. 1997 je uvedena
poznámka o nájemní smlouvě na dobu neurčitou, a na evidenčních listech ze dne
1. 7. 1997, z 31. 8. 1998 a z 1. 2. 2001 je jako nájemce předmětného bytu
uveden žalovaný rovněž s poznámkou o nájemní smlouvě na dobu neurčitou, v
dalších evidenčních listech z let 2004 až 2007 již u poznámky o nájemní smlouvě
chybí údaj o jejím trvání, že žalovaný se svou matkou žil před její smrtí v
předmětném bytě (přespával tam, měl tam zařízený svůj pokoj a zřízenou pevnou
telefonní linku), pečoval o ni (vzhledem k jejímu ortopedickému onemocnění) a
že nemá vlastní byt (z důvodu emigrace mu v 80. letech minulého století zaniklo
členství v bytovém družstvu /nyní SBD Hlubina Ostrava – Zábřeh/). Na tomto
skutkovém podkladě dovodil, že s ohledem na absenci speciální právní úpravy
smlouvy o nájmu služebního bytu v období od 1. 1. 1992 do 5. 3. 1992, případně
až do 31. 12. 1994 (zákon o hospodaření s byty č. 41/1994 Sb., byl k 1. 1. 1992 zrušen zákonem č. 509/1991 Sb., a speciální zákon č. 102/1992 Sb., nabyl
účinnosti 5. 3. 1992), a s ohledem na ustanovení § 685 odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož
nebyla pro nájemní smlouvu stanovena povinná písemná forma, nevylučoval tento
právní stav konkludentní uzavření nájemní smlouvy mezi matkou žalovaného a
právním předchůdcem žalobce. Uzavřel, že jí vzniklo právo nájmu předmětného
bytu na dobu neurčitou, zejména s přihlédnutím ke znění evidenčních listů, na
kterých je u jejího jména uvedena poznámka o nájemní smlouvě na dobu neurčitou,
a k tomu, že s ní bylo jednáno jako s nájemnicí, přičemž se však již nejednalo
o byt služební (neboť nevykonávala pro právního předchůdce žalobce žádnou
práci). Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný žil se svou matkou v
předmětném bytu v den její smrti, přešlo na něj právo nájmu ve smyslu
ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 10. 2009, č. j. 11 Co 479/2009-143, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že uložil žalovanému povinnost vyklidit byt do 6 měsíců od právní moci
rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, dospěl – na
rozdíl od něj – k závěru, že matka žalovaného nebyla nájemkyní předmětného
bytu. Konstatoval, že přidělením předmětného bytu L. W. nevzniklo právo
společného užívání bytu manžely, proto také byla s jeho manželkou (matkou
žalovaného) uzavřena dohoda o jeho užívání dle § 187 odst. 1 občanského
zákoníku v tehdy platném znění. Matka žalovaného se nestala nájemkyní tohoto
bytu ani po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s
účinností od 1. 1. 1992. Závěr soudu prvního stupně o konkludentním vzniku
nájmu nemá oporu v žádném z provedených důkazů, včetně evidenčních listů. Pro
vznik nájmu tímto způsobem je zapotřebí vůle obou zúčastněných stran a
existence najisto postavených zákonných náležitostí takové smlouvy; v daném
případě již vůli H. W. zjistit nelze a žalobce ji jednoznačně popírá. Z
dosavadních výsledků dokazování nelze ani dovodit, o jaký nájem a od kterého
data by mělo jít. Vzhledem k tomu, že matce žalovaného právo nájmu k
předmětnému bytu nikdy nevzniklo, je vyloučeno, aby po její smrti přešel nájem
na žalovaného podle § 706 odst. 1 obč. zák. Dokazování splnění zákonných
podmínek přechodu nájmu proto pokládal odvolací soud za nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se domnívá (na základě níže
uvedených skutečností), že jeho matce vzniklo právo nájmu předmětného bytu. Uvádí, že s ní byl sepsán zápis o dohodě o užívání bytu ve smyslu § 187 odst. 1
obč. zák. v tehdy platném znění s tím, že se zavázala byt vyklidit do 15 dnů od
právní moci rozhodnutí o přidělení náhradního bytu či ubytování; do té doby tak
byla oprávněna byt užívat, přičemž pokud by byla uvedená dohoda dodržena a jí
byl přidělen náhradní byt, nemohl by vzniknout tento spor, neboť by byla řádnou
nájemkyní. Tato dohoda však dodržena nebyla, přesto s ní právní předchůdce
žalobce jednal jako s řádnou nájemkyní. Konstatuje, že po smrti otce již byt
neměl charakter bytu služebního, a vzhledem k tomu, že v evidenčních listech je
uváděna nájemní smlouva na dobu neurčitou, lze dovodit, že došlo k jejímu
uzavření konkludentně. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že žalobce se nikdy dříve
nedomáhal vyklizení jeho matky. I v případě, že by se jednalo o byt služební,
mohlo by to být nejdéle do 5. 3. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 102/1992
Sb., jímž došlo „k přeměně výše uvedené dohody o dočasném užívání bytu na nájem
dle § 685 a násl. obč. zák.“. Dále poukazuje (a to při znalosti ustanovení §
241a odst. 4 o. s. ř.) na Přílohu č. 1 ke směrnici č. 6/2004 ředitelky vnitřní
organizační jednotky (VOJ) Správy majetku „Zásady a postupy pro správce
domovního fondu“, získanou až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, kterou
přikládá k dovolání. V jejím čl. I v bodu 12 je uvedeno, že „pokud k 1. 1. 1992
užívala osoba byt ve smyslu tehdy platného ustanovení § 187 odst. 1 obč. zák. a
nebyla pravomocně zavázána k vyklizení bytu, vzniklo jí za našeho a jejího
souhlasu konkludentně ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. právo chráněného nájmu
bytu. U této osoby nemohlo dojít po 1. 1. 1992 k užívání bytu podle § 713 odst. 1 obč. zák., neboť nešlo o nájem služebního bytu“. Toto stanovisko právního
předchůdce žalobce podporuje závěr soudu prvního stupně o konkludentním
uzavření nájemní smlouvy. I z chování jeho matky jednoznačně vyplývá, že se za
řádného nájemce považovala, neboť za celou dobu užívání bytu jí právní
předchůdce žalobce nezaslal jedinou listinu, z níž by vyplýval opak. Jelikož
žil se svou matkou ve společné domácnosti, „vznikl mu tak společný nájem bytu“,
a po jejím úmrtí se stal jeho jediným nájemcem v souladu s ustanovením § 706
odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř), a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a jejich existence se nepodává ani z
obsahu spisu. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že na žalovaného nepřešlo právo
nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák., neboť jeho matce k předmětnému
bytu nesvědčilo nájemní právo. Proti uvedenému závěru brojí dovolatel
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., jímž
lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 685 odst. 1 obč. zák. vznikal nájem bytu nájemní smlouvou, kterou
pronajímatel přenechával nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu
určitou, nebo bez uvedení doby užívání. Pokud nebyla nájemní smlouva uzavřena
písemně, vyhotovil se o jejím obsahu zápis (§ 686 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nebyla pro
nájemní smlouvu stanovena písemná forma; nájemní smlouva mohla být v tomto
období uzavřena i ústně, popř. konkludentně (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, č. 10, příloha, roč. 1998).
Uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem předpokládá, že existuje
konkludentní projev vůle, a to jak na straně pronajímatele, tak i na straně
nájemce, který směřuje k uzavření nájemní smlouvy o nájmu určitého bytu. Podle
soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3
Cdon 120/96, publikovaný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, jakož
i rozsudky Nejvyššího soudu z 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. 10.
2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000,
z 20. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1158/2003, a z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 436/2004) není konkludentním projevem
vůle směřujícím k uzavření smlouvy pouhé mlčení, popřípadě skutečnost, že
vlastník bytu po osobě v bytě bydlící požaduje „nájemné“ za užívání bytu,
které hradí a vlastník bytu přijímá. Uvedený termín „nájemné“ je totiž často
(byť z hlediska dikce zákona nepřesně) používán v osobním styku pronajímatelů a
osob, které byty užívají, jako ekvivalent pro bezdůvodné obohacení, vzniklé
užíváním bytu osobou, jež k tomu nemá právní důvod. Účinky právně závazného
projevu vůle směřujícího k uzavření nájemní smlouvy pak není způsobilá vyvolat
ani okolnost, že v evidenčních listech byla osoba byt užívající vedena jako
jeho nájemce na dobu neurčitou (tato skutečnost mohla být jen důsledkem
skutkového či právního omylu vlastníka, respektive jeho zaměstnanců
vystavujících evidenční listy), že vlastník podal žalobu na vyklizení až se
značným časovým odstupem od doby, co mu svědčilo právo hospodaření s domem, ve
kterém se nachází předmětný byt, a že tak neučinil jeho právní předchůdce
(právo na vyklizení plynutím času nezaniká) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 212/2005, od jehož závěrů nemá dovolací
soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci.
Jestliže za daného skutkového stavu (jež nebyl dovolatelem zpochybněn) odvolací
soud dovodil, že mezi matkou žalovaného a právním předchůdcem žalobce nebyla
konkludentně uzavřena nájemní smlouva, je jeho právní posouzení v souladu s
výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Nad rámec uvedeného je možno dodat,
že konkludentní uzavření smlouvy o nájmu bytu na dobu neurčitou vylučuje již
sama existence dohody, v němž je vůle matky žalovaného a právního předchůdce
žalobce jednoznačně vyjádřena v tom směru, že jí svědčilo toliko právo byt
užívat do zajištění bytové náhrady. Dovolací soud pak v tomto směru nemohl s
ohledem na ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlížet k Příloze č. 1 ke
směrnici č. 6/2004 ředitelky vnitřní organizační jednotky (VOJ) Správy majetku
„Zásady a postupy pro správce domovního fondu“, na kterou dovolatel poukazoval
a kterou přiložil k dovolání.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným,
dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a o skutečnost, že žalobci
(dle obsahu spisu) nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči
žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu