ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Teco a.s., se sídlem v Kolíně, Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín
IV, identifikační číslo osoby 46357301, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem,
advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, proti žalované ELKO
EP, s.r.o., se sídlem v Holešově, Palackého 493, Všetuly, identifikační číslo
osoby 25508717, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 710/31, o ochranu práv k užitnému vzoru, ochranným známkám,
před nekalou soutěží a pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 21 Cm 10/2015, o dovoláních žalobkyně a žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 3 Cmo 57/2020-1791,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované v rozsahu, v jakém napadá rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 3 Cmo 57/2020-1791, v části, v níž byly
potvrzeny výroky V a VII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019,
č. j. 21 Cm 10/2015-1709, se odmítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 3 Cmo
57/2020-1791, se v části, v níž byl potvrzen výrok III, potvrzen s „doplněním“
výrok IV, a změněny výroky X, XI a XII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 10. 2019, č. j. 21 Cm 10/2015-1709, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
7. 1. 2020, č. j. 21 Cm 10/2015-1740, a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č.
j. 21 Cm 10/2015-1709, ve výrocích III, IV a X a doplňující usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, č. j. 21 Cm 10/2015-1740, se zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 21 Cm
10/2015-1709, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 1. 2020, č. j. 21 Cm
10/2015-1740, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v České
republice výroby, nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování,
držení či pořádání uživatelských školení ohledně výrobků ve výroku blíže
specifikovaných a povinnosti tyto výrobky stáhnout z trhu (výrok I), zamítl
žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v České republice výroby,
nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování, držení či pořádání
uživatelských školení ohledně elektronických sběrnicových řídících systémů,
jejich komponentů a příslušenství ve výroku blíže specifikovaných (výrok II),
uložil žalované povinnost zdržet se umisťování označení „CIB“ na elektronické
sběrnicové řídící systémy, jejich komponenty, příslušenství a jejich obaly,
zdržet se nabídky, skladování a uvádění na trh elektronických sběrnicových
řídících systémů, jejich komponentů a příslušenství pod označením „CIB“, zdržet
se užívání označení „CIB“ v obchodních listinách a v reklamě, v uživatelských
příručkách a v produktové dokumentaci, a to ve spojení s elektronickými
sběrnicovými řídícími systémy, jejich komponenty a příslušenstvím, a stáhnout z
trhu elektronické sběrnicové řídící systémy, jejich komponenty a příslušenství
opatřené označením „CIB“, to vše s výjimkou výrobků ve výroku blíže
specifikovaných (výrok III), uložil žalované povinnost poskytnout žalobkyni
informace o počtu prodaných výrobků ve výroku blíže specifikovaných, na nichž
samotných, na jejichž obalech či příbalových materiálech bylo označení „CIB“, a
o ceně obdržené za tyto výrobky (výrok IV), uložil žalované povinnost uveřejnit
v deníku Hospodářské noviny a v časopisech AUTOMA, ELEKTRO, ELEKTROINSTALATÉR a
SDĚLOVACÍ TECHNIKA na své náklady omluvu ve znění a formě ve výroku blíže
specifikovaných (výrok V), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované
zveřejnit omluvu o obsahu ve výroku blíže specifikovaném (výrok VI), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni 150 000 Kč (výrok VII), zamítl žalobu o
uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 850 000 Kč (výrok VIII),
zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované o uložení povinnosti žalobkyni
uznat právo žalované jako předchozího uživatele užitného vzoru zapsaného v
2. Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně a žalované ve
věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení
ve výrocích I až VIII, ve výroku IV s „doplněním“, že povinnost poskytnout
informace se vztahuje k výrobkům prodaným v období od 10. 2. 2011 do 30. 4.
2015, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Svůj rozsudek odůvodnil odvolací soud tím, že uložení povinností
uvedených ve výrocích I, II a VI rozsudku soudu prvního stupně a rovněž ve
výroku VIII tohoto rozsudku v rozsahu částky 350 000 Kč, které žalobkyně
uplatnila z titulu ochrany užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů
pod číslem 21380 „Systém pro elektronický přenos dat“ s právem přednosti od 30.
8. 2010, není podle zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, opodstatněné (a
ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně), neboť tento užitný vzor byl
ke dni rozhodnutí soudu z rejstříku pravomocně vymazán.
4. Uložení těchto povinností není dle odvolacího soudu opodstatněné ani
z titulu ochrany před jednáním v nekalé soutěži, jež mělo dle žalobkyně
spočívat ve využití technického řešení žalobkyně (původně chráněného užitným
vzorem) a know-how žalobkyně ze strany žalované v oblasti tzv. inteligentních
elektroinstalací v budovách využívajících komunikační sběrnici, a to pro
absenci rozporu jednání žalované s dobrými mravy hospodářské soutěže ve smyslu
§ 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 2976 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Dle zjištění
odvolacího soudu technické řešení žalobkyně (původně chráněné užitným vzorem)
využívala žalovaná na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi
dne 16. 1. 2007 za účelem vývoje, výroby a uvedení na trh systému inteligentní
elektroinstalace pod označením INELS II. Tato smlouva založila právo obou stran
čerpat ze znalostí a dovedností druhé strany získaných v průběhu smluvního
vztahu. Smlouva přepokládala poskytování know-how, průběžnou výměnu a sdílení
informací, aby strany i po případném ukončení smluvního vztahu mohly na
dosažené znalosti navázat. Pokud si ve smlouvě žalobkyně vyhradila výlučná
práva, pak pouze k jí nově vytvořené sběrnici, kterou však ve skutečnosti
nevytvořila. Ve výrobcích v rámci systému INELS II byla proto využita žalobkyní
původně vytvořená sběrnice HIB představující vnos do společného projektu. V
případě systému INELS III uváděného na trh pouze žalovanou se jedná o řešení
odlišné, byť založené na zkušenostech ze společného vývoje a dále rozvinuté.
5. Jednáním v nekalé soutěži není dle odvolacího soudu ani opomenutí
žalované uvádět dle ujednání ve smlouvě o spolupráci údaj v katalozích
propagujících systém INELS II o tom, že jde o společný projekt obou účastnic,
neboť dle skutkových zjištění nepřikládaly účastnice v průběhu jejich
spolupráce této povinnosti zvláštní význam, její nesplnění žádným způsobem
nesankcionovaly a zjevně ji ani jedna ze stran nedodržovala. Pokud žalobkyně
vytýká žalované porušení této povinnosti, byť sama v průběhu smluvního vztahu
toto porušování trpěla a neučinila nic k nápravě, pak lze dle odvolacího soudu
stěží uvažovat o splnění znaku nekalé soutěže spočívající ve způsobilosti
jednání přivodit újmu. Kromě toho se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, podle kterého předpokladem poskytnutí požadovaného
zadostiučinění je existence nemajetkové újmy na straně žalobkyně, a to v
případě peněžitého zadostiučinění újmy takové povahy a rozsahu, že je třeba
nahradit ji v penězích. Vytýkaným jednáním žalované však taková újma žalobkyně
vzniknout nemohla, i kdyby jednání žalované bylo možné považovat za nekalou
soutěž.
6. Ve vztahu k nárokům žalobkyně na uložení povinností uvedených ve
výrocích III, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně a rovněž ve výroku VIII
tohoto rozsudku v rozsahu částky 350 000 Kč, které žalobkyně uplatnila z titulu
ochrany práv ke slovní ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek
pod č. 326489 ve znění „CIB Common Installation Bus“ mj. pro komunikační
sběrnice, programovatelné řídicí systémy, elektrické a elektronické zařízení,
přístroje pro elektronickou signalizaci atd. s právem přednosti od 10. 2. 2011,
odvolací soud uvedl, že označení „CIB“ bylo od února 2007 používáno na
společných výrobcích z řady INELS II oběma účastnicemi a žalovaná toto označení
používá i na vlastních výrobcích z řad INELS III. Užívání tohoto označení na
vlastních výrobcích žalované mimo společně vytvořený systém z řady INELS II dle
odvolacího soudu představuje porušení práva žalobkyně k její ochranné známce
podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o
změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách). Toto označení tvoří dle
odvolacího soudu dominantní prvek ochranné známky žalobkyně a v případě jeho
použití pro totožné výrobky existuje pravděpodobnost záměny na straně
veřejnosti.
7. Dle odvolacího soudu je nedůvodná námitka žalované, že předmětné
označení používá pouze jako technickou značku, stejně jako námitka, že jí
svědčí právo předchozího uživatele podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných
známkách. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že toto právo nemůže být
založeno společným užíváním daného označení na společném výrobku. Existence
práva předchozího uživatele předpokládá užívání společného označení na
vlastníkovi ochranné známky nezávisle. Šlo o označení, které vytvořila a
použila jako první žalobkyně pro konkrétní typ sběrnice. Žalovaná ho používala
proto, že jím byl označován společný produkt účastnic. Užívání předmětného
označení žalovanou bylo oprávněné pouze po dobu, než žalobkyně v roce 2010
odňala žalované souhlas s užíváním označení, poskytnutý jí předtím konkludentně
v rámci spolupráce účastnic.
8. Odvolací soud proto shledal důvodný nárok žalobkyně na uložení
povinnosti žalované zdržet se užívání předmětného označení pro specifikované
výrobky podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách, stejně jako
nárok na poskytnutí specifikovaných informací souvisejících s uváděním těchto
výrobků na trh podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, avšak pouze za období od vzniku
práva přednosti k ochranné známce žalobkyně do podání žaloby. To dle odvolacího
soudu vyplývá z podstaty věci, když informační povinnost se vztahuje k porušení
práv z ochranné známky a žalobou nelze přiznat víc, než čeho se žalobce domáhá
ke dni podání žaloby. Dle odvolacího soudu nicméně není důvodný nárok žalobkyně
na přiznání požadovaného přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že lze těžko byť jen odhadnout, zda vůbec a
jaká mohla žalobkyni vzniknout nemajetková újma v příčinné souvislosti s
jednáním žalované, pokud žalovaná dlouhodobě předmětné označení užívala se
souhlasem žalobkyně pro výrobky v řadě INELS II a nadále tak činit může,
přičemž dlouhodobou propagací společného produktu zhodnotila žalovaná toto
označení pro žalobkyni. Žalobkyně navíc uvedla ve vztahu k nároku na přiměřené
zadostiučinění v peněžité formě pouze obecná tvrzení založená na porovnání
obratů účastnic, jež přiznání požadovaného zadostiučinění neopodstatňují.
9. Ve vztahu k nárokům žalobkyně na uložení povinností uvedených ve
výrocích V a VII rozsudku soudu prvního stupně, které žalobkyně uplatnila z
titulu ochrany práv k její slovní ochranné známce zapsané v rejstříku
ochranných známek pod č. 172405 ve znění TECOMAT pro programovatelné automaty s
právem přednosti od roku 1991 a k její ochranné známce zapsané v rejstříku
ochranných známek pod č. 292313 ve znění FOXTROT mj. pro programovatelné řídicí
systémy, elektrická a elektronická zařízení s právem přednosti od 26. 3. 2007,
odvolací soud uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016,
č. j. 21 Cm 29/2015-61, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 1. 2017, č. j. 3 Cmo 125/2016-92 (proti němuž bylo dovolání žalované
zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j. 23 Cdo
4931/2017-119) bylo žalované uloženo zdržet se blíže specifikovaného užívání
těchto označení jako klíčových slov a v textu inzertních sdělení v systémech
placené optimalizace internetových vyhledavačů, a to z důvodu porušení práv k
uvedeným ochranným známkám a ochrany proti nekalé soutěži. Důvodné jsou tak i
nároky žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 5 odst. 1
zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního
tajemství formou omluvy a zaplacení peněžitého zadostiučinění v důsledku vzniku
újmy rozmělněním rozlišovací způsobilosti ochranných známek s ohledem na rozsah
a dobu zásahu.
10. Ve vztahu k nárokům žalobkyně na uložení povinností uvedených ve
výroku VI rozsudku soudu prvního stupně a rovněž ve výroku VIII tohoto rozsudku
v rozsahu částky 150 000 Kč, které žalobkyně uplatnila z titulu zásahu do své
pověsti a ochrany před nekalou soutěží v důsledku uveřejnění specifikovaného
prohlášení žalované dne 10. 3. 2013 na označených webových stránkách, se
odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého tímto
prohlášením žalované nevznikla žalobkyni žádná újma, když její pověst v očích
veřejnosti nebyla snížena.
II. Dovolání a vyjádření k nim
Dovolání žalobkyně
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu, v jakém
odvolací soud potvrdil výroky I, II, VI, a VIII a „doplnil“ výrok IV rozsudku
soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázek
hmotného a procesního práva, které dle žalobkyně dosud nebyly v rozhodování
dovolacího soudu vyřešeny.
12. Žalobkyně shledává své dovolání přípustné jednak pro řešení otázky,
zda je soud povinen posoudit, zda užitný vzor splňuje podmínky zápisu a zda
jsou splněny podmínky pro jeho výmaz i tehdy, byl-li takový vzor pravomocně
vymazán, zejména jsou-li soudu předloženy doklady a argumenty proti závěrům
výmazového rozhodnutí.
13. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že
závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo
1321/2010, mají být obdobně použity i na situaci, kdy došlo k pravomocnému
výmazu užitného vzoru a žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu.
14. Dále žalobkyně ve svém dovolání klade otázku, zda je nutné ve výroku
o uložení povinnosti poskytnout informace podle § 3 zákona o vymáhání práv z
průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství uvádět prioritní datum
tvrzeného porušení práva a povinnost uloženou ve výroku je nutné vždy omezit
datem podání žaloby.
15. Žalobkyně má za to, že odvolací soud při časovém omezení uvedené
povinnosti nepostupoval správně, neboť uložení informační povinnosti požadovala
žalobkyně jednak z titulu práv k užitnému vzoru, který měl dřívější prioritu,
jednak časové omezení této povinnosti k datu podání žaloby je v rozporu s
úpravou zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního
tajemství a rovněž ustanovením § 154 o. s. ř.
16. Žalobkyně považuje své dovolání za přípustné rovněž pro řešení
otázky, zda je v případě společného vývoje produktu obecně ospravedlnitelné a v
souladu s dobrými mravy soutěže, pokud jedna ze smluvních stran pokračuje bez
souhlasu druhé strany v samostatném využívání duševního vlastnictví, které
druhá smluvní strana vložila do společného vývoje, i po ukončení spolupráce, a
to i tehdy, pokud toto duševní vlastnictví není tupě zkopírováno, ale je dále
rozvinuto.
17. Dle žalobkyně odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům
ohledně obsahu smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi a jeho závěry
představují popření práv k výsledkům duševní činnosti.
18. Žalobkyně se dále ve svém dovolání táže, zda je možné vyloučit
způsobilost jednání v nekalé soutěži přivodit újmu jiným soutěžitelům či její
samotný vznik jakýmkoli jednáním či opomenutím dotčeného soutěžitele, např.
tím, že tento soutěžitel závadné jednání druhého soutěžitele určitou dobu trpěl
a neučinil nic k nápravě, a zda je možné nepřiznat satisfakci nemajetkové újmy
za neoprávněné využití označení v obchodním styku proto, že k tomuto
neoprávněnému využití předcházelo oprávněné využití předmětného označení.
Žalobkyně klade rovněž otázku, zda právo na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání vzniká již v důsledku samotné
způsobilosti jednání žalované způsobit žalobkyni újmu.
19. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje
žalobkyně v tom, že odvolací soud neshledal způsobilost jednání žalované
spočívající v jejím opomenutí uvádět projekt INELS II jako partnerský přivodit
újmu žalobkyni z důvodu, že se žalobkyně v průběhu spolupráce se žalovanou
tomuto jednání nebránila. Způsobilost jednání v nekalé soutěži přivodit újmu
však dle žalobkyně nezávisí na tom, zda poškozený závadné jednání trpí, či na
tom, že se závadnému jednání brání. Obdobně pak nelze dle žalobkyně vyloučit
přiznání přiměřeného zadostiučinění v důsledku předchozího jednání, které se
uskutečnilo se souhlasem oprávněného, byť by takové jednání přineslo
oprávněnému určité výhody. Přiznat přiměřené zadostiučinění by navíc soudy měly
tehdy, kdy jasně konstatovaly protiprávní a nekalé jednání žalované.
20. Konečně žalobkyně ve svém dovolání odvolacímu soudu vytýká
nesprávnost závěru o neprokázání vzniku nehmotné újmy na straně žalobkyně a
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
21. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
22. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že považuje
dovolání žalobkyně za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné, a navrhla, aby
dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání žalované
23. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v jakém odvolací soud
potvrdil výroky III, V a VII a „doplnil“ výrok IV rozsudku soudu prvního
stupně, žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř.
pro posouzení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího
soudu vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
24. A to jednak otázky, zda spolupráce mezi dvěma obchodními partnery
může založit právo předchozího uživatele ochranné známky, což je dle žalované
otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
25. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje
žalovaná v tom, že obchodní spolupráce mezi dvěma obchodními partnery
užívajícími stejné dosud nezapsané označení nevylučuje vznik práva předchozího
uživatele nezapsaného označení podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách,
přičemž ve své argumentaci poukázala na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu
související s touto problematikou.
26. Žalovaná dále ve svém dovolání klade otázku, zda znění slovní
ochranné známky chrání jednotlivé prvky v něm obsažené, což je dle žalované
otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
27. Má za to, že užívání označení „CIB“ žalovanou není vyloučeno
zápisem slovní ochranné známky žalobkyně ve znění „CIB Common Installation
Bus“. Ze strany odvolacího soudu nedošlo dle žalované k řádnému posouzení
existence pravděpodobnosti záměny. Odvolací soud nevzal dle žalované v úvahu,
že označení CIB bylo dlouhodobě užíváno pro označení jakékoliv sběrnice a že
toto označení bylo užíváno jako technický symbol svorek určených pro připojení
sběrnice. Odvolací soud rovněž dle žalované nevysvětlil, jakým způsobem byl
původní souhlas žalobkyně s užíváním označení odňat. Kromě toho žalovaná
nepovažuje za správný rozsah uložené informační povinnosti, který se týká i
výrobků z řady INELS II, u nichž však neoprávněnost používání předmětného
označení odvolací soud neshledal.
28. Kromě toho žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení
vadou, když neseznámil účastnice se skutečnostmi, které soud považuje za jemu
známé z úřední činnosti, a způsobil tak překvapivost, nepřezkoumatelnost a
nesrozumitelnost svého rozhodnutí.
29. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil v
dotčeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
30. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že považuje
dovolání žalované za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné, a navrhla, aby
dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou dovolání
přípustná.
32. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
33. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
34. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Přípustnost dovolání žalobkyně
35. Dovolání žalobkyně není přípustné.
36. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její otázka týkající se
posouzení, zda lze v případě vymazaného užitného vzoru přezkoumávat v řízení o
nárocích z porušení práv k tomuto vzoru splnění podmínek pro jeho zápis, neboť
tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se
při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil.
37. Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého
zákon o užitných vzorech (obdobně jako je tomu v případě ostatních tvůrčích
průmyslových práv, srov. zejm. § 8 a § 11 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech a
zlepšovacích návrzích, § 3 a § 10 zák. č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií
polovodičových výrobků, či § 12 a § 19 zák. č. 207/2000 Sb., o ochraně
průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových
vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů) rozlišuje právo
na ochranu technického řešení užitným vzorem na straně jedné a účinky
vyplývající ze zápisu užitného vzoru do rejstříku užitných vzorů na straně
druhé. Absolutní majetková práva k ochraně tohoto užitného vzoru nejsou nijak
spjata se samotným vytvořením užitného vzoru (resp. s vytvořením technického
řešení splňujícího náležitosti užitného vzoru), nýbrž vyplývají ze zápisu
tohoto vzoru do rejstříku užitných vzorů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020).
38. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyni nesvědčí nároky
z (absolutně právní) ochrany technického řešení, o němž žalobkyně tvrdí, že
splňuje znaky užitného vzoru, pakliže zde není zápis tohoto řešení jako
užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů (jelikož došlo k jeho výmazu, přičemž
podle § 17 odst. 2 zákona o užitných vzorech má výmaz účinky, jako by užitný
vzor nebyl do rejstříku zapsán), nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil.
39. Odkaz žalobkyně na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, není přiléhavý, neboť tyto závěry
dopadají na odlišnou (opačnou) skutkovou situaci, kdy k zápisu užitného vzoru
do rejstříku došlo, nicméně vzhledem k tzv. registračnímu způsobu řízení při
zápisu užitného vzoru majícího formální povahu není vyloučeno, aby v řízení o
nárocích z ochrany užitného vzoru bylo v rámci řešení předběžné otázky
posouzeno, zda zde nejsou naplněny důvody pro výmaz tohoto užitného vzoru.
40. Není-li však zde zápis užitného vzoru (obdobně jako v případě jiných
průmyslových práv), nelze se domáhat ochrany vyplývající z tohoto
(neexistujícího) zápisu, což je důsledek samotného formálně zápisného principu
ochrany průmyslových práv. Na tom pak nic nemění skutečnost, zda v době
rozhodování soudu probíhá řízení o správní žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu o výmazu užitného vzoru. Ostatně opačný výklad by vedl k neúnosnému
závěru, podle kterého by i v případě neúspěchu takové správní žaloby (a to
třeba i z důvodu jejího zpětvzetí ze strany žalobkyně) mohla být v mezidobí
uložena v civilním řízení povinnost na základě (absolutního) práva, které zde
není (resp. se na ně hledí, jako kdyby nikdy nevzniklo).
41. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení otázek, kterými
žalobkyně zpochybňuje správnost rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl
„doplněn“ výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, neboť žalobkyní formulované
otázky svým obsahem směřují vůči důvodům případného (částečného) zamítnutí
žaloby, které však odvolací soud ve výroku svého rozsudku neučinil. Výrok, jímž
soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud nezměnil tak, že by žalobu
(částečně) zamítl, nýbrž tento vyhovující výrok pouze „doplnil“. Žalobkyně tak
svými otázkami ve skutečnosti napadá rozhodnutí odvolacího soudu, které tento
soud neučinil, a klade tak dovolacímu soudu k řešení otázky, na nichž dovoláním
napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (k nepřípustnosti dovolání pro
řešení takových otázek srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Kromě toho dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v této části zrušil na základě přípustného a důvodného
dovolání žalované.
42. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani její další otázka, jež
směřuje k posouzení nekalosoutěžní povahy jednání žalované spočívající v
tvrzeném využívání duševního vlastnictví žalobkyně, o němž žalobkyně tvrdí, že
se tak dělo bez jejího souhlasu.
43. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle
kterého přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit v
dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11.
2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018,
či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
44. Odvolací soud přitom své právní posouzení věci nezaložil na
zjištění, že žalovaná v rámci vytýkaného jednání využívala technické řešení
žalobkyně bez jejího souhlasu, nýbrž vyšel ze zjištění, že se tak dělo na
základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi, jež založila právo obou
stran čerpat ze znalostí a dovedností druhé strany získaných v průběhu
smluvního vztahu a předpokládala rovněž poskytování know-how a průběžnou výměnu
a sdílení informací, aby strany i po případném ukončení smluvního vztahu mohly
na dosažené znalosti navázat, přičemž výrobky žalované v rámci systému INELS
III obsahují odlišné technické řešení, byť založené na zkušenostech ze
společného vývoje.
45. Žalobkyně tak v konečném důsledku zpochybňuje skutková zjištění
soudů na základě hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
46. Rovněž otázka žalobkyně týkající se způsobilosti jednání v nekalé
soutěži přivodit újmu jinému soutěžiteli za situace, kdy soutěžitel závadné
jednání druhého soutěžitele určitou dobu trpěl a neučinil nic k nápravě,
přípustnost jejího dovolání nezakládá. Žalobkyně touto svojí otázkou
zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání přiměřeného
zadostiučinění požadovaného žalobkyní v souvislosti s jejím tvrzením o
nekalosoutěžní povaze jednání žalované spočívající v jejím opomenutí uvádět dle
smluvního ujednání účastnic v katalozích propagujících systém INELS II
informaci, že jde o společný projekt obou účastnic.
47. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle
kterého založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku
současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že
jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže
obstojí důvody ostatní. Jinak řečeno, pokud obstojí jeden z důvodů, na nichž
odvolací soud své rozhodnutí založil a pro něž odvolací soud nároku žalobkyně
nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného
předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit,
což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28.
3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
48. Odvolací soud přitom ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil
svůj závěr o nedůvodnosti takto požadovaného přiměřeného zadostiučinění nikoli
pouze tím, že jednání žalované nebylo způsobilé přivodit újmu v hospodářské
soutěži, nýbrž (především) zjištěním, že v důsledku jednání žalované
nemajetková újma žalobkyni nevznikla. Tento důvod nevyhovění nároku žalobkyně
přitom nebyl (nemohl být) dovoláním žalobkyně úspěšně zpochybněn.
49. Stejný závěr platí ve vztahu k obdobně formulované otázce žalobkyně,
jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o
nepřiznání přiměřeného zadostiučinění požadovaného žalobkyní v souvislosti s
tvrzeným zásahem do jejích práv ke slovní ochranné známce zapsané v rejstříku
ochranných známek pod č. 326489 ve znění „CIB Common Installation Bus“. I v
případě tohoto nároku odůvodnil odvolací soud své rozhodnutí nikoli pouze tím,
že předmětné označení bylo původně žalovanou využíváno se souhlasem žalobkyně,
nýbrž (především) závěrem o tom, že nebyl zjištěn vznik nemajetkové újmy v
příčinné souvislosti s jednáním žalované a že žalobkyně neuvedla dostatečná
tvrzení pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě.
50. Otázka, zda právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
nekalosoutěžní jednání vzniká již v důsledku samotné způsobilosti jednání
žalované způsobit žalobkyni újmu, byla již v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena.
51. Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého
(podle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je
nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) rovněž v případě porušení průmyslových
práv či jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních)
deliktních nároků z ochrany průmyslových práv či ochrany proti nekalé soutěži
(tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání zdržel nebo aby odstranil
závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně domáhat i tehdy, bylo-li
její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění
nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je,
aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění
odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným
protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
1773/2021).
52. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, podle kterého žalobkyni
nelze přiznat požadovaný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
situace, kdy v řízení nebyl na její straně zjištěn vznik nemajetkové újmy (v
příčinné souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním žalované), nikterak se
odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
53. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani její námitka týkající se
závěru ohledně prokázání vzniku nemajetkové újmy, neboť touto námitkou
žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, a tudíž neuplatňuje
(jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Jak
již uvedeno shora, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.) není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou
předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen.
zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1.
1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014).
54. Stejně tak přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její námitka,
že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Žalobkyně touto námitkou nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací
soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen
skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke
konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost
dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze
dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Přípustnost dovolání žalované
55. Dovolání žalované nečiní přípustným její námitka, že odvolací soud
zatížil řízení vadou, když neseznámil účastníky se skutečnostmi, které soud
považuje za jemu známé z úřední činnosti, a způsobil tak překvapivost,
nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost svého rozhodnutí, čímž žalovaná
zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o uložení povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v souvislosti se zásahem do práv
žalobkyně k její ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek pod č.
172405 ve znění TECOMAT a k její ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných
známek pod č. 292313 ve znění FOXTROT. Jak zdůvodněno již shora, vada řízení
sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, přičemž dovolací soud k takové vadě
může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), což dovolání žalované ve vztahu k této části předmětu řízení
není.
56. Dovolání žalované je nicméně přípustné pro řešení jí předložené
otázky hmotného práva, zda spolupráce mezi dvěma obchodními partnery může
založit právo předchozího uživatele ochranné známky, neboť při jejím řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
57. Dovolání žalované je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá při vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.).
58. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
59. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
60. Podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách vlastník ochranné
známky je v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného
označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a
užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky.
61. Dovolací soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo
3944/2019, uveřejněném pod číslem 53/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dospěl k závěru, podle kterého rozhodným okamžikem pro posouzení
rozsahu omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných
známkách je okamžik podání přihlášky ochranné známky (§ 20 odst. 1 zákona o
ochranných známkách). Není přitom vyloučeno, aby se předmětné omezení účinků
ochranné známky vztahovalo podle konkrétních okolností na vícero osob, resp.
aby existovalo více subjektů oprávněných k dalšímu užívání staršího nezapsaného
označení, bez ohledu na vzájemný vztah těchto uživatelů. Rozhodující je pouze
zjištění, zda u každého z těchto subjektů jsou již k okamžiku podání přihlášky
ochranné známky splněny podmínky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných
známkách.
62. Podmínka vzniku „práva k nezapsanému označení“ je splněna tehdy,
pokud je takové označení užíváno v zásadě týmž způsobem jako ochranná známka,
tj. jsou-li jím označovány či pod tímto označením nabízeny, dováženy,
skladovány atd. výrobky či služby. Podstatná přitom je priorita užívání
předmětného označení (vůči přihlášce ochranné známky), a to bez ohledu na jeho
rozsah, resp. místní dosah. Ačkoli předmětné ustanovení zákona o ochranných
známkách používá pod vlivem mezinárodního a unijního práva termín „právo k
tomuto označení“, pak z hlediska účinného tuzemského vymezení předmětů
absolutních soukromých práv se o vlastnické či jiné absolutní právo uživatele
tohoto staršího nezapsaného označení nejedná. Postavení uživatele k jeho
nezapsanému označení má spíše charakter (faktické) držby této nehmotné věci (v
širším obecně teoretickém chápání tohoto institutu, jak je tradičně uplatňován
v oboru práva duševního vlastnictví) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3782/2015).
63. Podmínka užívání staršího nezapsaného označení v souladu s právem
České republiky je splněna tehdy, pokud ke dni přihlášky předmětné ochranné
známky uživatel toto označení používá řádně v souladu s právem České republiky
(včetně práva soutěžního) k označování vlastních výrobků a služeb uváděných na
trh.
64. Není tudíž samo o sobě významné, jaký je v rozhodném okamžiku
přihlášky ochranné známky vzájemný vztah vícera předchozích uživatelů
předmětného staršího označení (tedy zda jde o subjekty z hospodářského či
právního hlediska nezávislé nebo jde o užívání předmětného označení vzájemně
odvozené či jinak související), došlo-li u každého z nich ke splnění podmínek
podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Vztah mezi vlastníkem ochranné
známky a předchozím uživatelem nezapsaného označení podle § 10 odst. 2 zákona o
ochranných známkách je přitom nutno odlišovat od případných práv předchozího
uživatele nezapsaného označení vůči třetím osobám vyplývajících z užívání
(držby) tohoto označení (jako věci v právním smyslu), včetně práv na ochranu
před nekalou soutěží (např. v důsledku vzniku příznačnosti tohoto označení pro
uživatele na relevantní části trhu).
65. Podle zjištěných skutkových okolností projednávané věci užívaly obě
účastnice při své spolupráci na výrobcích uváděných na trh předmětné označení
„CIB“, přičemž až poté přistoupila žalobkyně k přihlášení ochranné známky
obsahující toto označení. Obě účastnice tedy k rozhodnému okamžiku podání
přihlášky ochranné známky byly (předchozími) uživatelkami předmětného
nezapsaného označení. Přitom, jak uvedeno shora, pro vznik omezení účinků
ochranné známky je nerozhodné, jaký byl vzájemný vztah předchozích uživatelů
nezapsaného označení. Na tom pak samo o sobě nic nemůže změnit skutečnost, že
jeden z takových předchozích uživatelů dosud nezapsaného označení následně
přihlásí ochrannou známku obsahující shodné či podobné označení (resp. že
přihlašovatelem ochranné známky je právě jeden z dřívějších uživatelů dosud
nezapsaného označení).
66. Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, podle kterého ve
vztahu k žalované nevzniklo omezení účinků ochranné známky žalobkyně zapsané v
rejstříku ochranných známek pod č. 326489 ve znění „CIB Common Installation
Bus“ podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách proto, že toto omezení
nemůže být založeno společným užíváním staršího nezapsaného označení na
společném výrobku spolu s (budoucím) vlastníkem ochranné známky, resp. že
existence tohoto omezení předpokládá užívání předmětného označení nezávisle na
budoucím vlastníkovi ochranné známky, není správný.
67. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu při řešení této
otázky neobstojí, neboť odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav (jenž sám
dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s.
ř. nepodléhá), podle právní normy, kterou nesprávně vyložil.
68. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo co do
řešení uvedené právní otázky, dovolací soud další otázku žalované, zda znění
slovní ochranné známky chrání jednotlivé prvky v něm obsažené, jíž žalovaná
zpochybňovala správnost rozsudku odvolacího soudu v témže rozsahu, pro
nadbytečnost neposuzoval, neboť nemohla na výsledku dovolacího řízení ničeho
změnit.
69. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
70. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném
přípustným dovoláním žalované neobstálo co do právního posouzení věci, Nejvyšší
soud existenci jí namítaných (či jiných) vad řízení pro nadbytečnost
neposuzoval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
V. Závěr
71. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání žalobkyně a částečně též dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
72. Dále dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo napadeno přípustným
dovoláním žalované, není správné a dovolání je důvodné.
73. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v
dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu, v jakém je dovolání
žalované přípustné a důvodné, a rovněž v závislém výroku o nákladech řízení [§
242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1
o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
74. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušné
části i rozsudek soudu prvního stupně a jeho doplňující usnesení a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
75. V dalším řízení soudy zohlední závěr rozhodovací praxe dovolacího
soudu, podle kterého pro vznik omezení účinků ochranné známky vůči předchozímu
uživateli staršího nezapsaného označení je významné pouze to, zda v době podání
přihlášky předmětné ochranné známky „právo k nezapsanému označení“ ve shora
uvedeném smyslu vzniklo a zda je jeho užívání v souladu s právem České
republiky.
76. Proto na základě tvrzení žalované o vzniku omezení účinků předmětné
ochranné známky vůči žalované jako předchozímu uživateli označení „CIB“ soudy
posoudí, zda žalovaná používala toto označení pro své výrobky či služby uváděné
v obchodním styku na trh ke dni přihlášky předmětné ochranné známky a zda tak
činila v souladu s právem České republiky.
77. Přitom vezmou zejména v úvahu, zda předmětné označení bylo v
rozhodném okamžiku předmětem některého z práv duševního vlastnictví (popř.
jiného absolutního práva), které vylučovalo oprávněnost užívání tohoto označení
ze strany žalované. A pokud tomu tak nebylo, soudy ve svém rozhodnutí případně
odůvodní, jaký jiný důvod podle právního řádu České republiky (včetně
případného práva na ochranu před konkrétním jednáním žalované v nekalé soutěži)
vylučovalo žalovanou z (oprávněného) užívání předmětného nezapsaného označení
ke dni přihlášky ochranné známky žalobkyně.
78. Soudy rovněž neopomenou, že žalobkyně uplatnila své nároky
vyplývající z užívání označení „CIB“ žalovanou nejen z titulu ochrany práv k
její ochranné známce, nýbrž i ze skutkově související ochrany proti nekalé
soutěži. Přitom pro posouzení závadnosti jednání žalované z hlediska nekalé
soutěže není nutně rozhodující, zda tak žalovaná případně činila ke dni
přihlášky ochranné známky žalobkyně, nýbrž v době rozhodující pro vznik a
trvání uplatněných žalobních nároků.
79. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního
stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u
něho končí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu