23 Cdo 4263/2019-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Green Ways s.r.o. se sídlem v Praze 1, Ovocný Trh 572/11, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 25575767, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, proti žalované
SANNY TEA s.r.o. se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00,
identifikační číslo osoby 26686961, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, o zaplacení přiměřeného
zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
21 Cm 30/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 22. května 2019, č. j. 3 Cmo 218/2018-162, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce
žalované, Mgr. Marka Hoskovce, advokáta.
zadostiučinění v částce 150 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním žalované
porušujícím právo žalobkyně k její ochranné známce a jednáním v nekalé soutěži. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je majitelkou národní slovní
ochranné známky „GREEN WAYS“ s právem přednosti od 29. 1. 2003 zapsané mj. pro
třídy výrobků vitamíny, minerály a potravinové doplňky ne pro lékařské účely. Žalovaná v období od 15. 5. 2017 do 20. 9. 2017 nabízela prostřednictvím svých
internetových stránek k prodeji, prodávala a distribuovala výrobek s názvem
„Health Mlady Ječmen“, přičemž při popisu tohoto výrobku a též na textu na
zadní straně etikety tohoto výrobku užila část textu z internetových stránek
žalobkyně, včetně slov „green ways“. Žalovaná na svých internetových stránkách
nabízí především čaje, kávu a pochutiny, pšeničné klíčky, himalájskou sůl,
rýžové vločky aj. Dostupnost prakticky veškerých produktů žalované skladem je
menší než 100 kusů. V předmětném období prohlíželo nabídku mladého ječmenu na
internetových stránkách žalované 27 návštěvníků, kteří celkově na stránce
strávili necelé 3 minuty. Na výzvu žalobkyně žalovaná vytýkaný závadný stav
odstranila. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalovaná se zjištěným jednáním dopustila nekalosoutěžního jednání ve smyslu
§ 2976 odst. 1 o. z. a zásahu do práv k ochranné známce ve smyslu § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (ve znění účinném do
31. 12. 2018), avšak vzhledem k počtu oslovených zákazníků žalované by mohla
vzniknout žalobkyni jen újma tak malá, že by rozhodně nebylo na místě odčinit
ji v penězích, vhodné a slušné by bylo se za dané pochybení omluvit. Odvolací
soud dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že požadovaná peněžitá satisfakce,
kterou žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně „bezdůvodně“
snížila o více než 50 %, není dle odvolacího soudu ve smyslu § 5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního
tajemství (dále též „zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví“), ve
znění účinném do 27. 12. 2018, a rovněž ve smyslu § 2988 o. z. ve spojení s §
2894 odst. 2 o. z. a § 2951 odst. 2 o. z. jedinou možnou náhradou za
nekalosoutěžní jednání ani za zásah do práv k ochranné známce. V daném případě
nebyly dle odvolacího soudu splněny předpoklady pro poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění, neboť základním předpokladem je vždy sama existence určité
nemateriální újmy a bylo věcí žalobkyně prokázat, že taková újma vznikla a že
vznikla v takovém rozsahu, že přiznání peněžité satisfakce je na místě.
Žalobkyně však v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že jí vznikla
nemajetková újma, ani v rozsahu, v jakém měla tato újma vzniknout, a že nebylo
možno ji reparovat jinak než peněžitým zadostiučiněním. Rozsah a způsob použití
označení „green ways“ na výrobcích žalované vylučoval, že by mohlo dojít ke
snížení rozlišovací schopnosti ochranné známky žalobkyně, případně že by mohla
vzniknout žalobkyni újma, kterou popsala. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které
považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), pro řešení pěti otázek hmotného a procesního práva,
které ve svém dovolání vymezila. Svoji první otázku směřuje žalobkyně k posouzení, zda lze v rámci řízení o
úmyslném porušení práv k firmě, k ochranné známce a o porušení pravidel
hospodářské soutěže formou vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti
rozhodnout tak, že přestože k takovému úmyslnému deliktnímu jednání došlo, a to
prostřednictvím veřejnosti přístupné sítě internet, toto jednání trvalo
minimálně po dobu 5 měsíců, nebyla jím žalobkyni způsobena žádná nemajetková
újma, tj. zda je myslitelné, aby výše popsané jednání žádnou nemajetkovou újmu
nezpůsobilo. Žalobkyně má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Shrnujíc jí tvrzený skutkový děj spatřuje žalobkyně nesprávnost právního
posouzení věci v tom, že odvolací soud dostatečně nezohlednil, že jednáním
žalované došlo ke snížení rozlišovací způsobilosti její ochranné známky a k
poškození její pověsti a že jednání žalované bylo úmyslné, přičemž je
neakceptovatelné, aby menší soutěžitelé mohli bez jakékoliv sankce takto
jednat, pokud to budou činit v omezené míře a budou mít skladě 50 až 100 kusů
protiprávně označeného zboží nebo pokud nebudou se svou podnikatelskou činností
dostatečně úspěšní. Jednáním žalované navíc došlo k porušení několika
průmyslových práv žalobkyně, a to v celorepublikovém dosahu vzhledem k použití
internetových stránek, přičemž záměrem žalované jistě nebylo, aby návštěvnost
jejích internetových stránek byla co nejmenší, nýbrž naopak těžit z úsilí
žalobkyně, a bylo tak jen věcí náhody či špatné marketingové strategie, že byly
prodeje závadného zboží tak nízké. Jednání žalované pouze proto nemůže být
posuzováno jako méně závažné. Žalobkyně tak má za to, že újma na její straně
vznikla už pouhým neoprávněným veřejným použitím její firmy a obchodní známky a
nárok na přiměřené zadostiučinění je jedním z nároků osob, jejichž práva
jednáním v hospodářské soutěži byla nejen porušena, nýbrž pouze ohrožena. Při
zjišťování rozsahu způsobené nemajetkové újmy je třeba přijmout tzv. důkaz
všeobecnou zkušeností, kdy k jeho určení by mělo dojít odhadem soudu na základě
zvážení specifik konkrétního případu. Žalobkyně dále shledává dovolání přípustné pro řešení své druhé formulované
otázky hmotného práva, zda lze v rámci řízení o přiměřeném zadostiučinění za
úmyslné porušení práv k firmě, k ochranné známce a o porušení pravidel
hospodářské soutěže zcela pominout sankční funkci přiměřeného zadostiučinění.
Žalobkyně má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, neboť závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se v tomto směru
vztahují k ochraně osobnosti člověka. Od této rozhodovací praxe se pak odvolací
soud ve svém rozhodnutí odchýlil. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom,
že odvolací soud nevzal v úvahu, že v případě úmyslného porušení průmyslových
práv je třeba zohlednit sankční funkci přiměřeného zadostiučinění, jak vyplývá
obdobně ze závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002
ve věci sp. zn. 29 Odo 652/2001, ze dne 3. 5. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo
447/2006 a ze dne 27. 7. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3704/2011 a rovněž v
nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 1586/09. Svojí třetí otázkou hmotného práva žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k
řešení, zda mají soudy při posuzování nároků na přiměřené zadostiučinění za
civilní delikty, jimiž došlo k porušení práv k firmě, ochranné známce a
pravidel hospodářské soutěže zohledňovat u deliktu tzv. prvky materiální
povahy, resp. zda lze tyto prvky zohlednit tak, že soud konstatuje, že navzdory
porušení práva nedošlo na straně poškozeného k újmě, a zda mají být tyto prvky
zohledňovány i v otázce samotné existence nemateriální újmy nebo výlučně v
otázce formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně má za to, že při
řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Žalobkyně v tomto směru vytýká odvolacímu soudu závěr, že na straně žalobkyně
nedošlo k nemajetkové újmě z důvodu zjištění, že protiprávně označeného zboží
se prodalo jen malé množství a návštěvnost internetových stránek žalované byla
nízká. Odkazujíc na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008 ve věci sp. zn. 32 Cdo 4661/2007 má žalobkyně za to, že tyto dva prvky
jsou kvantifikovatelnými prvky materiální povahy a jako takové by měly být
pouze pomocným kritériem v otázce formy a výše přiměřeného zadostiučinění,
neboť vyjadřují míru intenzity zásahu, nikoli však v otázce samotného vzniku
nemajetkové újmy. Postup odvolacího soudu tak dle žalobkyně prakticky
znemožňuje hájit její „nehmotná práva“. Žalobkyně dále shledává dovolání přípustné pro řešení své čtvrté otázky, a to
otázky procesního práva, zda je možné konstatovat, že žalobkyně samotnou
existenci jí utrpěné újmy netvrdila a neprokázala v případě, že byla soudem
poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. pouze ve vztahu ke skutečnostem
zakládajícím výši této újmy, když navíc jí navržené důkazy nebyly soudem
provedeny. Žalobkyně má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na neunesení jejího důkazního
břemene ohledně vzniku nemajetkové újmy, ačkoli žalobkyně byla podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena pouze o tom, aby doplnila tvrzení a navrhla důkazy
k intenzitě (závažnosti) jednání žalované.
Žalobkyně následně navrhla jí
citované důkazy, které měly zpochybnit tvrzení žalované o počtu prodaných
závadných výrobků a návštěvnosti internetových stránek žalované. Návrhu na
vyžádání těchto důkazů, kterými disponovala pouze žalovaná, soud nevyhověl. Konečně žalobkyně vymezuje svoji pátou otázku, jež je otázkou hmotného práva,
zda lze dovodit neoprávněnost žalovaného nároku i z toho, že žalobkyně snížila
během řízení na základě poučení senátem soudu prvního stupně původně žalovanou
částku přiměřeného zadostiučinění a zda může být právem aprobovaný procesní
postup žalobkyně vykládán v rámci řízení k její tíži. Odvolacímu soudu žalobkyně vytýká, že legitimní postup při částečném zpětvzetí
její žaloby byl v napadeném rozhodnutí v rozporu s právem přičten k její tíži,
když odvolací soud uvedl, že z procesního postupu žalobkyně lze dovodit
neoprávněnost jejího hmotněprávního nároku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje dovolání žalobkyně
za nedůvodné. Žalobkyně ve svém dovolání napadá nesprávnost nebo neúplnost
skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu namísto nesprávného právního
posouzení věci. Žalobkyně neunesla v řízení své důkazní břemeno a neprokázala,
že by jí újma vznikla v takovém rozsahu, který by požadovanou satisfakci
odůvodňoval. Jestliže žalobkyni újma vznikla, pak dle názoru žalované pouze v
zanedbatelném rozsahu, který v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
újmou není. Zůstalo tak na straně žalobkyně pouze u obecných (byť houževnatých)
tvrzení. Zákon přitom upřednostňuje jiné formy odčinění nemajetkové újmy před
zadostiučiněním v penězích. Soudní praxí je navíc vyzdvihována nemateriální
stránka satisfakce na úkor té sankční. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat
přípustným podle § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, že pro úsudek dovolacího
soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty
právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které
měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v
dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007
ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo
3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013 a ze dne 26. 9.
2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
Svoji první, třetí a částečně i čtvrtou otázku vztahuje dovolatelka k
(hmotněprávnímu i procesnímu) posouzení podmínek samotného vzniku nemajetkové
újmy v důsledku porušení průmyslových práv dovolatelky ze strany žalované a
jejího jednání v nekalé soutěži. Na této úvaze však rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že podmínkou
vzniku práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je existence nemajetkové
újmy, jejíž vznik je dovolatelka povinna v řízení prokázat, pro jeho rozhodnutí
je v konečném důsledku určující závěr, že v řízení nebyl zjištěn takový rozsah
škodlivých následků jednání žalované, aby způsobenou nemajetkovou újmu
dovolatelky bylo přiměřené odčinit poskytnutím zadostiučinění v penězích.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nezávisí na otázce vzniku nemajetkové újmy na
straně dovolatelky, nýbrž na posouzení přiměřenosti jejího odškodnění vzhledem
ke zjištěným okolnostem o povaze této nemajetkové újmy (resp. o rozsahu a
intenzitě zásahu do nemajetkové sféry dovolatelky). Odvolací soud se v tomto
směru ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který uzavřel,
že vzniklou újmu dovolatelky by bylo na místě přiměřeně odčinit nepeněžitou
satisfakcí ve formě omluvy, kterou však dovolatelka nepožadovala.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení skutečností
zakládajících samotný vznik nemajetkové újmy na straně dovolatelky nezávisí
(resp. toto posouzení není pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu určující),
nemohou jí vymezené otázky hmotného či procesního práva týkající se právě
podmínek vzniku nemajetkové újmy, resp. jejich zjištění v řízení, přípustnost
dovolání v projednávané věci založit.
Obdobný závěr pak platí i ve vztahu k páté otázce (hmotného práva) vymezené
dovolatelkou, neboť pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze stejných důvodů
nebyla určující ani úvaha o důsledcích (subjektivního) procesního postupu
dovolatelky spočívajícího v částečném zpětvzetí žaloby, nýbrž právě závěr o
přiměřenosti požadované satisfakce v penězích vzhledem k (objektivnímu) rozsahu
škodlivých následků jednání žalované a povaze způsobené nemajetkové újmy
dovolatelky zjištěné s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Ani čtvrtá otázka vymezená dovolatelkou v části, jež se týká řešení otázky
procesního práva, zda je možno rozhodnout o věci na základě závěru o neunesení
důkazního břemene účastníkem řízení za situace, kdy soud účastníkem navržené
důkazy k prokázání jeho tvrzení neprovedl, přípustnost jejího dovolání
nezakládá. Dovolatelce je možno přisvědčit v názoru, že neprovede-li soud důkaz navržený
účastníkem pro jeho nadbytečnost, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o
věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003 ve věci sp. zn. 21 Cdo
408/2003). Zároveň však dovolací soud ve svém rozhodování vyložil, že důkazním břemenem se
rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li účastník důkazní povinnost vyplývající z
ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být
rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit
soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v takových případech,
kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro
nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla prokázána, takže
výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této
skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 ve věci sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Dovolatelka své důkazy, jež nebyly v řízení provedeny, navrhovala (a to i dle
vlastní argumentace obsažené v dovolání) za účelem „zpochybnění tvrzení
žalované“ o počtu prodaných závadných výrobků a o počtu návštěvníků
internetových stránek žalované. Ohledně tohoto skutkového zjištění však odvolací soud, jenž vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, která v průběhu odvolacího řízení nedoznala
změn, své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene dovolatelkou nezaložil. O
konkrétním počtu prodaných závadných výrobků a o počtu návštěvníků
internetových stránek žalované dospěly soudy v projednávané věci na základě
provedeného dokazování k (pozitivnímu) prokázanému skutkovému zjištění. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není ve vztahu k tvrzení
dovolatelky, k jehož prokázání své (v řízení neprovedené) důkazy navrhovala,
založeno na stavu tzv. důkazní nouze, a tudíž ani na otázce podmínek pro
rozhodování věci na základě břemene důkazního, k níž dovolatelka přípustnost
svého dovolání ve své čtvrté otázce vztahuje. Přitom samotná správnost skutkových zjištění soudů o rozsahu škodlivých
následků jednání žalované dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst.
1 a
§ 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Proto dovolání není ani pro zbývající část čtvrté otázky, v níž dovolatelka
předkládá k řešení předmětnou otázku procesního práva, přípustné, neboť na
jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Ve vztahu k druhé otázce vymezené dovolatelkou týkající se přiměřenosti
odčinění nemajetkové újmy poskytnutím satisfakce v peněžité formě, resp. účelu
peněžité satisfakce, v případě porušení práv k průmyslovému vlastnictví či
jednáním v nekalé soutěži dovolací soud ve svém rozhodování dospěl (a to již
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) k závěru, že zákon upřednostňuje
nepeněžitou satisfakci, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy umožňuje
zadostiučinění i ve formě peněžní. Zákon tudíž nevylučuje ani jednu ani druhou
formu zadostiučinění a nevylučuje ani jejich souběh, tj. případné přiznání obou
forem zadostiučinění vedle sebe. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem,
který podléhá volné úvaze soudu na základě zjištěných rozhodujících
skutečností, jež jsou podkladem pro odpovídající úvahu soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo 511/2006). Přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu má v zásadě objektivní
charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování
zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam. Z hlediska výše
přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce vyrovnat porušenou rovnováhu v
postavení rušitele a postižené osoby. Zaplacení zadostiučinění by mělo pro
rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen újmu morální), která má
vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a dotčené osoby. Přiměřené
zadostiučinění plní dvojí funkci, a to jednak sankční, kdy sankce postihuje
toho, kdo závadně jednal, a odrazuje jej od opakování závadného jednání, rovněž
i preventivní, kdy přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že se závadné
jednání nevyplácí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012 ve
věci sp. zn. 23 Cdo 3704/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012
ve věci sp. zn. 23 Cdo 3964/2011). Proto pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích musí být v řízení
prokázáno, že poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo
takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v
nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k
zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemajetkové
újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 1318/2004).
Shora uvedené závěry jsou použitelné i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 věty
první o. z. je v případě porušení průmyslových práv stanoveno v § 5 odst. 1
zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (zde ve znění účinném do 27. 12. 2018) a v případě jednání v nekalé soutěži v § 2988 o. z., přičemž samotný
způsob odčinění nemajetkové újmy se posoudí podle § 2951 odst. 2 o. z. (resp. v
případě porušení průmyslových práv podle § 5 odst. 4 zákona o vymáhání práv z
průmyslového vlastnictví), jinak ve smyslu § 2894 odst. 2 věty druhé o. z. obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že dospěl-li odvolací soud ve své
volné úvaze na základě konkrétních skutkových zjištění o okolnostech věci (jež
sama dovolacímu přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají), a to včetně zjištění o rozsahu a době trvání závadného jednání
žalované, o jeho ukončení na výzvu dovolatelky, o povaze porušených práv
dovolatelky, o počtu prodaných závadných výrobků, resp. o množství zákazníků
oslovených nabídkou žalované, a o způsobu použití předmětného označení na
výrobcích žalované, k závěru, že vzhledem k rozsahu a povaze vzniklé
nemajetkové újmy na straně dovolatelky se nejeví poskytnutí požadovaného
zadostiučinění v peněžité podobě, jež má z hlediska formy odčinění nemajetkové
újmy povahu spíše výjimečnou, jako přiměřené, nikterak se odvolací soud od
shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném
rozhodnutí neodchýlil. Proto ani dovolatelkou vymezená druhá otázka přípustnost jejího dovolání
nezakládá. Pouze pro úplnost ve vztahu k výtce dovolatelky, že odvolací soud ve svém
rozhodnutí dostatečně nezohlednil povahu porušení průmyslových práv a jednání v
nekalé soutěži jako deliktů (rovněž) ohrožovacích, lze uvést, že podle
soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014 je nutno
ve smyslu § 2894 odst. 2 věty druhé o. z. (rovněž) v případě porušení
průmyslových práv či jednání v nekalé soutěži důsledně rozlišovat mezi
podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z ochrany průmyslových práv či
ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání
zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně
domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému)
deliktnímu závazku (resp. pohledávce) k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím
přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má
být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně
poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním
škůdce) vznikla.
Proto v poměrech projednávané věci nemůže být samo o sobě významné, zda
jednáním žalované bylo právo průmyslového vlastnictví dovolatelky či její
postavení v hospodářské soutěži ohroženo či porušeno, nýbrž zda v důsledku
takového protiprávního jednání žalované skutečně vznikla dovolatelce
nemajetkové újma a zda vzhledem k povaze této újmy je poskytnutí zadostiučinění
v požadované formě a výši přiměřené. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní
tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje,
neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě
toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.