26 Cdo 212/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované L.
V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 9/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 64 Co 42/2004-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 10.
2003, č.j. 33 C 9/2001-59, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 2, o velikosti
1+1 s příslušenstvím, 2. kategorie, v suterénu domu č.p. 856, P. (dále jen
„předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že žalobkyně hospodaří s domem, v němž se nachází předmětný byt, jako
se svěřeným majetkem h. m. P., že předmětný byt užívala nejdříve M. V. (tchyně
žalované) na základě domovnické smlouvy ze dne 5. 5. 1959 jako byt domovnický
až do své smrti v roce 1960, že žalovaná tento byt užívá přibližně od roku
1973, že v té době byl předmětný byt veden jako služební, trvale určený k
ubytování pracovníků OPBH P., že dne 2. 9. 1976 uvedla žalovaná do protokolu
před Obvodním národním výborem v P., že si je vědoma, že užívá byt
protiprávně, že 7. 12. 1976 byl týmž ONV vydán příkaz k vystěhování žalované a
jejího manžela O. V. z předmětného bytu, který po zamítnutí odvolání nabyl
právní moci, avšak nebyl nikdy realizován, že v letech 1984 až 1999 mezi
účastníky neproběhla žádná jednání ohledně vyklizení bytu a žalovaná platila
nájemné a služby spojené s užíváním bytu tak, jak jí byly žalobkyní
předepisovány. Soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou nepřešlo užívací
právo k předmětnému bytu podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění
platném do 30. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), neboť tomu bránil
charakter předmětného bytu určeného pro trvalé ubytování pracovníků OPBH P.
Právo osobního užívání žalované nevzniklo ani tvrzenou dohodou, protože nebylo
doloženo rozhodnutí o přidělení bytu podle § 154 odst. 1 obč. zák. před
novelou, a tudíž se nemohlo ani později transformovat na právo nájmu. Nicméně
podle názoru soudu prvního stupně se obě strany chovaly tak, jako by právo
užívání, respektive nájmu, existovalo, a to i v době, kdy písemná forma nájemní
smlouvy nebyla podmínkou vzniku nájemního poměru (do 31. 12. 1995), takže
nájemní právo k předmětnému bytu vzniklo konkludentně. Nadto by bylo v rozporu
s dobrými mravy úspěšně uplatnit žalobu na vyklizení vůči žalované, která zde
bydlí 30 let a řádně poskytuje úplatu za užívání bytu, žalobkyně toto plnění
přijímá a žalovaná nebyla po dobu 15 let kvůli vyklizení kontaktována.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 13. 5. 2004, č.j. 64 Co 42/2004-75, napadený rozsudek změnil tak, že
žalovaná je povinna vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobkyni
do tří měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl i o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu byl skutkový stav zjištěn
dostatečně, soud prvního stupně však z něho nevyvodil zcela správné právní
závěry. Odvolací soud považoval za zásadní obsah domovnické smlouvy uzavřené s
M. V. dne 5. 1. 1959 v souvislosti s výkonem domovnických prací v domě, kde se
nachází předmětný byt. Podle § 27 odst. 5 zákona č. 67/1956 Sb., účinného v
době uzavření domovnické smlouvy, byly domovnické byty vyňaty z přidělovacího
režimu tohoto zákona. Protože M. V. byl předmětný byt poskytnut v souvislosti s
výkonem domovnických prací, takže jí k tomuto bytu nevznikl nájemní poměr
chráněný § 382 zákona č. 142/1950 Sb. v rozhodném znění, nemohly v roce 1960,
kdy zemřela, osoby uvedené v § 393 odst. 1 téhož zákona, vstoupit do
neexistujícího nájemního poměru. Osoby, které i poté užívaly předmětný byt, tak
činily bez právního důvodu. Jinak odvolací soud souhlasil se soudem prvního
stupně, že podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. účinného od 1. 4.
1964 bylo předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu rozhodnutí o
přidělení bytu vydané orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty a
v návaznosti na ně uzavřená dohoda o odevzdání a převzetí bytu, bez nichž
nemohlo užívací právo vzniknout. Podle odvolacího soudu však nelze akceptovat
závěr o konkludentním vzniku nájemního práva žalované, neboť předepisování
nájemného a úhrad za služby, včetně jejich platby, nestačí ke vzniku práva
nájmu, neboť neplacením těchto úhrad by žalovaná získala bezdůvodné obohacení.
To, že žalovaná nebyla v dobré víře, že jí svědčí právo nájmu, dokládá i obsah
protokolu sepsaný před Obvodním úřadem městské části P. dne 12. 1. 2000, kdy
žalovaná potvrdila užívání předmětného bytu s tím, že není jeho oprávněným
nájemcem, proto se nemůže účastnit privatizace, a zažádala o nájemní smlouvu k
tomuto bytu. S ohledem na postup žalobkyně a jejích předchůdců usilující o
uvolnění předmětného bytu neshledal odvolací soud v jednání žalobkyně (ani
konkludentní) projev vůle směřující k založení nájemního vztahu. Odepření
ochrany práva žalobkyně pro rozpor jejího uplatnění s dobrými mravy přichází do
úvahy jen výjimečně a jestliže si žalovaná od počátku byla vědoma svého
právního postavení k předmětnému bytu, což vyplynulo ze skutkových zjištění,
nezbylo soudu než ochranu právu poskytnout. Ani postup žalobkyně během
privatizace domu nelze považovat za šikanování žalované, ale pouze za snahu
dořešit nedoložené vztahy k bytům v domě.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatněný dovolací důvod podřazuje § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že soud neprovedl veškeré důkazy, některé
důkazy nesprávně vyhodnotil a v důsledku toho zaujal nesprávný právní názor.
Odvolací soud vyšel z úvahy, že pro právní posouzení věci je podstatný obsah
domovnické smlouvy, a to i přes námitky žalované, že paní M. V. v předmětném
bytě bydlela již několik let před uzavřením domovnické smlouvy, tudíž jí tento
byt nemohl být opakovaně přidělen. Navíc z domovnické smlouvy nevyplývá, že se
skutečně o předmětný byt jedná (ten se totiž nachází v suterénu, nikoli v
přízemí a dále ve smlouvě chybí i adresa tam uvedeného bytu). Touto otázkou,
stejně jako skutečností, že žalobkyně neprokázala, kdo byl v roce 1959
majitelem domu a zda obvodní podnik bytového hospodářství byl vůbec oprávněn s
domem nakládat, se soudy obou stupňů nezabývaly. Protože se soud nevypořádal s
tím, kdy a kdo měl právo bydlení k předmětnému bytu před uzavřením domovnické
smlouvy, a bez dalšího uzavřel, že osoby uvedené v § 393 odst. 1 zákona č.
142/1950 Sb. nemohly v roce 1960 vstoupit do neexistujícího nájemního vztahu,
není právní posouzení věci správné, když ani uzavřením domovnické smlouvy
nemohl právní důvod užívání předmětného bytu zaniknout. Žalovaná se do
předmětného bytu přistěhovala v souvislosti s uzavřením manželství se synem
paní V. O., který zde byl hlášen, proto se domnívala, že byt užívá v souladu s
platnými předpisy, neboť zde bydlel i druhý syn K. se svou rodinou. I při
akceptaci tvrzení žalobkyně, že nepřešlo užívací právo z paní V. na osoby,
které s ní bydlely v den její smrti, je „udivující“, že od roku 1960 nebyly
učiněny žádné kroky směřující k vyklizení předmětného bytu vůči synu K. Podle
žalované se v době jejího přistěhování již nejednalo o služební byt, neboť
domovnické práce v té době zabezpečoval někdo jiný. Žalovaná byla ve vztahu k
právnímu předchůdci žalobkyně v dobré víře ohledně právního titulu užívání
bytu, protože vůči ní soudně neuplatnil příkaz k vyklizení z roku 1976, ani
nepodnikal žádné jiné kroky k vyklizení, a proto finančně investovala do
rekonstrukce předmětného bytu. Tudíž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s
dobrými mravy. Žalovaná se přes jednoznačné chování žalobkyně domáhala uzavření
nájemní smlouvy, což se nikdy nestalo a nelze jí to klást za vinu. Ze všech
uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též
sepsáno.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé (ve výroku o vyklizení bytu).
Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením.
K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst.
2 druhá věta o.s.ř.). Žádné z uvedených vad nebyly v dovolání namítány a jejich
existenci soud neshledal ani z obsahu spisu.
Pokud žalovaná namítá, že „soud neprovedl veškeré důkazy“, není tato námitka
nijak obsahově konkretizována. V této souvislosti nutno uvést, že účastníci
jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje,
které z navržených důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), že až na výjimky
uvedené v § 120 odst. o.s.ř. (o takovou výjimku v dané věci nejde) může
soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich
provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo a že neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§ 120 odst. 3
o.s.ř.). Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud ve sporném řízení není
zásadně povinen provádět důkazy, které nebyly navrženy, popřípadě jejichž
potřeba (ale též objektivní možnost provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých
najevo v průběhu řízení) nepodává; z navržených důkazů pak provede jen ty, jež
jsou potřebné ke zjištění právně významných skutečností, pokud tyto skutečnosti
již nebyly zjištěny jinak. Z toho pak zároveň vyplývá, že nelze úspěšně
uplatnit dovolací námitku, že nebyly provedeny všechny důkazy, pokud dovolatel
blíže nespecifikuje, jaké důkazy měl (a mohl) soud provést, a jaké konkrétní
(pro rozhodnutí významné) skutečnosti jimi měly být prokázány.
Dovolatelka sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve skutečnosti však –
posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila především
námitky směřující proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Takové
námitky lze úspěšně uplatnit, pokud dovoláním napadené rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Námitka žalované, že M. V. v předmětném bytě bydlela již několik let před
uzavřením domovnické smlouvy, tudíž jí tento byt nemohl být opakovaně přidělen,
je spekulativní (založená na neprokázaném předpokladu, že M. V. měla již před
uzavřením domovnické smlouvy jiný právní důvod k užívání bytu), navíc směřuje
proti závěru, který odvolací soud neučinil (že byt byl M. V. „opakovaně
přidělen“).
Jediný důkaz, způsobilý doložit případnou oprávněnost užívání předmětného bytu,
který žalovaná v řízení předložila, byla domovnická smlouva ze dne 5. května
1959. Touto smlouvou bylo mezi M. V. a tehdejší organizací vykonávající správu
domu, v němž se nacházel předmětný byt (obvodním podnikem bytového
hospodářství), mimo jiné sjednáno, že M. V., která se zavázala konat pro
majitele domu domovnické práce, obdrží od majitele domu „naturální byt
sestávající z 2 místnostní“; ze záhlaví smlouvy je zřejmé, že se byt nachází v
domě čp. 856, v P. (není tedy důvodná námitka, že tento údaj ve smlouvě chybí).
Vzhledem k tomu, že M. V. užívala až do své smrti pouze jeden byt na adrese, na
které se nachází i předmětný byt a kde i nadále bydlí žalovaná, nelze důvodně
pochybovat o totožnosti bytu uvedeného v domovnické smlouvě s bytem
předmětným.
Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jež (jak bude dále
uvedeno) je rovněž správné, bylo by nadbytečné zabývat se otázkami, kdo byl v
r. 1959 majitelem domu, v němž se nalézá předmětný byt, zda měl obvodní podnik
bytového hospodářství právo s tímto domem nakládat a zda v době, kdy se do bytu
nastěhovala žalovaná, měl ještě charakter bytu služebního, neboť řešení těchto
otázek bylo pro právní posouzení věci bez významu.
V dalším se Nejvyšší soud zabýval správností právního posouzení otázky, zda
žalovaná předmětný byt užívá oprávněně a zda požadavek jejího vyklizení není v
rozporu s dobrými mravy.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Odvolací soud postupoval správně, když se nejdříve zabýval otázkou, zda
žalované svědčí nějaký právní důvod užívání předmětného bytu, nebo zda je třeba
poskytnout ochranu právu žalobkyně a v důsledku toho žalobě na vyklizení
vyhovět. Jak již bylo uvedeno shora, žalovaná neprokázala existenci právního
důvodu opravňujícího jí k užívání předmětného bytu.
Podle právní úpravy platné v době uzavírání domovnické smlouvy, tj. podle
zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, byly domovnické byty vyňaty z
přidělovacího práva místního národního výboru (§ 27 odst. 1 bod 3.) a mohly být
vlastníkem domu dány do užívání domovníkovi, se kterým byl sjednán pracovní
poměr, jen se souhlasem národního výboru (§ 31).
Citovaná ustanovení zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, však
nestanovila, že by uzavřením domovnické smlouvy vznikl nájemní poměr mezi
domovníkem a vlastníkem domu, jako je tomu v případě přidělovaných bytů mezi
osobou, jíž byl byt přidělen, a vlastníkem domu na základě rozhodnutí výkonného
orgánu místního národního výboru (§ 20 a násl.).
Podle ustanovení § 393 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech
občansko - právních (občanského soudního řádu), účinného v době smrti paní M.
V., platilo, že zemřel-li nájemce, vstoupili dnem jeho smrti v nájemní smlouvu
příslušníci jeho rodiny, kteří v tento den s ním žili ve společné domácnosti a
neměli vlastní byt, jakož i za téže podmínky osoby, které s ním žily ve
společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí a které se staraly z
tohoto důvodu o společnou domácnost, anebo byly na něho odkázány výživou. Toto
ustanovení však dopadalo pouze na některé (tzv. chráněné) nájmy podle § 382 a
násl. zákona č. 142/1950 Sb.
Uvedené ustanovení však nelze na projednávanou věc aplikovat, jak správně
dovodil odvolací soud, neboť domovnická smlouva nájemní vztah mezi paní M. V. a
vlastníkem domu (obvodním podnikem bytového hospodářství) nezaložila, proto
subjekty uvedené v § 393 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb. ani nemohly do
nevzniklého nájemního vztahu vstoupit.
Po vydání občanského zákoníku účinného od 1. 4. 1964 bylo nezbytným
předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě
vznikalo právo osobního užívání, rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním
národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s
byty (§ 154 odst. 1, § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Tato
ustanovení se vztahovala i na byty domovnické (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 7. 2000, sp.zn. 26 Cdo 187/99). Protože žalovaná uvedené
předpoklady nedoložila, nevzniklo jí k předmětnému bytu ani právo osobního
užívání, které by se posléze transformovalo (podle § 871 obč. zák. ve znění
účinném od 1. 1. 1992) na nájem bytu nebo nájem služebního bytu, a to v
závislosti na povaze bytu.
Pro posouzení otázky právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanou není
rozhodné, že právní předchůdce žalobkyně nezrealizoval uvedený příkaz k
vyklizení bytu z roku 1976, ani že neusiloval o vyklizení K. W. (švagra
žalované), které ostatně není předmětem tohoto řízení.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou konkludentního uzavření nájemní smlouvy,
které připouštěl občanský zákoník účinný od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1995. Podle
soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3
Cdon 120/96, publikovaný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, jakož
i rozsudky Nejvyššího soudu z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25.
října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo
1160/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. února 2005, sp.
zn. 26 Cdo 436/2004) není konkludentním projevem vůle směřujícím k uzavření
smlouvy pouhé mlčení, popřípadě skutečnost, že žalovaná v bytě bydlí,
žalobkyně po žalované požaduje „nájemné“ za užívání bytu, které žalovaná hradí
a žalobkyně přijímá. Uvedený termín „nájemné“ je totiž často (byť z hlediska
dikce zákona nepřesně) používán v osobním styku pronajímatelů a osob, které
byty užívají, jako ekvivalent pro bezdůvodné obohacení, vzniklé užíváním bytu
osobou, jež k tomu nemá právní důvod. Účinky právně závazného projevu vůle
směřujícího k uzavření nájemní smlouvy, pak není způsobilá vyvolat ani
okolnost, že v evidenčních listech byla žalovaná vedena jako nájemkyně bytu na
dobu neurčitou (tato skutečnost mohla být jen důsledkem skutkového či právního
omylu žalobkyně, respektive jejích zaměstnanců vystavujících evidenční listy),
že žalobkyně podala žalobu na vyklizení až se značným časovým odstupem od doby,
co jí svědčí právo hospodaření s domem, ve kterém se nachází předmětný byt, a
že tak neučinil její právní předchůdce (právo na vyklizení plynutím času
nezaniká).
Soudní praxe se rovněž ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže
smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod
č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26
Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004,
sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze
aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu;
ani v posuzovaném případě se dovolací soud od tohoto názoru neodchyluje. Nelze
přehlédnout, že žalovaná si byla od počátku vědoma, že užívá byt bez právního
důvodu, což bylo autoritativně deklarováno i pravomocným příkazem k vyklizení.
Pokud za této situace investovala finanční prostředky do rekonstrukce bytu
(pomineme-li otázku, zda tak učinila se souhlasem vlastníka domu), nelze ani z
tohoto hlediska dovozovat, že by uplatnění práva na vyklizení bylo v rozporu s
dobrými mravy.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit
správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že žalobkyni, jež by ve smyslu
výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího
řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu