23 Cdo 3964/2011

23 Cdo 3964/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní

věci žalobkyně DROGERIE MARTINA, s. r. o., se sídlem Revoluční 462/6, 290 01

Poděbrady, IČO 26707870, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se

sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín III, proti žalovaným 1) p. k. Solvent, s. r.

o., se sídlem K Žižkovu 9/640, 190 00 Praha 9, IČO 25069497, zastoupené Mgr. et

Mgr. Janem Rabasem, advokátem se sídlem Vinohradská 343/6, 120 00 Praha 2 –

Vinohrady, a 2) HOFA GUARD, s. r. o., se sídlem U strže 472/6, 140 00 Praha 4,

IČO 26424631, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem Kaprova

42/14, 110 00 Praha 1, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu

v Praze pod sp. zn. 2 Cm 23/2008, k dovolání první žalované proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června

2011, č. j. 3 Cmo 43/2011-351, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů

dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení

k rukám Mgr. Bc. Tomáše Kasala, advokáta žalobkyně se sídlem Legerova 148, 280

02 Kolín III

Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany před jednáním nekalé soutěže. Požadovala,

aby jí první žalovaná zaplatila částku 65.857,- Kč s úroky z prodlení ve výši

10,5 % od 7.3.2008 do 30.6.2008 a dále s ročním úrokem z prodlení ve výši,

která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v

procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operaci ČNB

hlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního

pololetí, dále aby první žalovaná zaplatila žalobkyni částku 200.000,- Kč, aby

první žalovaná zaplatila žalobkyni úhradu částky 7.546,- Kč s příslušenstvím,

aby první žalovaná uhradila žalobkyni částku 1.800.000,- Kč a úroky z prodlení

z částky 2.000.000,- Kč, dále aby druhá žalovaná (společně a nerozdílně s první

žalovanou) uhradila žalobkyni částku 73.403,- Kč s příslušenstvím. Podle žalobního tvrzení tím, že první žalovaná od 14. 12. 2007 začala blokovat

vstup do prodejny žalobkyně v Praze a obou prodejen ve Vysokém Mýtě, že šířila

ve dnech 14. až 19. 12. 2007 před prodejnami žalobkyně nepravdivé informace,

které byly způsobilé vyvolat u všech obavu, že žalobkyně není seriózním

podnikatelem, že žalobkyně neplní své závazky a dopouští se trestné činnosti,

dále že se první žalovaná začala obracet na vlastníky nebytových prostor, v

nichž žalobkyně provozuje prodejnu drogistického zboží, a nabízela jim převzetí

nájemního vztahu, že první žalovaná rozeslala svým obchodním zástupcům dopis

nazvaný „Vyjádření k situaci nad drogerií MARTINA“ a vyzvala je, aby dopis

rozeslali všem zákazníkům i dodavatelům, jednala první žalovaná nekalosoutěžně

a způsobila žalobkyni majetkovou i nehmotnou újmu spočívající v poškození její

dobré pověsti. Podle žalobního tvrzení ke vzniku škody došlo společným jednáním

první a druhé žalované; druhá žalovaná se svým jednáním zapojila do

nekalosoutěžního jednání první žalované a tím se dopustila nekalé soutěže podle

§ 44 obchodního zákoníku. Druhá žalovaná též podle žalobního tvrzení odpovídá

za škodu podle § 415 občanského zákoníku a § 420 odst. 1 občanského zákoníku (v

příčinné souvislosti s porušením této povinnosti žalobkyni vznikla škoda). Nároky uvedené v žalobě žalobkyně tvrdila proti oběma žalovaným jako nároky z

titulu ochrany proti jednání nekalé soutěže podle § 53 obchodního zákoníku

(dále jen obch. zák.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 2 Cm 23/2008-244,

ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 2 Cmo 23/2008-275,

rozhodl tak že

- první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 65.857,- Kč

s úroky z prodlení ve výši 10,5 % od 7.3.2008 do 30.6.2008 a dále s ročním

úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí

trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro

dvoutýdenní repo operaci ČNB hlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni

příslušného kalendářního pololetí, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok),

- první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč

do tří dnů od právní moci rozsudku (II.

výrok),

- žalobu na úhradu částky 7.546,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k první

žalované zamítl (III. výrok),

žalobu na úhradu částky 1.800.000,- Kč a úroků z prodlení z částky 2.000.000,-

Kč ve vztahu k první žalované zamítl (IV. výrok),

- žalobu na úhradu částky 73.403,- Kč vůči druhé žalované, kdy povinnost

této žalované je solidární ve vztahu k první žalované, zamítl (V. výrok),

- rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu žalobce a první žalované (VI. výrok),

- rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu žalobce a druhé žalované (VII. výrok). Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. prosince 2010 č. j. 2 Cm 23/2008-281

rozhodl tak, že ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října

2010, č. j. 2 Cm 23/2008-244, se doplňují výroky VIII a IX, které zní:

- žalobkyně je povinna uhradit státu náklady ve výši 1.089,50 Kč, a to

do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet ČR – Městský soud v Praze

(výrok VIII.),

- první žalovaná je povinna uhradit státu náklady ve výši 1.089,50 Kč, a

to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet ČR – Městský soud v Praze

(výrok IX.). K odvolání žalobkyně i obou žalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací

soud) rozsudkem ze dne 7. června 2011, č. j. 3 Cmo 43/2011-351, rozhodl tak, že

- řízení o odvolání žalobkyně do výroků III. až V. a druhé žalované do

výroku VII. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího

ustanovení zastavil (výrok I.),

- rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího

ustanovení ve výroku VII. o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení (výrok II.),

- rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího

ustanovení ve výroku I. a II. potvrdil, ve výroku VI. změnil tak, že první

žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni na

náhradu nákladů řízení k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Kasala 64.784,- Kč, ve

výrocích VIII. a IX. rozsudek změnil tak, že první žalovaná je povinna zaplatit

České republice na účet Městského soudu v Praze k náhradě nákladů státu 2.179,-

Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.),

- rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že první žalovaná ve dnech 14. – 19. 12. 2007, jednak

prostřednictvím příslušníků bezpečnostní agentury, postávajících u tří prodejen

žalobkyně (rozdávanými letáky, transparenty), šířila svá sdělení ve směru k

zákazníkům žalobkyně, jednak dalšími sděleními pak oslovovala partnery

žalobkyně – jejího dodavatele a pronajímatele jí užívaných nebytových prostor,

vše v tom smyslu, že žalobkyně není pro neplnění finančních závazků spolehlivým

partnerem, prodejem zboží se dopouští trestného činu, na němž se zákazníci

mohou spolupodílet, obchodní partneři pak mohou mít problémy se zajištěním

plnění od žalobkyně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi oběma uvedenými

účastníky řízení je dán vztah hospodářské soutěže, neboť jak žalobkyně, tak

první žalovaná, jsou podnikateli, kteří se svou nabídkou výrobků setkávají na

shodném trhu. V jednání první žalované byl soutěžní záměr, neboť jednala zcela

jednoznačně se záměrem dosáhnout ukončení podnikání žalobkyně, resp. dosáhnout

zásadního omezení jejích možností v podnikání, jak o tom svědčí její sdělení k

dodavatelům žalobkyně a pronajímatelům prostor k provozu prodejen, tj. dosáhnout snížení pozice žalobkyně v hospodářské soutěži. Případný „úspěch“

první žalované v celé akci po 14. 12.

2007 by naopak podstatně posílil pozici

první žalované jak ve vztahu k partnerům franšízy, tak na předmětném trhu

vůbec. Rozlišení mezi jednáním běžným a v hospodářské soutěži přípustným oproti

jednání nekalosoutěžnímu spočívá právě v posouzení splnění podmínky rozporu s

dobrými mravy soutěže. Odvolací soud dospěl k závěru, že v jednání první

žalované je dán rozpor s dobrými mravy soutěže. V rozporu s dobrými mravy

soutěže je zásadně jednání soutěžitele, jenž hodnotí veřejně, tj. i ve vztahu

k potencionálním zákazníkům a obchodním partnerům, soutěžní výkony soutěžitele

druhého. Veřejné hodnocení plnění finančních závazků žalobkyní, její

serióznosti ohledně plnění smluv s partnery, tvrzení o tom, že se dopouští

trestného činu, je jednáním snižujícím dobrou pověst žalobkyně jako smluvního

partnera, její dobré jméno (což vše lze zahrnout pod pojem goodwillu). Odvolací

soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že není až tak podstatné, zda v

rozhodnou dobu žalobkyně byla v prodlení se splněním finančních závazků ve

vztahu k první žalované. Jednání první žalované vedle naplnění generální

klauzule nekalé soutěže (neboť bylo i způsobilé přivodit a také přivodilo

žalobkyni újmu ve snížení hodnoty jejího dobrého jména) naplnilo i skutkovou

podstatu zlehčování podle § 50 odst. 1 obch. zák. (co do tvrzení o trestném

činu, neboť o tom by musel rozhodnout soud) a podle § 50 odst. 2 obch. zák. (ohledně případných finančních závazků). Odvolací soud dále odmítl námitku

první žalované o oprávněné obraně, neboť povaha a intenzita jejího jednání

zcela vybočuje z rámce zákonem (§ 50 odst. 2 obch. zák.) připuštěné oprávněné

obrany, neodpovídá a nijak nenavazuje na tvrzené nedodržení smluvních

povinností žalobkyní. Odvolací soud dovodil, že ze strany žalobkyně nebylo

žádné zlehčování první žalované, na něž by musela reagovat uvedením a šířením

pravdivých údajů dle § 50 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud uzavřel, že první

žalovaná jednala v nekalé soutěži a žalobkyně právem uplatnila své nároky na

náhradu vzniklé újmy podle § 53 obch. zák. Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla první

žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni k náhradě majetkové újmy celkem

65.857,- Kč s úroky z prodlení, jež odpovídají zákonné výši (§ 369 odst. 1

obch. zák.). Podmínky odpovědnosti první žalované za způsobenou škodu žalobkyni

(spočívající v nákladech za ostrahu prodejen žalobkyně a ve snížení zisku,

jehož by jinak dosáhla, pokud by k závadnému jednání nedošlo) podle § 373 a

násl. obch. zák. byly v řízení prokázány a odvolací soud v tomto směru plně

odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Popsané jednání první žalované

považuje odvolací soud za natolik závažný zásah do práv žalobkyně, že se

ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že je zde právo žalobkyně na

náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku jednání první žalované ve formě

poskytnutí finančního zadostiučinění – zaplacením částky 200.000,- Kč. Odvolací

soud vyšel ze skutečnosti, že přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 53 obch. zák.

je nárokem satisfakčním, který slouží k reparaci nemateriální újmy a má

proto v podstatě objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají

při poskytování zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam. I

když účelem zadostiučinění je vyrovnání nemajetkové újmy, nelze odhlédnout i od

toho, že přiměřené zadostiučinění v penězích nejčastěji přichází v úvahu v

případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit

ztráty také v jeho majetkové sféře a nelze předpokládat, že nepeněžitá

satisfakce (např. omluva) tuto ztrátu vyrovná. Odvolací soud rozhodnutí soudu

prvního stupně potvrdil i ve výroku II. Navíc odvolací soud k samotné povaze a

intenzitě závadného jednání první žalované, které samo o sobě plně odůvodňuje

přiznání žalobkyní uplatněných nároků, uvedl, že je zcela zásadním porušením

zásad hospodářské soutěže a dobrých mravů v obecné rovině jednání, jímž je

přenesen spor účastníků na veřejnost tak, že jeden soutěžitel oslovuje

zákazníky druhého soutěžitele a vyhrožuje jim možným trestním postihem, pokud

zakoupí zboží druhého soutěžitele (označuje takové jednání za projev tzv. zdivočení soutěžních mravů s odkazem na publikaci prof. H.). Odvolací soud

uzavřel, že popsané jednání první žalované, jež svůj spor s žalobkyní

nepřípustně „vnutila“ jejím zákazníkům a jejich jednání ovlivňovala pod

pohrůžkou případného trestního postihu, je jednáním příčícím se elementárním

pravidlům fungování hospodářské soutěže v demokratické společnosti. Rozsudek odvolacího soudu napadla první žalovaná (dále jen dovolatelka) v

zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že jej napadá v rozsahu,

kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o uložení

povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni částku 65.857,- Kč a ve výroku II. o uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč, považuje je za

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle ní

jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou řízení, a o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Z dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s níže uvedenými

závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů:

V dovolání v odd. II. „Vada řízení“ (na str. 3 – 4): Odvolací soud se

nevypořádal s námitkou litispendence, vznesenou první žalovanou - odvolatelkou

dne 5. 6. 2011 (ani soud prvního stupně se nevypořádal s touž námitkou,

vznesenou podáním první žalované dne 30. 7. 2010). Pokud žalobkyně uplatnila

svůj nárok z popisovaného jednání u Městského soudu v Praze ve věci 2 Cm

23/2008 (jako DROGERIE MARTINA s. r. o.) a domáhala se zadostiučinění

2.000.000,- Kč a současně uplatnila svůj nárok u stejného soudu ve věci 15 Cm

34/2008 (jako V. B.) a domáhala se zadostiučinění 5.000.000,- Kč, podle mínění

dovolatelky uplatnila svůj nárok ze stejného skutkového základu opakovaně a je

tedy dána překážka litispendence.

Pokud k této námitce soudy nepřihlédly,

zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 2) V dovolání v odd. III. „Nesprávné posouzení věci“ (na str. 4 – 11): Za

nesprávné posouzení věci dovolatelka považuje, že soud (odvolací i prvního

stupně) učinil závěr o poškození dobré pověsti právnické osoby, aniž by však

nejdříve zkoumal existenci této dobré pověsti a její úroveň. Podle dovolatelky

v době vytýkaného jednání neměla žalobkyně dobrou pověst, ani jeden ze soudů

existenci samu a úroveň dobré pověsti žalobkyně nezkoumal. Podle dovolatelky s

ohledem na neexistenci zjištění existence a úrovně dobré pověsti žalobkyně

ovšem nemohly být a nebyly zjištěny všechny okolnosti případu a posouzení co do

přiměřenosti částky 200.000,- Kč je tak přinejmenším neúplné a tudíž rovněž

právně nesprávné. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že žádnému zákazníkovi

nikdy nijak nevyhrožovala žádnou sankcí a již vůbec ne trestní, a v tomto směru

tedy zákazníky do sporu se žalobkyní nevtáhla. Dále uvádí, že kategoricky

odmítá závěry, jež v tomto směru odvolací soud zastal, a má za to, že jelikož

právní hodnocení závisí na těchto naprosto nesprávných skutkových zjištěních,

nemohou napadaná rozhodnutí obstát. Dále dovolatelka tvrdí, že soud prvního

stupně zcela opominul existenci tzv. generální klauzule nekalé soutěže (§ 44

odst. obch. zák.) a pominul zkoumat její naplnění, přičemž odvolací soud toto

zjevné opominutí supluje (napravuje), čímž otevírá otázku přípustnosti dovolání

podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením

odvolacího soudu o naplnění generální klauzule nekalé soutěže a naplnění

skutkové podstaty zlehčování podle § 50 odst. 1 a 2 obch. zák. Dovolatelka dále

tvrdí, že svým jednáním nesledovala soutěžní záměr, tedy že její jednání nebylo

soutěžně motivováno, nesledovala záměr dosáhnout úspěchu v soutěži na úkor

jiného soutěžitele (žalobkyně), ale sledovala pouze záměr dosáhnout vydání

zboží, tedy záměr získat zpět svůj majetek, proto se nemůže jednat o jednání v

hospodářské soutěži a o nekalou soutěž. K tomu dovolatelka uvádí, že žalobkyně

(V. B.) – ať již s ohledem na sjednanou výhradu vlastnictví a/nebo s ohledem na

odstoupení od všech smluv – nebyla oprávněna nakládat se zbožím první žalované

v hodnotě 6.350.401,10 Kč, přes to však zboží nerušeně rozprodávala ve svých

maloobchodních prodejnách. O motivaci první žalované, že nesledovala soutěžní

cíle, svědčí podle jejího názoru právě to, že první žalovaná veškerého

vytýkaného jednání zanechala, jakmile obdržela zprávu, že jí byla žalobkyní

uhrazena částka odpovídající kupní ceně jí dodaného zboží (dne 19. 12. 2007 se

první žalovaná dozvěděla, že žalobkyně dne 18. 12. 2007 složila na její účet

poslední platbu). K tomu dovolatelka dodává na okraj (ačkoliv v dané věci proti

rozhodnutí o náhradě škody není dovolání přípustné), že výše náhrady škody v

případě ušlého zisku v žádném případě není určena ani s jistotou, ani s

pravděpodobností hraničící s jistotou (závěr soudu nelze nijak přezkoumat). 3) Dovolatelka shrnuje (v odd. IV. svého dovolání na str.

11 - 13), že řízení

trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť je

zde dána překážka litispendence, dále že napadané rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (otázky z oddílu III. svého dovolání pro

úplnost ještě i zde shrnuje a závěrem uvádí, že pokud se žalobkyně – paní V. B. – zachovala „po svém“, když ignorovala vlastnická práva první žalované, proč to

má být první žalovaná, kdo bude postižen, když se následně zachovala podobně

jako před ní paní V. B. – „po svém“). Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek

odvolacího soudu a rovněž tak rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc těmto

soudům k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání první žalované uvedla, že rozhodnutí soudů

jsou věcně správná a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí

odvolacího soudu neřeší žádnou právní otázku zásaního právního významu ve

smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),

přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst 2 písm. a §

241a odst. 3 o.s. ř se nepřihlíží § 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud

– s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro

úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či

nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),

jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v

dovolání zpochybnil.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní

význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak

není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu

zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,

že tomu tak vskutku je.

Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které uvedla

dovolatelka ve svém dovolání, a dospěl k závěru, že soudy dospěly v souladu s

hmotným právem § 44 odst. 1 a § 50 obch. zák. k závěru, že v předmětné věci se

jedná o porušení práv žalobkyně nekalosoutěžním jednáním první žalované. Soudy

vyšly ze zjištění, že žalobkyně i první žalovaná jsou soutěžiteli na trhu

prodeje drogistického zboží, přičemž žalobkyně provozovala prodejny s

drogistickým zbožím a první žalovaná uzavřela franšízingové smlouvy a

franšízingu příbuzné smlouvy s maloobchodními prodejnami, které tvoří síť s

označením TETA DROGERIE. První žalovaná se v prosinci r. 2007 dopustila

nekalosoutěžního jednání, a to zlehčování, kdy o žalobkyni rozšiřovala údaje,

že prodejem zboží v prodejnách se může dopustit spáchání trestního činu

zpronevěry; tyto údaje byly poskytovány zákazníkům prodejen žalobkyně. Letáky s

výše uvedeným textem byly rozdávány před třemi prodejnami žalobkyně, prodejnou

v Praze 10 a dvěma prodejnami ve Vysokém Mýtě. První žalovaná se obrátila na

vlastníka nebytové prostory, v níž žalobkyně provozovala na základě nájemní

smlouvy prodejnu drogistického zboží, a to ve Vysokém Mýtě v Litomyšlské ulici

s tím, že uvedla, že žalobkyně má velký objem dosud neuhrazených pohledávek,

první žalovaná byla nucena odstoupit od všech smluv a nabízí převzetí nájemního

vztahu v nebytovém prostoru po Drogerii MARTINA s. r. o. První žalovaná též

zaslala dodavatelům žalobkyně listinu, obsahující informace, že Drogerie

MARTINA dlouhodobě neplnila finanční závazky a dluhy narůstaly. V řízení bylo

prokázáno, emailovou korespondencí ze dne 19. 12. 2007, obsahující seznam

adresátů, že první žalovaná zaslala pracovníkům prodejen listinu, obsahující

informace, že paní B. poškodila první žalovanou i TETU, že první žalovaná bude

požadovat omluvu a úhradu škody a že paní B.odmítá vrátit zboží a lže, že nic

nedluží.

Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci

soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Své dovolací námitky založila

dovolatelka na přesvědčení, že její úspěch ve věci závisí na správném hodnocení

jednání první žalované soudem, tj. že za situace, kdy jednání první žalované

bylo jen oprávněnou obranou k neplnění povinnosti žalobkyně uhradit finanční

závazky a vrátit neprodané zboží, bylo nutno uzavřít, že se první žalovaná

nedopouští jednání nekalé soutěže. Pokud jde o protiprávnost jednání první žalované, dovolací soud, jsa vázán

uplatněnými dovolacími důvody, má za to, že soud prvního stupně ani odvolací

soud nepochybily ve svých rozhodnutích, že v daném případě první žalovaná

jednala nekalosoutěžně a svým jednáním zasáhla do práv žalobkyně. Dovolací soud

považuje závěry odvolacího soudu v otázce prokázání nekalosoutěžního jednání

první žalované za správné. Nekalou soutěží je každé jednání, které objektivně

naplňuje všechny podmínky obecné skutkové podstaty nekalé soutěže (generální

klauzule), příp. také další podmínky speciální skutkové podstaty nekalé soutěže

(vyjmenované příkladmo v obchodním zákoníku), které musí být splněny současně s

podmínkami generální klauzule. K první námitce dovolatelky, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou

litispendence, (vznesenou první žalovanou - odvolatelkou dne 5. 6. 2011),

dovolací soud uvádí, že dovolatelka účelově zaměňuje účastníky řízení, tj. fyzickou osobu paní V. B. (která není účastnicí tohoto soudního řízení) a

právnickou osobu DROGERIE MARTINA s. r. o. (žalobkyni v tomto řízení). Pokud v

dovolání na str. 4 sama dovolatelka uvádí, že její jednání směřovalo nikoliv

vůči společnosti DROGERIE MARTINA s. r. o., ani vůči firmě DROGERIE MARTINA s. r. o., ale vůči značce či označení DROGERIE MARTINA, pak v daném případě

vlastně tímto potvrzuje správný závěr odvolacího soudu, že toto směrované a

cílené jednání není jednáním v oprávněné obraně, jak argumentuje první

žalovaná, ale objektivním deliktem – nekalým soutěžním jednáním, v němž vůbec

nezáleží na vůli soutěžitele (zde první žalované), ale na dopadech takového

jednání. Dovolací soud nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že se žalobkyně

dovolává fakticky jednoho nároku (nároku z jednoho skutkového základu) ve dvou

řízeních, neboť v daném případě je žalobkyní obchodní společnost DROGERIE

MARTINA s. r. o., nikoliv V. B.. K druhé námitce dovolatelky, že soudy nesprávně právně posoudily věc, pokud

učinily závěr, že první žalovaná svým jednáním poškodila dobrou pověst

žalobkyně. Podle dovolatelky s ohledem na nezjištění existence a úrovně dobré

pověsti žalobkyně nemohly být a nebyly zjištěny všechny okolnosti případu,

takže posouzení co do přiměřenosti částky 200.000,- Kč je podle dovolatelky

přinejmenším neúplné a právně nesprávné. Sama dovolatelka uvádí ve svém

dovolání na str. 5 v této souvislosti, že nárok na přiměřené zadostiučinění je

nárokem, který podléhá volné úvaze soudu a že soud rozhoduje podle určitých

kritérií.

Přesto vytýká soudu prvního stupně, že nepostupoval správně při

rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění, neboť měl požadovat na

žalobkyni tvrzení, proč je na místě forma peněžité satisfakce a proč právě 2

mil. Kč. Dovolací soud se ztotožnil se závěry soudů ohledně přiměřenosti

zadostiučinění, které jsou v souladu s již vydanou citovanou judikaturou. Jak

vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2005 sp. zn. 32 Odo

1318/2004, přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 53 obchodního zákoníku jako

právní prostředek ochrany proti nekalé soutěži je nárokem satisfakčním, který

slouží reparaci nemateriální újmy a má proto v podstatě objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování zadostiučinění pouze

podružný, popřípadě zanedbatelný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

18. 9. 2002, č. j. 29 Odo 652/2001 – 161, uveřejněný v časopise Právo a

podnikání, v čísle 2/2003, na str. 29). K tomu, aby soud mohl jednáním nekalé

soutěže dotčenému účastníkovi přiznat právo na přiměřené zadostiučinění v

penězích, musí být zde jako nepochybné zjištěno, že tento účastník utrpěl v

souvislosti s jednáním nekalé soutěže nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu

nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v

nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k

zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemateriální

újmy (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. 3 Cmo

257/97). Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudul, že jednání

první žalované je třeba považovat za natolik závažný zásah do práv žalobkyně,

že je zde právo žalobkyně na náhradu vzniklé nemajetkové újmy formou poskytnutí

finančního zadostiučinění – zaplacením částky 200.000,- Kč s tím, že má za to,

že nejméně v tomto rozsahu je zde dána nemajetková újma žalobkyně, vzniklá v

důsledku jednání první žalované.. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí

(na str. 8 – 9) dostatečně zdůvodnil, že v daném případě byla prokázána výrazná

intenzita závadného jednání, když u žalobkyně shledal nemajetkovou újmu,

spočívající v zásahu do goodwillu žalobkyně, kdy rozšiřování údajů o žalobkyni

vyvolalo jak v zákaznících (viz snížení tržby), tak i u dodavatelů zboží

nejistotu, týkající se dalšího působení žalobkyně na trhu. V posuzovaném případě byl navíc dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu

rozsahu v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku I., tak, že žaloba v rozsahu nároku na zaplacení částky 65.857,- Kčz

titulu náhrady škody byla zamítnuta. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není

dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém

plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k

příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo

v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 65.857,- Kč

a v posuzovaném případě se jedná o obchodní věc, není dovolání v tomto rozsahu

přípustné. Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže

změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní

kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn

zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších

stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k

nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným

z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může

být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a

odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v

případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování

i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je

či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad

právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených

vad dovolatelkou (přípustnosti důkazů). K okolnostem uplatněným dovolacími

důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady

procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)

nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise

Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2006). Lze tak uzavřít, že dovolání první žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího

soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší

soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta

první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení § 243b

odst. 5, věta první, a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované 1), jejíž dovolání

bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí

vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3

odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst.

1 a § 18

odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 – srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve

výši 300,- Kč ‚§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996

Sb. ve znění pozdějších předpisů a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z

přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad

odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nesplní-li první žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto

rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.